II. SNĚM LESNÍKŮ ČESKÉ REPUBLIKY
V sobotu 15. května 1999 uspořádaly lesnické stavovské organizace, tj. Česká jednota lesnická a Česká lesnická společnost, a občanské sdružení Národní lesnický komitét v Kostelci nad Černými lesy II. Sněm lesníků ČR. Nad ústředním tématem Sněmu “Les a veřejný zájem” rokovalo asi 50 lesníků.
Sněm zahájil děkan Lesnické fakulty ČZU v Praze doc. ing. Josef Gross, CSc. S hlavními referáty vystoupili ing. V. Krečmer, CSc. (Uplatňování veřejného zájmu na lesích všech druhů vlastnictví), ing. J. Vašíček, CSc. (Lesnická strategie EU, Koncepce státní lesnické politiky z pohledu veřejného zájmu na lesích), ing. J. Běle (Přírodní obnovitelné zdroje a veřejný zájem), doc. ing. J. Gross, CSc. (Veřejný zájem na produkci dřevní hmoty), ing. K. Vyslyšel (Systém zajišťování veřejného zájmu na lesích), ing. F. Morávek (Koncepce s. p. LČR k zajišťování mimoprodukčních funkcí lesa), ing. J. Procházka, J. Bartoň (Veřejné užívání lesa), ing. J. Duha (Komunikace s veřejností a péče o image LH).
KONCEPCE STÁTNÍ LESNICKÉ POLITIKY Z POHLEDU VEŘEJNÉHO ZÁJMU NA LESÍCH (ing. Jaromír Vašíček, CSc.)
Vážené dámy, vážení pánové,
organizátoři II. lesnického sněmu se na mne obrátili s požadavkem, abych se ve svém příspěvku zabýval koncepcí lesnické politiky z pohledu veřejného zájmu. Především bych chtěl konstatovat, že Lesnická politika byla vzata vládou na vědomí 27. 4. 1999 usnesením vlády č. 384. Je tedy rámcem pro další vývoj lesního hospodářství. Protože jsou otázky veřejného zájmu poměrně složitým problémem, dovolím si přednést několik teoretických základů a východisek. Nejprve se pokusím odpovědět na otázku: “Co je veřejným zájmem”.
Jednoznačné definice veřejného zájmu se odvažuje málokdo z autorů, kteří se touto problematikou zabývají. Veřejný zájem je obecný zájem společnosti, ale vztažený vždy k nějakému určitému objektu. Nemá nadhistorickou platnost. Co je veřejným zájmem v jednom vztahu ke konkrétnímu časovému období v určité kultuře, v jiné době, v jiné kultuře jím vůbec nemusí být. Někteří autoři soudí, že veřejný zájem je “sumou individuálních zájmů”, avšak jiní tvrdí, že veřejným zájmem je to, co existuje pro všechny, nebo slouží všem nebo alespoň většině jedinců ve společnosti. Je zřejmé, že veřejný zájem je novou kvalitou, která se týká společnosti, a to i v případě, když si to uvědomuje relativně méně lidí. Lze namítnout, že v praktické veřejné politice se politické strany a jejich vládní reprezentanti orientují přednostně na ty veřejné zájmy, které vyjadřuje podstatná část jednotlivců - voličů. Lze se přiklonit k názoru, že veřejný zájem je takový druh orientace politiky (a také občanů, jsou-li dostatečně informováni), který podporuje rozvoj společnosti a řešení jejích reálných problémů. Je v tomto smyslu v zájmu jednotlivců, kteří jsou členy veřejnosti. Může být za této situace také proti té části jednotlivců či skupin, která má zájmy protikladné. Veřejný zájem se tak často stává polem sociálního a politického vyjednávání, někdy i konfliktu. Zde pak vystupuje významná role veřejné politiky, při zjišťování, prezentaci uznávání priorit a volby adekvátních prostředků jejich realizace.
Veřejný zájem je pravidelně složen ze segmentů: ekonomického, politického, kulturního, civilizačního, ekologického, zdravotního, sociálního aj. Jen v nejobecnějších dokumentech, např. v ústavě, v zákonech, v programech politických stran je formulován jako celek. Má to velký význam pro praktickou veřejnou politiku. Veřejný zájem je strukturovaný: co do času, místa, objektu i zdroje vzniku. Existují veřejné zájmy:
1. krátkodobé - jsou definovatelné a zjistitelné na podkladu sociálních problémů, napětí, společenských poruch či funkčních potřeb společnosti a jejich podstatných částí, např. státu,
2. dlouhodobé - jež jsou založeny spíše na hodnotách, o něž společnost usiluje a případném ohrožení těchto hodnot; ty se na první pohled nejeví, musí být výsledkem hlubší analýzy.
Veřejný sektor je protikladem soukromého sektoru, kde se jedinec (firma) rozhodují sami za sebe, vedeni svými privátními zájmy. Ve sféře veřejné dochází k rozhodování, jehož se účastní a které ovlivňuje mnoho jedinců či institucí. Právě zde se formuluje a prosazuje veřejný zájem, mimo jiné i v produkci a distribuci veřejných statků.
Veřejné zájmy a veřejná politika
Veřejná politika je úzce spjata s veřejným zájmem. Je nástrojem jeho identifikace, jeho hodnocení, stanovení preferencí jeho výběru jako předmětu veřejné politiky, metod jeho řešení a naplnění aj. Předmětem veřejné politiky se stávají veřejné zájmy jen tehdy, jsou-li jako veřejné uznány. To znamená, že dostanou ve veřejné politice náležitou preferenci. Veřejná politika je založena na veřejném sektoru. Jeho předpokladem je existence tržního hospodářství. V netržních systémech se zpravidla ani soukromý, ani veřejný zájem jasně nevydělují. Veřejná politika v první fázi identifikuje veřejný zájem. Dále dochází k formulaci a prezentaci cíle veřejného zájmu. Jde o identifikaci a následně formulaci toho, jak bude společnost poškozena, když se problém řešit nebude. Podstatné je, aby lidé, než se vyjádří, byli dobře informováni, aby věděli o následcích svých rozhodnutí. Dále nastupuje fáze procesu uznávání veřejného zájmu. Veřejný zájem se musí dostat do zákonů, musí být jako veřejný právně deklarován a tím se dostane do pravidel chování společnosti. Plněním vynutitelných a sakcionovatelných zákonů dojde k realizaci veřejného zájmu. Vláda i parlament musí o podobných věcech uvažovat, kdykoli jednají o státním rozpočtu, sociálním zabezpečení, zdravotní péči, bezpečnosti občanů a zejména o ekologických důsledcích ekonomických aktivit. I politické strany vyjadřují ve svých programech zájmy těch voličů, o jejichž hlasy usilují a jejich poslanci navrhují zákony, podle nichž je možno tyto věci veřejného zájmu realizovat. Zájmové organizace, občanská sdružení i různé skupinové lobby žádají, aby ta či ona věc byla uznána a realizována jako obecný zájem společnosti či významné skupiny občanů.
Velmi poučné připodobnění obecního veřejného zájmu uvedl ve své stati v Literárních novinách ze dne 3. 2. 1994 prof. Erazim Kohák. Nazval ji podle metafory zobecnělé v anglosaském světě tragédií obecní pastviny. Pastvina je schopna uživit určitý počet ovcí, dejme tomu sto. Deset hospodářů má na ni po deseti ovcích. Jakmile každý z nich si přidá jen jednu ovečku, tragédie začíná. Pastvina se postupně zničí. Řešení bývá jiné: někdo, zpravidla nejsilnější hospodáři vnutí ostatním omezení, ale již na méně, třeba jen pět ovcí. Ostatní se s tím smíří, protože by došlo k tragédii a chudnou, bohatí bohatnou. Anebo nikdo nikoho neomezí a začne boj všech proti všem. A zchudnou všichni, pokud se nepobijí. Nejlepším řešením je přijetí demokratické odpovědnosti každého hospodáře. Omezí vědomě svá přání a bude vyhánět na pastvu jen deset oveček. Erazim Kohák k tomu dodává: “Demokracie, v dějinách lidstva řídký a přechodný jev, představuje především pokus o přijetí osobní odpovědnosti za věci obecné. Nestačí jen “demokratická” volba vladaře. Fungující demokracie předpokládá, že každý hospodář se stane sám sobě vladařem, že sám uváží možnosti obecní pastviny a sám, dobrovolně, se rozhodne, že na obecní pastvinu jednu ovečku nepřidá.”
Veřejný zájem na lesích
Lesnická politika je nesporně oblastí, kde se individuální a veřejné zájmy střetávají a často se dostávají do konfliktu. Ale nejen to, velmi často dochází i v oblasti lesního hospodářství ke střetávání dvou veřejných zájmů mezi sebou. Situace ještě bývá složitější o to, že za veřejný zájem je velmi často deklarováno to, co tímto veřejným zájmem není. Za veřejný zájem je často vydáván zájem jednotlivce, ekonomicky silné skupiny, vlivové agentury a podobně. Dochází tedy ke kolizím, ve kterých se aktéři zaštiťují veřejnými zájmy a nebo “veřejnými zájmy”, které reprezentují. Rozplétat tato klubka je velký problém. Jak již bylo naznačeno, v demokratické společnosti může být tím, kdo identifikuje, co je a co není veřejný zájem, pouze veřejná politika realizovaná v prostředí, které je nazýváno občanskou společností. Ale identifikace veřejného zájmu ve veřejné politice je pouze začátek celého procesu, neboť by měla následovat jeho kodifikace do systému práva společnosti. Zakotvení veřejného zájmu do právního systému je nevyhnutelné, protože právo je souborem pravidel, který organizuje, řídí a usměrňuje chování lidí a jejich vzájemné spolužití. Uvědomuji si, že praktické naplnění toho, co jsem zde uvedl, je velmi obtížné. Přesto si myslím, že bychom v našich budoucích diskusích měli dosáhnout minimálně toho, abychom vymezili alespoň kritéria chování jednotlivců či celé společnosti ve prospěch veřejných zájmů.
Základním kamenem “Koncepce státní lesnické politiky” je trvale udržitelné, vyrovnané obhospodařování lesů. Jinými slovy řečeno: základem je les, který je obhospodařován tak, že trvale plní funkce ekologické, ekonomické a sociální. Zajistíme-li trvalou existenci zdravého lesa, je vytvořen předpoklad pro rozvíjení veřejných zájmů, jejichž plnění veřejnost od lesa očekává. Z tohoto důvodu jsou na prvním místě koncepce lesního hospodářství vymezeny tyto dlouhodobé cíle: dořešení a stabilizace vlastnických vztahů k lesnímu majetku, zlepšování stavu lesních ekosystémů, obnovení rovnováhy mezi lesem a zvěří, ovlivňování průmyslové a dopravní politiky za účelem zmírnění imisního zatížení, rozšiřování vhodných, k přírodě šetrných technologií, zlepšování druhové skladby rostlin a živočichů v lesích, zvyšování variability porostní struktury a odolnosti porostů, péče o genové zdroje lesních dřevin, zajišťování trvalé a vyrovnané produkce dříví. Na tyto koncepční cíle zachovávající les, následně navazují koncepční směry rozvíjející mimoprodukční funkce lesů, které můžeme při určitém zobecnění považovat za zájmy veřejnosti: podpora funkcí lesů důležitých z hlediska ochrany přírody, zvyšování zdravotně rekreačního potenciálu lesů v lokalitách se zvýšenou návštěvností, posilování pozitivních účinků lesů ve vodohospodářsky důležitých oblastech.
V lesním hospodářství spočívá obtíž v tom, že v jednom konkrétním lese se střetávají jak zájmy individuální, které ve většině akcentují produkci a ekonomický přínos vlastníkovi, tak veřejné, jejichž plnění očekává veřejnost. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Touto větou z ústavy je vyřešeno nucené omezení vlastnického práva, ale není vyřešen problém veřejného zájmu jako takového. Teoretická bezradnost s tímto pojmem se promítá i do legislativy, neboť tento pojem, ač není nikde podrobně vysvětlen, se přesto v zákonech používá. Domnívám se, že právě střet individuálních zájmů a zájmů veřejných se stane nosným tématem v dalším vývoji naší legislativy. Lesní zákon obsahuje právní formulace, ve kterých je zakotvena trvalost existence lesa. Tento přístup je historicky dán a technické parametry, kterými je definován, jsou srozumitelné. To, co podle mého názoru dosud chybí v oblasti veřejných zájmů v lesích, je jejich přesná právní identifikace a zakotvení veřejných zájmů do lesního práva s následným promítnutím do ekonomických procesů. Za veřejnými zájmy si většina z nás lesníků představí především veřejností očekávané a lesem poskytované mimoprodukční funkce. Podle mého názoru existuje i veřejný zájem na produkční funkci lesů, který lze mimo jiné spatřit i v poutání CO2 z atmosféry do dříví s jeho dalším konzervováním do výrobků ze dřeva.
Dámy a pánové, dovolil jsem si zde předložit koncepční představu MZe k naplňování veřejných zájmů v lesích. V lesním hospodářství došlo a postupně dochází k věcné identifikaci veřejných zájmů, k jejich formulaci a prezentaci jejich cílů. Domnívám se, že většina problémů k řešení je teprve před námi. To, co je či není veřejným zájmem na lesích, nemůže určovat ani vzdělaný odborník, ani úředník státní správy, či samosprávy. Pokusil jsem se vysvětlit, že veřejný zájem vyplývá z veřejné politiky. Rád bych využil této příležitosti a požádal vás o spolupráci v nastíněných otázkách. Jde nám o seriózní, věcný a vstřícný způsob dialogu, který by se měl dobrat k jádru věci. Za vhodný prostředek pro identifikaci a formulaci veřejných zájmů na lesích považuji lesnický program. Lesnické organizace při projednávání zmíněných problémů jsou neopominutelné.
LESNICKÁ STRATEGIE EVROPSKÉ UNIE
Vážené dámy, vážení pánové,
cílem této přednášky je představit základní trendy ve vývoji společných lesnických aktivit, které byly v posledních letech na mezinárodním poli uskutečněny a které vyústily v nejnovější iniciativu Evropské unie - přijetí základního rámce společné lesnické strategie. Je všeobecně známo, že úsilí některých členských zemí EU o formulaci a přijetí společné lesnické politiky narazilo na silný odpor především skandinávských zemí i ostatních, lesnicky vyspělých států. Strategii obhospodařování lesů proto dosud uskutečňovaly jednotlivé členské země samostatně. V lednu 1997 však přijímá Evropský parlament usnesení, v němž vyzval Evropskou komisi, sekci pro zemědělství (vedenou komisařem F. Fischlerem), aby do dvou let připravila ke schválení dokument, formulující “legislativní návrh evropské lesnické strategie”. K přijetí zprávy Komise spolu s návrhem rezoluce k lesnické strategii dochází dne 14. 12. 1998.
Lesní zdroje EU
Na evropském kontinentu je téměř 215 mil. ha lesů a dalších porostů, představujících téměř 30 % celkové plochy kontinentu. Lesní plocha je v současné době stabilizována nebo se dokonce zvětšuje a je charakterizována značně rozdílnými klimatickými, zeměpisnými, ekologickými i hospodářsko-sociálními podmínkami. Celková lesní plocha EU zaujímá 130 milionů ha, což je přibližně 36 % jejího povrchu. Asi 87 mil. ha lesa se považuje za využitelné (lesy obhospodařované pro těžbu a další produkci a služby). Ve srovnání s rozsáhlými boreálními a tropickými lesy v jiných regionech světa se mohou lesní zdroje Evropské unie na první pohled zdát nedůležité. Avšak po přistoupení Rakouska, Finska a Švédska se stala Evropská unie druhým největším světovým producentem papíru a řeziva, největším dovozcem lesních produktů a třetím největším vývozcem lesních produktů.
Struktura a konkurenceschopnost dřevozpracujícího průmyslu EU
Celkově dosahuje produkce dřevozpracujícího průmyslu EU hodnoty téměř 300 mld. ECU, což představuje 10 % veškerého zpracovatelského průmyslu. Podle statistik zaměstnává tento průmysl přímo asi 2,2 mil. osob. Evropská unie je největším dovozcem a vývozcem lesních produktů na světě a jejich druhým největším spotřebitelem, přičemž dosahuje v tomto odvětví velkého přebytku obchodní bilance. Avšak současně je EU v této oblasti čistým dovozcem surovin, zejména kulatiny, kterou dováží hlavně ze zemí Střední a Východní Evropy a Svazu nezávislých států, a buničiny, dovážené ze Severní a Jižní Ameriky a dalších regionů, kde se výroba dřevní hmoty rychle zvyšuje při současných nízkých výrobních nákladech. V některých oborech, kde je domácí nabídka obzvláště vysoká, je EU důležitým vývozcem, zejména pokud jde o produkty s vyšší mírou přidané hodnoty. Z toho všeho je patrné, že dřevozpracující průmysl je pro EU z ekonomického hlediska vysoce důležitým oborem.
Vlastnické poměry
Lesy v EU jsou ze 65 % v soukromém vlastnictví. Jelikož je v Evropské unii asi 12 mil. soukromých vlastníků lesů, jsou soukromé lesy převážně rozdrobeny na malé pozemky a většina lesních majetků je menších než 5 ha. Avšak typ vlastnictví se uvnitř Společenství značně liší. V Řecku a Irsku vlastní stát asi 2/3 lesů, zatímco v Belgii, Španělsku, Itálii, Lucembursku, Francii a Německu jsou důležitými vlastníky obce.
Ohrožení lesů
Kromě odlesňování v důsledku městské a průmyslové zástavby a budování mohutné infrastruktury jsou lesy vážně ohroženy znečištěním ovzduší, požáry, změnou klimatu a napadením parazity a chorobami. To může vážně narušit a dokonce úplně zničit lesní ekosystémy. Každý rok zničí požáry v Evropské unii asi 350-500 000 hektarů lesů. Na druhé straně je životaschopnost stromů snižována znečištěním ovzduší a odhaduje se, že tímto znečištěním je viditelně poškozena asi 1/3 evropských lesů.
Funkce lesů
Tradičně se za nejdůležitější funkci lesů považuje jejich využívání jakožto obnovitelného zdroje dřeva a dalších produktů, jako jsou pryskyřice, korek, houby a lesní plody; toto se označuje jako surovinová funkce lesů. Kromě hospodářského užitku poskytují však lesy mnoho dalších výhod, které by mohly být považovány za přínos pro společnost. Vysoce se oceňují aspekty životního prostředí v souvislosti s ochrannými funkcemi lesů, jako je biodiverzita, místní a regionální klima a ochrana vody a půdy. V horských oblastech jsou dalšími funkcemi ochrana proti erozi a lavinám. Za posledních deset let se zvýšila role lesů pro jejich schopnost vázat uhlík.
Hlavní úkoly v souvislosti s lesnictvím
Zajištění konkurenceschopnosti dřevozpracujícího průmyslu v EU; další rozvoj lesnictví jako příspěvek k rozvoji venkova, zejména pak k vytváření a zachování pracovních míst ve venkovských oblastech; ochrana přírodního prostředí a zachování dědictví lesů, obnova poškozených lesů; zachování společenských a rekreačních funkcí lesů; zlepšování trvale udržitelného lesního hospodářství z hlediska ekologického, ekonomického a společenského v rámci vnitřního trhu, v souladu s mezinárodními závazky Unie, včetně obchodních pravidel odpovídajících požadavkům Světové obchodní organizace (WTO); podpora mezinárodní a celoevropské spolupráce na ochranu lesů na evropské úrovni; plnění cílů 5. akčního programu pro životní prostředí a ochrana proti odlesňování, lesním požárům a znečišťování ovzduší; zvyšování environmentálních hodnot dřeva a dalších lesních produktů.
Společné cíle a hlavní principy strategie
Hlavním cílem lesnické strategie EU by mělo být posílení trvale udržitelného rozvoje a hospodaření v lesích. Tento přístup by měl být definován a uskutečňován pomocí národních a regionálních lesnických programů nebo podobných nástrojů zaváděných členskými zeměmi v souladu s principem subsidiarity.
Hlavní principy jsou: podporovat cíle politiky Společenství; přispívat k plnění mezinárodních závazků členských států Unie; uplatňovat pružný přístup, založený zejména na principu subsidiarity; podporovat zvýšení konkurenceschopnosti lesního sektoru EU, včetně dřevozpracujícího průmyslu; přispívat ke zvyšování schopnosti vytvářet bohatství a pracovní místa ve venkovských oblastech a v průmyslu v rámci trvale udržitelné společnosti, zejména ve venkovských oblastech, kde je jen málo alternativních možností zaměstnání; podpořit zařazení principu trvale udržitelného vývoje a ochrany životního prostředí do politiky v oblastech souvisejících s lesnictvím.
Role Evropské unie
Smlouvy o Evropské unii nepočítají s komplexní společnou lesní politikou. Nicméně lesní hospodářství, ochrana a trvale udržitelný rozvoj lesů jsou zásadními otázkami současné společné politiky, stejně jako zemědělství a rozvoj venkova, otázky životního prostředí, obchod, vnitřní trh, výzkum, průmysl, rozvoj spolupráce a energetická politika. Základem pro činnost podle současných závazků v souladu s podmínkami Smlouvy jsou tyto okolnosti: vzhledem k jejich rozmanitým funkcím jsou lesy důležité pro venkovské oblasti a představují významnou složku integrované politiky rozvoje venkova, zejména pro jejich příspěvek k tvorbě příjmů a pracovních příležitostí a jejich ekologické a sociální hodnotě; lesy a jejich rozmanitost jsou důležitou součástí evropského přírodního prostředí a jejich ochrana a zachování spadá pod jednotlivé programy Společenství a je předmětem specifických environmentálních úkolů, jako jsou Strategie biodiverzity EU, Natura 2000 a uplatňování Konvence o změně klimatu; na lesní produkty, zejména dřevo, se vztahují pravidla vnitřního trhu, včetně obvyklých soutěžních pravidel EU o státní pomoci, slučování a kartelech.
Řada důležitých akcí v rámci současné politiky Společenství má značný dopad na lesy. Na druhé straně existují přímé a nepřímé vztahy mezi politikou Společenství a lesnickou politikou jednotlivých států. Společenství tudíž hraje nezastupitelnou roli při dosahování cílů stanovených členskými zeměmi a Společenstvím v rámci strategie. S přihlédnutím k současným opatřením Společenství v oblasti lesnictví je legislativní akční rámec Společenství týkající se lesnické strategie založen především na dvou návrzích Komise v souladu s Agendou 2000: návrhu nového nařízení na podporu rozvoje venkova a návrhu nařízení na podporu předvstupních opatření ze strany Společenství v oblasti zemědělství a rozvoje venkova pro žadatelské země Střední a Východní Evropy. Tento navržený právní rámec, spolu s již existujícími opatřeními, je odpovědí komise na iniciativu Parlamentu.
Role členských států
V souladu s principem subsidiarity jsou členské země odpovědny za vypracování a uskutečňování národních lesnických programů. Tyto programy jsou důležitými nástroji při uplatňování principů stanovených na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji, akčních návrhů Mezinárodního lesnického panelu (IPF), rezolucí přijatých na celoevropských konferencích konaných ve Štrasburku, Helsinkách a Lisabonu, jakož i iniciativ členských států v souvislosti s mezinárodními konvencemi a 5. akčního programu o životním prostředí. Závěrem lze konstatovat, že tato iniciativa byla pozitivně přijata jak vládními institucemi, tak většinou nevládních organizací s přesvědčením, že v blízké budoucnosti bude docházet k postupné implementaci této Strategie, která bude dále rozpracována do následných konkrétních postupů a akcí. Zpráva o naplňování této Strategie by měla být Radě podána v průběhu příštích pěti let. Kompletní znění přijaté rezoluce Rady bylo vydáno Ministerstvem zemědělství v publikaci “Trvale udržitelný rozvoj a konference o ochraně lesů”.
VEŘEJNÉ UŽÍVÁNÍ SOUKROMÉHO LESA (Josef Bartoň-Dobenín)
Vážené dámy, vážení pánové,
rád bych vás rád seznámil se svými zkušenostmi, které jsem získal v souvislosti s veřejným užíváním soukromého lesa. Naše rodina byla nucena v roce 1948 emigrovat. Po svém návratu do vlasti v roce 1991, jsem restituoval rodinný majetek, mimo jiné i lesní pozemky na celkové výměře 1850 ha. Ihned po předání lesního majetku začala ze strany Okresního úřadu v Náchodě snaha o vyhlášení rezervace na mém majetku. Od původního požadavku státní ochrany přírody vyhlásit rezervaci na ploše více než 1000 ha však postupem času pracovníci státní správy ustoupili. Při neoficiální schůzce, navrhnuté okresním úřadem a konané v lesní turistické chatě 26. 11. 1993 bez oficiálního zápisu, mně vrcholné vedení okresu přislíbilo, za můj souhlas s vyhlášením rezervace, výměnu mých pozemků za jiné státní lesní pozemky. Později, při tvorbě nového LHP s platností od 1. 1. 1996, neměli zodpovědní, a při tvorbě přítomní pracovníci státní ochrany přírody žádné připomínky. Toto lze doložit zápisem z projednávání závěrečného protokolu. Oprávněně jsem se tedy domníval, že snaha o vyhlášení rezervace skončila. V průběhu jednání a tvorby LHP se hlavní iniciátor vyhlášení rezervace o jejím vytvoření ani nezmínil!
Přibližně rok po schválení LHP jsem zažil šok z toho, co je v naší republice v současných legislativních poměrech možné. V tichosti a tajnosti bylo postupně připraveno vyhlášení přírodní rezervace, a to Nařízením Okresního úřadu v Náchodě č. 20/1997, jímž byla vyhlášena přírodní rezervace Peklo u Nového Města nad Metují, s účinností od 1. 8. 1997 na celkové výměře asi 320 ha. Z toho je zhruba 250 ha mých pozemků. Coby vlastník největší výměry jsem toto nařízení obdržel jen jako obyčejnou listovní zásilku, nikoliv doporučenou. Přičemž nařízení bylo vyvěšeno ve výkladním okně městské knihovny dva dny před tím, než jsem jej obdržel poštou. S vyhlášením rezervace v tomto rozsahu a tímto postupem jsem v žádném případě nesouhlasil a ihned jsem začal jednat. Postupně jsem podal stížnosti na ministerstvu zemědělství, ministerstvu životního prostředí a ministerstvu vnitra. Nejdůležitějším poznatkem pro mne je to, že v podstatě většina zodpovědných a výše postavených pracovníků mi odpověděla v tom smyslu, že způsob vyhlášení rezervace je sice zvláštní a vůči mně málo taktní, není však v rozporu se současnou legislativou.
Z výše uvedeného je pro mne zřejmé, že v současné době si není žádný vlastník lesa jist, zda v souladu s požadavkem na tzv. veřejné užívání lesa nebude razantně omezen ve svých vlastnických právech a, zdůrazňuji, bez náhrady za způsobenou újmu! Z odpovědí různých institucí uvádím některá nejdůležitější fakta.
1. V souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny a s ním souvisejících předpisů, je majitel lesa ve zvláště chráněném území povinen hospodařit podle tzv. plánu péče. Ten si však v podstatě schvaluje orgán ochrany přírody sám, pouze po projednání s vlastníkem dotčených pozemků. Do dnešního dne, tj. skoro 2 roky po vyhlášení rezervace, jsem příslušný plán péče neobdržel. Na můj dotaz ohledně neexistence tohoto plánu mi bylo sděleno ministerstvem životního prostředí toto:“Plán péče obecně není součástí nařízení, ale součástí podkladů pro vyhlášení zvláště chráněných území”. Z této oficiální odpovědi pro mne logicky vyplývá, že pokud kterýkoliv úředník, vybavený odpovídající pravomoci, bude považovat za nutné vyhlásit ve jménu vyšších společenských zájmů některé území za zvláště chráněné, může si pro jeho “tzv. ochranu” stanovit různé podmínky. Tyto podmínky ani nemusí vlastníkovi lesa sdělit ve formě plánu péče, protože, jak již bylo výše uvedeno, tento plán péče je pouze součástí podkladů pro vyhlášení rezervace. Vlastník je však při hospodaření povinen respektovat jemu neznámý plán péče. Toto mi připadá jako začarovaný kruh.
2. V nařízení o zřízení rezervace, v bližších ochranných podmínkách přírodní rezervace, je mimo jiné uvedeno: “Bez předchozího souhlasu orgánu ochrany přírody na území přírodní rezervace nelze: provádět jakékoliv zásahy v lesních porostech č. 22 B 15, 23 C 17, 25 A 17, 30 B 16 a 30 C 15 - část, vyznačených v mapce, která je přílohou č. 2 tohoto nařízení, kromě těžby jednotlivých souší a jednotlivých vývratů.” V tomto případě se jedná asi o 28 ha, přičemž ani z nařízení Okresního úřadu nelze zjistit přesnou výměru, neboť úplná hranice takto dotčených porostů není dosud v terénu zřejmá. Z výše uvedeného je jasné, že jako vlastník těchto 28 ha lesa, jsem povinen strpět uvedená omezení bez nároku na náhradu výnosu z prodané dřevní hmoty. Na moji stížnost ohledně této újmy mi zástupce ministerstva životního prostředí odpověděl doslova: “Při jednání na Okresním úřadě v Náchodě dne 9. března 1998 byla možnost újmy diskutována a Referát životního prostředí v Náchodě její úhradu nevylučuje, jelikož se v rámci České republiky jedná o první nám známý případ uplatnění majetkové újmy, je nezbytné vyčkat stanoviska legislativního odboru ministerstva životního prostředí k námi navrženému postupu k úhradě újmy vzniklé ztrátou produkce dřeva.” Tentýž den mě navštívil zástupce MŽP a sdělil mi, že záležitost se vyšetřuje a abych neočekával jakýkoliv závěr nebo odpověď do zákonných 30 dnů. Žádná zmínka o úhradě nepadla. Na moji opakovanou stížnost ohledně takto způsobené újmy a jejího neřešení, mi bylo sděleno dopisem z MŽP ze dne 15. 5. 1998 to, že legislativní odbor MŽP ve věci odškodňování vlastníka podle § 11 odst. 3 lesního zákona dosud nedospěl k definitivnímu názoru a věc dále šetří. Jak dlouho bude věc šetřena a zda se ještě za svého života dočkám sdělení o výsledku šetření si netroufám odhadnout.
3. Pro alespoň částečně uspokojitelné řešení situace jsem byl ochoten respektovat v plné míře požadavek státní ochrany přírody ohledně hospodaření, či spíše nehospodaření, na výše uvedených 28 ha lesa. Na schůzce 4. 5. 1998 na Referátu životního prostředí OkÚ, jsem navrhl výměnou za zrušení nařízení o vyhlášení rezervace a za závazek ze strany Okresního úřadu, že dalších 49 let státní ochrana přírody nebude na mých pozemcích vyhlašovat zvláště chráněná území to, že jako vlastník nebudu po dobu 49 let na dotčené ploše 28 ha provádět jakoukoliv těžbu dříví, a to bez nároku na náhradu. Jako další variantu jsem navrhl na téže schůzce, v přítomnosti jednoho z účastníků již zmiňované neoficiální listopadové schůzky v roce 1993, výměnu svých pozemků za jiné státní pozemky, na kterých není vyhlášena rezervace. Dále jsem státnímu orgánu ochrany přírody navrhl odprodej svých pozemků v prostoru rezervace. Na tyto mé vstřícné návrhy přišla ze strany Okresního úřadu v Náchodě odmítavá odpověď: “Okresní úřad Náchod trvá na platnosti a účinnosti svého nařízení č. 20/1997 ze dne 15. 7. 1997, kterým byla zřízena přírodní rezervace Peklo u Nového Města nad Metují. Z této skutečnosti vyplývá, že všechny subjekty dotčené tímto právním předpisem jsou povinny ho dodržovat.” Po obdržení tohoto dopisu jsem měl pocity velice blízké těm, které zřejmě cítili moji rodiče při znárodňování majetku po únoru 1948. Rozdíl je pouze v tom, že nyní se tak děje podle okázalých demokratických postupů a pravidel, alespoň tak je to všude hlásáno, a dále v tom, že pozemky zůstanou v mém vlastnictví, ovšem bez náhrady za způsobenou újmu.
4. Se žádostí o přešetření zákonnosti vyhlášení přírodní rezervace jsem se obrátil i na legislativní odbor ministerstva vnitra ČR. Odtud mi bylo sděleno, že uvedené nařízení není v rozporu se stávající legislativou a tudíž, zase cituji: “Posouzení oprávněnosti nároku na úhradu újmy vzniklé vyhlášením nařízení nespadá do kompetence ministerstva vnitra a proto legislativní odbor ministerstva vnitra doporučuje obrátit se na příslušný orgán ochrany přírody, popřípadě na ministerstvo zemědělství nebo ministerstvo životního prostředí.” Tímto se uzavírá bludný úřednický kruh a vracím se znovu na začátek svých stížností.
Nakonec bych chtěl konstatovat, že jsem nikdy nic osobně neměl proti snahám vyhlašovat zvláště chráněná území, tedy i rezervace na soukromých pozemcích. To, co mi vadí, je, že v dnešní době může v podstatě kdokoliv vybavený odpovídající kompetencí, velice drastickým způsobem zasáhnout do majetku v soukromém vlastnictví a to bez náhrady za újmy tímto zásahem způsobené. Aby moje vystoupení nevyznělo jako volání po bohatství a jako snaha bezohledně brát zisky z lesa, chci uvést několik údajů. Od doby, co mi byl navrácen majetek, to je sedm let, se snažím podnikat s péčí řádného hospodáře a v duchu tradiční kvalitní rodové péče o majetek. O tomto mimo jiné svědčí i to, že všechny výchovné zásahy průběžně plním na 100 %, ačkoliv tímto ze zákona nejsem povinen. Při zalesnění činí dlouhodobě podíl melioračních a zpevňujících dřevin více než 40 % z nově zalesňované holiny. Ve svých lesích umožňuji budování laviček a odpočinkových míst pro pěší turistiku. Místní houbaři, skauti a další milovníci přírody mají volný, neomezený vstup do celého areálu. V rámci možností obnovuji studánky jako zdroje pitné vody. Proto mne velice mrzí požadavky na veřejné užívání lesa, prezentované státní správou na mém majetku a hlavně to, že jdou bez odpovídajícího finančního odškodnění vysoko nad rámec nedotknutelnosti soukromého vlastnictví.
ZÁVĚR
Na základě zdůvodnění vyhlášení rezervace a po veškerých jednáních, která proběhla v předchozích sedmi letech, se mi jeví vyhlášení této rezervace více jako osobní zájem jednoho pracovníka Okresního referátu životní prostředí než jako snaha o ochranu “veřejného zájmu”. Z mých předchozích poznámek velmi jasně vyplývá, že Koncepce náhrady škod a ušlého zisku z důvodu omezení vlastníka ve veřejném zájmu NEEXISTUJE! Výsledkem mých zkušeností je, že se pokusím dát dohromady skupinu podobně postižených a ohrožených majitelů, která by byla ochotna vložit finanční prostředky do právního sporu u Ústavního soudu, a to ve smyslu přešetření těch ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, která zakládají omezení vlastnických práv k nemovitostem, aniž by je spojovala s právem na náhradu případné újmy a zjištění, zda jsou v rozporu či souladu s Listinou základních práv a svobod. Protože tato Listina je součástí Ústavy ČR, § 11 odstavec 4, může tento rozpor vypořádat jedině Ústavní soud ČR.
V rámci diskuse vystoupil se svým příspěvkem ing. Pavel Rensa.
STÁTNÍ VLASTNICTVÍ LESA JAKO VEŘEJNÝ ZÁJEM (ing. Pavel Rensa)
Vážení kolegové,
svůj příspěvek jsem, v reakci na to, co zde bylo dnes řečeno, nazval státní vlastnictví lesa jako veřejný zájem, a chtěl bych tímto reagovat i na agrární program MZe přijatý na dobu přidružování se ČR k EU. V tomto programu se v kapitole lesů hovoří o tom, že další privatizace lesů je z hlediska ekonomické situace lesních majetků nežádoucí. Myslím si, že opak je pravdou, že nás masivní privatizace státních lesů čeká. K tomuto názoru mě vedou jednak historické důvody, jednak signály EU a dále jednání orgánů státní správy.
Pokud mluvím o historických důvodech, tak si myslím, že v naší společnosti je možná záměrně, možná z jiného důvodu, nevysvětlováno a tajeno, jaké vlastnictví lesů tady v minulosti bylo. To, co dnes stát vlastní, nabyl z podstatné části konfiskací podle Benešových dekretů. Tento majetek při konfiskaci nebyl určen k tomu, aby zůstal státní. Podle Benešových dekretů měl sloužit k náhradě škod osobám, které utrpěly válkou. Není už věcí Benešových dekretů, že tento konfiskovaný majetek v podstatě zůstal státu díky roku 1948. Náš stát před 2. světovou válkou vlastnil zhruba tolik lesů, jaký je podíl státních lesů v ostatních lesnicky vyspělých zemích okolo nás, v Rakousku, Německu ve Švédsku apod. Platí zde úměra, čím lesnatější stát, tím nižší podíl státních lesů. Ing. Vašíček zde vzpomenul, že v EU je podíl nestátních lesů zhruba 65 %. To je právě opak toho, co je u nás. Kdybychom se měli dostat na předválečný podíl, znamenalo by to velice masivní privatizaci státních lesů. Navíc se již dnes nikde neuvádí, že masivní privatizace lesů byla také jednou z podmínek restrukturalizace, reformy lesního hospodářství, nastartované v roce 1991.
Potom jsou tu signály z EU jednak na zrušení Benešových dekretů, jednak na to, že stát by neměl vlastnit tolik majetku, kolik vlastní. Není třeba rušit Benešovy dekrety jako vyhaslé právní normy, nemusí se jednat o navracení majetku původním vlastníkům, ale o pouhý požadavek, aby po vstupu do EU stát vlastnil pouze tolik, kolik je v Evropě zvykem. Domnívám se, že tomuto procesu se nevyhneme. Stejně tak jako v EU žádný stát, s výjimkou jednoho nebo dvou, nemá nikde napsáno, že půdu nemůže vlastnit občan jiného státu, k tomu dospějeme i my. A pokud tuto privatizaci budeme neustále odsouvat, tak bude provedena možná přes náš odpor, ale bude provedena jako podmínka vstupu do Evropy a pak bude překotnější a nebude ji privatizovat český kapitál.
Třetím důvodem proč o tom mluvím, je jednání státní správy. Domnívám se, že kdyby, řečeno sportovní terminologií, státní správa měla proti sobě silnějšího hráče v podobě soukromého sektoru, tak si nebude dovolovat s prominutím ta zvěrstva, která si dovoluje (viz vystoupení pana Bartoně). S touto praxí se setkáváme dnes a denně. Takové chování státních úředníků je průvodním jevem velkého podílu lesů ve vlastnictví státu. Jestliže v agrárním programu MZe se píše o tom, že další privatizace lesů je nežádoucí, lze to chápat jako zájem státu na ponechání si vlastnictví lesů. Můj názor je opačný.
Ve stejném agrárním programu je vzpomenuta podpora arondací lesních majetků, podpora sdružování drobných lesních majetků při obhospodařování. Protože je to opět napsáno v agrárním programu, domnívám se, že to lze chápat jako veřejný zájem této společnosti. Myslím si, že než vynakládat nějaké finanční prostředky na sdružování, na arondace, bylo by daleko jednodušší úřední cenu lesa přiblížit ceně skutečné, ceně, která je na trhu s realitami a pak nastartovat samovolnou arondaci, samovolné sdružování. Jenže to by znamenalo pouze jedno: vyřazení státu a jeho úlohy z tohoto procesu, což možná nikdo nechce dopustit.
Chtěl bych ještě reagovat na vystoupení ing. Vašíčka, podle něhož je velmi obtížné definovat veřejný zájem. Domnívám se, že v určité oblasti naší činnosti se to definovat daří, a velice přesně, ale v jiných oblastech je spíše nezájem. Protože, pokud by se podařilo veřejný zájem přesně definovat, znamenalo by to pouze jedno, a to kvantifikaci veřejného zájmu. Potom by bylo jasně vidět, kolik nás tento veřejný zájem jako společnost stojí peněz, a pak by se také ukázalo, jestli je to skutečně zájem společnosti, zda-li je to veřejný zájem nebo jen zájem úzké skupiny lidí. Domnívám se, že existuje oblast, kde jsou veřejné zájmy přesně definovány a to jsou územní plány, kde obecní zastupitelstvo má při schvalování možnost přesně určit, co v územním plánu je ve veřejném zájmu. A to také znamená možnosti vyčíslení, co tento veřejný zájem bude stát, jaké prostředky na uspokojení veřejných zájmů si musí obec nachystat. Ing. Vašíček zde vzpomenul případ s obecní pastvinou, kde jsou paseny ovce několika chovatelů ovcí. Domnívám se, že jednodušší, než apelovat na uvědomění, kolik ovcí se tam může pást a kolik ne, by bylo tu pastvinu rozparcelovat. Pak by si každý vlastník svého kousku pastviny musel jasně uvědomit, co má a nemá dělat, aby tato pastvina zůstala nadále pastvinou. Obávám se ale, že v zemi s tradicí táboritských společných kádí toto nebude brzo na pořadu dne.