JE HERALTICKÁ BOROVICE EKOTYPEM BOROVICE LESNÍ?

Ing. Jaroslav Holuša - ÚHÚL Frýdek-Místek
Ing. Otakar Holuša - fakulta lesnická a dřevařská MZLU Brno

Borovice lesní (Pinus sylvestris) je široce rozšířena na území Eurasie, v Evropě se vyskytuje od nížin Polska, Německa, Finska do hor Norska, Švédska, dále v Alpách, v Pyrenejích, v Karpatech, na Balkánském poloostrově i na Kavkaze.

Klika a kol. (1953: Jehličnaté. ČSAV, Praha) o této dřevině uvádějí: “Borovice lesní roste jako původní dřevina na skalách, na rašelinách a na písčinách, z tohoto zjištění vyplývají dva závěry: 1. borovice lesní má neobyčejně širokou ekologickou amplitudu, 2. borovice lesní je vázána původním výskytem na stanoviště, na nichž jiné dřeviny mají značně sníženou konkurenční schopnost... Borovice lesní je vyloženě světlomilná dřevina, velmi citlivá na zastínění shora a ze strany, zejména v mládí je borovice lesní choulostivá na nedostatek světla a tato její vlastnost je pro ni velkou nevýhodou tam, kde se setkává s jinými druhy dřevin, neobstojí, je potlačena nebo vytlačena na skály, rašeliny nebo písky. Borovice lesní byla dříve, před zásahem člověka, mnohem méně rozšířena než dnes, jen v době preboreální (před 11000-9000 lety) byla borovice lesní hojnější a byla u nás společně s klečí převládající dřevinou. Později v době boreální a atlantské byla však borovice lesní měnícím se podnebím, stoupající teplotou, rozmachem dubu, později i buku, smrku, jedle a jiných dřevin vytlačena na místa, na nichž se mohla udržet jen ona při své přizpůsobivosti, široké ekologické amplitudě a své skromnosti, tam nepodlehla konkurenci jiných dřevin.” I přesto se však vzácně v České republice najdou území, kde borovice z neextrémních stanovišť neustoupila, naopak se stala součástí dubovo-bukových a bukových pralesů vzniklých v období atlantiku a přežívá tam až do současnosti.

LOKALITA VÝSKYTU HERALTICKÉ BOROVICE

Jedno z míst, kde se borovice vyskytovala v dubovo-bukových a bukových pralesích, leží na území bývalé země Slezské - mezi obcemi Holasovice, Velké Heraltice, Nový Dvůr, Svobodné Heřmanovice, Horní Benešov, Lichnov, Zátor, Krasov, dále pokračuje na Hoštálkovy, obchází Město Albrechtice, sahá až k Hynčicím, Třemešné a snad až ke Slezským Rudolticím a pokračuje dále na území Polské republiky (viz mapa). Tato oblast se rozkládá ve dvou lesních hospodářských celcích - LHC Opava a LHC Město Albrechtice. Podle geomorfologického členění České republiky patří celá oblast do geomorfologického celku Nízký Jeseník (Demek a kol. 1987: Zeměpisný lexikon ČSR. Academia, Praha). Vyskytuje se zde doposud v edafických kategoriích: svěžích (SLT: svěží dubové bučiny - 3S, svěží bučiny - 4S), bohatých a hlinitých (bohaté dubové bučiny - 3B, bohaté bučiny - 4B, hlinité dubové bučiny - 3H, hlinité bučiny - 4H), oglejených (svěží dubové jedliny - 4O, jedlové dubové bučiny - 3O), dále i v skeletových dubových bučinách - 3Y, v kamenitých kyselých dubových bučinách - 3N, vysýchavých dubových bučinách - 3C, vysýchavých bučinách - 4C a v lípových bučinách - 4A (SLT podle typologického systému ÚHÚL 1971). Podložím, kde se tato borovice vyskytuje, jsou droby a břidlice kulmských a andělohorských vrstev, často překryté sprašovou hlínou, někdy i morénami risského zalednění. Půdy jsou velmi hluboké, hlinité až hlinitopísčité.

Borovice v této oblasti dorůstá ve věku 140 let až 40 m výšky a vyznačuje se téměř “smrkovitým” habitem. Kmeny si do vysokého věku uchovávají pravidelnou korunu se špičatým vrcholem a pravidelným větvením. Na rozdíl od charakteristického znaku borovice lesní, u které červená borka zasahuje jen pod korunu, u heraltické borovice tento typ borky zasahuje daleko níže. Černá hluboce brázditá borka tedy dosahuje často jen do výšky 4-5 m nad zemí. Téměř všichni jedinci ve věku nad 120 let mají plnodřevné hladké kmeny o délce 10-15 m (někdy i více) s cennými sortimenty (viz foto). Pracovníci lesního provozu LS Opava borovici této populace nazývají borovicí heraltickou (podle obce Velké Heraltice - viz výše), takto ji budeme dále nazývat i v tomto příspěvku, lesníci z LS Město Albrechtice ji nazývají cvilínskou (Cvilín - vrch u města Krnov).

HISTORICKÝ VÝSKYT

Na skutečnost, že tato borovice v této oblasti od skončení posledního glaciálu nevymizela, poukazují výsledky pylových analýz vrstev rašeliny (resp. slatiny) z lokality Úvalno u Krnova (dnes PP Úvalenské louky) (Opravil 1962: Přírodov. Čas. Slez., 23: 225-231). Z rozboru více než dvoumetrového profilu rašeliny, který se začal vytvářet v období epiatlantiku, se zjistilo, že pyl borovice v žádné vrstvě nechybí. Vždy dokonce převažuje nad pylem ostatních dřevin. Vzhledem k tomu, že extrémní stanoviště se zde takřka nevyskytují (kromě několika skalnatých míst), musela heraltická borovice být součástí okolních dubovo-bukových i bukových pralesů.

Buk lesní (Fagus sylvatica) se ve zdejší krajině objevil v období atlantiku a obsadil polohy od 2. až po 7. lesní vegetační stupeň (dále jen LVS), duby “vytlačil” do nejteplejších poloh 1.-3. LVS. Listnaté dřeviny se středně velikým semenem - javor mléč (Acer platanoides) a klen (Acer pseudoplatanus), lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), lípa malolistá (Tilia cordata) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) - se vyskytují na kamenitých místech, kde se díky porušené nesouvislé vrstvě opadu zmlazují. Buk nikdy neobsadil lužní stanoviště, jelikož zde trpí ledovými dřenicemi a zvýšenou hladinou vody za povodní. Jehličnany s drobným semenem ustoupily rovněž, smrk ztepilý (Picea abies) do 6.-8. LVS a borovice snížila své zastoupení na všech stanovištích (viz výše). Pouze jedle bělokorá (Abies alba), se svým velkým semenem a semenáčkem schopným prorazit kořínky bukový opad až na minerální půdu a snášející dlouho stín v bukovém pralese, je schopna růst spolu s bukem ve 4.-6. LVS (resp. 3.-7. LVS).

Jehličnany s drobným semenem - smrk, borovice - a listnáče s drobným semenem - vrby (Salix sp.), topoly (Populus sp.), břízy (Betula sp.) - se ve srovnání s ostatními dřevinami chovají jako r - ruderální stratégové (v pojetí teorie r - K bionomické strategie; Mac Arthur Wilson 1967: The theory of island biogeography. Princeton University Press, Princeton, New York), protože vytvářejí velké množství semene, rychle klíčí a odrůstají. Tyto listnáče obsazují stanoviště po povodních a katastrofách s odkrytou minerální půdou, holoseče apod. Drobné semenáčky jehličnanů (s výjimkou smrku, jehož přirozená obnova probíhá zcela jiným způsobem) se ujímají tam, kde rychle prorostou k minerální půdě, tzn. na místech s příznivou formou humusu nebo na stanovištích bez humusu. Mezi taková patří i požářiště, kde vegetace bylin, opad listí i případná konkurence listnáčů je zničena ohněm. I oblast heraltické borovice je území s častým výskytem požárů.

PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

Toto území leží v přírodní lesní oblasti 29 - Nízký Jeseník a 28 - Předhůří Hrubého Jeseníku. Leží zcela v deštném stínu Hrubého Jeseníku. Roční úhrn srážek se zde pohybuje v rozmezí 650-750 mm. V pravidelných intervalech se vyskytují velice “suché” roky s velkým deficitem srážek, kdy srážky pravděpodobně nedosáhnou ani 50 % průměrného ročního srážkového úhrnu (podle vlastních pozorování v letech 1969, 1979, 1982, 1983, 1989, 1991, 1992). Protože podloží je tvořeno zvětralinami drob a břidlic, dochází k proschnutí do značné hloubky (půda je suchá i v hloubce 120 cm). Běžně vysychají prameny a potoky, i přesto, že síť potoků je v severní oblasti českého Slezska velmi řídká.

I dnes je les často vystaven působení lesních požárů, v současnosti však způsobovaných hlavně neopatrností člověka. V posledních letech byly na území LS Město Albrechtice, Opava, Bruntál zaregistrovány požáry v těchto počtech: 1993 - 19, 1994 - 41, 1995 - 22, 1996 - 17. Shořelo přitom 130 ha lesa. Hlavní příčinou vzniku požárů byla nedbalost při pálení klestu, ale i přesto byly 4 požáry způsobeny bleskem (Košulič jr. in litt.).

Požáry v původním pralese (dubové bučiny s borovicí, bučiny s jedlí, borovicí, modřínem) byly hlavně pozemní, kdy shořela pouze hrabanka, semena a semenáčky na povrchu půdy, dále zmlazení dubu, buku, jedle, ale i silnější jedinci. Podobný případ autoři pozorovali v roce 1985 tři roky po požáru v borovo-bukovém lese v údolí potoka Ľubochnianky (Veľká Fatra), kde uschli i jedinci buku s výčetní tloušťkou 30 cm. Požár také mohl v následujících letech stimulovat borovici k silnému kvetení. Staré borovice, případně modříny nemusí být požárem vůbec poškozeny. Po takovém požáru bylo přežití borovice zabezpečeno na dalších 300-400 let.

Heraltická borovice roste na třech (resp. čtyřech) typech stanovišť. Nejpočetnější výskyt je na stanovištích edafické kategorie S (svěží), B (bohatá), H (hlinitá) v revírech Ježník, Hoštálkovy, Velké Heraltice, Cvilín. Pro heraltickou borovici byly porosty na LS Město Albrechtice vyhlášeny genovou základnou (č. 189 Cvilín) na rozloze 694 ha. V revíru Velké Heraltice se vyskytuje i na vodou ovlivněných stanovištích edafické kategorie O (oglejená), P (pseudoglejová). V revíru Ježník a Cvilín se vyskytuje i na extrémních lokalitách kategorií Y (skeletová) a přechodů k ní, tj. kategorie N (kamenitá kyselá), A (acerozní) a kategorie C (vysýchavá). V malé míře se vyskytuje i v kategorii K (kyselá), ale vzhledem k mizivému plošnému výskytu této edafické kategorie, je zde její výskyt ojedinělý.

SOUČASNÝ STAV

Borovice se v současnosti přirozeně v lesních porostech nezmlazuje nebo se zmlazuje jen velmi vzácně. Zmlazuje se na minerální půdě svahů cest těsně po výstavbě, ojediněle v nezabuřeněných ředinách pod smrkem, anebo na půdě, kde byla chemickými prostředky (herbicidy) zničena vegetace. Půda porostů silně “zabuřeňuje” třtinou trstnatou (Calamagrostis epigeos), ostružiníkem chlupatým (Rubus hirtus), maliníkem obecným (Rubus idaeus), bezem černým (Sambucus nigra) a na hlinitých a oglejených stanovištích i ostřicí třeslicovitou (Carex brizoides). Proto je obnova borovice zabezpečována uměle. Ovšem ani počty 12 000 ks/ha nejsou dostatečné, neboť extrémním mikroklimatem na pasekách - sucho, teplo, hmyzími škůdci - obaleč prýtový (Rhyacyonia buoliana) a obaleč pryskyřičný (Retinia resinella), klikoroh borový (Hylobius abietis) a vytloukáním srnců dochází k prudkému snížení počtu jedinců. Proto se vyskytnou tyčkoviny vysoké 8 m s výčetní tloušťkou 12 cm. Takové porosty jsou běžně rozlamovány sněhem. Trpí tím kvalita a neznáme porosty do stáří 50 let, které by v budoucnu skýtaly záruku dobré kvality (autoři prováděli revizi typologického mapování 1997, 1998 a tvorbu hospodářských souborů na obou výše zmiňovaných lesních správách).

HOSPODAŘENÍ V MINULOSTI

V minulosti lesníci dovedli této borovice využít lépe. Dodnes se zachovaly kvalitní porosty ať nesmíšené (borové), nebo s příměsí modřínu či smrku, anebo smíšené porosty borovice, modřínu, s jedlí, bukem případně s lípou a klenem. Tyto smíšené porosty se vyskytují v bývalých revírech Krasov a Býkov, které patřily knížecímu rodu Liechtensteinů (proto by bylo možno nazývat tuto směs dřevin jako liechtensteinská směs). Porostní úroveň těchto lesů tvoří smrk, jedle, buk a další listnáče, nadúroveň borovice a modřín, přičemž zastoupení jednotlivých složek se pohybovalo mezi 15-20 %. Žádná z dřevin nebyla zatlačena do podúrovně. Podle našeho názoru bylo těchto porostů dosaženo odpovídajícím způsobem hospodaření.

Lesníci před 100-180 lety v období, kdy se “dotěžovaly” řediny původních pralesů dubu, buku a jedle, měli k dispozici až hloučkovité zmlazení buku a jedle, jednotlivé klenu a lípy. Toto zmlazení dolesnili smrkem a pouze jednotlivě ve sponu 5x5 m, ale spíše 10x10 m (i více), sázeli borovici či modřín. Při další výchově uvolňovali kvalitní buk a jedli, smrk udržovali jako výplň v úrovni. Borovici a modřín pěstovali tak, aby si ani později jedinci nekonkurovali. Dnes by bylo možno vypěstovat podobné porosty pomocí uměle vytvořených kotlíků buku a jedle, které by byly ve druhé fázi obnovy propojeny pruhy s vysázeným smrkem. Borovicí a modřínem by se vylepšily kotlíky a v řídkém sponu by se dosázely také do smrkové části (resp. byly by jimi vylepšovány). Zdaleka by však jejich prostorová výstavba v budoucnu nedosahovala úrovně porostů liechtensteinských lesníků.

Zákon č. 16/1977 Sb. nepřipouštěl jiný způsob pěstování než pěstování jedné hlavní ekonomické dřeviny (borovice pro HS 13, 23, 27, 37, 39, dub v HS 19 a 25, olše v HS 29), ostatní hospodářské soubory byla smrková (příp. buková) hospodářství. Protože v HS 45, 51 a 57 nebylo přípustné borové hospodářství, bylo navrženo v odchylce (LHP Opava 1981). I přesto byly tehdejší LZ kritizovány za zalesňování touto borovicí. Při obnově LHP v roce 1991 bylo připuštěno hospodařit s touto borovicí prakticky ve všech cílových HS.

ZÁVĚR

Zákon 289/1995 Sb. a vyhláška č. 83/1996 Sb. doporučuje pro HS 45 tři základní dřeviny smrk, buk a dub, v HS 41 smrk, borovici a buk, v HS 47 smrk, borovici a dub. To znamená, že v hlavním HS 45, ve kterém se vyskytovala borovice nejvíce a ve kterém i v současnosti má druhé nejvyšší zastoupení, se její hospodaření opět nedoporučuje. Je jistě správné, že ji i přesto lesníci sázejí a pěstují, ale bylo by vhodné “domyslet” způsob zakládání, pěstování a obnovu smíšených porostů s ostatními dřevinami (smrk, jedle, modřín, borovice, buk), ve kterých vždy dosahovala a dosahuje své nejvyšší kvality.

Jestli tato populace borovice lesní je opravdu ekotypem, nelze jednoznačně tvrdit. Tuto otázku mohou snad vyřešit další podrobná studia. Již však v publikaci (Culek (ed.) 1996: Biogeografické členění České republiky. Enigma, Praha) je heraltická borovice zahrnuta do charakteristických ekotypů a ekodémů lesních dřevin bioregionu 1.55 - krnovského. Přičemž je zde zmínka o pravděpodobné autochtonnosti těchto borů.