REAKCE JEDLE BĚLOKORÉ NA POŠKOZENÍ OKUSEM
Ilja Andrš
Po dlouhou dobu jsme, my lesníci, byly přesvědčeni, že jedle bělokorá je odsouzena k zániku vlivem imisí. V tom nás utvrzovaly odborné články, ale také vlastní pozorování - prosýchající koruny starších jedlí a to, že jsme nenacházeli přirozené zmlazení jedle. Sazenice jedle, vypěstované ze semene dodaného z jiných oblastí, rostly v oplocenkách dobře. My jsme ale byli ochotni věřit tomu, že to je jen dočasné. Až jedle odrostou, imisím neodolají. Červíček pochybností v nás ale hlodal. Jak to bylo možné, že skupiny až 130 let starých jedlí na hřebenech kopců nebyly vůbec poškozené? Především na takových místech by se měly škody imisemi nejprve objevit.
Po roce 1990 se rozdělily režijní honitby státních lesů. Mysliveckým společnostem, které si části honitby pronajaly, nikdo nehradil finanční ztráty. Musely se snažit hospodařit tak, aby jejich členové na provoz příliš nedopláceli. A ejhle! Najednou se zase objevilo přirozené zmlazení jedle. Na Tachovsku tedy nebyly hlavní příčinou ústupu jedle imise, ale nadbytek lovné zvěře.
Úvaha o poškozování jedle bělokoré okusem je též v jednom článku v časopise AFZ/Der Wald z r. 1993. Článek se zabývá různou tolerancí dřevin na okus zvěří. Revírníci z lesního úřadu Schliersee dospěli k názoru, že zvěř nedává při okusu přednost jedli, jak se někdy tvrdívá. Zvláště v situaci, kdy má k dispozici také buk nebo některé ušlechtilé listnáče. I když je ale jedle okusem poměrně méně poškozována, trpí jím více než jiné dřeviny. Ověřili si, že to je tím, že jedle se po okusu nejhůře vzpamatovává. Následovala tedy otázka: proč je jedle tak málo tolerantní k okusu? Revírníci provedli porovnání smrku a jedle. Při letním okusu vyrovnávají obě dřeviny, smrk i jedle, ztrátu vzniklou zkousnutím terminálního výhonu ještě v tomtéž létě. Některý z bočních prýtů nahradí zkousnutý terminální výhon. Výškový přírůst je v tomto případě jen o něco nižší než u nepoškozených jedinců. Jedle je ale takřka výlučně zkousávána v zimě. Jedle, zvláště ta, která roste v polostínu, umisťuje své boční pupeny do blízkosti terminálního pupenu. Při okusu přichází tedy i o všechny náhradní pupeny a s výškovým přírůstem může začít až za rok, až si vytvoří další.
Po přečtení článku v AFZ se mi v mysli promítly porosty jedle na bývalých lesních závodech Tachov a Přimda, kde jsem sloužil po dobu 30 let a měl na starosti pěstební činnost. Porovnávat výsledky v různých oblastech je vždy ošidné. Dovolil bych si ale uvést výsledky jednoho našeho pozorování.
Také na Tachovsku bylo při vyšších stavech zvěře velmi obtížné uchránit neoplocené výsadby jedle. Vše jsme ale oplotit nestačili. Chránili jsme tedy sazenice repelenty. Na polesí Nové Sedliště se po desetiletí s úspěchem používala ochrana jíchou. Ta se vyráběla z kvalitní cihlářské hlíny a vyhašeného vápna. Správně vodou naředěná se nalévala na sazenici sběračkou tak, že se jíchou obalil celý terminální pupen a jícha stekla až k nejvyššímu přeslenu. Ulpěla mezi jehlicemi a bránila celý terminální výhon. Tento způsob se používal u všech jehličnanů s výjimkou modřínu. Na jaře rašící pupen roztrhl jíchový obal. Zvěř při tomto způsobu ochrany mohla okusovat boční větvičky. Jedle reagovala na tento okus bočních větviček tím, že výrazně snížila přírůst a když se okus opakoval po několik let po sobě, část sazenic uhynula. U smrku boční výhonky také okusovala, ale smrku to nevadilo. I když na 100 cm vysokém smrčku zbyly boční pahýlky jen o délce 10 cm, smrk přirůstal stejně jako nepoškozené stromky.
Tak jak uvádějí autoři článku z AFZ, neměla ani na Tachovsku v létě zvěř o jedli zájem. Poznatky z Tachovska nemusí mít platnost jinde. Bylo by asi užitečné, kdyby lesníci z jiných oblastí sdělili, jak jedle reaguje na okus u nich. Jedle do našich lesů patří a bylo by třeba se naučit, jak jí pomoci.