OBHOSPODAŘOVÁNÍ MALÝCH LESNÍCH MAJETKŮ - III.

Doc. Ing. Zdeněk Bluďovský, DrSc.

Historie snahy o zvyšování odborné úrovně hospodaření v lesích je v podstatě totožná s historií prosazování veřejného zájmu v lesním hospodářství. Sledujeme-li tento proces pozorněji zjistíme, že v něm postupně nabývá na významu snaha podpořit lesní majetky menšího rozsahu.

LESNÍ ŘÁDY

V počátečních etapách vývoje cílevědomého lesního hospodářství byl u nás veřejný zájem na uchování lesů prosazován jako reakce na prudké zhoršení stavu lesů, k němuž docházelo ve druhé polovině 18. století především omezováním práva vlastníků lesa disponovat svým majetkem. Lesními řády Marie Terezie (1754, 1756) byl v podstatě zaveden státní dozor nad lesy.

Lesní řády ukládaly vlastníkům řadu povinností a omezení v zájmu uchování lesa a zajištění jeho trvalého výnosu. Vlastník byl povinen starat se o zalesnění vykácených ploch a zajištění lesů do budoucnosti. Kácet se smělo od začátku listopadu do konce února a pokácené dřevo mělo být co nejdříve zpracováno a odvezeno. V obecních a selských lesích, jejichž hospodaření bylo tehdy zvláště silně kritizováno, byla uplatňována zvláštní ustanovení o šetření dřevem, byl zde zakázán prodej dříví bez povolení nadřízených instancí a zřízen dozor nad hospodařením. Také svobodní a královští poddaní museli žádat povolení krajského úřadu ke kácení. Dozor patronátních úřadů byl ustanoven nad lesy zádušními a fundačními. Lesními řády byl zakázán vývoz dřeva do zahraničí s výjimkou případů, kdy nebyla možná doprava do vnitrozemí. Zakázáno bylo použití stavebního nebo jiného užitkového dříví k palivovým účelům.

V lesních řádech se formuluje diferencovaný přístup k jednotlivým vlastnickým kategoriím lesů. Dozor nad selskými, obecními a městskými lesy měly vykonávat vrchnostenské úřady, dozor nad ostatními lesy krajské, resp. patronátní úřady. (Někteří naši současníci, kteří nepochopili podstatu tereziánských lesních řádů ani jejich historickou podmíněnost z toho odvozují, že “už Marie Terezie neměla ráda obecní lesy”.)

CÍSAŘSKÝ PATENT č. 250/1852 ř. z.

Zásadní pokrok ve zvyšování odborné úrovně správy lesních majetků znamenalo vydání císařského patentu č. 250 v roce 1852. Ještě před jeho vydáním vyšlo v roce 1850 nařízení ministra zemědělství a hornictví o státních zkouškách pro lesní hospodáře, opravňujících k samostatnému vedení lesního hospodářství, jakož i o státních zkouškách pro ochranný lesní personál a pro pomocnou technickou službu.

Ustanovení § 22 tohoto zákona o povinnosti kvalifikovaného lesního hospodáře v době, kdy lesnické odborné školství zdaleka nedosahovalo přiměřeného rozsahu a úrovně, bylo v jednotlivých zemích monarchie realizováno podle vzorového nařízení, vydaného pro Tyroly a Vorarlberk: na Moravě zákonem z roku 1873, podle kterého musel mít zkušeného lesního hospodáře majetek o výměře nad 575 ha, v Čechách byla povinnost kvalifikovaného lesního hospodáře uzákoněna v roce 1873 jen pro obecní lesy, pro ostatní lesy až od roku 1907, ve Slezsku tuto povinnost uložila vyhláška zemského prezidenta v roce 1907 pro lesy s výměrou nad 500 ha. V Čechách byla podle § 16 zákona č. 11/1893 č. z. z. zřízena funkce tzv. okresních technických znalců lesních, zajišťujících odbornou pomoc, hospodářskou úpravu lesů a evidenci v lesích obcí.

V roce 1889 vydalo ministerstvo orby nové předpisy o státních zkouškách pro lesníky a pro pomocný a technický personál. Ke zkoušce pro lesní hospodáře se připouštěli absolventi lesnického odboru na vídeňské škole zemědělské, lesnických škol v Bělé pod Bezdězem a Sovinci i gymnázií a reálek s předepsanou lesnickou praxí, odstupňovanou podle odborného lesnického vzdělání. Zkušebními předměty byla nauka o pěstění lesů, lesnická technologie, dopravnictví, měření a hospodářská úprava lesů a myslivost. Zkoušky se konaly u zemských úřadů.

Zákon č. 250/1852 zavedl i komplexní státní dozor nad lesy. Podle jeho § 2š měly politické úřady všeobecně dohlížet na hospodaření v lesích v obvodu své působnosti. Na základě zmocnění ministerstva orby byly vyhláškami příslušných místodržitelství jmenováni v roce 1872 zemští lesní inspektoři pro Čechy a Moravu a v roce 1874 pro Slezsko. Do jejich náplně náležel dozor nad prováděním lesního zákona a sledování poměrů v lesích.

Z institutu zemských inspektorů později vznikly tzv. zemské inspekce, jimž podléhaly inspekce okresní. Inspekce se ve své činnosti řídily organizačním řádem vydaným ministerstvem orby (vyhláška 165/1895 ř. z.) a “Instrukcí o působnosti lesního technického personálu politické správy” (vyhláška č. 17.838/1895). Okresní lesní technik působil v obvodu několika politických okresů jako odborný poradce a znalec ve všech lesnických záležitostech a vykonával dohled nad zachováním příslušných předpisů.

Lesní personál politické správy měl za úkol:

- podporovat politické úřady ve výkonu státního dozoru nad lesy a zajišťovat dodržování veškerých lesních předpisů odbornou radou, stálým sledováním poměrů v lesích a oznamováním zjištěných nezákonností,

- zlepšovat pěstování lesů poučováním jejich majitelů a návrhy opatření ke zlepšení produkční schopnosti lesů,

- vést nebo řídit správu v lesích, které jim byly ministerstvem orby svěřeny (např. obecních nebo některých státních enkláv),

- plnit všechny úkoly svěřené lesnímu hospodářství zvláštními předpisy (honba, rybolov apod.),

- z pověření politického úřadu vést samostatně místní šetření ve věcech odborné působnosti,

- zajišťovat službu u lesotechnických oddělení pro hrazení bystřin, pokud jim to bylo svěřeno ministerstvem orby.

Zaznamenejme, že ve vyhlášce č. 165/1895 ř. z. se poprvé zmiňuje odborná pomoc (odborná rada, poučování) majitelům lesa. Můžeme předpokládat, že se jednalo především o vlastníky malolesů, neboť majitelé větších celků měli svůj vlastní odborný personál a “poučování” či “odbornou radu” zřejmě nepotřebovali.

Císařský patent č. 250/1852 ř. z. doplňovaný dalšími nařízeními a úpravami, reagujícími na vývoj v jednotlivých zemích monarchie byl rozhodující právní normou určující právní vztahy v lesním hospodářství na území dnešní České republiky až do vydání lesního zákona č. 166/1960 Sb.

ZÁKON O PROZATÍMNÍ OCHRANĚ LESŮ č. 82/1918 Sb.

Na císařský patent č. 250/1852 ř. z. nepřímo navazoval zákon o prozatímní ochraně lesů č. 82/1918 Sb., který měl především zamezit přetěžování v lesích majitelů, kterým hrozila pozemková reforma. Dozor nad dodržováním tohoto zákona (i jiných předpisů upravujících hospodaření v lesích) zabezpečovala lesní inspekce, jejíž nejvyšší instancí se po vzniku Československé republiky stalo XIV. oddělení ministerstva zemědělství v Praze. Inspekce byla řízena v zemském členění: zemské lesní inspekci pro Čechy v Praze podléhalo 14 okresních lesních inspekcí, zemské inspekci pro Moravu v Brně 6 okresních inspekcí a pro Slezsko působila zemská inspekce v Opavě s dvěma okresními inspekcemi. Na dozoru na dodržování zákona č. 82/1918 Sb. se mimo orgánů lesní inspekce podíleli i důvěrníci z řad praktických lesníků, jmenovaní okresními hejtmany po dohodě se zemskou lesní inspekcí.

Zákon č. 82/1918 Sb. ustanovil, že lesní zaměstnanci jsou s vlastníkem lesa spoluzodpovědni za jeho dodržování. Aby lesní zaměstnanci byli formálně chráněni před možnou výpovědí, zákon stanovil, že žádný lesní úředník nesmí být propuštěn pro plnění zákonných předpisů. Dostal-li lesní úředník výpověď a domníval-li se, že její příčinou je dodržování zákonných předpisů, mohl podat odvolání proti této výpovědi u okresního soudu. Toto odvolání mělo odkladný účinek. Proti zamítavému rozhodnutí svého odvolání se zaměstnanec mohl odvolat k zemskému (župnímu) soudu. Teprve tehdy, když i tato druhá instance výpověď potvrdila, platilo datum zamítavého rozhodnutí jako první den výpovědi. Zkušenosti s uplatňováním tohoto ustanovení zákona potvrdily, že se takové řešení ochrany zaměstnanců prakticky míjelo účinkem.

VZNIK LESNÍ DOHLÉDACÍ SLUŽBY

Zásadní změnu v uspořádání i v pojetí prosazování vlivu státu na hospodaření v lesích znamenalo přijetí zákona č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy. Lesní inspekce byla změněna na lesní službu dohlédací, zařazenou jako samostatná oddělení do politických úřadů. Lesní službě dohlédací byly kromě původních úkolů lesní inspekce svěřeny i úkoly zrušených výše zmíněných tzv. okresních technických znalců lesních pro obecní lesy, zřízených podle českého zemského zákona č. 11/1893 č. z. z.

Zemské lesní dohlédací službě, zřízené při zemských úřadech podléhaly tzv. lesní dohlédací obvody, umístěné jako dříve ve vybraných politických okresech. Spolu s rozšířením počtu obvodů se zvýšily i odborné nároky na jejich pracovníky. Zatímco původně byla předpokladem pro ustanovení pracovníka do funkce zkouška pro lesní hospodáře, později to bylo složení státní zkoušky pro lesní technickou službu u politické správy. Pozdější úpravou se předepsaly zkoušky, členěné podle vzdělání uchazeče na zkoušku pro vysokoškoláky a pro středoškoláky. V roce 1936 měla dohlédací služba systemizováno v Čechách 51 a na Moravě a Slezsku 28 zaměstnanců.

Za nacistické okupace byla lesní dohlédací služba přizpůsobena systému, který v té době platil v Německu. Místo lesních dohlédacích obvodů byly vládním nařízením č. 229/1942 Sb. zřízeny tzv. lesní dohlédací úřady. V tehdejším Protektorátu Čechy a Morava jich bylo celkem 15 a jejich teritoriální kompetence (s výjimkou odtrženého území tzv. Sudet) se proti dřívějšku příliš nezměnila. V čelo jim byli postaveni němečtí komisaři a jejich přednostové byli podřízeni přímo zemskému prezidentovi a ministru zemědělství a lesnictví. Vydání vládního nařízení č. 229/1942 Sb. předcházelo poměrně významné, autory historických přehledů obvykle opomíjené, vládní nařízení č. 178/1940 Sb., o odborné službě lesní.

Problematika odborné správy lesů byla původně spojována s úlohou odborného lesního hospodáře. Už lesní zákon z roku 1852 ukládal vlastníkům lesa o výměře nad 575 ha, aby pro své lesy ustanovili odborné lesní hospodáře. Odbornou správou menších lesních majetků se zákon nezabýval. Odborná správa všech lesů bez rozdílu jejich velikosti byla zavedena až zmíněným vládním nařízením o odborné službě lesní. Tzv. “odborná služba lesní” se vztahovala na všechny lesy obecní a společenstevní a na všechny lesy soukromé včetně selských lesů, a to v případech, kdy podle tehdy platných předpisů vlastníci nebyli povinni mít vlastního odborného lesního hospodáře. Odbornou službou lesní se podle vládního nařízení č. 178/1940 Sb. rozumělo “řádné hospodaření, jak je vykonává odborný lesní hospodář, ustanovený podle § 22 lesního zákona”.

Odborný lesní hospodář byl povinen vykonávat veškeré práce, k nimž je třeba odborného vzdělání, zejména:

- sestavovat těžební a obnovovací (zalesňovací) plány a dozírat na jejich řádné provádění,

- organizovat lesní práce, dohlížet na kácení, výrobu, měření a druhování dřeva,

- knihovat hmotu vytěženého dřeva,

- udílet rady o prodeji dřeva a zhodnocení ostatních lesních výrobků,

- podávat dobrozdání ve věcech lesního a dřevařského hospodářství vlastníkům svěřených lesů.

Vládním nařízením č. 178/1940 Sb. byla zřízena také lesní společenstva, jejichž členy se stali vlastníci lesa, pro které byla vytvořena odborná lesní služba. Hlavním úkolem lesních společenstev bylo “pečovati o povznesení lesního hospodářství a hospodářský rozvoj členů”. Lesním společenstvům nebylo povoleno podnikání na vlastní i cizí účet. Činnost společenstva byla financována z příspěvků členů. Při stanovení výše příspěvku se mělo přihlížet jednak k potřebě úhrady nákladů na odbornou službu lesní a jednak k výnosu lesního majetku. Povinnost platit příspěvky se týkala všech majitelů lesa, kterých se týkala odborná služba lesní. Metodické řízení lesních společenstev a odborné služby lesní zabezpečovaly lesní dohlédací úřady.

ODBORNÁ SPRÁVA LESŮ

Po osvobození byly zákonem č. 195/1946 Sb., o použitelnosti předpisů z doby nesvobody, lesní dohlédací úřady zrušeny. S účinností od 15. 11. 1946 byly jako lesní referáty začleněny do příslušných okresních národních výborů. Zákonem č. 66/1951 Sb., o odborné správě lesů, byl výkon odborné správy lesů v lesích, které neměly vlastního odborného lesního hospodáře přenesen na organizace státních lesů. Od té doby byly státními organizacemi spravovány veškeré lesy a sice státní lesy přímo (“operativní správa”) a ostatní lesy (tzv. “lesy pod odbornou správou”). Dodejme k tomu, že v roce 1951 bylo zastoupení soukromých a obecních lesů, kterých se týkala “odborná správa” ještě poměrně významné. Zastoupení malolesů v celkové držbě lesů se sice v průběhu následujícího desetiletí značně snížilo, přesto jim a jejich odborné správě věnoval nový lesní zákon č. 166/1960 Sb. a prováděcí předpisy k němu značnou pozornost.

K úkolům odborné správy v malolesích, tzn. tam, kde odborný lesní hospodář nebyl ustanoven, patřilo:

- vyhotovovat lesní hospodářské plány, provádět jejich obnovu, popřípadě inventarizaci lesa,

- dozírat, aby v lesích bylo hospodařeno podle schválených lesních hospodářských plánů,

- sestavovat, popřípadě schvalovat podklady návrhů výhledových plánů pro lesy a podle nich vyhotovovat roční plány výroby (těžební, zalesňovací apod.),

- vyznačovat veškerou těžbu dřeva,

- organizovat lesní práce a dohlížet na jejich řádné provádění (zalesňování, ošetřování kultur, prořezávky, probírky a jinou těžbu, manipulaci a dodávku dřeva),

- pečovat, aby “uživatelé” (tzn. vlastníci) vykonávali všechna opatření, potřebná pro udržení a zlepšení úrodnosti lesní půdy, schopnosti lesa zadržovat vodu a plnit ostatní užitečné funkce a aby prováděli opatření, potřebná pro řádnou a včasnou obnovu a výchovu lesních porostů,

- dbát o zalesnění půd dosud nezalesněných, o ošetření a výchovu porostů a skupin stromoví na takovýchto půdách, pokud tyto úkoly nezajišťují organizace lesnicko-technických meliorací,

- pečovat, aby byla zajišťována řádná ochrana lesa podle zásad správného lesního hospodářství, zejména aby v lesích nebyl pasen dobytek, hrabáno stelivo (hrabanka), nebo trpěno jiné pustošení lesa a lesní půdy (neoprávněné těžby dřeva a těžby přidružené), při tom sledovat stav škodlivého hmyzu a jiných škůdců a dávat uživatelům lesa pokyny, jak škůdce ničit a jak mají bránit jejich rozšiřování,

- vést operativně technickou a lesní hospodářskou evidenci o výsledcích plnění plánu výkonů a investic a podávat příslušným orgánům (?) hlášení o plnění plánu,

- vyjadřovat se a podávat vysvětlení uživatelům (!) lesa a státním orgánům ve všech otázkách, týkajících se správy lesů a hospodaření v nich.

Z formulace těchto, dnes již z velké části překonaných zásad je zřejmé naprosté popření vlastnických práv majitelů lesa a úplná převaha orgánu, vykonávajícího odbornou správu (organizace státních lesů) nad vlastníkem lesa. Lesní zákon č. 166/1960 Sb. zásadně omezil práva soukromých vlastníků také tím, že jeho majetek mohl být z rozhodnutí okresního národního výboru přidělen do užívání socialistické organizace, která má práva vlastníka, s výjimkou pozemek zcizit nebo zatížit. Stanovil také poplatky za odbornou správu: 10 Kčs/ha pro JZD, 50-100 Kčs/ha pro soukromě hospodařící rolníky podle celkové výměry a 150 Kčs/ha pro nezemědělce a sdružené spoluvlastníky. Prováděcí vyhláška č. 58/1968 Sb. tyto sazby upravila na 40 Kčs/ha pro JZD, 80 Kčs/ha pro soukromé uživatele nad 1,5 ha, na 40 Kčs/ha od 0,10-0,50 ha, na 25 Kčs/ha do 0,10 ha. Vyhláška č. 89/1965 Sb. stanovila povinnost soukromých vlastníků lesa a těch, kteří káceli stromy rostoucí mimo les, nabídnout je k výkupu. Po vydání zákona č. 160/1960 Sb. byla dohlédací služba přejmenována na Státní péči o lesy, ale její pracovníci zůstali i nadále součástí zemědělských odborů národních výborů.

Po uplynutí poměrně krátkého časového intervalu byl v roce 1977 přijat nový lesní zákon č. 61/1977 Sb. Zákon již prakticky upouští od pojmu “vlastnictví” a zabývá se jen správou a užíváním lesních pozemků. Umožňoval vytváření ucelených lesních částí bez ohledu na jejich vlastnictví a na základě úředního rozhodnutí i proti vůli vlastníka. Odborná správa byla zachována, nově byla zavedena tzv. omezená odborná správa u těch organizací, které zajišťovaly hospodaření v lesích vlastními odbornými lesními hospodáři. Výkon odborné lesní správy byl pak podrobněji definován v prováděcí vyhlášce ministerstva lesního a vodního hospodářství č. 97/1977 Sb. o odborné správě lesů a příspěvcích za ni.

K zásadní změně ve vztahu k hospodaření v obecních a soukromých malolesích přináší v současné době platný zákon o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) č. 289/1995 Sb.