LESNICKÁ VÝROČÍ - PROSINEC 2000
PhDr. Jiří Uhlíř, emeritní profesor SLŠ Trutnov a řádný člen Obce spisovatelů
- 2. 12. 1930 - se narodil v Praze Jaroslav Mentberger, Ing., český lesnický odborník a ochranář. Po absolvování Státní vyšší lesnické školy v Trutnově (1950) působil ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti v Jílovišti-Strnadech (1950-1969) a vystudoval Lesnickou fakultu VŠZ v Praze (1956-1961). V letech 1969-1992 pracoval v pražské pobočce Imperial Chemical Industry (ICI). Absolvoval studijní pobyty v řadě států světa. Zabýval se zaváděním nových pesticidů a moderních způsobů ochrany rostlin i zásob, včetně aplikační techniky, pozemní i letecké, a to jak v zemědělství, tak v lesnictví, potravinářském průmyslu a v oblasti komunální hygieny. Je autorem či spoluautorem více než 50 odborných prací, např. Hubíme plevele (1992, s V. Kohoutem).
- 11. 12. 1975 - zemřel v Praze Karel Balabán, Prof., Ing., Dr. Tech., DrSc., významný vědeckovýzkumný pracovník, lesnický botanik a myslivec. Zabýval se hlavně anatomií dřeva, morfologií a fyziologií rostlin, bryologií a mykologií, zejména studiem dřevokazných hub. Autor řady botanických publikací. Narodil se 24. 12. 1904 v Praze (viz LP 1999, s. 530).
- 15. 12. 1930 - zemřel v Zákupech Josef Bohutinský, lesní inženýr a taxátor, vrchní lesmistr a ředitel lesního velkostatku v Opočně. Narodil se 18. 3. 1850 v Dobříši. Pochází z lesnické dynastie Bohutinských (viz LP 2000, s. 98).
- 19. 12. 1935 - zemřel Josef Strachota, Ing., vrchní lesní rada městských lesů v Hradci Králové, lesní taxátor, první docent myslivosti, lesní estetiky a biologie lovné zvěře na fakultě lesního inženýrství při ČVUT v Praze, pedagog, osvětář a publicista, funkcionář lesnických a mysliveckých korporací a spolků. Narodil se 29. 1. 1863 ve Slatině u Nového Města nad Metují v lesnické rodině. Po studiích na vyšší reálce v Hradci Králové vystudoval Vysokou školu zemědělskou ve Vídni (1885, lesní inženýr),
- roku 1887 - úspěšně absolvoval státní zkoušku pro lesní hospodáře, roku 1891 zkoušku pro civilní geometry. Pracoval ve sternberských službách v Týništi nad Orlicí, odkud přešel do služeb města Hradec Králové, kde byl roku 1902 jmenován lesmistrem, roku 1915 lesním radou a roku 1924 vrchním lesním radou. Za své zásluhy byl jmenován inspektorem mnoha českých velkostatků a uskutečnil zařizovací práce ve značném počtu obecních a soukromých lesů. Velmi rozsáhlá je jeho publicistická, osvětová i pedagogická činnost. Jako královéhradecký lesmistr se zasloužil o zkrášlení bezprostředního městského okolí pěstováním rozmanitých okrasných cizokrajných dřevin. Vzorem mu byl tzv. “exotický les”, založený roku 1894 v podobě šachovnice na dánském ostrově Laaland, o němž se svého času mnoho psalo. Ve své lesnické činnosti předjímal mnoho z lesnického výzkumnictví a fenologických pozorování, jak dokumentují jeho každoroční podrobné referáty. Stal se též prvním lesníkem a průkopníkem na poli lesní estetiky. V roce 1914 napsal celé dílo Estetika lesa, v roce 1920 vydal velmi cenný spisek Lesy města Hradce Králové. Sedm let (1907-1914) redigoval Kapesní lesnický kalendář a uveřejnil v mnoha lesnických, mysliveckých, vědeckých i krajanských periodikách a sbornících velké množství článků i pojednání o aktuálních otázkách pěstování lesů, lesní ochrany, zařízení, politiky i myslivosti. Se synem Hubertem Strachotou vynalezl stroj na dobývání pařezů zn. Hubertus. Roku 1900 byl ustanoven zkušebním komisařem při zkouškách pro lesní hospodáře, roku 1904 se stal členem I. české zkušební komise pro kandidáty učitelství českých středních a nižších lesnických škol. Po převratu roku 1918 se stal na nově zřízené fakultě lesního inženýrství při Českém vysokém učení technickém v Praze prvním docentem myslivosti, lesní estetiky a biologie lovné zvěře a později na téže škole místopředsedou komise pro II. státní zkoušky. Byl členem i funkcionářem České lesnické jednoty, později Jednoty lesníků zemí koruny české a nakonec Ústřední jednoty československého lesnictva a Čs. matice lesnické, od r. 1924 členem ČS. akademie zemědělské (od jejího založení). Roku 1898 byl Strachota jmenován soudním znalcem pro obor lesnický a odhad velkostatků v obvodu soudu královéhradeckého a 33 let byl okresním lesním technikem v Kostelci nad Orlicí a v Hradci Králové. Velmi agilní byl v regionálním životě jako člen okresního zastupitelstva v Hradci Králové, městské rady v Novém Hradci Králové, předseda tamních okrašlovacích spolků a dlouholetý předseda krajského odboru Ústřední jednoty československého lesnictva.
- 24. 12. 1900 - v Hrdlořezích u Třeboně se narodil Jan Čabart, JUC., lesnický a myslivecký výzkumník a historik, budovatel a ředitel Výzkumného ústavu lesa a myslivosti ve Zbraslavi-Strnadech, autor významné knihy vývoj české myslivosti (1958), vězněný za nacistů. Vystudoval Vyšší lesnický ústav v Písku (1920). Pak sloužil na velkostatku Dobříš a v lesích města Berouna. Odtud byl za německé okupace za protinacistiký odboj odvlečen do vězení, odkud se vrátil s podlomeným zdravím. Po návratu se stal vedoucím městských lesů v Lokti, odkud přešel jako náměstek generálního ředitele do služeb Čs. státních lesů, n. p. Během své lesnické praxe studoval soukromě práva, ale studia po válce již neobnovil. Ze státních lesů odešel do Zbraslavi, kde budoval Výzkumný ústav lesa a myslivosti, jehož se stal ředitelem. Sám jako výzkumník pracoval v oboru dějin lesnictví a myslivosti a výsledkem jeho bádání byla v roce 1958 vydaná kniha Vývoj české myslivosti (306 s., rejstříky, literatura, SZN Praha). Stal se vlastně pokračovatelem práce J. Ev. Chadta Ševětínského, který kompiloval a excerpoval už vydané publikace, kdežto Čabart, stejně jako Dr. Josef Nožička, využíval podrobněji a šířeji různé archivní fondy a archivní prameny. Pro Malou encyklopedii lesnictví společně s Ing. Vlad. Hendrychem zpracoval kapitolu myslivosti. Čabart často publikoval v denním tisku. Zasloužil se o vydání třídílného Naučného lesnického slovníku jako předseda redakční rady. Působil v řadě komisí ČSAZV, kde reprezentoval lesní prvovýrobu. Naši myslivost zastupoval i na zahraničních jednáních. Jeho zásluhy v boji proti nacistické zvůli ocenil stát vysokými vyznamenáními. Jan Čabart zemřel předčasně na následky vězeňských útrap 14. 10. 1964 ve Zbraslavi. K výročí nedožitých 100. narozenin si zaslouží nejen naši úctu, ale i aspoň pamětní desku. V Janu Čabartovi odešel obětavý a statečný člověk, uvědomělý lesník a pilný pracovník (viz LP 1981, s. 44).
- 30. 12. 1955 - ve Frýdku zemřel Ing. Vilém Rosenfeld, vrchní lesní rada, zvelebovatel moravskoslezských lesů, zejména v oblasti Beskyd, lesní pěstitel, ochranář, zlepšovatel a odborný spisovatel. Taxátor státních lesů nově zřízeného ředitelství ve Frýdku (1919), pak vrchní lesní rada nad převzatými lesy lichteinsteinského panství Hanušovice, Ruda na Moravě a Lanškroun. Ve svých literárních pracích uložil zejména kritické poznámky ke stejnorodým smrkovým porostům, často postihovaným zejména v oblasti Beskyd kalamitami, sněhovými polomy. Okruh pěstitelských zájmů je patrný již z titulu jeho literárních prací: Sněhový polom v Beskydách (1924), Cesta a cíle výchovy, těžby a zužitkování dřeva (1932), Nová pilka na vyvětvování (1936), Vyvětvování (1938), Nutnost oklesťování (1938), K dějinám oklesťování ve východním Slezsku (1938) a Důležitost včasného vyvětvování (1938). Z oboru ochrany lesa se uvádějí práce: Z praxe boje proti lesním škůdcům (1926), Tuhá zima 1928-29 a její vliv na jedli (1930), Škody vzniklé hrabáním steliva (1933). Svůj názor na problém vztahu zvěře a lesa uložil do pojednání Biologická rovnováha v lese (1938). Velké popularity dosáhla doma i v zahraničí (Německo, Polsko, Japonsko) Rosenfeldova vyvětvovací pilka Beskyd. V posledních letech svého života se věnoval studiu dějin beskydských lesů společně s Dr. Ing. Aloisem Jenčíkem a pokoušel se nově řešit problém osídlení beskydských lesů goraly a otázku salašnictví. Vilém Rosenfeld se narodil 24. 4. 1876 v Těšíně.
- 31. 12. 1795 - založil inženýr František Josef Matz (1755-1841) soukromou lesnickou mistrovskou školu v klášterní budově Zlatá Koruna na Českokrumlovsku. Škola trvala do roku 1845 (viz LP 2000, s. 290).