ODEŠEL JOSEF SVAČINA (3. srpna 1919 - 1. září 2000)
Ing. Miroslav Sloup
Prvního září 2000 náhle zemřel obdivuhodný člověk a významný řídící pracovník lesního hospodářství v západočeském regionu, pan Josef Svačina. Všem, kteří jsme jej znali, připadá neuvěřitelné, že již není mezi námi.
Josef Svačina se narodil v Hříchovicích na okrese Domažlice, kde také začal pracovat jako praktikant na lesních velkostatcích. Šumava a Český les byla místa, kde pracoval jako lesní hajný, následně pak jako ředitel SLH Nýrsko. Od roku 1956 až do svého odchodu do důchodu v roce 1980 vykonával funkci ředitele Západočeských státních lesů v Plzni.
Životní dráha Josefa Svačiny je ztělesněním historie státních lesů v západočeském regionu po 2. světové válce. I po roce 1980 se stále zajímal o dění v lesním hospodářství. Vítal příležitostné návštěvy lesníků ve svém soukromí a byl častým účastníkem lesnických aktivit. Udržoval také soudržnost bývalých pracovníků státních lesů, kteří odešli do důchodu. I po vzniku s. p. LČR byl čestným hostem řady odborných lesnických akcí. Našeho bývalého podnikového ředitele znala nejen lesnická veřejnost západočeského regionu, ale celá řada jiných profesí. Jméno Svačina otevíralo dveře i za hranicemi našeho státu, a to jak na “východě”, tak na “západě”.
Výjimečná byla práce Josefa Svačiny s lidmi. Dokázal postavit práci lesních dělníků na úroveň ostatních kvalifikovaných profesí. Říkával, že práce s lidmi má vlastní zákonitosti: “Rozumět lidem a pochopit je, zůstane největším uměním, které by měl člověk v řídící práci mít”. Byl nadán vzácnou vnímavostí a citem k lidským slabostem a starostem. Byl vynikajícím vypravěčem, hodiny bylo možné poslouchat jeho historky z lesnického prostředí, obvykle s humorným závěrem. Mnoho moudrosti obsahovalo i povídání o vlastních životních zkušenostech, v kterých byl často i návod, jak přistupovat k řešení současných problémových situací.
Pokud mluvil o své funkci podnikového ředitele, což nebývalo často, tak používal termínu “pantáta” nebo “krajský hajný”. Oficiality neměl rád. Je těžko si představit, že už neuslyšíme jeho “chlapče” nebo “dívčí”, jak oslovoval naprostou většinu členů nejširší lesnické rodiny, ve výjimečně dobré náladě pak ženy “všech věkových tříd” byly “samičkami”. Dovedl to říci tak, že neznám nikoho, komu by toto oslovení vadilo.
Pomníkem Josefa Svačiny je les. Les, který miloval, jemuž rozuměl a v jehož prospěch zasvětil svůj život. Nám všem bude také les trvale připomínat našeho ředitele a skvělého člověka. Nikdy se za nikoho neschovával, dokázal se za každé situace postavit i prominentům a ministrům. Dokázal převést podnik přes všechna úskalí a své bohaté zkušenosti uplatňoval ve prospěch lesního hospodářství západočeského regionu. Za to vše hluboké a upřímné díky.
Pozn.: Přetištěno z časopisu Lesu zdar