PLAVEBNÍ KANÁL FLÁJE-CLAUSNITZ V KRUŠNÝCH HORÁCH
Vít Joza, Tomáš Dvořák
Ačkoliv je dnešní stav krušnohorských lesů na mnoha místech neutěšený, ve středověku tomu tak rozhodně nebylo. Lesy v Krušných horách byly naopak velmi neprostupné a dá se říci, že měly na většině plochy (kromě oblastí rozvoje hornictví rud a hutnictví) charakter pralesa. V Krušných horách na Mostecku byly ještě v 17. století zachovány lesy prakticky původního charakteru. Naproti tomu v nedalekém Sasku došlo již v 15. a 16. století k odlesnění značné plochy lesů, a to v důsledku rozsáhlých těžeb pro potřeby dolů a hutí v okolí města Freibergu. V návaznosti na tuto průmyslovou činnost se začala rozvíjet celá oblast, spotřeba dřeva neúměrně stoupala a to mělo pochopitelně za následek úbytek a prořídnutí lesů v pohraničí Saska. Není bez zajímavosti, že k tomuto stavu nemalou měrou přispěly také plavební kanály, které byly v německém pohraničí vybudovány již v 2. polovině 16. století. Proto projevili Sasové poměrně záhy zájem o dřevo z lesů v české části Krušných hor.
PRVNÍ ZPRÁVY O PLAVENÍ DŘEVA V KRUŠNÝCH HORÁCH
V Krušných horách se k plavení dřeva užívaly nejprve přirozené horské vodoteče - potoky a bystřiny upravené lidskými zásahy. Takto se plavilo až do začátku tohoto století, tehdy již však spíše výjimečně. Cíle plávky byly jak v české části Podkrušnohoří, tak na saské straně. Nejméně od roku 1438 (první zpráva o plavení) se k plavení využívala Freiberská Mulda (Freiberger Mulde), pramenící na české straně nedaleko Moldavy v Krušných horách. Dalším velmi významným tokem ve východní části Krušných hor byl Flájský potok (Flöha, též Floha), po němž se plavilo od roku 1570. K této činnosti se však využívala řada dalších toků, jejichž výčet a podrobné údaje o plavení v nich by přesáhly rozsah tohoto článku. Dřevo bylo nakupováno u českých šlechticů, jimž lesy patřily, z nich byli nejvýznamnější Lobkowitzové, Waldsteinové (od r. 1642) a Schönbergové.
Prvořadým zájmem Sasů byla kromě množství dřeva také nepřetržitost jeho dodávek. Proto se již v 16. století pokusili prosadit stavbu plavebního kanálu, který by umožňoval dopravu dřeva i z oblastí do té doby špatně přístupných. První dochovaná zmínka o tomto záměru ze strany freiberských radních pochází z roku 1584 (některé prameny uvádějí též rok 1535). K vybudování nákladné stavby však nedošlo patrně z důvodu nedostatku financí. Uplynulo několik desetiletí, v nichž se z různých důvodů (nezájem české strany, nákladnost celého podniku, války) nepřistoupilo ke stavbě.
STAVBA PLAVEBNÍHO KANÁLU
Roku 1600 saský kurfiřt Johann Georg I. nechal vypracovat plán a rozpočet plavební stoky. Ten byl hotov 16. 2. 1612. Z obdobných důvodů jako dříve se stavba opět oddalovala a bylo s ní započato až o 12 let později, tedy roku 1624. S ohledem na terén v širším okolí byla možnost stavby plavebního kanálu dosti omezena. Mezi údolím Flöhy a Muldy je v úseku mezi obcemi Holzhau a Český Jířetín horský hřbet s relativní výškou kolem 150 metrů. Tudy kanál vést nemohl, musel se hřbetu vyhnout. Přitom musel být na celé trase dodržen poměrně malý spád vody v plavební strouze, kanál tedy musel terén kopírovat přibližně po vrstevnici. Stejně tak tomu bylo i na české straně. Od obce Fláje až k vrchu Steinberg u obce Clausnitz v Sasku klesá kanál o pouhý jeden metr na každých 1285 m délky (má tedy spád 1:1285). Celkový spád činí 16 metrů.
O postupu prací na stavbě kanálu se zatím bohužel nepodařilo shromáždit potřebné údaje. Při pečlivém pozorování si však i dnes přes jeho značně zanedbaný stav lze představit namáhavost celé výstavby. Vzhledem k tehdejším technickým možnostem je celá stavba hodna obdivu. Dosahovala délky necelých 19 km (po pozdějších úpravách 18,2 km). Šířka kanálu byla na jeho začátku 280 centimetrů, dole pouze 180 cm. Nesnižovala se však pravidelně, ale byla na různých místech dosti odlišná - bylo to dáno i konfigurací terénu. Hloubka strouhy byla 120 cm.
Kanál začínal necelý kilometr od obce Fláje a jeho hlavní zdroj vody byl Flájský potok. K regulaci vodního stavu v plavebním období bylo na celé trase vybudováno osm výpustí, podobně jako tomu bylo i na jiných plavebních stokách u nás. Některé z nich zůstaly velmi dobře zachovány. K posílení vodního stavu byla využívána i voda z Velkého radního rybníka (leží asi 1 km sev. od Dlouhé louky, okr. Teplice), k tomuto účelu zbudovaného. Vodu z rybníka přiváděl Radní potok, který ústil do Flájského potoka.
PLAVENÍ DŘEVA A ZMĚNA SKLADBY LESŮ
Plavilo se zejména v jarním období, a to 8-14 dní, pouze v tomto období tekla strouhou voda. Dřevo muselo být do konce února již připravené. Dopravovalo se v zimě na saních tažených voly či koňmi. Množství plaveného dřeva bylo v různých letech různé, dosahovalo však až několika stovek tisíc šráků (1 Schrag, česky šrák = 3 sáhy = 5,684 plnometrů). Takto intenzivně vytěžované lesy nebyly však řádně obnovovány. Takové hospodaření se muselo projevit i ve skladbě lesů. Díky archivním pramenům a pylovým analýzám si lze udělat představu o původním zastoupení jednotlivých dřevin. Tehdejší lesy tvořil ze 45 % buk, 40 % jedle se smrkem a zbývajících 15 % připadalo na javor klen, javor mléč, jasan, jilm, břízu, jeřáb ptačí a olši (šedou i lepkavou). Činností člověka ubývalo buků a jedlí a přibývalo smrčin, za sto let vždy přibližně o 10 %. Protože se plavené dřevo používalo převážně jako palivo, byl upřednostňován buk. Zároveň ubývalo i jedlí.
Že význam plavebního kanálu v průběhu staletí neklesal, dokládá například skutečnost, že ještě v letech 1858-1860 (tedy zhruba čtvrt století před ukončením plavební činnosti) provedli na německé straně sasští uživatelé kanálu stavební zásah, kterým došlo k jeho zkrácení.
KONEC PLAVENÍ DŘEVA
Plavební činnost byla ukončena roku 1872 (některé prameny udávají rok 1874). Tím však jeho využití zdaleka neskončilo. V letech 1882-1883 byla v Českém Jířetíně vybudována továrna na lepenku, jejíž stroje poháněla energie z turbín roztáčených vodou přiváděnou plavebním kanálem. Ten tedy sloužil jako náhon. Voda z něj byla přiváděna 130 m dlouhým potrubím o užitečném spádu 61,355 m, které se zachovalo prakticky v celé své délce. Výkon turbín byl asi 212 koňských sil. Po II. světové válce zde pracovalo na 70 dělníků a dělnic, zpravidla nově příchozích do pohraničí. Ročně se tehdy v továrně zpracovalo asi 2200 m3 smrkového dřeva. Jako zajímavost lze uvést, že potrubím proudila voda k turbínám pouze ve dnech provozu lepenkárny, zatímco ve dnech pracovního klidu byla voda pouštěna korytem kanálu. Několik stovek metrů dále po proudu pak bylo koryto přehrazeno valem a voda volně stékala z prudké stráně do Flájského potoka a vytvářela tak asi 70 metrů vysoký vodopád. Najdeme jej na svém místě dodnes. K těmto účelům sloužil kanál až do 60. let 20. století, kdy byla vybudována přehradní hráz vodního díla Fláje. Díky tomu došlo k přerušení koryta a následným napuštěním přehrady k zatopení a tím i zániku první části plavebního kanálu v délce asi 1 km.
ZÁVĚR
Díky skutečnosti, že se plavebním kanálem Fláje-Clausnitz dopravovalo do Saska dřevo více než 240 let, často v mnohatisícovém množství, je vliv kanálu na okolní lesy (zejména jejich rozlohu a druhovou skladbu), osídlení Flájské kotliny a okolí a hospodářský rozmach celé oblasti nesporný. Na českém území představuje Nový plavební kanál jednu z nejstarších technických památek tohoto typu, byl proto 9. 6. 1987 registrován u ministerstva kultury jako státem chráněná památka pod názvem “Splavný kanál flájský” s evidenčním číslem 5081. Kanál a veškeré nakládání s ním tedy spadá pod zákon o státní památkové péči č. 20/1987 včetně příslušných novelizací. Vlastníkem území, na němž se tato památka nachází, jsou Lesy ČR, s. p., se sídlem v Hradci Králové. Přesto, že letos uplynulo od dokončení tohoto významného díla našich předků již 370 let a od jeho ustanovení státem chráněnou památkou 12 let, nachází se některé jeho části bohužel v nedobrém stavu. Paradoxní je i ta skutečnost, že v sousedním Sasku si této stavby již povšimli a označili ji informačními tabulemi. U nás ji naproti tomu nenajdeme s jedinou výjimkou správně zaznamenanou v mapách ani v turistických průvodcích a na vhodném místě není umístěna ani jedna tabulka, která by upozorňovala na tuto stavbu turisty. Pro srovnání lze uvést i to, že šumavské kanály jsou udržovány v poměrně dobrém technickém stavu, o jejich využívání v turistickém ruchu nemluvě. Je tedy na nás, zda vůbec dalším generacím předáme tento jedinečný doklad historie plavení dřeva a života našich předků v Krušných horách ve stavu hodném jeho významu.
Pozn: Autoři spolupracují s občanským sdružením Krušnohorská iniciativa se sídlem v Mariánských Radčicích, která se zabývá historii, popularizací a obnovou krušnohorských památek.