ODPOVĚĎ NA VÝZVU REPUBLIKOVÉHO VÝBORU ČESKÉ LESNICKÉ SPOLEČNOSTI

Ing. Karel Kaňák, CSc., Ing. Leoš Košťál, Ing. Igor Míchal, CSc., RNDr. Mojmír Vlašín, Prof. Ing. Dalibor Povolný, DrSc.

Stanovisko republikového výboru ČLS k situaci v Národním parku Šumava, uveřejněné v Lesnické práci 12/1999 (str. 559), označuje za “zarážející” postup, kterým podepsaní údajně “rozpoutali akci, která zabránila účinným zásahům v letošním roce a ohrozila tak další osud porostů na Trojmezné”.

K vysvětlení našich postojů si dovolíme nejprve zopakovat klíčovou pasáž naší výzvy, se kterou se čtenáři Lesnické práce neměli možnost seznámit, a která vyústila v nenásilnou blokádu kácení v jediné z 56 I. zón NP, v nichž bylo v r. 1999 povoleno kácet: “Není pravda, že I. zóny jsou ohniskem kůrovce a ohrožují okolní lesy. Je tomu naopak - problém Šumavy spočívá v neefektivním boji s kůrovcem v II. zónách. Jsme velmi znepokojeni představou, že osud II. zón by měl potkat i nejcennější I. zóny. Vyzýváme proto veřejnost k protestu.”

Nenásilná blokáda na Trojmezné se uskutečnila v průběhu tří letních měsíců roku 1999 díky obětavosti lidí, kteří dovolenou či prázdniny trávili, často za těžkých podmínek, v lese. Je samozřejmé, že sama ochota k občanské neposlušnosti není důkazem pravdivosti zastávaného postoje. Je však zkouškou státních orgánů. Pokud prokáží svým oponentům nezvratně omyl a porušení zákona, pak nechť nechají rušitele zákona odvést policií. Jsou mezi námi tací, kterým vadí, že se takový státní orgán nenašel. Nevíme však, kolik jich je.

Průběh blokády je alespoň přibližně znám z denního tisku, nikoliv však stanovisko, jež předcházelo ukončení blokády 21. září 1999 a jež podepsali zástupci šesti odborných organizací ochrany přírody (mezi nimi čtyři lesníci a dva z níže podepsaných): “Lesní ekosystémy, které se staly předmětem blokády, mají své absolutně nezpochybnitelné přírodní hodnoty a musí být zachovány ve své současné dynamice jako unikátní srovnávací plocha pro sledování nerušených přírodních procesů ve srovnání s jinými částmi NP, na nichž bylo zasahováno. Trojmezná je příkladem části národního parku, kde se za žádných okolností zasahovat nesmí, aby nedošlo k narušení probíhajících přírodních procesů. Doba relativně nerušeného vývoje ekosystému je v tomto smyslu velkým závazkem. Případné další zásahy by tyto procesy narušily, nikoliv nastartovaly. Další kácení stromů v roce 1999 na Trojmezné nemá smysl a z hlediska poslání národního parku by bylo pošetilou samoúčelností.”

Vidíme dva pozitivní výsledky blokády:

- Byly fyzicky uhájeny přirozené porosty na Trojmezné jako potenciální srovnávací plocha pro komplexní porovnání výsledků dosažených různými postupy se sousední I. zónou Smrčina, kde na shodných stanovištích a porostních typech proběhla nerušená asanace kůrovce. A hlavně:

- Byla narušena usilovně předstíraná jednota názorů o nutnosti asanace kůrovce v I. zónách a otevřena znovu diskuse o podobě obecně proklamovaného “principu bezzásahovosti” v nich. Tento druhý výsledek blokády na Trojmezné považujeme za klíčový.

Každá změna k lepšímu začíná správně položenými otázkami. Česká lesnická společnost nás vyzvala, abychom předložili fakta, dosvědčující, že neprovedení asanační těžby na Trojmezné povede: a) k zastavení kůrovcové kalamity; b) k přechodu k pralesovým formám, aniž by došlo k velkoplošnému rozpadu lesů této oblasti.

Naše odpověď:

ad a) Je osvědčeným polemickým trikem podsunout druhé straně tvrzení, jež nevyslovila - to se to pak polemizuje! Nikdy jsme netvrdili takový nesmysl, že neprovedení asanace kůrovce v I. zónách zastaví přemnožení kůrovce. Tvrdíme však na základě stále znovu potvrzovaných poznatků, že spontánní vývoj kůrovce v ostrůvcích přírodního lesa nebyl, není (a dovolíme si tvrdit) ani nebude spouštěcím faktorem kůrovcové kalamity v převažujících kulturních smrčinách II. zóny. Aby mohly být všestranně labilní kulturní smrčiny přeměňovány v dlouhé obnovní době na podstatně odolnější strukturně diferencované smíšené porosty, musí být dnešní stejnověké kulturní smrčiny předržovány 1) co nejdéle a 2) co možná bez nově vytvořených porostních stěn. Ty jsou příčinou větrných kalamit, které stále znovu poskytují pro přemnožení kůrovce příznivé podmínky. Nelze přitom pomíjet vysokou pravděpodobnost, že probíhající globální oteplování s častými periodami sucha vede už dnes k záměně a přesunu některých druhů do poloh, které jim vyhovují. Tento proces se týká i dřevin a probíhá možná i na Šumavě, kde někteří odborníci vztahují spontánní ústup buku a šíření smrku nejen k vlivům lesnické kultury, ale také k “malé době ledové”, která skončila začátkem 2. pol. 19. století. To jsou naše ochranářské argumenty pro pečlivější asanaci kůrovce ve II. zónách, než tomu je dosud. Domníváme se s pravděpodobností hraničící s jistotou, že jádrem problému, jak zastavit přemnožení kůrovce na hranicích NP, je provozní úroveň asanace v jeho II. zónách. Vznášeli jsme k ní opakovaně připomínky, tímto problémem se však stanovisko ČLS nezaobírá. 

ad b) Výrok o spojitosti mezi vznikem pralesových formací a velkoplošným rozpadem lesů naznačuje domnělé nebezpečí, že díky existenci národního parku na Šumavě budeme mít pár pralesů obklopených nelesními ekosystémy. Takové nebezpečí však neexistuje, protože cílený přechod k pralesovým formacím (v I. zóně) a velkoplošný rozpad lesů (ve II. zóně) se nepochybně vylučují. Zdá se, že trvale existující přírodní les je podle autorů stanoviska ČLS jen anomálie, která se bez lidské intervence dříve či později změní v “neles”. Jenže ve světle toho, co bezpečně víme o dynamice přírodních lesů ve střední Evropě, je víra v nezbytnost záchrany přírodního lesa motorovou pilou jen obzvlášť nesmyslnou variantou představy, že příroda bez lidské intervence zahyne. Tato představa je základní chybou jejích zastánců a vše, co je na ní postaveno, je pak nutně nesprávné.

Zastáváme opačný názor: Přírodní les nedokážeme vytvořit jinak, než že dáme lesním porostům, pečlivě a kvalifikovaně vybraným, možnost nerušeně se vyvíjet. Toto bylo snad výslovným smyslem plošné redukce I. zón NP Šumava, uskutečněné v r. 1994 jeho současným vedením! Mají-li lesní porosty I. zón NP nabývat charakter přírodního lesa, nemáme k tomu jiné nástroje než trpělivost a čas; nesmíme jim implantovat vlastnosti lesa hospodářského, se kterým umíme lépe či hůře zacházet. Správcům národního parku nezbývá pro dosažení tohoto cíle než vytrvalost v nezasahování do I. zón, vyvážená dlouhodobým systematickým úsilím o radikální přeměny porostů II. zón.

Tolik ke konkrétním dotazům ČLS. K celkovému tónu výzvy alespoň tolik, že se nám zdá, že autoři výzvy jsou mylně přesvědčeni, že veřejnost slepě převezme jejich představy o přírodních lesích, pro které nejsou zkušenosti s pasečným lesem hospodářským plně relevantní. Prezentované postoje republikového výboru ČLS neuznávají opozici jako partnera dialogu a mají tendenci ke zhoubné stavovské uzavřenosti. V témže čísle LP najdeme o pár stránek dál výstižnou kritiku takových způsobů z pera generálního ředitele LČR: “Mnoho z nás totiž stále trpí deformací, že my jsme ti praví odborníci a do hospodaření s lesem nám nemá nikdo co mluvit. Příklady pejorativních vyjádření o připomínkách veřejnosti k naší činnosti jsou jen dokladem hlubokého nepochopení dnešní úlohy lesů ve společnosti. Les je vždy veřejným statkem a patří k základním právům člena společnosti občana, aby se k hospodaření s veřejným statkem vyjadřoval.” (OLIVA, LP 99/12:532).

Díky blokádě na Trojmezné se znovu otvírá spor o koncepci národních parků. Má zůstat v I. zónách příroda v podobě ztělešňující vzácný obraz toho, co dokáže sama bez lidské pomoci, nebo je i tam nezbytné lesnicky zasahovat? My zastáváme názor, že každý zásah pilou v současných I. zónách, rozdrobených na 13 % rozlohy NP Šumava, je útokem na samotný smysl jeho existence.

Náš názor je jeden z řady. Demokratická společnost přetrvává a rozvíjí se tím, že umožňuje paralelní existenci řady názorů, které by se při monopolním prosazení vylučovaly, a nápravu případných špatných rozhodnutí na základě uplatnění široké škály názorů ve svobodné diskusi. Ta by měla vycházet z toho mála, co účastníky spojuje, nikoliv co je rozděluje.

V případě Šumavy je takovým málem nespokojenost se současným stavem tamního zeleného bohatství a jistota, že žádný rychle působící lék neexistuje. Jednotlivé strany sporu prosazují zatím svůj výklad faktů jako jedině správný, který je údajně zkreslován protivníky nesprávným popisem stejných faktů. Nejde však především o popis jednotlivostí, ale o sám smysl a cíl existence národních parků. Ten nacházíme zatím závazně, byť jen rámcově stanoven v ustanovení zákona z roku 1992: “Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášení.” Zákonodárce tedy nedal národnímu parku do vínku, aby byl vzorným lesním závodem, ale specifickým kulturním zařízením. Ve všech čtyřech národních parcích ČR uvádějí příslušná nařízení vlády z let 1991-1999 mezi těmito cíli na předním místě ochranu či obnovu samořídících funkcí ekosystémů, a tento cíl v nich má být prioritně naplňován v jejich I. zónách. Je-li toto smyslem existence národního parku, pak národní park, který tento cíl neplní, ztrácí svůj smysl.

To postřehli i další účastníci diskuse. V Lesnické práci byl publikován názor (12/99:557), že “důvody pro další existenci NPŠ na velkých plochách zřejmě pominuly. Příslušné odborné grémium by mělo posoudit vzniklou situaci a provést adekvátní změny.” Národní lesnický komitét doporučuje také tento návrh spolu s jinými “využít v dalších analýzách problematiky a zaujmout k nim stanovisko” (LP 99/12:557). Republikový výbor ČLS žádá ministra Kužvarta, “aby se zasadil o urychlené vytvoření a schválení zákona o NP Šumava a to v takové podobě, aby bylo zamezeno experimentům působícím velké ekologické i ekonomické škody.” (LP 99/12:559). Tyto citáty ilustrují, jak někteří účastníci diskusí o koncepci NP Šumava přecházejí nenuceně k diskusi o jeho samotné existenci.

V rámci takto rozšiřované diskuse připadá i nám nutné vznést několik dotazů: Jaké že to grémium (podle slovníku cizích slov: správní sbor, stavovské sdružení, společenství lidí stejného zaměření) má provést zmiňované adekvátní změny? Platí v tomto státě zákony nebo považujeme neúctu k právnímu řádu za samozřejmost? Nebo máme být připraveni na další návrhy změn zákonů podle ideového vzorce “pokud mi ustanovení zákona komplikuje skupinový zájem, který prosazuji, pokusím se jej zrušit”? Prosazuje republikový výbor ČLS svými návrhy zájem veřejný nebo skupinový? A co si o záměrech otevřeně naznačovaných republikovým výborem ČLS může myslet veřejnost, k jejímž základním právům patří vyjadřovat se k nakládání s lesem jako veřejným statkem?