SETKÁNÍ VLASTNÍKŮ LESŮ A LESNÍKŮ - nad věcným záměrem novely lesního zákona
Pavel Rensa, Jan Řezáč
Po čtyřech letech platnosti nového lesního zákona se rozhodlo ministerstvo zemědělství přistoupit k jeho novelizaci, a to hned dvěma novelami. První, tzv. malá novela, si vytkla za cíl zabránit devastačním těžbám zvláště v soukromých malolesích cestou zvýšení represí. Současně byla připravena velká novela, vypracovaná společně ministerstvem zemědělství a ministerstvem životního prostředí a v podobě věcného záměru předložena k veřejné diskusi.
Po zkušenostech z období přípravy nového lesního zákona v první polovině 90. let, kdy v připomínkovém řízení nebyly ojedinělé zcela protichůdné požadavky a názory, pokusila se redakce časopisu Lesnická práce vytvořit neutrální prostor pro konzultaci a diskusi názorů na vývoj lesnické legislativy těm subjektům, kteří jsou jí nejvíce dotčeni. Proto byli na neformální setkání v Kostelci n. Č. l. dne 20. ledna t.r. pozváni představitelé skupin vlastníků lesů, profesních sdružení lesníků a lesnického školství, aby zde v užším kruhu diskutovali na téma “Les jako předmět vlastnictví a objekt veřejného práva”. Celkem bylo pozváno třináct osob, ne všichni se ale setkání zúčastnili. Snad pro krátkou dobu od pozvání, snad pro vlnu chřipkového onemocnění i nenadálou sněhovou kalamitu. Setkání se zúčastnili zástupci Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů, Sdružení majitelů a podnikatelů v lesním hospodářství, České lesnické společnosti, České jednoty lesnické a Sdružení taxačních kanceláří.
SMYSL SETKÁNÍ
Jednání uvedl krátkým referátem Ing. Pavel Rensa, z vystoupení vyjímáme: “Cílem této akce je uskutečnit neformální setkání zástupců sdružení vlastníků lesů a zástupců profesních uskupení lesníků. Setkání zástupců skupin lidí, kteří se v lesích po delší době opět potkávají a s největší pravděpodobností potkávat budou. Pro jednoho z nich les např. je a může být předmětem vlastnictví, správou majetku a hospodaření na něm, pro druhého místem výkonu povolání, realizace zálib, životních snů nebo i koníčků.
Pro každého z těchto skupin lidí je les v určitém směru předmětem vlastních zájmů. A je patrně legitimní, když každý očekává, že jeho zájem na lese bude pro něho samého především přínosem a užitkem a tomuto snažení podřídí své chování v lese. Ne vždy je a bude možné předpokládat, že zájmy těchto jednotlivců zainteresovaných na lese se shodují nebo budou shodovat, pokud se přímo nevylučují.
Má-li mít toto potkávání se vlastníků lesů a profesních lesníků kladný smysl a pozitivní význam pro les, je patrně potřebná vzájemná úcta a respekt. Na straně jedné úcta k vlastnictví majetku a vědomí, že zodpovědnost vůči sobě i společnosti z vlastnictví vyplývající nelze ničím nahradit, na straně druhé respekt ke vzdělání, praxi a dovednosti těch, kteří oboru své činnosti rozumí a v jistých situacích se stávají nepostradatelnými.
Jednání nejsou přítomni zástupci státní správy - záměrně. Chceme-li skutečně budovat demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, jak je psáno v článku 1 Ústavy, pak bychom měli respektovat i to, že zdrojem veškeré státní moci je lid, který ji vykonává prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní, jak je psáno tamtéž v článku 2. Proto se domnívám, že výkonná státní moc, představovaná orgány státní správy lesů, životního prostředí či jiných odvětví, by neměla mít vlastní zájem na lese, který by chtěla jakýmkoliv způsobem uplatnit a prosadit, nýbrž měla by pouze vyžadovat naplnění právních předpisů, upravujících nakládání s lesy z vůle lidu (viz Ústava), tedy celospolečenských zájmů. Tato vůle je již v lesním zákoně obsažena.
K výše uvedeným skupinám lidí, participujících na lesích, se tak přiřazuje další subjekt - veřejnost se svými zájmy. Ze znění lesního zákona a jeho mnohých ustanovení o povinnostech vlastníků lesů je zřejmé, že veřejnost má asi mnoho oprávněných zájmů na lesích. Bylo by asi velice těžké, pokud ne přímo nemožné, nalézt jiný právní předpis platný v naší společnosti, který by tak významným způsobem upravoval nakládání s vlastním majetkem a zasahoval do jeho hospodářského využití. Nebo se máme domnívat, že mnohá ustanovení lesního zákona jsou zde nikoliv z celospolečenských zájmů, ale především v zájmu samotných vlastníků lesů?
Je nepochybné, že zájmy vlastníka na využívání vlastního majetku se nemusí shodovat se zájmy společnosti na veřejném využití téže věci. Kde ale hledat a jak nalézt onu mez, po kterou má vlastník právo předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním (§ 123 Občanského zákoníku), a kdy se již jedná o omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu, za které přísluší náhrada (článek 11 odstavec 4 Listiny základních práv a svobod), resp. kdy je ono omezení ve veřejném zájmu, za něž by měla příslušet náhrada, vydáváno za obecný zájem vyžadující ochranu zákonem, či právo druhých (článek 11 odstavec 3 Listiny)?
Pokusme se nalézt, co to jsou oprávněné zájmy vlastníků lesů na využití vlastního majetku, které by neměly být kráceny zákonem, a kam až sahají oprávněné veřejné zájmy, za jejichž plnění nemusí vlastníkům lesů příslušet náhrada. Při svých úvahách se pokusme nejdříve oprostit od skutečnosti, že již lesní zákon existuje, hledejme argumenty pro svá tvrzení mimo něj a až poté je porovnejme se zněním zákona. Netvoříme právní předpis, proto nehledejme kompromisy. Hledejme pouze váhu pro oprávněnost zájmů vlastníků lesů i zájmů veřejnosti.”
DISKUSE
V následné až překvapivě otevřené rozpravě se ukázalo, že názory a postoje vlastníků lesů a lesníků mohou být velice blízké a v nejednom případě i totožné. Diskutující se nejprve pokusili definovat oprávněné zájmy vlastníků lesů. Postupně převládl názor, že všechny zájmy vlastníků na využití lesa by se daly zahrnout pod jednotný požadavek - možnost volného nakládání s vlastním majetkem. Volným nakládáním s lesem je přitom myšleno především jeho hospodářské využití, které není regulováno žádným zásahem státu, a to zejména v otázce výše těžeb dříví, hospodářských způsobů, doby obmýtí, výsadby dřevin apod. Jediným omezením hospodaření v lese mohou být pouze přírodní podmínky a jim odpovídající způsoby hospodaření, které zaručí trvalost lesa. Tento požadavek společnosti by bylo možné vyjádřit jedinou povinností vůči vlastníkům lesů - po vytěžení zalesnit. Současně je možné připustit zákonné omezení hospodaření v takových podmínkách, kdy hospodářským využitím lesa by mohla být ohrožena jeho samotná existence - např. na extrémních stanovištích či v horských lesích při horní hranici stromové vegetace, nebo kdy by mohlo dojít k poškození cizího majetku - např. při výskytu škodlivých činitelů či škůdců lesa apod.
Středoevropské lesní zákonodárství má dlouhodobou tradici. Časem se ustálilo právo společnosti na volný vstup do lesa a možnost sběru lesních plodin. Toto omezení vlastnictví, za které nepřísluší náhrada, nehodlá v současné době nikdo zpochybňovat, avšak je potřebné, aby vlastníci lesů měli větší možnosti ochrany majetku omezením (usměrněním) vstupu do lesů za účelem sběru plodin, rekreace a turistiky, než je tomu dosud.
Stát v lesním zákoně nedeklaroval zájem společnosti na omezení či regulaci hospodářského využití lesů. Obecnému ustanovení o předpokladech pro zachování lesa, pro plnění všech jeho funkcí a pro podporu trvale udržitelného hospodaření v něm, mohou vyhovovat i jiné hospodářské cíle a způsoby hospodaření, než které vyplývají z ustanovení lesního zákona a prováděcích předpisů. Zde se nabízí otázka, zda ustanovení zákona o maximální výši těžeb, zákazu mýtních těžeb v porostech mladších 80 let či přípustné velikosti holé seče není neopodstatněným zásahem do vlastnictví lesů. Vždyť překročení těchto dnešních regulativů může znamenat především ekonomickou ztrátu vlastníka lesa nižším zpeněžením těženého dříví nebo ztížením následné obnovy lesních porostů. Je zamezení těmto ztrátám majitele lesa skutečně odůvodněným zájmem společnosti?
Je-li skutečně oprávněným zájmem společnosti regulovat hospodářské využití lesů a zdůvodnění bude nalezeno, je třeba toto v zákoně deklarovat a jako omezení použít takový ukazatel, který je lehce zjistitelný a který lze zpětně dostatečně přesně ověřit. Takovým regulativem nemůže být ukazatel maximální výše těžeb, jehož stanovení není upraveno zákonem a jehož kontrola dodržování není nezávislá na osobě vlastníka lesa.
S omezováním hospodářského využití lesů souvisí i otázka kategorizace lesů. Samotná kategorizace lesů by neměla sama o sobě zakládat důvod k omezování hospodaření v lesích, ale měla by spíše vyjadřovat omezení vlastnictví lesů z důvodů veřejného zájmu, deklarovaného jinými právními předpisy nebo rozhodnutím na jejich základě vydaných. V souvislosti s výše uvedeným se zvýrazňuje úloha lesnicky vzdělaných odborníků - odborných lesních hospodářů a hospodářské úpravy lesů.
Činnost odborného lesního hospodáře a náplň jeho práce je třeba odvíjet od potřeb vlastníků lesů, velikosti majetku a způsobu jeho využití. Na větších lesních majetcích je úloha odborného lesního hospodáře nezastupitelná, avšak náplň jeho činnosti je třeba řešit výlučně smluvním vztahem s vlastníkem lesa bez jakýchkoliv vymezení zákonem. Chce-li stát zajišťovat odbornou úroveň hospodaření i na takových lesních majetcích, kde vlastník lesa nemá potřebu sám si svého hospodáře zvolit, je možné ji zajistit pouze formou poradenské činnosti. Tuto činnost, která není řešena na podnikatelské bázi, nemůže stát zajistit pověřením, ale musí ji vykonávat sám prostřednictvím úřadu. Současně přítomností osoby odborného lesního hospodáře nelze podmiňovat jakoukoliv činnost v lesích.
Hospodářská úprava lesů jako služba si opět a rychle našla svoje místo ve společnosti. Její úloha a postavení by měly odpovídat požadavkům vlastníků lesů nebo případně jiným objednavatelům. Metody a způsoby práce, zpracování děl HÚL a variabilita výstupů musí vycházet ze zadání a potřeb objednavatelů, nikoliv z prováděcích předpisů, které ne vždy respektují hospodářské cíle vlastníků lesů. Musí být ponecháno pouze na osobě zařizovatele, jakým způsobem se mu ve výsledném díle podaří skloubit požadavky objednavatele - vlastníka lesa a oprávněné zájmy jiných osob i společnosti. LHP, případně jiné dílo, musí sloužit výlučně potřebám objednavatele a nelze z něho vytvářet regulativní nástroj státu a pomůcku ke kontrole dodržování zákona.
ZÁVĚR
Účastníci setkání označili za nešťastné, že stát se na místo osvěty a poradenství vydává cestou zpřísňování a represí. Jsou-li skutečným a pouhým důvodem k tzv. malé novele “devastační” těžby, mělo to být popudem pro činnost orgánů činných v trestním řízení, nikoliv k řešení problému na principu kolektivní viny. Stejně tak zdůvodnění tzv. velké novely zkušenostmi a potřebami státní správy i vlastníků lesů je spíše vágní a budí pochybnosti o oprávněnosti tohoto kroku a skutečném cíli. Na závěr setkání projevili účastníci spokojenost s průběhem diskuse a otevřeností názorů a vyslovili se pro opětovné setkání tak, aby bylo možné společné názory uplatnit při chystané novele lesního zákona.