PĚSTOVÁNÍ JEŘÁBU BŘEKU A OSKERUŠE

Ing. Zdeněk Prudič, CSc.

Zájem o vtroušené dřeviny vyvolala především nutnost udržet biodiverzitu lesních porostů. Na západě k tomu vedly ekonomické zkušenosti. Existují tam totiž specializované nábytkářské firmy na výrobu břekového (resp. oskerušového) nábytku. Do Německa se nejvíce dováží břek z Francie. V letech 1995-1999 byly maximální ceny břeku na dýhy v rozmezí 3-18 tis. DM/m3. Zavedením břeku a oskeruše do našich lesních porostů 1. a 2. vegetačního stupně se tak zvýší nejen jejich biodiverzita, ale i tržní hodnota. K zajištění udržení a výsadby břeku i oskeruše v našich lesích je, mimo opatření uvedených v příspěvku, nutná ještě zásadní věc: přesvědčit majitele lesa o jejich významu a rozšířit znalosti týkající se obou uvedených druhů jeřábu.

Zatímco u nás se věnuje pozornost jeřábu břeku a oskeruši teprve v současnosti, v západní Evropě jsou tyto dřeviny studovány již dvě desítky let (Schmeling: Břek 1980, 1994; Lanier a kol.: Břek ve Francii 1990; Schmeling: Oskeruše 1992; Brütsch-Rotach: Oskeruše ve Švýcarsku 1993). Je tudíž vhodné seznámit naše lesníky s poznatky uvedených autorů zvláště když oskeruše byla vypuštěna z nejnovějšího Lesnického naučného slovníku (Poleno a kol. 1994).

ROZŠÍŘENÍ BŘEKU A OSKERUŠE

Břek je přirozeně rozšířen v Evropě až po jižní Anglii a Baltické moře a na východě po Ukrajinu. Oskeruše se vyskytuje v jihovýchodní a střední Evropě (východní a severní Francie, střední Německo, okraje Karpatské kotliny). U oskeruše nelze rozlišit mezi jejím přirozeným výskytem a záměrnou výsadbou s jejím následným zplaněním. Z hlediska lesnické typologie (Plíva 1984) se břek přirozeně vyskytuje v souborech lesních typů: 1B, 1H, 1C, 1S, 2B, 2H, 2W, tedy v živné řadě. Břek je také udáván pro extrémní řadu v souborech 1A, 1J, 1X, 2X, 3X a 4X. Zlatník (1956) uvádí přirozené zastoupení břeku v Corneto-Quercetu, Carpineto-Quercetu, Fageto-Quercetu, Querceto-Fagetu a Carpineto-Aceretu. O oskeruši se oba autoři nezmiňují. Na jižní Moravě se tato dřevina objevuje v porostech na stanovištích dřínových, habrových a bukových doubrav. Nejčastěji se s ní setkáme jako s výstavkem v bývalých pařezinách a ve vinohradech. Uvádí se také z Českého středohoří (Wittenberger 1967).

EKOLOGIE BŘEKU A OSKERUŠE

Podle Otta (1994) se obě dřeviny ve většině svých ekologických nároků neliší. Břek i oskeruše mají velmi malou odolnost vůči chladu a nedostatku živin, ale dobrou vůči suchu. Životnost obou dřevin je značná, velká je jejich odolnost proti pozdním mrazům, větru, sněhu i ohni. Ze všech našich dřevin má břek a oskeruše spolu s mukem nejmenší schopnost přirozené obnovy. Podle uvedeného autora se břek a oskeruše liší v nárocích na světlo, výškovém růstu a stabilitě. Zde se může projevovat vliv růstových podmínek. Na rozdíl od klasifikace Ottovy snáší břek na jižní Moravě více zastínění než oskeruše a ve výškovém růstu se neliší. Oskeruše je velmi vysoce stabilní, břek vysoce stabilní. Největší rozdíl udává Prof. Otto v odolnosti proti biotickým škodám. Odolnost oskeruše je velmi nízká, břeku průměrná. Ekologická potence (což je průměrná klasifikace všech 12 vlastností při stupnici 1-5) je podle autora u břeku 3,25, u oskeruše 3,17. Při zohlednění našich poměrů má oskeruše potenci 3,17 a břek 3,33.

VÝŠKOVÝ RŮST

Výškový růst jeřábu břeku i oskeruše je velmi ovlivněn růstovým prostředím. Toto je zvláště patrno u oskeruše, kde se rozeznává polní oskeruše a lesní oskeruše. Polní oskeruše bývá maximálně 15-16 m vysoká, avšak její koruna je velmi mohutná a široká. V lesních porostech je oskeruše značně vyšší, v jihozápadním Německu kolem 30 m. Také v lesích je její výškový růst závislý na tvaru lesa, v pařezinách nejčastěji kolem 20 m. Také pro břek je udáváno značné výškové rozpětí 10-25 m (Svoboda 1954). V zásadě platí, co bylo řečeno o oskeruši; nižší ve volnosti, vyšší v porostech. V některých oblastech dosahuje břek 30 m. Ve studiích o břeku a oskeruši je jejich výškový růst porovnáván s růstem dubu II. a III. bonity. Pro odvození představy o konkurenčních vztazích toto nestačí, neboť na průběhu výškového růstu se značně uplatňuje provenience semene a stanovištní poměry.

TLOUŠŤKOVÝ RŮST

Jak u břeku tak i u oskeruše není dostatek údajů o jejich tloušťkovém růstu. Z dosavadních publikovaných měření může břek v porostech dosáhnout výčetního průměru 60-70 cm (Francie, Bavorsko), nejčastěji se výčetní průměry pohybují v rozmezí 21-30 cm. Podobně je tomu také u oskeruše. Podrobnější jsou údaje o solitérních oskeruších a břecích. Zde jsou zaznamenávány největší údaje. Podle Schmelinga (1991) nejmohutnější je oskeruše u Franfurtz-Bonamen s výčetním průměrem 140 cm. Neméně mohutná oskeruše roste ve Strážnických vinohradech v předhoří Bílých Karpat s výčetním průměrem 141 cm. Nejtlustší břek s výčetním průměrem 134 cm (Schmeling 1994) je udáván z Dánska. Někteří autoři se pokoušejí odvodit z velikosti obvodu stromu ve výčetní výšce stáří stromu. Hofman (1950) odvodil pro polní oskeruši koeficient 2,5-3,0 a pro lesní 1,1-2,0. Odhad věku určitého stromu se získá vydělením jeho obvodu příslušným koeficientem. Je přirozené, že koeficient se liší podle růstových podmínek.

PŘIROZENÁ OBNOVA BŘEKU A OSKERUŠE

S přirozeným zmlazením břeku i oskeruše se lesník setká velmi vzácně. U obou dřevin to není způsobeno nedostatkem semen. Malvice břeku neopadávají, ale jsou spotřebovány ptáky. Jádra mohou tak být roznesena po širokém okolí. Přesto se však přirozeně zmlazený břek příliš neobjevuje. Lesní správa Buchlovice školkuje již několik let semenáčky břeku, které vyzvedává v lesní rezervaci Holý kopec. V sousedním uvolněném nárostu jsme nalezli jen tři semenáčky břeku. Jádra břeku rozšířena ptactvem zkonzumují myši, nebo objevivší se semenáčky zničí zvěř. Podobně je tomu s plody oskeruše. Opadávají a slouží jako potrava myším i zvěři. Při hodnocení starých oskeruší a břeku na jižní Moravě jsme nezachytili ani pod jedním výstavkem zmlazený břek či oskeruši.

Právem jsou obě dřeviny klasifikovány jako dřeviny s nejmenší schopností přirozené obnovy. Přesto se však obě dřeviny dosud udržely. Je to důsledek jejich výmladnosti. Zvláště kořenová výmladnost je u nich velmi výrazná. V létě 1996 jsme na polesí Svatá (odd. 204 E) ve Ždánickém lese na pasece kolem pařezu vytěženého břeku napočítali kromě 30 pařezových výmladků 35 trsů kořenových výmladků. V jednotlivých trsech bylo 6-15 výmladků vysokých 20-90 cm. Trsy byly ve vzdálenosti až 6-8 m od pařezu. Tvorbou kořenových výmladků reaguje břek a oskeruše nejen na skácení stromu, ale také na poranění kořenů při vyklizování dřeva. V 85-letém porostu s vtroušenými břeky a oskeruší ve Fageto-Quercetu se nalezly kořenové výmladky přibližně na jedné pětině bioskupin s břekem. Podobně tomu bylo i v Corneto-Quercetu.

Z uvedené skutečnosti, pozorované nejen u nás, ale i v Německu, vychází doporučení pro udržení břeku i oskeruše v porostu přirozenou obnovou: Plochu kolem zmýceného břeku či oskeruše vyklidit a oplotit proti zvěři. Průměr oplocené plochy má být kolem 20 m. Podle německých zkušeností se pravidelně dostaví přirozená obnova těchto dřevin. Častěji však bude nutno použít umělou obnovu při zavádění těchto dřevin.

SADEBNÍ MATERIÁL BŘEKU A OSKERUŠE

Problematice získání semenáčků jak břeku, tak oskeruše byla již před lety věnována na západě velká pozornost. Nejdůležitější pro oskeruši je poznatek (Rohmeder 1951), že útlum klíčivosti se překoná, když malvice oskeruše jsou bezprostředně po dozrání uskladněny dva měsíce při teplotě +4 °C ve vlhkém písku a potom vystaveny pokojové teplotě. Semenáčky oskeruše tvoří v prvních dnech dlouhé kořínky, čímž se ztěžuje přepichování. Proto se doporučuje klíčící semena vkládat jednotlivě přímo do sadbovačů (Jiffy pots). Podle zkušeností dosáhnou takto vypěstované semenáčky do podzimu 80-120 cm výšky. Dobré jsou také zkušenosti s řízky z mladých prýtů a s kořenovými řízky.

U břeku bylo zjištěno, že jeho semena je třeba ihned do dozrání vymýt, neboť ponechání semen v malvicích způsobuje velký pokles klíčivosti. Nezbytná je stratifikace semen. Doporučuje se (Müller, Lapp 1992) 14-týdenní stratifikace při +3 °C. Klíčení pak nastává velmi rychle při střídání denních teplot 15 °C a nočních +5 °C. Dobré výsledky má přepichování naklíčených semen ve fóliovnících do sadbovačů (Jiffy pots). Při tomto postupu se získávají sazenice 40-80 cm vysoké v jednom roce, nejpozději ve dvou letech. O zkušenostech s pěstováním kořenových řízků je méně zpráv.

Rozhodujícím faktorem zdárného zavedení břeku a oskeruše do lesních porostů je náležitá ochrana vysazených sazenic. Zvěř dokáže zničit tyto dřeviny ihned po výsadbě. Ochrana vysazených sazenic - nejlépe individuální - se musí provést současně s jejich výsadbou.

PĚSTEBNÍ DOPORUČENÍ

Speciální pěstební doporučení pro břek a oskeruši neexistují. Tyto dřeviny nevytvářejí větší skupiny a prakticky jim nebyla věnována žádná pozornost. Optimální hospodářský tvar, který břeku a oskeruši nejvíce vyhovuje, je střední les. Při vegetativní obnově díky kořenové výmladnosti vytvářejí obě dřeviny v prvním roce až 1 m vysoké výmladky, které brzy uniknou z dosahu zvěře. Ponechávané výstavky vždy po 20 letech dokážou využít uvolnění ke zvětšení koruny a břek i oskeruše úspěšně konkurují ostatním listnáčům. S ústupem středního lesa a pařezin se podstatně zmenšily vyhlídky obou dřevin na přežití. Dnes nejdůležitější pěstební zásadou pro břek a oskeruši je znalost jejich výskytu. Zavedená praxe některých lesních správ (Buchlovice, Bučovice) označovat tyto stromy páskem je velmi vhodná. Neměly by se však označovat jen ty nejlepší stromy rázu výběrových stromů, ale podchytit všechny vyskytující se břeky a oskeruše. Současně je vhodné nalezené stromy uvolnit a nečekat na příští probírku. To je reálná cesta k záchraně jejich genofondu tam, kde se dosud tyto dřeviny udržely.

Celkem výjimečně se najdou porosty, v nichž je několik desítek těchto stromů. Takovéto porosty by se měly okamžitě zařadit do lesů zvláštního určení ve smyslu § 8, odst. 2, písm. e) zákona o lesích č. 289/1995 Sb., neboť jsou to porosty nutné pro zachování biologické různorodosti. Zde hospodářská úprava lesů mnoho dluží péči o biologickou diverzitu lesů. Příkladem takových porostů je porost 346 E 9 lesní správy Bučovice nebo porost 427 C polesí Mikulov LZ Židlochovice.

Při umělé výsadbě břeku a oskeruše je nutno brát zřetel na to, že se přirozeně vyskytuje v 1. a 2. vegetačním stupni na živné řadě. Výsadba by se měla soustředit do porostních okrajů a podél budoucích vyklizovacích cest, kde jsou větší předpoklady pro jejich patřičnou ochranu. Možnost zvýšení efektivnosti přirozené obnovy byla již popsána výše.

OHROŽENÍ BŘEKU A OSKERUŠE

Největší ohrožení pro jeřáb břek a oskeruši v mladých letech představuje zvěř. Zde rozhoduje okamžitá ochrana. Mladé listy jejich kořenových výmladků jsou napadány houbami rodu Venturia, takže výmladky již v časném létě, pokud nebyly zkousány, jsou bez listu. Obě dřeviny jsou poměrně odolné. Břek je častěji poškozován časnými mrazy, což přispívá k jeho vidličnatosti. Také novodobé odumírání nebylo u břeku a oskeruše pozorováno ve větší míře než u jiných listnáčů. V jednom porostu na Ždánicku jsme pozorovali asi 3% výskyt úhynu břeku, na Mutěnicku kolem 5 %.

Více než v lesích jsou patrné škody u polní oskeruše a břeku. Nejstarší solitérní stromy mají mohutně vyvinutou, vidličnatou korunu, která se snadněji rozlomí, jsou-li již kmeny napadeny hnilobou. Stromy však většinou pokračují v růstu. U těchto stromů, často chráněných zákonem, je vhodné použití speciálních ochranářských metod.

VÝZNAM GENETICKÝCH ZDROJŮ

V Německu je břek i oskeruše předmětem lesnického výzkumu již několik let a je tam již více než 20 výzkumných ploch těchto dřevin. Pro nás jsou nejzajímavější provenienční plochy břeku, kde se sleduje také břek ze Zbraslavi (Schmeling 1994). Po 16 letech růstu je průměrná výška zbraslavských břeků v Dolním Sasku 3,8 m resp. 3,5 m a u Freiburgu 2,7 m. Ze zkoušených devíti byla naše provenience nejhorší. Optimální výšky byly 4,5; 4,4 a 3,5 m. Poslední místo našich břeků je vysvětlováno jejich původem. Semeno bylo sebráno z břekové aleje vysoké 9 m, staré asi 60 let. Ostatní evropské provenience jsou z lesních porostů, kde matečné stromy byly podstatně vyšší. Uplatnily se také individuální rozdíly. Když se sledoval podíl vypěstovaných tříletých sazenic vyšších než 50 cm, jeden strom ze Zbraslavi byl nejlepší s 95% podílem. To je již ale problematika časných testů (Schmeling 1980). Založení výzkumných ploch všech typů pro vtroušené dřeviny, nejen břeku a oskeruše, je úkolem příštích let.