REHABILITACE JEŘÁBU
Ing. Ilja Andrš
Jeřáb obecný - Sorbus aucuparia byl kdysi odsouzen do role neužitečné dřeviny. Jeho podíl v lese i mimo les byl omezován. V době, kdy výnosové dřeviny začaly mít problémy s imisemi a hledalo se řešení pro nejvíce postižené oblasti, byl přizván na pomoc i jeřáb. Došlo tedy k jeho rehabilitaci. Tím, že se po dlouhou dobu o jeřáb nikdo vážně nezajímal (s výjimkou vyříznutí této nežádoucí dřeviny při prořezávkách), zapomnělo se mnohé z toho, k čemu všemu kdysi býval jeřáb užitečný. Doba se změnila, mnohé patří nenávratně minulosti. Nemůže být ale na škodu něco z toho si připomenout a zamyslet se nad tím, kde by jeřáb mohl být vhodným, třeba malým doplňkem.
Jeřáb není jen dřevinou lesa. Může se dobře uplatnit jako příměs v remízcích pro zvěř. Perspektivu má také na více místech jako dřevina doprovázející komunikace. Ovocné stromy se u silnic už asi moc vysazovat nebudou. Udržování ovocné aleje je pro majitele náročné a užitek z ní v dnešní době nevelký. Z estetického hlediska jsou velmi působivé aleje lip, kaštanů, javorů, topolů a jiných stromů s mohutnými korunami. Všude tyto dřeviny ale růst nemohou. Třeba ve vyšších nadmořských výškách. Nebo tam, kde mohutné koruny příliš zastiňují sousední pozemky. Také z hlediska dopravního provozu přinášejí vysoké stromy ohrožované větrem, vyšší riziko než třeba nízký a větru značně odolný jeřáb. V r. 1997 vyhlásili Němci jeřáb obecný dřevinou roku a v časopise AFZ uveřejnili sérii článků o této dřevině. Možná, že i českého čtenáře něco z toho upoutá.
HISTORIE JEŘÁBU
Staří Řekové oceňovali jeřáb jako léčivou rostlinu. Hippokrates jej uvádí ve 4. století př. n. l. jako stavící prostředek. Později se jeřáb doporučoval pro mírnění bolestí při nemoci ledvin. Jeřáb byl zasvěcen již před 2000 lety germánskému bohu hromu Odinovi. V keltském horoskopu byla jeřábu přidělena období mezi 1.-10. dubnem a mezi 4.-13. říjnem. Keltští sedláci poklepávali jeřábovou větvičkou hřbet telátka při jeho křtu. Pak větvičku ozdobenou stuhou a vaječnými skořápkami zavěsili nad dveře stáje, aby chránila před nemocemi. Karel Veliký nařídil výsadbu jeřábu v 9. století. Latinský název Sorbus aucuparia je starý 2000 let. Vznikl z “avis capere - lovit ptáky”. Při tomto lovu se používaly plody jeřábu. Linné popsal jeřáb podle větvičky ze severní Evropy. Stalo se v r. 1753 a větvička je uchovávána v Londýně. O jeřábu se zmiňuje řada autorů. Hildt r. 1798 uvádí, že dřevo jeřábu se dobře lakuje a je vhodné pro truhláře, soustružníky a kartáčníky. Bechstein r. 1821 radí jak sbírat a vysévat semeno a jak pěstovat jeřáb ve školce. V té době, aspoň lokálně, byl jeřáb považován za dřevinu, která stojí za to, aby se jí věnovala pozornost.
ROZŠÍŘENÍ JEŘÁBU
Jeřáb roste skoro v celé Evropě; ve Skandinávii až po Nordkap, na Islandu jen jako keř. Jihozápadní hranice probíhá Pyrenejským poloostrovem. Na jihu dosahuje severoafrického Atlasu, na jihovýchodě jde ke Kaspickému moři. Jeho evropský výskyt na východě končí na Uralu. Žádný domácí druh nemá tak velké vertikální rozpětí. Od mořského břehu až do společnosti kleče a olše zelené na horní hranici lesa. V jižní Skandinávii do 1500 m, v Krušných horách do 1100 m, na Šumavě do 1500 m, v Alpách do 2300 m n. m. Do Severní Ameriky se jeřáb dostal nejprve jako ozdobná dřevina. Dnes je na území od jihovýchodní Aljašky po Floridu. Takový rozsáhlý areál může mít jen dřevina, která má mimořádně malé nároky. Jeřáb roste na mokru i na suchu, na kyselých i zásaditých půdách, na půdách bohatých i chudých na živiny. Je odolný proti zimním mrazům a nevadí mu ani pozdní jarní ani brzký podzimní mráz. Jako každá dřevina, má i jeřáb své optimum. Jsou to humózní, na živiny bohaté a hluboké půdy. Tam ho ale nenacházíme. Na takových stanovištích nemůže konkurovat smrku a buku.
PĚSTOVÁNÍ JEŘÁBU
Do poloviny našeho století panovala nedorozumění a částečně protichůdné názory na pěstování jeřábu ve školkách. K doplnění mezer v tomto směru u nás došlo v 50. letech. Uvedu pouze to, co autor v časopise AFZ zdůrazňuje. Doporučuje, zvláště u mladých stromů, zjišťovat před sklizní semene podíl plných semen. V době, kdy se už počítá se zužitkováním dřeva jeřábu, je třeba dbát na původ semene. To je důležité zvláště u dřeviny, která je schopna růst na tak rozdílných stanovištích, jimž se přizpůsobila. Optimální doba pro sklizeň jeřabin nastává, když se plody nechají lehce zmáčknout. Pak už rozhodují hlavně ptáci, zda lidé stačí semeno sklidit.
Zralé plody se lisují, drť se proplachuje prudkým proudem vody, semeno se suší a čistí proudícím vzduchem. Oddělení dužniny od semene je nutné, protože různé látky v dužnině snižují klíčivost semene. Plody nesmí přeschnout, protože by se nemohly lisovat. Přezrálé plody nesmí kvasit. Hrozí-li toto nebezpečí, musí se uložit do nádob s vodou, která se denně vyměňuje. Jarnímu výsevu musí předcházet stratifikace. Před podzimním výsevem není nutná. Je třeba ale počítat se ztrátami vlivem činnosti ptáků, myší a také houbovými chorobami. Vegetativním způsobem se množí hlavně speciální druhy jeřábu, např. sladkoplodý jeřáb. Jeřáb je možno množit také řízkováním. V Dolním Sasku docílili při řízkování úspěšnost 80 %.
RIZIKOVÉ FAKTORY
Výzkumné ústavy se zatím jeřábem příliš nezabývaly. Hodnocení se proto provádí především na základě zkušeností praktiků. Poškození větrem nepřichází moc v úvahu pro poměrně malou výšku, tvar koruny, elasticitu a pevnost dřeva a dále pro příznivý poměr výšky stromu a výčetního průměru. Jednotlivé vývraty mívá na svědomí václavka. K poškození sněhem v zimním období nedochází. To se může někdy v menším rozsahu stát v dubnu nebo květnu, kdy je již jeřáb olistěn. Větší nebezpečí hrozí z jinovatky a námrazy. Ve srovnání s břízou je ale menší. K nejznámějšímu poškození jeřábu v zimním období došlo v r. 1995 v Krušných horách při dlouhodobé inverzní situaci. Na sledované ploše byl jeřáb poškozen z 19 % a bříza, která tam s ním roste, z 39 %. K mrazu je jeřáb absolutně netečný. Při extrémním letním suchu mohou být poškozeny semenáčky jeřábu na močálovitých stanovištích. Při prudkém odclonění může dojít ke korní spále. Z hlediska nebezpečí lesního požáru se musí připomenout, že suché opadané listí jeřábu je snadno zápalné. Rychle se ale rozkládá.
Je známo, že na jeřábu může žít a jej poškozovat více druhů hmyzu. Protože jeřáb stál a dosud většinou stojí na okraji zájmu, nikdo se příliš těmito biotickými škodlivými činiteli nezabýval; možná, že s jedinou výjimkou v Krušných horách. V letech 1982-1983 přišel první nápor ze strany Operophtera brumata, doprovázeného Operophtera fagata. V r. 1991 se nápor opakoval, a to již bylo poškozeno 210 ha pionýrského lesa z jeřábu. Z toho na 80 ha byl žír střední, na 70 ha silný. Proti škůdci byl použit Dimilin.
Mnohem více se toho ví o škodách, které působí jeřábu savci. Žírem myší byly středně až těžce opakovaně poškozeny výsadby v Krušných horách. Přispělo k tomu silné zatravnění a dlouhá doba sněhové pokrývky. Pokud byly na ploše atraktivnější druhy dřevin jako bez, vrba, buk a klen, daly myši přednost těmto dřevinám. Při výsadbě odrostků působí někdy větší škody hryzec. Při velkém rozsahu škod žírem myší v porostech pionýrských dřevin se doporučuje jeřáby “odsouzené k smrti” seříznout na pařízku a zmladit. Ve stupnici oblíbenosti stojí u zvěře při loupání jeřáb v první skupině dřevin. Okus výhonků má za následek křovitý růst jeřábu. Silný opakovaný okus může mladé jedince jeřábu zničit. Jelení zvěř loupe jeřáb po celý rok. Pravděpodobně proto, že kůra jeřábu je celoročně bohatá na živiny i vodu. Po mnohaletém loupání je jeřáb poničen k nepoznání. Na druhé straně jsou ale ušetřeny jiné dřeviny v porostu. Plní-li jeřáb v porostu jen funkci dočasné výplně, pak se v takovém případě nemůže mluvit o poškození lesního porostu.
JEŘÁB V MLADÝCH POROSTECH
Nové lesní hospodářské plány předepisují v některých oblastech Německa vyšší podíl jeřábu v obnově lesa. Např. ve vysokých polohách v pohoří Harz 20-40 %. To je už vážný důvod, aby se vědělo co nejvíce o tom, jak roste jeřáb v mladých porostech. Intenzivní růst začíná ve věku 4-6 let. Na dobrých stanovištích s hlinitými půdami činí ročně až 65 cm. Na zamokřelých půdách ale méně než 20 cm za rok. Hustota neovlivňuje výši přírůstu, jak tomu je u břízy. Při hustotě 150 ks/ar dosáhly jeřáby ve věku 4 let průměrně 165 cm výšky. Osaměle rostoucí jeřáby na tomtéž stanovišti 190 cm.
V boji o bytí je výmladnost důležitou zbraní. V prvních letech rostou výmladky rychleji, později je jedinci ze semene doženou nebo předeženou. Jeřáb může vytvářet nové jedince také tím, že větev ležící na zemi a spojená s kořenem, zapustí kořeny. Na starších pařezech se vytváří větší množství výmladků. Při seříznutí v zimním období, kdy jsou rezervní látky v pařezu, jsou výmladky zvláště vysoké. Nemá-li se výmladnost příliš podporovat, musí se vyřezávání provádět ve vegetačním období. Za nejlepší dobu se považuje srpen. Jeřáb není pro hlavní dřeviny vážným konkurentem. V mládí roste sice rychleji než některé z nich. Není ale rozpínavý do stran a jeho koruna je řídká. Na sousední stromy mívá často pozitivní vliv.
ZALESŇOVÁNÍ EXTRÉMNÍCH STANOVIŠŤ JEŘÁBEM
Imise změnily v některých oblastech podmínky natolik, že původně tam rostoucí dřeviny musely být nahrazeny jinými. Časový odstup umožňuje částečné vyhodnocení výsledků. Průzkum ukázal, že kde je v půdě vysoký obsah škodlivých látek, nemá šanci na úspěšný růst žádná dřevina. Tak dopadla velká výsadba na lokalitě Rieselfelds-Böden u Berlína, kde je v půdě mimo jiné velký obsah těžkých kovů. Na méně kontaminovaných půdách byl výsledek výsadby jeřábu lepší. I tam byly ovšem různé problémy. Autor článku v AFZ popisuje lokalitu v pohoří Harz, kde bylo pokusně vysázeno 28 000 ks sazenic (jeřáb, klen, olše lepkavá a olše šedá). Po pěti letech po výsadbě vykazoval jeřáb nejmenší úhyn, a to 7,3 %. Pod ochranou starého porostu to bylo 5 %, na volné ploše 10 %. Od druhého roku se již počet uhynulých sazenic nezvyšoval. Pod “deštníkem” starého porostu měl jeřáb o 50 % vyšší výškový přírůst. Škody způsobené žírem myší dosahovaly “pod deštníkem” jen 25 % toho, co bylo na volné ploše.
Kromě zásob živin k dispozici ovlivňuje v Harzu růst dřevin nejvíce nadmořská výška. Zatímco vitalita ostatních listnáčů na okyselených žulových půdách klesá v pásmu okolo 900 m n. m., jeřáb se dostává do popředí. Autor porovnává vitalitu. Jeřáb nad 70 %, olše lepkavá nad 58 %, smrk nad 47 %, klen nad 36 %, olše šedá nad 28 %. Výhodou jeřábu jsou jeho velmi nízké požadavky na roční sumu tepla. Je schopen růst na kamenitých půdách, ale i na silné vrstvě surového humusu. Na rozdíl od silně poškozeného smrku není jeřáb závislý na mykorrhize. O ní se v poslední době říká, že ji poškozuje zvýšení přísunu dusíku z ovzduší.
POUŽITÍ JEŘÁBU
Jeřáb je pěkný strom, ale kromě toho poskytoval lidem vždy hodně užitku. Všechny části stromu se mohou zužitkovat: plody, listy, větvičky, kůra i dřevo.
Plody
Ještě dnes jsou jeřabiny důležité v lidovém léčitelství, i když se stále mylně prohlašují za jedovaté. Jen při požití velkého množství čerstvých plodů mohou nastat určité potíže způsobené kyselinou parasorbinovou. Pro výživu člověka se staly jeřabiny důležitějšími, když v r. 1872 objevil francouzský chemik J. Broussingault v čerstvých jeřabinách sorbit, který se dnes používá jako náhrada cukru při dietách. Lékárníkům je už dlouho známo, že z jeřabin se může získávat vitamín C a kyselina jablečná. Obsah vitamínu C je 26,6 mg/100 g jeřabin. Obsahuje jej mošt z jeřabin. Povidla z jeřabin se používala při nechutenství. Vyvolávala větší sekreci žaludečních šťáv. Čerstvé, ale především sušené jeřabiny pomáhají při chrapotu. Při výrobě kompotu, marmelády nebo želé se varem odstraní kyselina parasorbinová. Pokrmy jsou tedy neškodné. Jemnější výrobky může poskytnout sorta Sorbus aucuparia var. moravica (edulis, dulcis). Jedná se patrně o mutaci jeřábu, která byla objevena počátkem minulého století na severní Moravě. Musí se množit vegetativně, aby se vlastnosti sorty uchovaly. Plody sladkoplodého jeřábu obsahují méně hořkých látek a kyseliny parasorbinové, zato více cukru a především vitamínu C. V čerstvém stavu až 100 mg/100 g plodů. Z jeřabin se vyráběly již dávno alkoholické nápoje. Od vína přes likér až po pálenku. V současné době se destilát z jeřabin vyrábí ve velkém v Rakousku. Domácí surovina na výrobu nestačí, jeřabiny se musí do Rakouska dovážet. Jeřabiny slouží též jako krmivo pro hovězí dobytek, ovce a kozy. V zimě je rády žerou i slepice a jejich maso je pak prý tučné a dobré chuti. Semena jeřábu obsahující amygdalin mají až 22 % tuku.
Květy a listy, ratolesti a kůra
Květy se doporučují při kašli ve formě čaje. Listy byly vhodné pro léčení domácího dobytka. Ratolesti se používaly při barvení. Kůra obsahuje 7,26 % tříslovin, čímž předčí i dub. Borka jeřábu je použitelná pro barvení vlny na hnědo nebo do červena.
Dřevo
Dřevěné uhlí z jeřábu se používalo k výrobě střelného prachu. Člunkům z jeřábu dávali tkalci přednost před výrobky z jiného dřeva. Truhláři, koláři, soustružníci, kartáčníci, řezbáři a příslušníci jiných dnes již zaniklých řemesel oceňovali kvalitu jeřábového dřeva. Dřevo jeřábu se velmi dobře hobluje do hladka, dobře přijímá lak, mořidlo i barvu. Vyrábělo se z něj všechno možné. Jen několik příkladů: válce, šrouby, lisy, mandly, lisy na víno, modely a formy, lžíce, talíře, topůrka, hoblíky, klíny a jehly pro mlynáře, násady k oštěpům atd. V dnešní době je možno uvažovat o zpracování jeřábového dřeva na vlákninu. Překližky předčí svou kvalitou bukové. Výhodou také je, že ve spodní části kmene jeřábu je málo zarostlých mrtvých větví. Dřevo jeřábu má jemnou strukturu, je tvrdé, středně těžké, špatně štípatelné, velmi houževnaté a elastické. Pevnost v tahu, ohybu a odolnost proti úderu je dokonce částečně vyšší než u dubu letního.
VÝZNAM JEŘÁBU PRO VOLNĚ ŽIJÍCÍ ŽIVOČICHY
Německý název jeřábu “Vogelbeere” dokazuje význam jeřábů pro ptáky. Turček r. 1961 uvádí, že jeřabiny požívá 63 různých ptačích druhů. Velký význam mají jeřabiny pro ptactvo táhnoucí na podzim ze severní a severovýchodní Evropy. Jsou to především drozdi, špačci, jíkavci, brkoslavové. Kvíčala patří ke drozdovitým. Z našich domácích krkavcovitých mají o jeřabiny větší zájem sojky, havrani, vrány, kavky a straky. K zájemcům z řad lovných ptáků patří tetřev, tetřívek a jeřábek, kteří berou jeřabiny a pupeny jeřábu. U tetřeva je to jen příležitostná složka potravy. Jeřábek má ale zájem po celý rok. Jeho český název je tedy výstižný. Zvláště důležitou složkou potravy je jeřáb pro tetřívka. V zimě, kdy se nemůže dobře dostat ke svému oblíbenému borůvčí a jeho pupenům pod sněhem, se přeorientovává na pupeny jeřábu. Pro úplnost se musí dodat, že koroptev, bažant a divoký holub jeřabinami také nepohrdnou. Dokonce i některé druhy kachen mohou o jeřabiny mít zájem.
Sledovat konzumaci jeřabin volně žijícími savci je obtížnější, protože dost z nich žije nočním životem. Patří sem asi 31 druhů savců. Více zájemců má jen žalud (40 druhů savců) a planá jabloň (35 druhů). Z malých savců konzumují jeřabiny myši. Některé jejich druhy se pak zaměřují na okus kůry jeřábů. Více než liška spotřebuje jeřabin jezevec. Také v trusu kuny lesní i skalní se najdou jeřabiny. Velký význam má jeřáb pro všechny druhy spárkaté zvěře. Okus pupenů, listů, výhonků, okus a loupání kůry. Není asi jiné dřeviny, na kterou by se tak intenzivně zaměřovala srnčí a jelení zvěř. V loupání dává zvěř přednost jeřábu před smrkem na stejné lokalitě. Asi proto, že jeřáb asimiluje i v zimním období, takže lýko je lákavější.
Turček sestavil přehled o tom, co která zvěř na jeřábu bere. Listy: los, bizon, jelen evropský, jelen sika, daněk, srnčí, muflon, kamzík, medvěd, norník rudý. Pupeny: los, bizon, jelen evropský, jelen sika, daněk, srnčí, muflon, kamzík. Větvičky: los, bizon, jelen evropský, jelen sika, daněk, muflon, kamzík, zajíc, zajíc sněžný, králík, bobr. Kůra a lýko: los, jelen evropský, srnčí, zajíc, zajíc sněžný, králík, bobr, plch, hraboš, hraboš polní, norník rudý. Jeřabiny: bizon, jelen evropský, medvěd, černá, liška, jezevec, kuna skalní, kuna lesní, sobol, norek, plch. Pro myslivce a ekology je tedy větší podíl jeřábu také žádoucí.
Konzumenti jeřabin se na oplátku zase starají o vysévání jeřábu. V Německu, ve spolkové zemi Severní Porýní-Westfálsko byl proveden průzkum zaměřený na “výsev jeřábu ptactvem”. Největší koncentrace semenáčků jeřábu byla napočítána do vzdálenosti 50 m od jeřábového solitéru. Přepočteno na plochu 1 hektaru to bylo 1800 jedinců. V tomto pásmu se jedná převážně o opad semene ze stromu. V pásmu 51-100 m počet semenáčků prudce klesal, v dalším pásmu do 200 m byl pokles mírnější a ve vzdálenosti 200 m od stromu bylo napočítáno 270 jedinců/ha. Od vzdálenosti 201 m počet semenáčků opět stoupal a dosáhl druhého maxima v pásmu 301-350 m. Zde se zjistilo 1700 jedinců/ha. Zmlazení končilo ve vzdálenosti 450 m od matečného stromu. Překvapující zjištění, že druhé maximum výskytu semenáčků je v pásmu 301-350 m se vysvětluje tím, že v tomto pásmu ptáci vyprazdňují své útroby. Dalším překvapujícím zjištěním bylo, že v podstatě více semenáčků je na západ a jihozápad od matečného stromu. Nejméně semenáčků bylo na východ od stromu. Proč ptáci létají nejčastěji s naplněnými žaludky západním a jihozápadním směrem, to se zatím neví.
Pozn: K příspěvku byly využity poznatky uvedené v AFZ 10/97