ZDENĚK POLENO: “VÝBĚR JEDNOTLIVÝCH STROMŮ K OBNOVNÍ TĚŽBĚ V PASEČNÉM LESE”
Ing. Zdeněk Cipra, Ing. Igor Míchal, CSc.
Počet původních prací z oboru lesního hospodářství má klesající tendenci. Opravdovým svátkem je původní český titul, schopný vzbudit mezinárodní pozornost novostí poznatků způsobem srovnatelným s Ekologií probírek Ing. J. Chrousta (VÚLHM 1997, v současné době překládané do angličtiny).
Troufáme si tvrdit, že obdobnou pozornost si zaslouží recenzované dílo emeritního profesora pěstování lesů pražské lesnické fakulty Zdeňka Polena - malý, pěkně vypravený svazek, zabývající se aktuální problematikou racionalizace mýtných těžeb v současných pasečných lesích na myšlenkové úrovni, která si podle našeho názoru svou objevností následně vyžádá překlad do jiného jazyka. Prof. Poleno se s využitím svých celoživotních zkušeností provozního lesníka, lesnického výzkumníka i pedagoga dlouhodobě zabývá objektivizací vyznačování jednotlivých stromů k mýtní těžbě v rámci aktuálních snah o přechod ke smíšeným nestejnověkým lesům, a to v porostech zatím ještě velmi vzdálených tomuto cílovému stavu.
Stěžejní část publikace je věnována hledání kritérií pro obnovní těžbu jednotlivých stromů. Jde o optimální využívání silných kvalitních stromů v postupně prosvětlovaných částech porostů, v nichž “každý strom je nejmenší jednotkou hospodářské péče”. V případě, že je cílová tloušťka těžených stromů stanovena jako průměr pro hospodářskou jednotku, nesporně se zbavujeme možnosti postihnout a optimálně využít geneticky fixované individuální zvláštnosti stromů. V tom je Polenovo pojetí myšlenkovým rozvinutím podnětů významného rakouského lesníka Reiningera o jednoznačně určujícím výběru stromů k těžbě metodou cílových tlouštěk (Zielstärkennutzung - český překlad 1997), se kterým věcně polemizuje. Prof. Poleno dendrometricky nezpochybnitelnou analýzou dokládá, že kritériem pro racionální výběr stromu k mýtné těžbě je jeho klesající přírůst na výčetní základně (na hodnotě produkce dřeva) a další pomocná hlediska - nikoliv samotná tloušťka stromu. Aplikace tohoto poznatku v mnohých případech napomůže zabránit mylnému odtěžování dosud přírůstově plně výkonných stromů, které jsou navíc známými pilíři statické stability smrkových porostů.
V kapitolách “Základní fakta a úvahy” a “Dosavadní zkušenosti s individuálním výběrem stromů” autor podrobně objasňuje příčiny tloušťkové a výškové diferenciace stromů a jejich rozdílné přírůstové potence. Uvádí dosavadní zkušenosti s individuálním výběrem stromů k těžbě podle zjištění jednotlivých autorů - od Borggreveho “výchovné probírky” (1881), metody výběru podle Voropanova (1950), metody stadijního vývoje podle Něstěrova (1951, 1954), k Môllerově představě “lesa trvale tvořivého” (1920) - po “přírodu sledující hospodářský les” - Krutzsch (1952) až po skupinu lesníků “Pracovní společenství přírodu sledující lesní hospodářství” (ANW, 1950), práce Danneckera (1951) a Reiningera (1992). Rozborem poznatků a názorů řady dalších významných lesníků autor dochází k názoru, že každý jednotlivý strom je jednotkou hospodářské péče a individualita každého stromu (rozdíly v kvalitě a produktivitě) tvoří podklad k provádění trvalého selektivního výběru. Tím přechází k rozboru názorů zastánců “pěstování porostní zásoby” (přednostní provádění zdravotního výběru je samozřejmé) a k rozboru vývoje názorů na individuální výběr mýtně zralých stromů k těžbě, který uzavírá podrobným rozborem a uvedením výsledků dendrometrických šetření jednotlivých stromů provedených Schmittem (1994) na výzkumných plochách Deisenhofen u Mnichova a na vlastních kontrolních a srovnávacích výzkumných plochách, založených autorem na Lesním závodě Dvůr Králové - Poleno (1967) a na Školním polesí SLTŠ Trutnov - Poleno (1999), na kterých dospěl k obdobným zjištěním.
Uvedenými rozbory a novými poznatky autor dospívá k závěru, že dodržování “cílové tloušťky”, jako určujícího a jediného kritéria pro těžbu stromů, není správné (tato může být pouze kritériem pomocným). Rozhodující je vitalita a přirůstavost. Za vhodný ukazatel současného přírůstu a kritéria pro výběr stromu k těžbě uznává vztah běžného periodního přírůstu k průměrnému přírůstu věkovému na výčetní základně (na hodnotě dřeva), který je možné dále ještě zpřesňovat přepočtem na 1 m2 korunové projekce stromu. Tím je možné výhledově přejít od jednotlivých stromů k využívání disponibilního životního prostoru celého porostu, které lze zjednodušeně vyjádřit plochou korunové projekce. Stanovení této plochy je však pracné a zatím je nelze běžně provádět v provozních podmínkách. Oproti tomu zjištění hodnoty pětiletého běžného přírůstu periodního a tím i současného běžného přírůstu ročního na výčetní základně šetřeného stromu pomocí odebraných vývrtů je poměrně snadné a autor pro tento účel vypracoval pomocné tabulky. Možnosti prognózování vývoje stromu na dlouhou dobu dopředu však autor považuje, s ohledem na rozdílné možnosti geneticky podmíněného vývoje stromu, za omezené. Z tohoto pohledu lze považovat trvalý výběr budoucích mýtných stromů (BMS) či tzv. stromů budoucnosti (Z-stromy) za značně nejistý.
Ve statích “Výběr jako základní nástroj pěstování lesů” a “Přednosti obnovní těžby jednotlivým výběrem stromů” autor podrobně rozebírá racionální způsoby využívání našich současných pasečných lesů za stavu, do něhož se v posledních stoletích vyvinuly. Nepochybně je to činnost velmi záslužná, neboť šířením uváděných poznatků předchází chybám z ukvapené aplikace schématicky chápaných kritérií (viz cílové tloušťky) a klamných představ o možnostech rychlého přechodu k výběrnému lesu. Za poněkud nadsazené lze však považovat tvrzení, že “při těžbě výběrem jednotlivých stromů nedojde k žádným škodám na následném porostu a provádění těžeb a vyklízení dříví z porostů bude bezproblémové”. Nadále bude nutné ve strmých a namnoze i balvanitých terénech uvažovat s určitými minimálními koncentracemi těžby, které budou používání metody jednotlivého zralostního výběru stromů k těžbě podstatně omezovat.
Ve stati “Předpoklad spontánní přirozené obnovy a její řízení” jsou rozvedeny předpoklady pro úspěšné rozvinutí přirozené obnovy (výběr vhodných východisek pro zahájení obnovy, časový i prostorový plán postupu, pružný přístup s ohledem na výskyt semenných roků), včetně potřebného dalšího spolupůsobení (příznivý stav půdy, světelný režim, podpora či vnášení žádoucích dřevin). Za stavu, kdy na obnovované ploše máme dostatečné zastoupení hlavních, stanovištně vhodných dřevin vyhovující genetické hodnoty, můžeme tímto způsobem dosáhnout žádoucí druhové skladby i dostatečné diferenciace následného porostu včetně jeho převodu na hospodářský způsob podrostní. Autor však zatím pomíjí značný rozsah geneticky nejistých a stanovištně nevhodných smrkových monokultur, navíc poškozených imisemi a loupáním zvěře, kde bude nezbytné přikročit k nákladným porostním přeměnám, případně i s použitím přípravných dřevin.
Ve statích “Zajištění trvalosti hospodaření a jeho kontroly” a “Předpoklad dalšího vývoje hospodářské úpravy lesů” autor vychází z poznatku, že současná hospodářsko-úpravnická soustava věkových stupňů “vychází z plošného (zejména holosečného) způsobu hospodaření s následnými, převážně nesmíšenými a stejnověkými porosty a nemůže proto v klasické podobě odpovídat současnému trendu”. Je nutné si uvědomit, že uplatňování přirozené obnovy s různě dlouhou obnovní dobou a následnými smíšenými a nestejnověkými porosty trvá již od minulého století a za tu dobu se již HÚL naučila uplatňovat některé modifikace, zejména zavedením tzv. třídy obnovované, zmlazovací. Tu lze snadno nahradit skupinami porostů a etážemi. Podle návrhu autora lze jednoduchou úpravou taxační směrnice v porostu rozpracovaném obnovou, i při důsledném vylišování jednotlivých věkových stupňů, “v porostu zpracovat 4-5 etáží. Dlouhé obnovní doby si to budou vynucovat”. Z uvedené formulace lze usoudit, že s tímto způsobem zpracování by bylo možné vystačit prakticky po celou dobu předpokládané přeměny našich geneticky nejistých smrkových monokultur, založených v nižších a středních polohách převážně po žírech mnišky, které v současné době vstupují do obnovy.
Za mimořádně významné je rovněž třeba považovat následující formulace: “V současné době, kdy se u nás teprve začíná s trvale udržitelným obhospodařováním lesů, mají - a ještě dlouhá léta budou mít - naše lesní porosty charakter pasečného lesa, zpravidla pouze s omezováním plochy holých sečí ve smyslu zákona o lesích č. 289/95 Sb. Jen postupně se bude rozšiřovat úplný ústup od holých sečí ve spojení s využíváním obnovní těžby charakteru jednotlivých stromů a přirozené obnovy pod clonou mateřského porostu. Ani to však nebude znamenat vznik výběrných lesů, ale pouze lesů dvouetážových s postupně narůstající délkou obnovní doby. Teprve po úplném odmítnutí holé seče bude možno hovořit o přírodě blízkém (či přírodu sledujícím) lesním hospodářství, označovaném v systému hospodářských způsobů jako les skupinovitě výběrný, v německy mluvících zemích známý ponejvíce pod názvem ”Femelschlag“. Tento hospodářský způsob se může po delší době hospodaření již podobat a blížit lesu výběrnému.”
“Po určitou dobu přechodu od současného pasečného lesa (do značné míry holosečného) k lesu podrostnímu, skupinovitě clonnému, s dlouhou obnovní dobou, bude však ještě možné užívat k plánování a kontrole hospodaření poněkud modifikovanou dosavadní hospodářsko-úpravnickou soustavu věkových tříd (stupňů) s novým pojetím zejména obmýtné doby....”
V uvedených formulacích autor zcela jednoznačně projevuje své názory na postupné vytváření bohatě strukturovaných, stanovištně a geneticky vhodných lesů s vysokou, trvalou, bezporuchovou a pokud možno biologicky automatizovanou produkcí dřeva i četných funkcí lesa - a na předpokládaný vývoj pěstování lesů i hospodářské úpravy lesů v těchto podmínkách. S opuštěním doby obmýtní (jako měřítka pro sklizeň stromů a porostů) lze očekávat přechod k modifikovaným formám kontrolních metod. Periodickým porovnáváním porostních zásob podle tloušťkových tříd tak bude umožněno zjišťovat jejich rozložení a celkový přírůst za periodu (pro obtížné zjišťování přírůstu hodnotového bude zřejmě používán přírůst objemový).
Z uvedených názorů prof. Polena je zřetelně patrná potřeba těsné součinnosti oboru pěstování lesů a hospodářské úpravy lesů (HÚL): pěstování lesů svou činností vytváří konkrétní stav lesů a jejich užitky pro vlastníky lesů i celou společnost, zatím co hospodářská úprava lesů pro tuto činnost poskytuje potřebné podklady a služby pro její sledování, evidenci a vyhodnocování. Pracovní postupy HÚL tedy musí respektovat a navazovat na způsoby pěstování lesů. V období převodu zdejších pasečných porostů na strukturně bohaté lesy údajně HÚL vystačí s prohloubením svých současných postupů, v dalším období bude již nutné přejít na kontrolní metody. Jejich uplatnění si vyžádá vymezení trvalých jednotek hospodaření (pravděpodobně dílců, vymezených podle příbuznosti přírodních a hospodářských podmínek), jako základních jednotek pro provozní plánování, evidenci a vyhodnocování výsledků hospodaření.
Kniha má přísně logickou výstavbu, vychází od formulace problému “jak objektivně stanovit těžební zralost stromu”. Kriticky analyzuje dostupné podklady z výběrných i pasečných lesů střední Evropy s důrazem na problémy spojené s umělou obnovou porostů, náročnou na práci i finance. Klade si za cíl dosavadní techniku vyznačování mýtní těžby “očistit od nedoložených představ a vyhledat ze seriózních argumentů nesporná fakta, ověřená pro konkrétní růstové podmínky”. Názory a výsledky různých autorů z celé Evropy konfrontuje se svými vlastními poznatky, získávanými po několik desetiletí na bývalém LZ Dvůr Králové a na Školním polesí SLŠ Trutnov. Rádi konstatujeme, že se jeho záměr zdařil a navíc v publikaci otevřeně sdělil svůj názor na pravděpodobný další vývoje hospodářské úpravy lesů u nás. Věříme, že bude podnětem k diskusi o společných problémech pěstování a hospodářské úpravy lesů, a to zejména od provozních lesníků.