EKONOMIKA PŘÍRODNÍCH PROCESŮ

Ing. Jaroslav Veškrna

Trvale udržitelný život je podmíněn omezením spotřeby energie na lidskou činnost z neobnovitelných zdrojů. Východiskem je využití v největší míře té energie, kterou poskytuje sama příroda ekologicky nezávadnými, automatickými procesy. Lesní hospodářství je v tomto smyslu bezkonkurenční. Má možnost téměř nenarušitelné trvalé tvorby hodnot z “ničeho”: ze země, vody, slunce a vzduchu.

Hodnoty lesního hospodářství (LH) jsou bezezbytku trvale obnovitelné, včetně produkce dnes možná nedoceněné suroviny - dřeva. Když musel kdysi člověk uvádět původní lesy, zpustošené staletým kořistěním do pořádku, cosi to stálo. V dalším období pak lesnictví pokračovalo nastoupenou cestou, protože se ukázala dobrá. Náklady na tvorbu lesa se staly nutnou zátěží trvalé produkce dřeva. Metodami, takto upravujícími LH, se řídíme dodnes. Jenže lidstvo se několikanásobně rozmnožilo - i se svými produkty, odpady a haváriemi. Ani možnost čerpání nerostného bohatství Země není nekonečná. Za této situace přestávají být náklady na lesní tvorbu pouze věcí vlastníka, stejně jako náklady na jakoukoliv lidskou činnost. Neomezená spotřeba energie bez nadsázky ohrožuje existenci lidstva. V našem oboru, jenž celý stojí na zdrojích přírodní energie, začíná již být nemorální tvrdošíjné odmítání nezištné nabídky přírody. Tuto nabídku konečně musíme přijmout a s přírodou spolupracovat v trvalé tvorbě známých lesních užitků.

Základním užitkem je ovšem zdravý les, z něhož to ostatní pochází. Dosavadní způsob hospodaření, třebaže se již vracíme k přirozené obnově, zůstává daleko za skutečnými možnostmi trvalé lesní tvorby s minimálními náklady. Jsem si vědom odporu části lesníků vůči “experimentům”, jak bývá posměšně označováno úsilí dostat se z bludného kruhu holosečného lesa, provázeného zbytečným plýtváním. Tento odpor pramení z tradice a strachu z nového. Dá se pochopit. Ale možná je třeba víc myslet na budoucnost a přestat se bát. Občas je dobré učit se od přírody. Co může být pro lesníka přitažlivějšího, než spolupráce se silami, které mu příroda na každém kroku nabízí?

DIFERENCIACE VÝCHOVY

Proč výchovou porostu sledovat jediný cíl - jeho víceméně jednorázové smýcení v době zralosti? Porost nikdy není zralý jako celek, jsou v něm zralé, ale také nezralé stromy. Likvidovat nezralé zároveň se zralými je plýtvání přírodními zdroji. Klasickou výchovou úmyslně zbavujeme porost těch nezralých, které by teprve v budoucnu přinášely užitek. Nechceme čekat. Jsme netrpěliví, máme svůj scénář. Posledními probírkami ze zásady dovádíme do mýtnosti jen stromy zralé, tedy ty, které již dosáhly optima tloušťky a snižují svůj běžný přírůst, zatímco stromy, které by po uvolnění teprve přirůstat začaly, odstraňujeme, neboť programově směřujeme k rychlému ukončení života celého porostu.

Proč uvažovat o likvidaci mladého porostu, který postihla sněhová či námrazová kalamita? Jde-li mi o samotný les, ne o nenarušenou stejnověkost, rozhodnu se pro jeho trvání. Světlin, v nichž nedojde k přirozené obnově, využiju k umělému vnesení dřevin, jimž je možné poskytnout dlouhodobý zástin. Prodlužování korun se snižováním štíhlosti kmenů, druhové bohatství s věkovou, výškovou a tloušťkovou rozrůzněností, které se od toho okamžiku začnou odvíjet, jsou prvními kroky ke stabilnímu lesu, blízkému přírodě. Zvýšený běžný přírůst po čase nahradí počáteční úbytek zásoby. Nevýhodou je pouze ztížená taxace, ale taxace je služba. Hlavní je les.

Proč uklízet vyřezaný materiál z prořezávky? Znám ve smrkových mlazinách případy metrových vrstev, které se do první probírky s odstupem 10-15 let propadly na tenkou vrstvu a netvoří žádnou výraznou překážku. U přehoustlých mlazin borových a modřínových kromě toho slouží klest ponechaný na místě jako ochrana proti vytloukání uvolněných stromků srnci. Říkám tomu klopýtadla. Než zetlí, prořezaná mlazina zesílí a je v bezpečí. Jen tím, že úsporně ponechám klest na místě, ochráním mlazinu a můžu si dovolit i v dřevinách citlivých na vytloukání provést prořezávku razantní, s dlouhodobým účinkem, tedy s novou úsporou.

Hustý smrkový nárost na zcela odkryté ploše vyžaduje zavčas schematické prořezání křovinořezem. Jestli se opozdíme, musíme to udělat pilou. Později nejméně ještě jednou předtím, než přijde na řadu prořezávka individuální. Jiná situace vznikne, když odkrytý smrkový nárost zaplevelí bříza. Obvyklý postup v takovém případě bývá, že břízu co nejdříve vyřežeme, abychom smrk zachovali čistý. Často to musíme ještě jednou zopakovat. Později je nutné schematické prořezání smrku, protože jsme před útlakem břízy chránili s jeho čistotou také jeho hustotu. Jdeme tam tedy potřetí a možná počtvrté. Nakonec ještě mlazinu musíme prořezat individuálním výběrem.

Za nalétnutou břízu máme být naopak vděčni. Hustý smrkový nárost nám bez práce pomůže zředit a rozdiferencovat. Smrčky mimo dosah bříz rostou do výšky a samozřejmě sílí, smrčky pod nimi jsou v růstu brzděny. S prvním zásahem není nutné spěchat. Škodící břízy je možné odstranit až tehdy, když jsou smrky výškově zřetelně rozvrstvené. Tehdy již mlazina přestává být přehoustlá a vládnout jí začínají jednotlivé smrky. Za účasti břízy proběhl přírodní výběr. Individuální prořezávka pak tento výběr prohloubí a přiblíží záměru hospodáře. Ušetřili jsme možná dva zásahy tím, že jsme za sebe zčásti nechali pracovat přírodu.

Je třeba dodat, že i z důvodu této náročnosti na výchovu přehoustlé mlaziny není náhlé odclonění nárostu ekonomicky výhodné. Výhodnější je mimovolné proředění mlaziny opakovanými uvolňovacími těžbami a neuklízením klestu. Rozptýlený i nahromaděný klest způsobí zředění podrostu, částečně chrání stromky před okusem zvěří a ještě se do klestem vyprázdněných ploch časem s určitostí dostanou listnáče. To všechno je možné jen pod dlouho předržovaným mateřským porostem. Dlouhá zmlazovací doba má ovšem i mnoho jiných pozitivních souvislostí.

Chceme-li, najdeme v pěstování lesa také možnosti dalších úspor. Například hledané zvýšení biodiverzity je možné nejen umělým vnášením listnáčů, ale i pozvolnou cestou přirozenou. K tomu přispěje každý vtroušený buk, jedle, lípa, jasan či klen, který občas plodí. Jenom je třeba si toho povšimnout a využít.

VNÁŠENÍ DŘEVIN

Ve světlinách silně zabuřeněných se většinou udrží jen listnáče. U jehličnanů je to obtížné. V tom případě pomáhá bříza, jíva, jeřáb. Jakmile tito pionýři nalétnou, máme naději, že potlačí buřeň, připraví klíčiště pro jehličnany a umožní jim zvolna odrůstat. Ale k tomu je z naší strany potřebná trpělivost, ne ukvapené uvolňování v horní etáži nebo dokonce vyřezání těchto pomocníků. Zmlazované dřeviny, jsou-li ponechány dlouho pod clonou, samy vytvářejí tu nejpřirozenější směs. Tehdy mají možnost projevit své odlišné druhové vlastnosti. Je zřejmé, že ponecháváním zmlazovaných dřevin, aby vyrůstaly v mezerách porostu pěstovaného zralostní těžbou jednotlivých stromů, omezíme úpravu vznikající smíšené mlaziny pouze na občasné jednoduché zásahy.

Klenové a jilmové skupiny, které jsme zakládali před 30-40 lety, plodí již několik let a nadějně obsazují mnoho přirozených světlin spolu se smrkem a jedlí. Sázené jilmy - zatímco již ve třiceti letech hynou - nadále se jako druh v lese udržují přirozenou cestou. Podmínkou toho, aby k pestré přirozené obnově spontánně docházelo, aby každým semenným rokem kterékoliv dřeviny došlo k zahuštění, k obsazení dalších ploch, k odrůstání a selekci, je soulad všech podmiňujících činitelů v dané lokalitě.

LES A ZVĚŘ

Jedinou vážnou překážkou těchto automatických procesů je narušená rovnováha mezi lesem a zvěří. V mnoha ohledech se podobá přírodní pohromě. Ovšem tato pohroma je vyvolaná a udržovaná “myslícím” člověkem. Řešení se zdá být snadné: uvést početní stav spárkaté zvěře do souladu s přírodou. To se však bez velkých šelem pravděpodobně nikdy nepodaří. Účinný tlak na snížení stavů zvěře neexistuje. Rozhodující slovo přes naše zbožné přání nemají ve skutečnosti vlastníci lesů, ale pouze chovatelé zvěře ve volné přírodě - myslivci. Na straně jejich zkresleného pohledu, vydávaného hrubým omylem za “ochranu přírody”, stojí veřejnost i odpovědné úřady. Nevinná zvěř působí sympaticky, proto jsou lidé na její straně. Nemůžeme čekat, že to, co chápe lesník, musí pochopit i nelesník, o chovateli zvěře nemluvě.

Stále zde budou dva protichůdné směry myšlení, střetů a rozhodování. Podle jedněch zůstane lesu škodící přemnožená spárkatá zvěř “přirozenou součástí přírody” a z toho důvodu bude mít přednost před ekonomikou lesního hospodářství. Druzí budou argumentovat nadměrně drahou obnovou lesa i přes intenzivní využívání automatických přírodních procesů, a to jen proto, že musí svůj majetek chránit proti zvěři. Jejich argumenty však budou mít vždycky menší váhu.

Velmi rád bych se v odhadu budoucího vývoje mýlil, ale čekat na zázrak není řešení. Není čas odkládat pro iluzi možného budoucího řešení, co je nanejvýš nutné již teď. S trváním nezdravého stavu musíme počítat a kultury a nálety v zimě i v létě dál intenzivně chránit. Bohužel tak proti své vůli do přírodního prostředí každoročně vkládáme obrovské množství materiálu a energie získané z neobnovitelných přírodních zdrojů. Zato můžeme tiše doufat, že vytrvalost přinese plody a dostatek pro zvěř atraktivních dřevin, které se po našem dlouhodobém úsilí - třeba s pomocí nadměrných nákladů - budou v lese vyskytovat, nemůže již být přemnoženou zvěří zdecimováno.

Pokud to pár desetiletí vydržíme, může se na jejich konci několik druhů dnes uměle vnášených dřevin již samo ve velkém rozsahu přirozeně obnovovat. Jen je třeba pro tyto dřeviny využít všech možností, tedy každé produktivní světliny bez ohledu na věk “mateřského” porostu. Jen tak si dokážeme “zaplevelit” celý les javory, jasany, jilmy, lípami, olšemi. Potom teprve přestane být smíšený les problémem. Vysoko ceněný, avšak málo stabilní smrk za těchto okolností může být s výjimkou nejnižších poloh pěstován ve zdravém a stabilním prostředí takřka všude. Myslím, že ať je cesta k úspornému lesnímu hospodaření desateronásobně rozličná, jako jsou rozliční odpovědní hospodáři, nikdo se v budoucnu neobejde bez těsnějšího přimknutí k přírodě. Jen v tom je řešení.