NOVINKY V ČESKÉM SYSTÉMU VZDĚLÁVÁNÍ - Vyšší studium a bakalářské vysokoškolské studium

Ing. Václav Kohout - Vyšší odborná a střední lesnická škola Písek

V článku “Lesnické školství - ohlédnutí se po roce” (viz LP 7/98) jsem konstatoval, že pojem “vyšší studium” zasluhuje podrobnější vysvětlení. Přesvědčuji se totiž dnes a denně, že tomu tak opravdu je, že kolegové v provozu lesního hospodářství nejsou o dění ve školství tak podrobně informováni, aby postačili sami sledovat podstatu a souvislosti změn ve školském systému, ke kterému došlo v důsledku změn školských zákonů, tj. zákona o soustavě základních, středních a vyšších škol a zákona o vysokých školách. A proto čtenářům LP takové vysvětlení nabízím.

Nejčastějším předmětem nedorozumění z neinformovanosti, týkajícím se odborného vzdělávání, je právě zmíněné vyšší studium, podobně ale i bakalářské vysokoškolské studium. Zřejmě nikoliv náhodou, nýbrž proto, že je mezi nimi skutečně výrazná podobnost; kdo chce porozumět smyslu vyššího studia, měl by proto nejprve poznat principy a účel vysokoškolského bakalářského studia.

VÝLET DO HISTORIE

Porozumění může hodně napomoci “výlet” do historie: že nevíte, jak byla organizovaná středověká univerzita? Každá univerzita v Evropě se původně skládala ze čtyř fakult: teologické, právnické, lékařské a artistické. Artistická fakulta??? Ne, nelekejte se - název fakulty nebyl odvozen od slova “artista”, nýbrž od “septem artes liberale”, to jest česky od “sedmera svobodných umění”. “Sedmero” představovalo obecný základ vzdělanosti, absolvování studia na “artistické” fakultě bylo proto podmínkou přijetí ke studiu na kterékoliv z fakult ostatních.

Ze “sedmera” musel student nejprve absolvovat trojici gramatika, rétorika, dialektika, tak zvané “trivium” (dodnes proto užíváme slovo “triviální” pro označení toho, co je všeobecně známo) a po úspěšné zkoušce z něho směl používat akademický titul “bacalareus”, česky “bakalář”.

Poté studoval dále aritmetiku, geometrii, astronomii, musicu, společně nazývané “kvadrivium”, a když i zde byl úspěšný, dosáhl vyšší akademický titul “magistr”, česky pak “Mistr umění” (jakým byl například proslulý rektor pražského vysokého učení, magistr Jan z Husi, známý nám všem spíše jako Mistr Jan Hus). A teprve magistr mohl usilovat o získání akademického titulu “doktor” studiem na některé z dalších fakult univerzity.

TRADICE RAKOUSKO-UHERSKÁ A ANGLOSASKÁ

Z obecného povědomí lidu v Čechách a na Moravě akademické tituly “bakalář” a “magistr” časem vymizely (a to “bakalář” prakticky úplně, zatímco titul “magistr” byl dlouhá léta vyhrazen pouze pro vysokoškolsky vzdělané farmaceuty). Přesněji, překryly je zvyklosti rakousko-uherské titulatury, které dnes mylně považujeme za historické tradice vlastní - české...

V anglosaských zemích se naproti tomu udržely až do současnosti. Proto, na rozdíl od nás, kteří často říkáme “doktor”, ačkoliv tím ve skutečnosti chceme vyjádřit “lékař”, se v Anglii, v USA nebo v Austrálii, skutečným doktorským titulem praktický lékař honosí spíše jen výjimečně; obvykle je “Master of Medicine & Master of Surgery”, po česku tedy “magistr medicíny a chirurgie”. Ani magistrem ale být nemusí! Například z hlavní postavy televizního seriálu “Halifaxová, soudní psychiatr” udělal “doktorku” jen český překladatel. Postřehli jste, jakou zkratku má tato výjimečně schopná mladá dáma na dveřích ordinace napsanou za svým jménem? - Pouze “M.B.B.S.”, což neznamená nic více, nežli “Bachelor of Medicine & Bachelor of Surgery”, po česku tedy “bakalář medicíny a chirurgie”.

SITUACE V EVROPSKÉ UNII

Jiný kraj, jiný mrav! - řeknete si. A je to, samozřejmě, pravda. Jenže jsme v Evropě 20. století, a ta se postupně sjednocuje! Přitom, na straně jedné, sice důsledně zachovává národní či regionální odlišnosti, ale zároveň, na straně druhé, hledá pro všechny národy (“společenství”) společné prvky. Někdy proto cílevědomě vytváří společné standardy, což se týká i oblasti vzdělávání, nebo přesněji, přípravy pro povolání.

Vyplývá z toho například to, že absolventi tří- až čtyřletých odborných studijních programů na univerzitách (ale také na neuniverzitních vysokých školách, které u nás zatím také ještě neexistují) zaměřených na uplatnění absolventa v praxi, získávají po ukončení studia titul “bakalář”, zatímco absolventi klasických, více teoreticky zaměřených čtyř- až pětiletých studijních programů (výhradně na univerzitách) ukončují své studium s titulem “magistr”. Výjimky z tohoto obecného pravidla samozřejmě existují, např. v Německu absolventi vysokých odborných škol (Fachhochschulen) až dosud dostávají stejný titul, jako absolventi univerzit (Dipl. Ing.).

Studující a absolventi bakalářských studijních oborů na evropských univerzitách početně převažují, právě na tyto obory na univerzitách, a zejména na neuniverzitních vysokých školách, se přesouvá těžiště odborného vysokoškolského studia. V důsledku toho také v Evropě vzrostl podíl gymnázií, na úkor středních odborných škol, protože střední odborná škola je jako příprava pro další vysokoškolské studium příliš “drahá” (u nás také, jen jsme si to zatím nepřiznali).

SITUACE V ČESKÝCH ZEMÍCH

Tento obecný princip bude přebírat postupně i školství české. Platný zákon o vysokých školách proto již definoval vzájemně rozdílné studijní programy:

a) “bakalářské”, orientované pro uplatnění praxi, proto s omezenou teoretickou průpravou (3-4 leté, poskytující absolventům akademický titul “bakalář”, ve zkratce Bc.),

b) “magisterské”, pro povolání vyžadující značnou teoretickou průpravu (4-6 leté, poskytující absolventům až nepřehlednou změť akademických titulů, počínaje skutečným “magistrem” /Mgr./ přes rovnocenný titul “inženýr” /Ing./ a přes tzv. “malé doktoráty” /JUDr. ,MUDr., Pharm. Dr./, atd. až po exoticky nám znějící titul “licenciát” /Th.Lic./),

c) “doktorské”, které jsou vědeckou přípravou (3 leté, poskytující absolventům titul “doktor”, ve zkratce Ph.D.).

Tentýž zákon již také umožňuje vznik “neuniverzitních vysokých škol” (tedy takových vysokých škol, které své absolventy připravují pro praxi, a proto pouze ve studijních programech bakalářských), jakkoliv jsou veřejnosti v ČR dosud rovněž něčím zcela neznámým.

Vraťme se znovu (tentokrát jen něco málo) do historie: již v r. 1990, kdy současný zákon o vysokých školách ještě neexistoval, doporučily orgány Rady Evropy tehdejší Československé republice zavést před vstupem do Evropských společenství typ neuniverzitního vysokoškolského vzdělání. V rámci experimentu, podporovaného Evropskými společenstvími prostřednictvím projektu PHARE, se výběrem z kvalitních středních škol ustavil jejich určitý počet, jako škol určených pro poskytování 3-4 letého odborného a výrazně prakticky orientovaného studia absolventům středních škol. Pro takový typ studia (v podstatě “bakalářského” vysokoškolského) byl v rámci experimentu použit pracovní název “vyšší studium”.

Předpokládalo se, že ty z experimentálních “vyšších škol”, které později obhájí kvalitu svých absolventů, se akreditují jako neuniverzitní školy vysoké. Ovšem, jakmile to zákon o vysokých školách dovolí! A zde byl kámen úrazu! Experiment nebylo možné prodlužovat do nekonečna, někdy naproti tomu nová podoba zákona o vysokých školách, která měla dát možnost vzniku neuniverzitním vysokým školám, byla ještě v nedohlednu (zákon byl vícekrát odkládán, takže nakonec vyšel až v r. 1998). A tak bylo využito již připraveného, a právě parlamentu předkládaného, návrhu zákona pokrývajícího předškolní, základní a střední školní vzdělávání (tzv. “školský zákon”), a změnou formulace jednoho z jeho odstavců bylo pro budoucí neuniverzitní odborné vysoké školy nalezeno legislativní provizórium. Stala se jím nová úroveň odborného vzdělávání, tzv. “vyšší vzdělání” (odpovídající 4. úrovni odborného vzdělávání podle Evropských společenství), právě tímto zákonem nově zaváděná jako náhrada za zrušené specializační pomaturitní studium.

Bývalé pomaturitní studium mohlo mít tři formy: specializační, kvalifikační a inovační. Kvalifikační pomaturitní studium nechybí, protože “druhou maturitu” lze získat cca dvouletým studiem střední školy při zaměstnání (a s využitím možnosti přijetí 3. ročníku), inovaci dosaženého středního i úplného středního vzdělání pak může v podobě odborných kursů organizovat každá střední odborná škola za úhradu.

Mohlo by se tedy na první pohled zdát, že pomaturitní specializační studium se pouze “přejmenovalo” na studium vyšší. Cílem novely zákona ale bylo především to, aby tato nová “náhrada” představovala samostatnou úroveň vzdělání (odpovídající 4. úrovni odborného vzdělávání podle ES). Pomaturitní studium dříve totiž takto chápáno nebylo - absolvent pomaturitního studia byl stále považován pouze za “středoškoláka”.

Původní formulace cíle vyššího studia v zákonu, tj. že “...prohlubuje kvalifikaci již dosaženou studiem na střední škole” - kterou se bývalé specializační pomaturitní studium transformovalo na vyšší studium (zpravidla 2 leté), a školy, které je dosud poskytovaly, se staly školami vyššími - byla doplněna o další (druhou) možnost: “...nebo poskytuje ucelenou kvalifikaci pro povolání”. A tím se vyššími školami ve smyslu zákona automaticky staly i ony školy v experimentu pracovně již “vyšší” nazývané, školy s délkou studia zpravidla 3 nebo 3,5 roku, školy čekatelky na změnu zákona o vysokých školách. Právě tato skutečnost je zdrojem častých omylů a nedorozumění kolem vyšších škol, a to nejen mezi laiky, ale i v řadách pedagogů, mnohé úředníky školských úřadů a ministerstva školství nevyjímaje.

ZÁVĚR

Jak již bylo uvedeno, zákon o vysokých školách byl po několika odkladech konečně v roce 1998 novelizován. Lze proto očekávat, že se současné vyšší školy začnou v blízké budoucnosti diferencovat do dvou skupin. Několik z nich (zcela určitě to budou ty z experimentu), se studiem dlouhým 3 anebo 3,5 roku, a poskytujícím ucelenou kvalifikaci, se pokusí splnit podmínky stanovené zákonem o vysokých školách a dosáhnout akreditace vysokoškolského bakalářského studijního programu. Budou-li úspěšné (a koneckonců, v doporučení Evropských společenství, stejně jako v experimentu s podporou PHARE, šlo právě o to), “povyskočí” tak na 5. úroveň odborného vzdělání podle ES. Ostatní vyšší školy si pak ponechají svůj název i svá 2letá vyšší studia (skutečně představující 4. úroveň odborného vzdělání podle ES) jako náhradu bývalého specializačního pomaturitního studia. A náhle by mohlo být všechno a všem srozumitelné!

Bude? Nebude? - Na prstech jedné ruky si lze spočítat, že proces zmíněné diferenciace nastane; je ale naproti tomu téměř nemožné odhadnout, jak dlouho potrvá, a jakými peripetiemi se bude ubírat. Příkladem možného vývoje nám budiž Kypr, kde zákon již 15 let umožňuje vznik neuniverzitních vysokých škol, ale dosud nevznikla ani jedna; v kyperské akreditační komisi jsou totiž pouze zástupci univerzit (jak jinak, že ?), a ti vzniku “konkurence” až dosud úspěšně zabránili... V každém případě ale věřím, že po tomto stručném výkladu již kolegové v provozu mají ucelenější představu, co některé nové prvky v českém vzdělávacím systému znamenají.