KŮROVEC V NÁRODNÍM PARKU ŠUMAVA

Ing. Vladimír Zatloukal - Správa národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava

Přemnožení kůrovce je jedním ze závažných problémů provázejících existenci NP Šumava od samého vzniku. Kůrovec je přirozenou součástí horských smrkových lesů. Během tisíciletí společného vývoje se vytvořil přirozený rovnovážný stav mezi kůrovcem a ostatními složkami přírodního horského lesa. Lidské zásahy, měnící tvář lesů v posledních staletích, tuto rovnováhu silně narušily. Produkčně orientované smrkové porosty i na Šumavě postupně nahrazovaly smíšené lesy tvořené bukem, jedlí, smrkem a v menší míře i dalšími dřevinami.

VLIV ČLOVĚKA

Vybudování plavebních kanálů na přelomu 18. a 19. století vedlo k rozmachu obchodu se šumavským dřívím. Důsledkem byly velmi intenzivní těžby vysoce překračující přírůst a vznik rozsáhlých holin. Různověké lesy se postupně měnily ve stejnověké monokultury smrku. Téměř všechny šumavské mokřady byly v průběhu posledních dvou set let odvodněny. Ještě počátkem tohoto století byly v době nedostatku semen původního šumavského smrku obnovovány lesy nevhodným osivem z oblastí se zcela odlišnými přírodními podmínkami. Tak vznikly mnohé současné nekvalitní chřadnoucí smrkové porosty ve věku kolem 80 - 100 let. Průmyslové imise nejsou na Šumavě novým jevem. Zvýšené koncentrace těžkých kovů, jako důsledek hutnění železa lze v sedimentech šumavských jezer vysledovat již v době rozkvětu Římského impéria (tj. asi před 2000 lety). Dramatického rozsahu projevujícího se viditelným zhoršováním zdravotního stavu šumavských lesů, nabyly imise a kyselé deště ve 2. polovině 20. století. O tom, že lidstvo svojí činností mění v globálním měřítku klima Země, dnes již málokdo pochybuje. Tento výčet lidských prohřešků vůči přírodě není zdaleka úplný.

PORUŠENÍ PŘIROZENÉ ROVNOVÁHY

Rovnováha lesních ekosystémů byla tak postupně narušována. Zvyšující se labilitu hospodářských lesů člověk kompenzoval soustavou cílených opatření (dodatkových energetických vkladů). Nestabilita smrkových hospodářských lesů enormně zvyšuje zejména riziko polomů, vývratů a přemnožení kůrovce. Ve středoevropských přírodních lesích byl kůrovec vázán na ostrovy horských smrčin. Přirozenou bariérou jeho dalšímu masovému šíření byly rozsáhlé komplexy smíšených lesů. Vysokou odolnost měly vůči němu i nenarušené lesy na slatích.

Již velká kalamita v letech 1868 - 78 (popisuje ji Klostermann) ukázala, že vítr i kůrovec postihl více “kulturní” smrkové lesy, než původní pralesy. Rozsah a průběh kalamity byl pro mnohé varováním. Objevily se snahy upustit od monokultur smrku a zakládat lesy smíšené. Ekonomické zájmy však byly silnější. Smrk na dlouhé desítky let zvítězil. Poučením, které vydrželo téměř 100 let, byla velká ostražitost a důslednost ve vztahu ke kůrovci. Při souběhu nepříznivých okolností přes to docházelo k jeho gradacím. K nejzávažnějším patřila kalamita na přelomu 40. a 50. let minulého století, kdy v důsledku poválečných nepořádků a extrémně suchého roku 1947 padlo ve střední Evropě kůrovci za oběť 30 mil m3 smrku. Přemnožení se podařilo utlumit během přibližně 6 let.

KOŘENY SOUČASNÉHO STAVU

Výrazné zhoršení zdravotního stavu lesů, které se začalo projevovat ve 2. polovině 20. století, spolu se zaváděním ne zcela účinných nových metod ke tlumení kůrovce, vedlo k postupnému vzestupu jeho stavu. Velký polom, srovnatelný s klostermannovskou kalamitou, se v letech 1984 -1985 nevyhnul ani Šumavě. Velký objem polomového dříví se při omezených zdrojích pracovních sil v tehdejším pohraničí nepodařilo včas zpracovat. Důsledkem bylo přemnožení kůrovce. Na počátku 90. let byl stav kůrovce ještě zvýšený. Ležely však ještě další rozsáhlé polomy. V NP Bavorský les byla již v roce 1984 přijata strategie ponechání kůrovce samovolnému vývoji. Ochranná zóna, kde se proti šíření kůrovce zasahovalo, byla pouze směrem do bavorského vnitrozemí. Měla chránit před šířením kůrovce okolní lesní majetky. Na hranici s ČR takováto ochranná zóna zřízena nebyla. Po vzniku NP Šumava v roce 1991 se předpokládalo, že v přilehlém prostoru se rovněž nebude proti šíření kůrovce zasahovat. Vycházelo se z teorie, že se šíření kůrovce v horských lesích samo zastaví, nebo že nebude mít dramatický průběh. Tím bylo na více než 10 let do značné míry předurčeno dění na hranici obou národních parků.

V nově vzniklém NP Šumava docházelo ke tříbení názoru na “problematiku kůrovce”. Výrazný vliv měl “bavorský model”. Po nepříznivém průběhu počasí několika let se v roce 1995 ukázala nereálnost optimistických prognóz. V prostoru mezi Mokrůvkami a Roklanskou hájenkou dosáhlo napadení hraničních horských smrčin takových rozměrů a dynamiky, že při trvající invazi kůrovce z bezzásahového prostoru v NP Bavorský les, nebylo jeho tlumení asančními zásahy reálné. Bylo přijato rozhodnutí o vzniku bezzásahového území, které po dílčím rozšíření v roce 1997 dosáhlo souvislé výměry 1325 ha. Jeho hranice, za kterou jsou kůrovcem napadené stromy asanovány, byla položena na silničku mezi Březnickou a Roklanskou hájenkou. Pás slatí ležící před cestou (ještě v bezzásahovém území) vytvářel přirozenou ochrannou zónu tlumící další šíření kůrovce.

REVIZE ZONACE NP ŠUMAVA

V územně pojaté I. zóně, kde sice asanace kůrovcem napadených stromů nebyla zcela vyloučena, se začal kůrovec šířit v rozsahu, který hrozil destabilizací rozsáhlých okolních smrčin. Proto byla v roce 1995 zonace revidována. Velká část problematických smrkových porostů byla přeřazena do II. zóny. Smyslem změny zonace bylo položit jasnou hranici mezi zónu, kde se proti kůrovci nezasahuje a zónu, kde se naopak zasahuje důsledně. Takto vzniklé zóny jsou chápány dynamicky, tzn. že po uplatnění revitalizačních opatření (zvýšení druhové pestrosti dřevin, nápravě vodního režimu apod.) budou ozdravené partie lesa postupně (během 30 - 40 let) přecházet z dočasné II. zóny do zóny I. Trvalá II. zóna pak tvoří zázemí obcí.

V průběhu roku 1996 došlo k prudkému vzestupu asanačních kůrovcových těžeb ve II. zóně (na asi 177 tis. m3). Byl to především důsledek řešení dřívějších “kůrovcových restů”. Velmi rychle usychaly vlivem kůrovce smrkové lesy v bezzásahovém území. V následujícím roce poklesla potřeba asanačních zásahů zhruba na polovinu objemu předchozího roku. V roce 1998 sestupný trend asanačních zásahů ve II. zóně pokračoval. Poklesly na 62 % stavu předchozího roku. Napadení kůrovcem se začalo výrazně koncentrovat na okolí “velkého kůrovcového zdroje”, kterým je jádrová část NP Bavorský les a bezzásahové území v NP Šumava. V okolí bezzásahového území začaly v důsledku kůrovcového napadení a následné potřeby asanačních zásahů vznikat souvislé holiny. Koncem roku 1998 pobořil vítr okraje smrkových porostů “otevřené” kůrovcovými těžbami. Naprostá většina polomů byla využita k zachycení kůrovce. Tím se výrazně zmírnilo napadení živých stromů. V roce 1999 dosáhla dynamika rozpadu bezzásahového území vrcholu. Kůrovec již v tomto území nenacházel dostatek potravy, a proto ve zvýšené míře napadal okolní porosty. Projevilo se to vzestupem asanačních zásahů v bezprostředním okolí bezzásahového území (na LS Modrava, Srní a Kvilda). Na zbývajících devíti lesních správách potřeba asanačních zásahů dále soustavně klesala (vždy zhruba na polovinu stavu předchozího roku). V roce 2000 dospěl rozpad bezzásahového území do závěrečné fáze. Asanace kůrovcem napadených stromů ve II. zóně poklesla na nejnižší úroveň od roku 1992. Větrný polom zasáhl převážně jihovýchodní část parku. Nebyla patrná jeho souvislost s asanačními zásahy proti kůrovci.

Mimo tři lesní správy sousedících s NP Bavorský les a naším bezzásahovým územím, přestal být kůrovec limitujícím problémem (pomineme-li politické aspekty).

ŮČINNÉ POVOLENÍ ASANACE V ČÁSTI PRVNÍ ZÓNY

Vývoj po roce 1997 ukázal, že i ve zmenšené I. zóně je kůrovcem vážně ohrožen přibližně jeden milion smrků. Od roku 1997 do roku 1998 byla rozsáhle analyzována dřevinná skladba, míra narušení přirozenosti I. zóny, rozsah a dynamika jejího napadení kůrovcem atd. Na jejich základě bylo v roce 1998 povoleno asanovat polomy v I. zóně. Od roku 1999 rozhodl orgán státní správy o povolení v části I. zóny asanovat i kůrovcem napadené stromy. Rozhodnutí bylo dosud vydávané pro předem stanovené části (asi pro 25 - 30 % plochy I. zóny) vždy na jeden rok. Pokácené dřevo v I. zónách zůstalo. Kromě čistě ekologických hledisek byla důvodem i snaha vyloučit jakoukoli zištnou motivaci zásahů v I. zóně.

Blokádou ekologických aktivistů byla v roce 1999 znemožněna účinná asanace kůrovcem napadených stromů v I. zóně Trojmezná. Jinde proběhla asanace bez vážných problémů. Účinnost asanačního zásahu se projevila výrazně v následujícím roce. V částech I. zóny, kde se zasahovalo již v roce 1999, kleslo kůrovcové napadení na jednu třetinu, v jedné z nejkomplikovanějších I. zón - na Smrčině dokonce na méně než jednu pětinu proti předchozímu roku. Méně výrazný pokles rozsahu asanačních zásahů byl v okolí bezzásahového území, kde je úspěšnost zásahů v I. zóně limitována vývojem v porostech, kde zasahovat nelze. S výjimkou území pod Roklany a pod Černou horou (okolí Pramenů Vltavy), kde se smrčiny v NP Bavorský les při hranici s ČR díky kůrovci velmi dynamicky rozpadají, lze očekávat příznivý vývoj (pokles). Naopak plošné asanační těžby (vznik holin) je nutno očekávat v průběhu několika let v okolí Trojmezí, kde byla v roce 1999 asanace znemožněna a v roce 1999 se vzhledem k velkému rozsahu a dynamice napadení neuskutečnila (s výjimkou ochranného pásu při státní hranici).