ODUMÍRÁNÍ SMRKOVÝCH POROSTŮ V OBLASTI SLEZSKA A SEVERNÍ MORAVY
Ing. Jaroslav Holuša, Ph.D., Ing. Jan Liška, RNDr. František Soukup, CSc. VÚLHM Jíloviště-Strnady
V podmínkách českých zemí je fenomén “odumírání” (někdy používán rovněž termín “hynutí”) smrčin známý již velmi dlouhou dobu a s jeho výraznými projevy se u nás setkáváme od 70. let dvacátého století. Také v ostatních evropských státech je tento jev známý (s různou intenzitou výskytu v jednotlivých zemích). Je přirozené, že v naznačeném poměrně dlouhém časovém období a na tak rozsáhlé ploše nejde a ani nemůže jít o projevy působení shodných škodlivých vlivů či činitelů. V jednotlivých případech, často časově i prostorově značně oddělených, působily a působí různé predispoziční i mortalitní typy stresorů. O jejich druzích, roli, vzájemných interakcích a setrvačnosti působení jsme doposud informováni stále nedokonale.
Původní zjednodušený pohled, studující především jednotlivé mortalitní typy stresorů, byl nahrazen snahou o co nejcelistvější přístup. Předpokládá se, že v celém komplexu hrají důležitou roli jak abiotické a antropogenní vlivy (klimatické zvraty a extrémy, zejména srážky, teploty a větrné proudění; přímé i nepřímé působení imisních depozic, zejména poškozování fyziologické funkce asimilačních orgánů a kořenové sféry, resp. půd obecně), tak také biotičtí škodliví činitelé (mikro i makroorganismy - především pak bakterie, houby, z živočichů hmyz, příp. i obratlovci). V posledním období se stále větší důraz klade na ekofyziologické otázky, související u poškozovaných smrčin se stanovištní vhodností daných populací, půdním prostředím a jeho změnami (tedy s parametry výživy), případně obecně s působením nových typů tzv. imisně-ekologických stresů; jmenovat je možno např. vzrůstající vliv sloučenin dusíku či působení ozónu. V této atmosféře často poněkud ustupuje do pozadí působení “tradičních” škodlivých činitelů (tzv. biotických škůdců lesa), kteří však i dnes, stejně jako v minulosti, obvykle představují příslovečnou poslední kapku, po níž se již poškození stromu či porostu stává ireverzibilním a vede k jejich odumření. Jako příklad ze zcela nedávné minulosti je možno uvést přemnožení lýkožrouta smrkového na území NP Šumava a Bavorský les.
HISTORIE HYNUTÍ SMRKU
Cílem předkládaného příspěvku je seznámit lesnickou veřejnost s probíhajícím odumíráním smrku v oblasti Slezska a severní Moravy (hlavně na Opavsku a Šenovsku), při němž právě biotičtí škůdci sehrávají podle našeho názoru rozhodující roli. Jedná se o rozsáhlé části geografické oblasti Ostravské pánve, podhůří Nízkého Jeseníku a Podbeskydské pahorkatiny, kde se zmíněné odumírání smrku vyskytuje na rozloze mnoha tisíc hektarů, přičemž v nejvíce postižených partiích je v porostech zasaženo i více jak 30 % stromů.
První příznaky počínající kalamity byly patrné již v závěru druhé poloviny 90. let. S určitým zjednodušením je možno dokonce říci, že se objevily nepříliš dlouho po skončení kalamity předchozí, všeobecně známé především v souvislosti s prvním masovým přemnožením lýko-žrouta severského (Ips duplicatus) na našem území (1992-1995). Jako rozhodující příčina kalamity z první poloviny 90. let, při níž bylo v celé oblasti vytěženo několik set tisíc krychlových metrů kůrovcového smrkového dříví, byl shledán vliv klimatických faktorů, především výrazného přísušku na samém počátku 90. let, ve spojení se selháním tzv. lidského faktoru. Nynější kalamitě také předcházelo období několika let, kdy ve sledované oblasti (jinak celkově velmi vlhké - např. Ostravská nížina je nejvlhčí nížinou na našem území) panovaly velmi nepříznivé klimatické podmínky. S ohledem na skutečnosti, které budou popsány níže, však není možno mezi oběma kalamitami položit rovnítko. Předně, v současnosti spravuje zasažené oblasti konsolidovaný lesnický personál, se zkušenostmi nabytými právě v první polovině minulého desetiletí (tehdy, v době plné výrazných celospolečenských změn, navíc po relativně dlouhém období bez zkušeností ze srovnatelné kalamity, to zajisté neplatilo). Dále se zde setkáváme s masivním výskytem škodlivého činitele, který se podle dostupných údajů v minulosti v takové míře neobjevil. Jde o působení václavky smrkové (Armillaria ostoyae).
POPIS SOUČASNÉ SITUACE
Celou zájmovou oblast je možno z hlediska působení tzv. abiotických škodlivých činitelů označit za středně zatíženou. Zdejší hlinité půdy pseudoglejového typu nejsou příliš bohaté živinami a trpí navíc letním vysycháním. Půdní kyselost se v současnosti pohybuje v hodnotách pH 3 - 4. Na druhé straně však lze říci, že obsah živin v půdě, v jehličí i hodnota pH jsou plně srovnatelné s celou řadou jiných regionů u nás, kde se podobné příznaky odumírání nevyskytují. Z hlediska zátěže SO2 jde o oblast v poslední době spíše méně zasaženou (viz např. LP č. 11/2001, str. 494, obr. 1). Jako významný predispoziční faktor je ale nepochybně možno označit působení srážkových deficitů minulých let (ve spojení s vysokými teplotami), které se právě ve Slezsku v posledním období projevuje nejvýrazněji (např. v roce 2000 bylo nejvyšší poškození suchem vykázáno v celorepublikovém měřítku právě z území okresu Opava - téměř 44 tis. m3).
Václavka
V letech 1999-2000 a zejména pak v průběhu roku 2001 došlo v celém zájmovém území k masivní aktivizaci václavky smrkové, přičemž symptomy její přítomnosti bylo možno pozorovat ve srovnatelném rozsahu prakticky u všech věkových tříd. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že uplynulý rok 2001 byl pro rozvoj václavek celorepublikově mimořádně příznivý (potvrzeno hlášeními lesního provozu i terénními pozorováními LOS), a důvody je možno spatřovat kromě jiného v suché a mimořádně dlouhé vegetační periodě roku 2000 spojené s příznivým počasím pro růst václavky v roce 2001. Výsledkem byla silná tvorba plodnic koncem září a počátkem října (ve Slezsku vrchol fruktifikace dokonce kalendářně přesně koincidoval se svátkem sv. Václava). Při šetřeních provedených pracovníky LOS v postižených porostech byl u stromů kolonizovaných václavkou zjištěn jeden nápadný fakt: pouze u části jedinců byly patrné příznaky chronického výskytu václavky (zduření bází, přítomnost hniloby), u větší části stromů ani tvarové deformace ani hniloba přítomna nebyla, přičemž kořeny a báze kmenů byly již odumřelé, s výskytem bílého blanitého mycelia - syrrocia. V jarním období 2001 (během května) bylo možno takto postižené stromy v porostech rozeznat pouze podle poruch či celkové absence rašení, neboť barevné změny asimilačního aparátu nebyly dosud patrné. Tyto stromy, často navíc bez habituálních příznaků zhoršeného zdravotního stavu, byly václavkou kalamitně napadeny v průběhu let 1999-2000. Jak bylo uvedeno výše, v nejvíce postižených místech vykazovalo poruchy rašení (tedy kalamitní napadení václavkou) 20 - 30 % stromů a tyto stromy bylo nutno z porostů postupně odstranit.
Kůrovci
Dále je potřebné se zmínit o související otázce výskytu podkorního hmyzu (kůrovců) na takto postižených jedincích. Je známo, že otázka atraktivnosti “václavkových” smrků pro kůrovce je stále předmětem diskusí. Naše terénní šetření prokázala, že v počátečním období roku 2001 nebyly vzhledem k ohromnému množství atraktivní hmoty všechny odumírající stromy kolonizovány kůrovci a bylo tedy možno najít jedince s odumřelou bází bez jakéhokoliv výskytu kůrovců na kmenu a větvích. S postupem času, přes intenzivní ochranářská opatření (kladení lapáků, vyhledávání a asanace napadených stromů) však početnost kůrovců v porostech stoupala a procento kolonizovaných stromů i množství požerků na nich vzrůstalo. Pokud nebyly asanovány, docházelo na “václavkových stromech” ve většině případů k úspěšnému vývoji nové generace, pouze u bází někdy požerky zasychaly. Z tzv. agresivních druhů vykazovaly nejvyšší početnost lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus), lýkožrout severský (Ips duplicatus), lýkožrout smrkový (Ips typographus) a lýkožrout menší (Ips amitinus), v mladších porostech pak kromě lýkožrouta lesklého také lýkožrout obecný (Pityophthorus pityographus). Kromě zmíněných druhů však bylo možno na stojících i ležících stromech zjistit celou řadu dalších kůrovců z rodů Orthotomicus, Polygraphus, Hylurgops, Dryocoetes a Xyloterus. Rozsah článku neumožňuje bližší popis zjištěných skutečností, považujeme však za vhodné zmínit alespoň několik závažných okolností. Při podrobných kontrolách nahodilých těžeb i položených lapáků (celkem několik set stromů v oblasti Pusté Polomi a Václavovic) nebyl ani v jediném případě nalezen lapák, na němž by byly přítomny požerky lýkožrouta severského. Potvrdil se tak poznatek z předcházející gradace, že se lýkožrout severský zcela vyhýbá lapákům. Dále bylo často možno pozorovat velmi nízké napadení včas a správně umístěných lapáků I. i II. série lýkožroutem smrkovým, přičemž okolní stojící stromy nezřídka napadeny byly. Vysvětlení lze hledat v ohromném množství atraktivního dříví v porostech, které převážilo lákací účinek lapáků. V závěru sezóny pak bylo možno pozorovat i kůrovci silně napadené stromy, u nichž nebyly patrny příznaky přítomnosti václavky.
CHARAKTER VÝSKYTU BIOTICKÝCH ČINITELŮ
Je známou skutečností, že otázky spojené s tzv. primárním či sekundárním charakterem výskytu (působení) biotických škodlivých činitelů jsou opakovaně předmětem diskusí a často značně odlišných interpretací. V krajních polohách se problém vnímá značně vyhroceně, škůdcům se buďto přisuzuje nesmírná agresivita a schopnost napadat “zcela zdravé” stromy, nebo naopak každé přemnožení či infekce se považuje za důsledek fatální predispozice stromů a vlastní škodlivý činitel (původce poškození) za v zásadě neškodného saprofyta.
V popisovaném případě jde především o to, jakou roli v chřadnoucích a odumírajících porostech sehrává václavka (o působení kůrovců není zatím víceméně sporu, jejich výskyt představuje přímo učebnicový příklad druhotného napadení - to se však může v případě vzniku masivního přemnožení změnit). Domníváme se, s ohledem na prakticky obligátní přítomnost václavky na odumírajích stromech a hrozivý rozsah jejího výskytu, že její působení nelze považovat za druhotné v tom smyslu, že i bez její přítomnosti by stejně většina postižených stromů chřadla a odumřela (např. na základě kolapsu z fyziologických příčin). Navíc u značné části odumřelých stromů nebyly po jejich skácení patrny žádné zjevné a nápadné příznaky zhoršeného zdravotního stavu v minulosti (vysoká defoliace, zkracování letorostů či hniloba kmene) a také jejich zakotvení v půdě bylo pevné. Na druhé straně u části stromů byl kořenový systém skutečně do té míry chronicky poškozený, že v mladších porostech (tyčkovinách) bylo možno snadno takové stromy bočním tlakem ruky vyvracet. Jak již bylo uvedeno, přítomnost podkorního hmyzu (kůrovců) měla zpočátku ryze druhotný charakter a bylo možno nacházet odumírající stromy bez napadení, s velmi slabým napadením jedním druhem nebo naopak velmi silným napadením několika druhy, kdy byl celý povrch kmene plně využit a požerky více druhů se mezi sebou mísily.
Je zřejmé, že v celé oblasti došlo k silnému fyziologickému oslabení (predispozici) smrčin působením výše zmíněných abiotických vlivů a následnému rozvoji biotických škůdců, s dominantním uplatněním václavky smrkové a několika druhů kůrovců. Je však pozoruhodné, že u jiných dřevin, ať jehličnatých (borovice, modřín), tak i listnatých (dub, buk, bříza apod.) na těchto lokalitách podobné symptomy chřadnutí a odumírání doposud pozorovány nejsou.
MOŽNOSTI OCHRANY
Z popsané situace je zřejmé, že na mnoha místech oblasti panuje velmi nepříznivý stav. Nárůst populačních hustot kůrovců navíc představuje riziko vzniku nové, tentokrát skutečné kůrovcové kalamity, které je nutno zabránit. Protože použití klasických lapáků řeší ochranu pouze částečně (nejsou účinné na lýkožrouta severského a nižší účinnost vykazují také u lýkožrouta lesklého), je potřebné pokračovat v mimořádných lesoochranářských opatřeních a pozornost soustředit především na vyhledávání a účinnou asanaci napadených stromů v zimním a předjarním období, s využitím všech dostupných metod (tedy včetně možnosti pálení klestu).
Do budoucna je potřebné v celé oblasti, spadající do 3. - 4. LVS s převládajícími soubory lesních typů oglejené (3O, 4O) a hlinité (3H, 4H) edafické kategorie, ovlivněných navíc střídavým zamokřením a vysycháním, přehodnotit pohled na pěstování smrku, přestože příslušné cílové hospodářské soubory jej zde jako základní dřevinu připouštějí. Odpovídajícím řešením je postupná přeměna na cílovou skladbu s hlavní dřevinou dubem (v cílovém hospodářském souboru 45 i s bukem), což alternativy těchto hospodářských souborů umožňují. Současně je nutné adekvátně řešit také otázku ochrany těchto porostů před škodami působenými zvěří.
(Pozn.: Podrobnější údaje bude možno nalézt v obsáhlejší práci publikované v odborném tisku; zájemcům budou zaslány separáty. Popisovaná problematika bude také hlavním tématem dvou terénních seminářů LOS, které budou uspořádány koncem zimy v ohrožené oblasti. Termíny a místa akcí budou uveřejněny v Lesnické práci v rubrice “Kalendář pořádaných akcí”.)