VÝCHOVA BOROVÝCH POROSTŮ
Ing. Luděk Chroust, CSc.
V Lesnické práci č. 8/2001 a č. 9/2001 se otevřela diskuse na téma výchova borových porostů. Podnětem byl článek Ing. L. Chrousta, CSc. (LP 6/2001), v němž zveřejnil výsledky pokusu srovnávajícího účinek úrovňové výchovy s výchovou podúrovňovou stupně B a C. Výsledek nevyzněl pro úrovňovou výchovu koncipovanou podle představ platných v padesátých letech příznivě. Konstatování, že úrovňová výchova uvedeného typu není lepší než výchova podúrovňová, zaujalo Ing. Červeného a Ing. Košuliče st. natolik, že k němu zaujali svá stanoviska.
Z příspěvků obou diskutujících vyplývá, že článek popisující výsledky probírkového experimentu v borovém porostu (dále jen “Výsledky”) nebyl pochopen jako prosté sdělení, ale jako návod či doporučení podúrovňové výchovy. Nic takového záměrem článku nebylo.
Pro osvěžení zrekapituluji, o co šlo:
Před 40 lety byl na pracovišti VÚLHM-VS Opočno na bývalém LZ Opočno v oblasti borových monokultur spadajících do HS 13 a 23 založen probírkový experiment, který měl ověřit, zda je úrovňová výchova doporučovaná Hugo Koniasem účinným pěstebním opatřením pro přípravu borových porostů k přeměně na porosty smíšené a různověké. Cílem pokusu bylo zjistit, jak se pozitivní výběr v úrovni projeví na vývoji a růstu porostu ve srovnání s dosud používanou výchovou podůrovňovou.
S výchovnými zásahy uvolňujícími pozitivním výběrem nadějné stromy pocházejícími nejen z třídy úrovňových, ale i vrůstavých se začalo až ve 30 letech. U vrůstavých stromů, které měly konickou špičatou korunu, jemné ovětvení, hladkou kůru a rovný kmínek, se předpokládalo, že po uvolnění zvětší svoji růstovou dynamiku. V té době se mluvilo o “stadiální mladosti”. Do podúrovně se nezasahovalo se snahou vytvořit vertikální zápoj, který by “čistil” kmeny hlavního porostu. V průběhu následujících 40 let se do porostu zasáhlo pětkrát za účelem uvolnění nadějných stromů. Již v prvních letech pokusu se ukazovalo, že vrůstavé stromy nejenže nezvětšují výškový přírůst, ale vzhledem k vysokému štíhlostnímu poměru (170 až 19O) jsou staticky labilní a trpí sněhovými závěsy. Od jejich dalšího uvolňování se upustilo a péče se soustředila jen na stromy úrovňové. Ty sice postupně zvětšovaly tloušťkový přírůst, ale ten byl proti očekávání malý (šířka letokruhu v posledních 10 letech byla o 0,25 mm větší než u stromů neuvolněných). Podobně se nesplnilo ani udržení účinného vertikálního zápoje, neboť stromy 5., 4. a 3. stromové třídy postupně odumíraly. Očekávané přednosti se tedy zatím nedostavily, a protože i po stránce produkční zaostává úrovňově vychovávaný porost za porosty vychovávanými podúrovňově, mohlo se konstatovat výše uvedené. Na závěr nebylo žádné doporučení, ani zamítnutí. Přesto příspěvky Ing. Červeného i Ing. Košuliče mě staví do role odpůrce úrovňové výchovy a stoupence univerzální podúrovňové výchovy.
DIFERENCOVANÉ POJETÍ VÝCHOVY
Oba diskutující, vyjadřující se k problematice výchovy, jistě ví, že již v letech 1972, 1973, 1974, 1976 jsem v odborné literatuře upozorňoval na nutnost diferencovaného pojetí výchovy porostů a stal se jeho průkopníkem. U borových porostů jsem zdůrazňoval respektování genetických vlastností nejen celé populace, ale i jedinců a s ohledem na pěstební cíle jsem navrhl tři varianty výchovného režimu, později rozšířené v Modelech porostní výchovy (Pařez, Chroust 1987) na sedm variant. V nich se, v závislosti na vývojovém stadiu, stanovišti a vlastnostech porostu, aplikují jak zásahy úrovňové, tak i zásahy podúrovňové. Jedna z těchto variant, určená pro kvalitní porosty původní pro-venience, doporučuje kombinované zásahy podobně jako Program trvale udržitelného hospodaření v lesích (Zezula 2000). Z toho jednoznačně vyplývá, že nejsem odpůrcem úrovňových zásahů obecně, ale na druhé straně přiznávám, že jako výzkumný pracovník, který musí objektivně posuzovat zkoumané jevy, jsem proti nim tehdy, když se používají nevhodně a ke škodě pěstebního cíle.
ÚROVŇOVÁ VÝCHOVA - VĚDA A PRAXE
Příspěvek Ing. Červeného byl uveden pod titulkem Úrovňová výchova - věda a praxe. Mohlo se proto očekávat, že bude pojednáno o zkušenostech praktika s úrovňovou výchovou a budou konfrontovány jeho poznatky s výsledky předmětného experimentu. Nestalo se tak a na místo zkušeností autor sděluje, že porovnání “Výsledků” s “Programem” (Program trvale udržitelného hospodaření v lesích, výchova a obnova /LČR 1997/), který podúrovňovou výchovu označuje za škodlivou a doporučuje úrovňovou výchovu s výběrem a uvolňováním cílových stromů až v druhé polovině obmýtí, vyvolává pochybnosti výkonných lesních hospodářů. Není proto jasné, proč byl článek uveden pod nadpisem věda a praxe a zda zmíněné pochybnosti výkonných lesníků se týkají “Výsledků” či “Programu”.
Jako autor “Výsledků” se podivuji tomu, proč by měly vyvolávat pochybnosti, když jsou nejen podloženy konkrétním experimentálním materiálem (podrobněji viz Journal of Forest Science 8/2001), ale jsou i v plném souladu s podobnými experimenty zahraničními. Kdyby se pochybnosti týkaly použitého typu úrovňové výchovy, měl by Ing. Červený pravdu. Při něm byl pozitivní výběr v úrovni opožděný, byl zaměřen na stromy i nižších tříd (“stadiálně mladší”), nepředcházela mu učinná prořezávka a se zásahy do úrovně se pokračovalo i v druhé polovině obmýtí. Proto výsledky experimentu dopadly tak, jak dopadly a mohly by být výkonným lesním hospodářům poučením, aby se tohoto způsobu výchovy vyvarovali.
Z dosavadních znalostí o výchově porostů vyplývá, že úrovňové zásahy i v borových porostech přispívají k racionální výchově za podmínky, že jsou aplikovány ve správný čas a na správném místě.
KOŠULIČOVA REAKCE
Ing. Košulič ve svém příspěvku vystoupil jako ideolog úrovňové výchovy a zásadní odpůrce výchovy podúrovňové. Článku “Výsledky” využil k tomu, aby nastínil problematiku výchovy a pěstování borovice podle svých představ. K představám o smysluplnosti úrovňové výchovy, jak v závěru přiznává, je veden instinktem, logickým úsudkem a historickými příklady výběrných borových lesů (pokud má na mysli Bärenthoren, pak ani tam po 100 letech hospodaření nebylo dosaženo stavu odpovídajícího výběrnému lesu a zbyla z něj jen historická památka - Pietschmann 1996). Z toho vyplývá, že opomíjí poznatky z experimentů a poznatků Wiedemanna (1948), Assmanna (1968), Ertelda (1960), Mitscherlicha (1971), Dittmara (1991) aj. Přesto prezentování jeho představ o úrovňové strukturní výchově (Reininger 2000) jejímž cílem je výšková, tloušťková a genetická diferenciace uvnitř porostu, může být inspirující pro pěstitele inklinující k “přírodě blízkému lesu”. To proto, že vnitřně diferencovaný (strukturní) porost má, podle Reiningera, z něhož Ing. Košulič čerpá, zajistit dlouhodobou těžbu cílových tloušťek a zlepšit podmínky pro převod na výběrný les. Rozdíl mezi strukturní a dnes již klasickou úrovňovou výchovou typu jakostního výběru spočívá pouze ve vytváření volnějšího zápoje zajišťujícího světelné podmínky pro podúrovňové stromy. Od nich se očekává, že postupně dorostou do hlavní úrovně a stanou se cílovými stromy “druhé generace”. Tato koncepce je však Reiningerem projektována pro porosty smrkové. Smrk jako tolerantnější dřevina vůči stínu je nejen schopen snášet zastínění, ale také je znám svou schopností kladně a významně reagovat na zlepšené světelné podmínky. Tyto vlastnosti však většina borovic pěstovaných v nížinných polohách nemá. Zřejmě proto Ing. Košulič v úvodu svého příspěvku klade otázku: má smysl usilovat také v borových monokulturách o jejich vyšší strukturu s nadějí na přijatelnou produkci? Pro zápornou odpověď mluví tyto skutečnosti:
a) Nejen borovice rostoucí v našich HS borů a borových doubrav, ale i v severní a jižní části Švédska (Elfving (1975), v oblasti Pozňanska (Szymanski 1971) i jižní tajgy (Polikarpov 1962) nesnáší v pozdějším věku dlouhodobé zastínění a v průběhu 20 až 40 let odumírá až 80 % jedinců.
b) Podle šetření Kunzeho z přirozených borových oblastí Švýcarska dochází v přirozeně zmlazeném porostu k přesunům z nižší stromové třídy do vyšší jen zřídka. Naproti tomu dochází k sestupům a usychání. Jedinci, kteří v mládí zaujali vyšší postavení, si toto v rozhodující míře udržují nebo jej zvětšují (Kunz 1953, Szymanski 1964 aj.).
c) Ústupem a odumřením podúrovňových složek dochází od stadia tyčkovin k vyrovnání korunové úrovně a k vytvoření typického horizontálního zápoje (Wiedemann 1948, Chroust 1978).
d) Důkazem vyrovnávání korunové úrovně v porostech neovlivněných výchovou je zmenšující se variační koeficient střední porostní výšky, který klesá z 33 % ve stadiu 3 - 5 m vysokých mlazin-tyčkovin, přes 14 % ve stadiu 12 - 15 m vysokých tyčkovin-tyčovin až na 6 % ve stadiu 20 m vysokých kmenovin (Chroust 1978) viz obr. 1.
e) Borovice reaguje na uvolnění podstatně méně než smrk, a není proto schopna dosáhnout významných cílových tlouštěk v normální obmýtní době.
f) Možnosti hospodaření se světlem v dospívajících borových porostech jsou malé, neboť světelnost uvnitř porostu se blíží podmínkám bezlesí (Pelíšek 1953, Molčanov 1952, aj.). Ve smrkových porostech lze zásahem do úrovně zvýšit světelnost 4 až 5krát, v borových 2krát.
g) Zvýšení světelnosti na míru, která by byla významná pro vitalitu podúrovňových stromů, předpokládá redukci zápoje zásahem do úrovňových stromů, tedy redukci zásoby s následným (pravděpodobným) snížením hmotového přírůstu, ale s možným zvětšením tloušťkového přírůstu cílových stromů (důkazy nejsou).
h) Jak je zřejmé z opočenských lesů nebo lesů Hradce Králové, není pro úspěšnou přirozenou obnovu “borovice pod borovicí” a v dvouetážovém uspořádání třeba ani strukturní výchovy, ani strukturovaného porostu. K tomu stačí vhodná forma clonné seče.
Přesto by bylo žádoucí, aby autoři úrovňové strukturní výchovy blíže specifikovali výchovný program, který by obsahoval začátek výchovné péče, způsoby zásahů, jejich intenzitu a opakování tak, aby ji případní stoupenci této výchovy mohli aplikovat a ověřit v pěstební praxi.
PODÚROVŇOVÉ STROMY NOSITELI JAKOSTI?
Značná část příspěvku Ing. Košuliče se věnuje pěstební péči v různověkých porostech. Tím se poněkud vzdaluje od předmětu diskuse. K bodům, které se konkrétněji vztahují k “Výsledkům” jen stručně: představa o možnosti, že by se ve stejnověkém porostu staly podúrovňové stromy nositeli budoucí jakostní produkce, je odvážná (viz obr. 2). Stromy, které nedosahují výšek stromů druhé a první Kraftovy třídy, totiž jen výjimečně dorůstají hlavní úrovně nejen na suchých a živinami chudých stanovištích. Proto se také při pěstování cílových stromů ve srážkově i živinami bohatších podmínkách upustilo od jejich vyhledávání v nižších stromových třídách. Německá norma pro pěstování cílových stromů se zaměřuje pouze na hlavní úroveň a na stromy vyznačující se nejen kvalitou, ale hlavně vysokou vitalitou (velké koruny). Jejich štíhlostní koeficient (h/d) se má již ve stadiu 12 m vysokých tyčovin pohybovat okolo 60! Jedině od stromů těchto vlastností se dá očekávat, že splní pěstební a produkční cíle (Abetz, Ohnemus 1998, Klädke 2000).
V otázce dřevní produkce souhlasím s Ing. Košuličem, že teprve budoucnost zhodnotí konečný efekt úrovňové výchovy. Z dosavadních výsledků je zřejmé, že kdyby byl poslední zásah provedený před 10 lety mírnější a nezasahoval do úrovně, byla by jeho zásoba i přírůst vyšší. Z toho plyne poučení, v literatuře občas citované, aby zásahy v druhé polovině obmýtí byly mírné a zásoba se nesnižovala (odstupňovaná výchova Wiedemanna).
Za nejpodstatnější přínos příspěvku Ing. Košuliče považuji poukaz na nebezpečí plynoucí ze zobecnění poznatků “Výsledků” a to přesto, že v nich nebylo o jejich obecné platnosti ani slovo. Jako autor prací o nutnosti diferencovaného přístupu k výchově porostů a respektování lokálních zvláštností jsem nepřepokládal, že by “ze sdělení výsledků vznikl dojem jejich obecné platnosti”.
Diskusní příspěvek Ing. Košuliče je, po jeho negativním hodnocení “Výsledků”, překvapivě ukončen konstatováním, že podúrovňový způsob výchovy má své opodstatnění na vysloveně chudých, suchých až extrémních stanovištích.
Adresa autora:
Ing. Luděk Chroust, CSc.
517 73 Opočno 569