LESNÍ HOSPODÁŘ JAKO SPOLUTVŮRCE KRAJINY

Igor Míchal

Funkce lesů zahrnují spektrum užitků, které les poskytuje, a bez ohledu na vlastnické poměry dávají lesům rysy veřejného statku. Veřejností akceptované a různými společenskými skupinami prosazované představy o závažnosti jednotlivých funkcí lesů se od poloviny 20. století prudce vyvíjejí. Identifikace veřejného zájmu na podobě lesů je průběžně formulována, ale problém optimalizace funkcí (jejich funkční integrace, PAPÁNEK 1978) stále čeká na své politické a ekonomické řešení.

Krajinotvorná funkce se ve výčtu “mimoprodukčních” funkcí lesů objevuje na jednom z posledních míst. Uplatňováním krajinotvorné funkce má lesní hospodářství (LH) cílevědomě přispívat k vytváření biologicky vyvážené a esteticky působivé krajiny.

Každý uznává, že stromy jsou krásné samy o sobě a že příroda sama vytváří z lesů v krajině proměnlivou architekturu od intimních zákoutí až po velkolepé prostory. Ačkoliv záměrná tvorba kulturní krajiny musí vycházet od způsobů jejího využívání, krásu lesů v ní vnímají lidé jako krásu přírody. Pro její napodobování a překonání má lesnická profese potřebné biotechnické prostředky, které vždy několik výjimečných hospodářů dokázalo využívat s vynikajícími výsledky.

Snahy nalézt pro plnění krajinotvorné funkce lesů technicky a ekonomicky měřitelná kritéria ovšem selhávají a náklady a újmy na produkční funkci, které by vyžadovala výraznější orientace na krajinotvornou funkci konkrétního lesa, jsou předmětem dohadů. Proto LH plošná opatření, která by cílevědomě zvyšovala biologickou a estetickou hodnotu krajiny, nerealizuje (PLÍVA 1991).

SPOLEČENSKÉ PŘÍNOSY LESŮ

Výzkumy veřejného mínění dokládají, že česká společnost na lesích nejvíce oceňuje jejich klimatické účinky a jejich působení jako zásobárny vody a čistého ovzduší (Anonymus 2002). Značný význam přisuzuje veřejnost lesům jako příjemnému uklidňujícímu prostředí, které zkrášluje českou krajinu; hospodářské hodnoty lesů jsou vnímány méně intenzivně (výzkum TNS Faktum pro LČR, 2001). Klíčové společenské přínosy lesů tak vznikají (s výjimkou části účinků vodohospodářských) jako mimovolné účinky hospodaření v lesích bez vyčíslitelných vkladů společenských prostředků.

Přesto zákon v souladu s většinovým veřejným míněním uznává každý les za významný krajinný prvek, tj. “ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotnou část krajiny, která utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její ekologické stability” (zákon č. 114/1992 Sb., §3 písm. b).

ROZDÍLY LH A ZEMĚDĚLSTVÍ

V této souvislosti je účelné stále znovu upozorňovat na hluboké rozdíly mezi lesním hospodářstvím a zemědělstvím. Zemědělství produkuje krátkodobě, na základě jasně stanovených požadavků. Objektem agrotechniky i zootechniky jsou šlechtěné krátkověké organismy, prostředkem pak relativně vysoké nasazení lidské pracovní síly (1 pracovník v průměru na 7 ha zemědělské půdy). Produkční schopnost zemědělské půdy je dlouhodobým lidským výtvorem a udržuje se (mimo trvalé travní porosty) pravidelným zpracováním půdy a hnojením. Odvětví dosahuje na 56 % našeho území podíl necelých 4 % hrubého národního produktu (HDP). Přírodě blízkým způsobem (“ekologicky”) je dnes obhospodařováno asi 6 % zemědělského půdního fondu (ZPF) - z toho 90 % rozlohy tvoří travní porosty s příznivým nastavením dotací.

LH produkuje v časových rozpětích několika lidských generací na základě nejistých prognostických předpokladů o cílové podobě lesa. Objektem lesnické biotechniky jsou spontánní populace dřevin, prostředkem dosahování stanovených cílů je relativně nízké nasazení lidské pracovní síly (zhruba 1 pracovník na 45 ha lesní plochy). Produkční schopnost lesních půd se udržuje převážně přírodními procesy. Odvětví na třetině území ČR dosahuje podíl 0,6 - 0,7 % na HDP.

Přírodě blízké lesní hospodářství je nejednotně definovaná množina v rámci obecně prosazovaného trvale udržitelného hospodaření a díky tomu buď zůstává obsahově vyprázdněným heslem, nebo svobodným projevem zájmu vlastníků (některé staré rodové majetky, města, lesnické školy) a výjimečných lesních hospodářů, kteří vytrvali alespoň 30 let na jednom působišti.

EKONOMICKY VYUŽÍVANÉ LESNÍ GEOBIOCENÓZY

Všechny “nelesní” způsoby využití půdy v neregulovaném tržním hospodářství postupně přispívají k stále fádnější a biologicky ochuzenější podobě naší krajiny. Naproti tomu ekonomicky využívané lesní geobiocenózy zůstávají i v kulturní, intenzivně využívané krajině (vedle nehnojených suchých trávníků a mokřadů) jedinými místy výskytu přirozených společenstev. Proto je les vnímán obvykle jako “oáza přírody” i v případě, že jde o akátový hájek uprostřed obrovského obilného lánu. Lesy jsou stále důležitějším refugiem přírody a záleží na způsobu hospodaření, v jakém rozsahu jím zůstanou. Význam lesů pro ochranu domácí přírody roste do té míry, že už nemůže být vlastníky lesů a jejich personálem posuzován jako vedlejší a zanedbatelná úloha, vnucovaná zvenčí a lesním provozem odsouvaná.

Lesy nabývají v krajině výjimečné postavení mezi všemi způsoby využití půdy i možnostmi, které skýtají rekreačnímu provozu. Nepočítáme-li veřejná sportoviště, vzácné břehy čistých rybníků a vodních toků a chráněnou horskou tundru Jeseníků a Krkonoš, poskytují jen lesy prostor svobodnému pěšímu pohybu. Většina dnešní české populace trávící většinu života v urbanizovaném prostředí vnímá existenci lesů jako samozřejmé dobrodiní, aniž by si lidé uvědomovali, že právo volného vstupu do lesa a sběru lesních plodin není samozřejmost, ale středoevropská kulturní vymoženost. Rekreační funkci plní optimálně pěkný, přírodě blízký a dobře zpřístupněný les. Zdaleka ne každý les plní tyto požadavky, i když je lze plnit podél tras obvyklého pohybu návštěvníků bez sebemenší újmy na produkční funkci lesa.

FUNKCE HOSPODÁŘSKÝCH LESŮ

Z letmo načrtnutých možností uplatňování přírodně-ochranářské a rekreační funkce hospodářských lesů v krásné a zdravé krajině, jakou by si občané přáli a jakou si zasluhují, plynou přinejmenším tyto poznatky:

- LH vždy více či méně přispívalo k vytváření biologicky vyvážené a esteticky působivé krajiny.

- Soudobé LH se nemůže zaměřovat výlučně na zpeněžitelnou produkci dřeva. Bude ve své činnosti diferencovaně uplatňovat různé funkce lesů, ať to bude z vlastního impulsu a na vlastní náklady, či pod administrativním tlakem zvenčí, za úplatu nebo nejpravděpodobněji kombinovaným uplatňováním všech tří způsobů.

- Pro lokality a regiony, v nichž hodnota “mimoprodukčních” funkcí lesů převyšuje hodnotu dřevní produkce, by měla být lesnická politika koncipována jako součást státní politiky životního prostředí (bez ohledu na to, do kterého resortu bude začleněna státní správa lesů).

- Soukromí vlastníci lesů jsou poškozováni mezerami v ekonomickém oceňování skutečných přínosů lesa společnosti. Snášejí na produkční funkci svých lesů rostoucí újmu (znečišťováním ovzduší kyselými dešti, nadměrný rekreační provoz, odběry podzemních vod s následným vysoušením lesních půd apod.) a rozhodující přínosy pro společnost - “mimoprodukční” funkce - poskytují většinou zdarma. Tato situace by měla být hodnocena jinak v lesích státních, založených pro naplňování veřejného zájmu a v případě jeho neplnění by odpadl klíčový důvod existence státních lesů. Stát by si potom k tomuto cíli musel založit jinou organizaci.

V dosavadní české lesnické politice stále přetrvávají:

- Rozdíly v rozlišování produkčních a “mimoprodukčních” funkcí lesů, zakotvených v lesním zákoně.

- Mylné představy lesníků, že formulování veřejného zájmu mohou zajistit sami.

- Ultraliberální názor 90. let 20. stol., že jakákoliv újma na hospodářském výsledku, dosažená uplatňováním “mimoprodukčních” funkcí, zakládá nárok vlastníka lesa na odškodnění a že veškeré vícenáklady, omezení a újmy na produkční funkci lesa má hradit ten, v jehož zájmu se tak děje.

Při uplatňování krajinotvorné funkce hospodářských lesů zůstává mezi lesníky východiskem ideologický postoj, který se stalo zvykem označovat (podle německého výrazu “Kielwassertheorie”) jako “teorie úplavu”. Podle této teorie LH, směřující jako loď plnou parou k plnění svých ekonomických cílů, naplňuje zcela samozřejmě i ostatní funkce, obdobně jako voda rozčeřená za plující lodí (zcela samozřejmě a mimochodem). To je ovšem překonaný model monofunkčního dřevoprodukčního hospodaření, o jehož podobě v zásadě rozhoduje autonomní vlastník lesa a se svrchovanou profesionalitou jeho lesní hospodář. Je zřejmé, že jakmile nároky společnosti na plnění některé funkce vystoupí nad určitou úroveň, teorie úplavu nebude platit. U většiny funkcí lesů k tomu ostatně ve specifických případech došlo už v minulém století.

TŘETINA LESŮ JE PŘÍRODĚ BLÍZKÝM SPOLEČENSTVEM

U funkce krajinotvorné jsme však od této úrovně dosud hodně vzdáleni a není jisté, zda společnost v dohledné době dokáže specifické funkční požadavky na plnění krajinotvorné funkce existujících lesů prosazovat do lesnicky uchopitelné realizační podoby. Zatím není důvodu zpochybňovat, že přiměřeně obhospodařované přírodě blízké lesy, odpovídající soudobým pěstebním ideálům (smíšené, vrstevnaté, nestejnověké), by naplňovaly všechny požadavky péče o životní prostředí, péče o krajinu i obecné ochrany přírody, tedy i požadavky na uplatňování krajinotvorné funkce lesů. Takových lesů však máme žalostně málo. Na základě vyhodnocení družicových snímků podle jednotného evropského klíče je u nás 13,1 % území pokryto přírodě blízkými ekosystémy (z toho lesy cca 11 %); ekosystémy přírodě vzdálené zaujímají 86,9 % území (22,5 % je tvořeno stanovištně nevhodnými jehličnatými monokulturami).

Za současného stavu zůstává LH přes všechny proklamace a dobré snahy výrobním odvětvím, odkázaným na zpeněžitelnou výtěž dřevní suroviny, přičemž produkční funkce lesů jsou v některých případech omezeny nepříznivými stanovištními podmínkami nebo imperativním zákrokem společnosti ve prospěch “mimoprodukčních” funkcí konkrétního lesa. Přežívání této koncepce se opírá o zdánlivou samozřejmost, že dřevo se zpeněžuje a umožňuje samofinancování lesní výroby na podnikovém základě, zatímco “mimoprodukční” funkce lesů jsou poskytovány bezplatně. LH je postaveno před dilema, že nyní těží stoleté monokultury, které svými těžebními možnostmi přesahují stav, ke kterému se máme zvýšenými náklady přibližovat.

Uplatníme-li na lesnickou činnost jedině přiměřená dlouhodobá kritéria, nemůžeme v dohledné době vyloučit přechod LH mezi ekonomicky ztrátové činnosti. Navzdory optimistickým předpokladům některých lesnických ekonomů, že úloha obnovitelné dřevní suroviny se bude v budoucnu výrazně zvyšovat, je otázkou času, kdy na globalizovaném trhu se dřevem ztratí běžné sortimenty surového dřeva - zatím hlavní zdroj ekonomické prosperity odvětví (20 % produkce vyvážíme) - konkurenční schopnost vůči lacinému dřevu z exploatace boreálních lesů Skandinávie a Sibiře. Také z tohoto ryze ekonomického důvodu musí být základem středoevropské lesnické politiky trvalost ekologických pochodů a účinků lesních ekosystémů v rámci celé krajiny a v rámci produkčních dob, přesahujících svou délkou lidský život.

Klíč k řešení nemají pouze lesníci, ale především politikové, schopní prosadit přiměřené honorování “mimoprodukčních” funkcí lesů z veřejných prostředků v souladu s požadavky společnosti, která si stále více cení lesy jako složku svého životního prostředí.

Mezi šesti tématickými panely konference Tvář naší země - krajina domova konané 9. - 11. října (viz Kalendář pořádaných akcí) bude i okruh nazvaný Rehabilitace krajiny. Právě odtud byla vybrána ukázka z referátu Ing. Igora Míchala, CSc. - Lesní hospodář jako spolutvůrce krajiny. Je smutnou ironií osudu, že nedlouho po jeho sepsání
I. Míchal (sám jinak člen organizačního výboru konference i odborný garant tématického bloku Ochrana krajiny) po těžké nemoci zesnul.

Plný text příspěvku bude otištěn ve sborníku konference.