LISTÁRNA

CENA LESNÍ CERTIFIKACE

Ing. Vladimír Oplt se ve svém článku “Regionální certifikace lesů v českém systému PEFC ukončena” ve stručnosti vyrovnal s celosvětovým certifikačním systémem lesů Forest Stewardship Council (FSC) poukazem na vyšší cenu za udělení tohoto certifikátu. Pominu nyní, stejně jako pan Ing. Oplt, další kritéria pro hodnocení certifikačních systémů, která hovoří vesměs ve prospěch FSC a jsou důvodem velké a stále vzrůstající podpory tohoto systému a výrobků nesoucích jeho logo ze strany spotřebitelské a ochranářské veřejnosti v západní Evropě a v zámoří. Nemohu ovšem pominout hrubě zkreslené informace o ceně certifikace FSC, které byly ve zmíněném příspěvku obsaženy.

Cena za certifikaci lesního hospodaření systémem FSC je závislá na velikosti majetku a výběru certifikačního orgánu. V současnosti nese ve světě akreditaci FSC a oprávnění certifikovat lesní majetky či podniky ve spotřebitelském řetězci (chain of custody) 13 certifikačních orgánů (auditorských firem), které si konkurují cenou. Částka, kterou autor článku uvedl jako cenu certifikace FSC 1 ha lesa, se přibližně blíží částce za pět let, tj. ceně certifikace a dalších čtyř recertifikací. U středně velkého majetku obvykle náklady na audit, rozpočítané na každý rok platnosti certifikátu, nepřekračují částku 1 eura na hektar a u velkých majetků mohou být i výrazně nižší. V případě malých majetků by cena mohla být vyšší s ohledem na fixní minimální náklady na audit. Náklady ovšem mohou být rozpočítány na více vlastníků při tzv. skupinové certifikaci FSC.

Oproti tvrzení Ing. Oplta musí recertifikace, jejíž součástí je i terénní šetření, povinně proběhnout každým rokem. Kontroluje se při ní mj. odstraňování nedostatků zjištěných při hlavním auditu.

Lesní certifikace je dobrovolným tržním nástrojem trvale udržitelného rozvoje. Cena certifikace bude pro vlastníka lesního majetku vždy zásadním kritériem při výběru certifikačního systému, ale neměla by být kritériem jediným. Za cenu nižší či nulovou (pokud ji za něj uhradí stát prostřednictvím ministerstva zemědělství) získá při současné úrovni standardů Českého systému certifikace lesů v podstatě potvrzení o tom, že hospodaří v souladu s platnou legislativou naší země.

Za vyšší cenu může vlastník lesa, který hospodaří podle přísnějších standardů FSC, získat kromě nesporné prestiže i významné ekonomické a zejména marketingové výhody. V našich podmínkách to například může být zlepšení odbytu pro málo žádané sortimenty dřeva, spojené s možností exportu na nové trhy, kam lze bez certifikátu FSC těžko proniknout, neboť tamní zákazníci kladou důraz na ekologické dopady výroby zboží, které kupují. Zvýšené náklady za certifikát FSC se vlastníkovi lesa podle zkušeností německých lesníků brzy vrátí. Například možnost smysluplného prodeje probírkového dřeva podporuje rentabilitu výchovných zásahů zejména v listnatých porostech.

Trh s výrobky s logem FSC ročně roste až o 100 %, první z nich se objevily už i na našem trhu, zejména ve velkých prodejních řetězcích, jako je OBI.

Mgr. Michal Rezek
Pracovní skupina pro certifikaci lesů FSC v ČR (FSC ČR)
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

HEKTAROVÉ POČTY SAZENIC

V nedávné době byly na tomto místě v pří-spěvcích o vápnění (Chvála - LP 8/2002, Žaba - LP 9/2002) zveřejněny protikladné názory o používaných hektarových počtech sazenic při obnově lesa. Dovoluji si vyslovit vlastní názor, opírající se o osobní zkušenosti a zejména o vědecké poznatky ze souvisejících oborů.

Souhlasím s názory, že současné minimální počty MZD jsou nízké, a zejména nesouhlasím s jejich dalším snižováním ve vyhláškou vyjmenovaných případech. Malé, v případě poloodrostků a odrostků až drasticky snížené počty sazenic nemohou být z hlediska požadovaných funkcí (meliorační a zpevňující) dostatečně účinné. Po uplatnění všech možných redukcí nakonec nicotné ha-počty, byť sebevyspělejších sazenic, nemohou v podstatě ve svém hlavním poslání, plynoucím z jejich názvu, nic podstatně ovlivnit. V tom jde o sebeklam a pro mne nepochopitelný optimizmus. Zdá se mně, že se opírá jen o ekonomický efekt problému, a to ještě z krátkodobého pohledu. Zdánlivá úspornost redukcí ha-počtů sazenic rozhodně neobstojí ve světle hlediska genekologického a koneckonců ani pěstebního.

Geneticky motivovaná podpora vyšších výchozích ha-počtů sazenic i při umělé obnově není žádná subjektivní libůstka. Vyšší výchozí hustota jedinců má podpořit evolučně-genetickou složku vývoje populací klimaxových dřevin. Tato oblast je bohužel na samém okraji dnešních zájmů naprosté většiny lesníků, dokonce dosud více či méně chybí i v pěstebních učebnicích. Považuji za mimořádně aktuální vzít konečně na vědomí jevy evoluční genetiky. Jen v naprosté stručnosti lze říci, že zákonitosti evoluční genetiky hluboce ovlivňují jednak genetickou stabilitu populací dřevin, jednak ekologickou stabilitu celých lesních ekosystémů. Právě malý počet jedinců v populaci, tzn. nízké počty sazenic MZD na dané ploše, podlamuje geneticky podmíněné stabilizační účinky MZD v lesních společenstvech. Nejenže v nich přímo vůbec chybí mnohé stanovištně důležité geny a jejich kombinace (genetické informace), ale následným genetickým driftem jsou dále redukovány. To v podstatě mj. znamená, že následné populace vznikající z malých počtů MZD mají výrazně sníženou genetickou proměnlivost, a tedy i snížený adaptační a stabilizační potenciál. A to je nutné v pěstební praxi domýšlet do nejzazších důsledků.

Např. kalkulací pro populaci jedlových semenáčků se zjistilo, že při hustotě 2500-3000 ks/ha je zastoupeno jen 0,8 % teoreticky možné genetické proměnlivosti na 1 ha (MÜLLER 2001). To samozřejmě může ohrozit ekologickou stabilitu dílčí populace. Snadno si pak lze představit, k jak drastickému snížení genetické proměnlivosti dojde při snížení počtu sazenic jen na několik set kusů na 1 ha. Geneticky chybné je i to, že možnosti aspoň částečného přírodního výběru v této malé populaci jsou do krajnosti omezené. Čím menší je počet sazenic při obnově, tím menší je efektivnost selekčních procesů a tím vyšší je pravděpodobnost ztráty určitých genů v populaci.

Pochopitelně, nikdy se nebudeme moci umělou obnovou přiblížit počtům rostlin z přirozené obnovy. Lze však předpokládat, že všeobecné využívání plných, neredukovaných ha-počtů sazenic (nezávisle na jejich vyspělosti) se do evolučně genetických procesů v populacích dřevin projeví v přijatelné míře příznivě. Mimo jiné i tím, že se výrazněji bude od počátku zvyšovat výšková i tloušťková diferenciace v dané populaci. To pak bude dobré vodítko k další, strukturně a geneticky efektivní výchově, když budeme znát její genekologické příčiny a souvislosti. Pochopitelnou podmínkou je poskytnout diferenciaci vůbec prostor, aby se projevila (zvláště delší dobou clonění podrostů a vyšším využitím jejich autoredukce). V souvislosti s jinými, genekologicky příznivě zaměřenými biotechnologiemi pak může jít o zvýšení adaptační a stabilizační hodnoty dalších populací klimaxových dřevin již velmi solidního významu (změny v třídění sazenic, obnova klimaxových dřevin pod porostní clonou k zachování přirozeného růstového rytmu, zachovávání i nižších porostních složek při výchově počínaje mlazinami, zásadní omezení škod zvěří, atd.).

Vím, jak uvedené názory hluboce zasahují do zakládání “ekonomicky zaměřených geobiocenóz”. Ale na základě genekologického vmyšlení do vývoje lesního ekosystému považuji změny v pěstebních technologiích v naznačeném smyslu za potřebné.

Ing. Milan Košulič st.,
K. Čapka 30,
79395 Město Albrechtice,

VÝŠE ŠKOD NA FUNKCÍCH LESA

Celospolečenské funkce lesa jsou součástí funkcí životního prostředí. Tyto funkce plní pro společnost krajina jako životní prostředí člověka. Jednotlivé funkce krajiny nejsou podmíněny existencí lesa. Při vynaložení většinou značných prostředků se dají zajistit i jiným způsobem než pomocí lesních ekosystémů. To v extrémních případech platí i pro funkci dřevoprodukční nebo ekologicko-stabilizační. Les však většinu požadovaných funkcí plní lépe, levněji, racionálněji, příjemněji pro člověka a šetrněji k jeho životnímu prostředí než často nákladná náhradní řešení.

Požadavky společnosti na užitky z lesů jsou velice různorodé a výrazně se mění v prostoru i v čase. Například v blízkosti vodních zdrojů je zdůrazněn požadavek na vodoochrannou funkci lesa, zatímco v oblasti rozvodí, daleko od vodních zdrojů není a nebude vodoochranný potenciál lesa využit. Jako příklad proměnlivosti požadavků na funkce lesa v čase může posloužit pasení domácích zvířat v lesích, které bylo ještě v poměrně nedávné době rozšířené, ale protože poškozovalo plnění většiny ostatních funkcí, naše společnost tuto funkci již nevyužívá.

Při chybných hospodářských zásazích v lesích (nejčastěji jsou to nezákonné mýtní těžby) dochází často ke zhoršení nebo ohrožení plnění funkcí lesů. V souvislosti s tím vyvstala potřeba vyčíslit takto vzniklé škody a stanovit jejich finanční hodnotu pro případné udělení sankcí za nezákonné jednání. Pro hodnocení funkcí lesů se u nás v současnosti vyvíjejí dvě metody. První, již delší dobu propracovávaná a zdokonalovaná metoda hodnotí funkce lesa na základě výše jejich funkčního potenciálu, jehož hodnoty stanovuje pro šest základních skupin funkcí pro jednotlivé cílové hospodářské soubory a porostní typy. Druhá metoda hodnotí funkce na základě jejich společenské sociálně-ekonomické významnosti. Vychází v podstatě ze skutečných potřeb společnosti v konkrétních případech, z poptávky po funkcích a z nákladů na náhradní zajištění požadovaných funkcí. Tyto dvě metody v poslední době rozdělují velkou část lesnické a enviromentalistické veřejnosti na dva tábory, protože při aplikaci vykazují značně rozdílné výsledky.

Hlavním rozdílem mezi těmito dvěma metodami je hodnocení funkčního potenciálu u jedné metody a hodnocení skutečné společenské potřeby plnění funkcí u metody druhé.

Les může potenciálně plnit velké množství nejrůznějších funkcí. Záleží na tom, které funkce společnost vyžaduje. Některý funkční potenciál může v jednom případě působit kladně, v jiném záporně. Například desukční schopnost lesa může být v jednom případě žádoucí (snižování vlhkosti zamokřených stanovišť), v jiném případě nežádoucí (snižování odtoku do vodárenské nádrže). V takovém případě pak můžeme těžko podle desukčního potenciálu určitého hospodářského souboru ohodnotit škodu, která nastala změnou tohoto potenciálu.

Význam lesa z hlediska jeho mimoprodukčních funkcí závisí do značné míry také na jeho postavení v krajině - zejména v případech, kdy les funguje jako bariéra (větrolamy, zasakovací pásy, vodoochranné lesy, pohledové kulisy, protihlukové nebo protiprachové bariéry, lesy tlumící případný výbuch v nebezpečných provozech apod.). Například když určitý porost, který je uprostřed rozsáhlého komplexu horských lesů, má vysoký potenciál protihlukové funkce, nemůžeme ho po této stránce hodnotit výše než porost, který má sice protihlukový potenciál nižší, ale je součástí zeleného pásu kolem dálnice. Zde tedy logicky význam lesa, a tedy i výše škody na něm způsobené nesleduje výši potenciálu, ale skutečné plnění požadované funkce. Takto relativní je i význam lesa z hlediska ekologické stability. Les s nízkým potenciálem ekologické stability uprostřed orné půdy má pro společnost z tohoto hlediska větší hodnotu než les s vysokou ekologickou stabilitou v komplexu lesů s přirozenou druhovou skladbou.

Metodika funkčních potenciálů počítá celkovou finanční hodnotu funkcí součtem hodnot všech potenciálů. Ponechme nyní stranou způsob přiřazení finančních částek jednotlivým skupinám funkcí, který vzbudil rozsáhlou diskusi. Do celkové hodnoty funkcí jsou takto započteny i funkce, které společnost v daném případě nevyužívá a často ani využít nemůže (vodoochranná funkce v místech, kde nejsou vodní zdroje atd.). Naopak některé významné skutečnosti ovlivňující hodnotu lesa pomocí potenciálů vyjádřit nelze (narušení věkové struktury lesa, odkrytí sousedního porostu větru atd.).

Hodnoty potenciálů funkcí lesa ovlivňují význam lesů pro společnost daleko méně než ostatní faktory (význam plněných funkcí, postavení lesa v krajině atd.). Z tohoto pohledu se pro vyčíslení škod, které na životním prostředí vznikají chybnými hospodářskými zásahy v lesích, jeví jako vhodnější metody, které sledují změny v plnění požadovaných funkcí, poptávku společnosti po funkcích a náklady na náhradní zajištění funkcí lesů.

Ing. Petr Navrátil, CSc.
subkomise pro mimoprodukční funkce lesa
odboru LH ČAZV