DOBROČSKÝ PRALES - ZDROJ POUČENÍ PRO HOSPODÁŘSKÝ “LES BLÍZKÝ PŘÍRODĚ”

Milan Košulič st.

Sotva lze usilovat o “les blízký přírodě” bez znalostí vývoje skutečného přírodního lesa (dále jen pralesa). Zdaleka tomu není tak dávno, kdy se začala uznávat nutnost tyto znalosti postupně získávat i lesnickou praxí, tj. těmi, kteří les blízký přírodě přímo vytvářejí. Systematickému studiu pralesů se věnuje v Evropě nevelká řada badatelů v různých zemích.

Jazykově dostupných informací o nejnovějších výsledcích periodicky opakovaného výzkumu některého pralesa z nám blízkých přírodních podmínek se však českému lesníkovi spíše nedostává. Žádnou takovou informaci jsem aspoň v posledních letech v českém odborném tisku nečetl, a to ani o českých pralesích. Nám geograficky velmi blízkými jsou pralesy ve Slovenské republice, odkud lze čerpat zcela aktuální informace. Zejména na základě posledních měření v období 1978-1998 v Dobročském pralese uskutečněného prof. Ing. Milanem Sanigou, DrSc., jenž tak navazuje na dlouhodobou práci zesnulého prof. Š. Korpeľa od roku 1958. Nedávno jsem měl mimořádné štěstí navštívit v doprovodu prof. Sanigy Badínský prales i Dobročský prales a seznámit se s výsledky posledního výzkumu v obou pralesích. Považuji za vhodné sdělit českému lesnímu hospodáři velmi stručně to podstatné alespoň o Dobročském pralese.

ZÁKLADNÍ ÚDAJE

Dobročský prales byl vyhlášen přírodní rezervací v r. 1913. Dnes má výměru 101,82 ha (původně jen 49,88 ha). Rozkládá se v nadmořské výšce 720 - 1000 m n. m. v oblasti LZ Čierny Balog. Průměrná roční teplota 4,5 - 5 °C, průměrný roční úhrn srážek 890 - 960 mm, ve vegetační době 515 - 600 mm. Geologické podloží tvoří stlačené granodiority, zbřidličnatělé granity a křemité diority. Půdní typy jsou pestré: hnědé podzolové půdy, hnědé půdy typické nenasycené a glejové půdy moderové. Tyto půdní typy se dále podrobněji dělí. Nejrozšířenějším SLT je Abieto-Fagetum (68,8 %), Fageto-Aceretum (9,6 %) a Fagetum pauper (9,2 %).

Obecnější poznatky o Dobročském pralese (z měření v letech 1958-1988). Tvoří jej tři základní dřeviny: jedle, smrk a buk (a jiné vtroušené listnáče). Životní cyklus zahrnuje tři vývojová stadia s průměrnou dobou trvání: stadium dorůstání (140 - 150 let); stadium optima (80 let); stadium rozpadu: (170-180 let).

Jedle se dožívá až 450 let; přitom rozpětí její přirozené mortality je přibližně 100 let (průměrný věk je tedy 400 let). Životnost smrku je asi 350 let, buku 220-250 let.

V místech, kde má buk větší zastoupení než 20 % se vyskytuje ve dvou generacích během jednoho vývojového cyklu jedle a smrku. V tomto případě tam pak vzniká na delší dobu dvojvrstevná struktura. Při jeho nízkém objemovém a plošném zastoupení ve stadiu dorůstání však druhá generace nevzniká (v následujícím cyklu tam znovu proniká z okolí). Vznikají proto výškově málo diferencované části s převahou jehličnanů, po dlouhou dobu s jednovrstevnou výstavbou s horizontálním zápojem. Přitom jehličnany vytvářejí již v pokročilé fázi dorůstání tak silnou clonu, že i náhodně pod ní vznikající nálet buku nepřežívá. Oba případy dynamického výskytu dřevin v celkovém cyklickém vývoji Dobročského pralesa se uplatňují a dají se plošně zřetelně vymezit.

Ve sledovaném období se průměrná zásoba pralesa pohybovala v rozmezí 720-750 m3/ha, průměrný roční přírůst byl 8,5 až 9,2 m3/ha. Nejpříznivější podmínky pro odrůstání podrostu jsou v pokročilé fázi stadia optima a v počátečních fázích stadia rozpadu. Nálet sice vzniká ve všech stadiích životního cyklu pralesa, ale v rozdílné hustotě a přežívání.

Jedle může díky své výrazné stímolilnosti a dobrým obnovním schopnostem dosáhnout i většího zastoupení z poměrně malého podílu v podrostech. Buk nevytváří zcela zapojené skupiny nebo kompaktnější výškově vyrovnané vrstvy. V mezernatém zápoji výškově diferencované vrstvy buku může pozvolna odrůstat jedle. Smrk se obnovuje na zetlívajícím dřevě mohutných padlých stromů nebo na minerální půdě po vývratech. Jinak je bylinný pokryv velkou překážkou obnovy smrku i jedle.

POSLEDNÍ VÝZKUM (1978 -1998)

V Dobročském pralese lze ve sledovaném období rozlišit nejméně dvě varianty výškové struktury:

a) plošně a výškově vyrovnaný porost, tvořený v horní vrstvě jehličnany se zřetelně vylišenou dolní vrstvou buku 2. generace; v horní vrstvě jsou jen jednotlivé buky nebo tam chybí;

b) struktura s vyrovnaným zastoupením všech tří hlavních dřevin, jedle, smrku a buku. Buk má zastoupení 20-40 %. Tato struktura má kratší trvání a rychleji dochází k rozpadu, protože buk se zřetelem ke kratšímu věku podstatně dříve přirozeně vypadává. Tím vznikají příznivé podmínky pro obnovu dřevin. V této fázi jde hlavně o obnovu buku.

Změny zastoupení dřevin

Během posledních 20 let došlo v Dobročském pralese k významným změnám v zastoupení dřevin (viz tab. 1). K největším změnám došlo u jedle a buku. Jedle podstatně ubylo, buku přibylo. U jedle se tento pokles projevuje hlavně v dolní, částečně i střední vrstvě. Objemové zastoupení smrku se zatím příliš nezměnilo. K těmto změnám dochází na základě zákonitosti ve střídání účasti dřevin v přírodních lesích (podle Zlatníka, 1959). V poválečném období se podílejí na poklesu zastoupení jedle i vysoké škody zvěří. V posledních letech však došlo k její silné redukci, jak připomínal Saniga. Při procházce pralesem jsem si mj. všímal intenzity zmlazení, četnosti podrostů a jakosti jednotlivých dřevin v nich. Viditelnou přítomnost nárostů jedle ani smrku jsem však vůbec nenacházel. Pouze v dolní části pralesa na sebe nápadně upozornilo jediné, krásné odrůstající zmlazení smrku v dlouhém “řádku”, tj. na mohutném padlém a veskrze již ztrouchnivělém stromě, jehož druh již nebylo možné určit.

Naopak skoro všude je zmlazení, odrůstající nárosty a další růstové fáze buku. Zastoupení jedinců pěkného růstu není nijak malé. Dynamický vzestup jeho četnosti má příčinu, kromě “střídání dřevin”, v zákonitosti, že buk se v rámci životního cyklu Dobročského pralesa vymění 2x. A právě jeho současná vysoká četnost v intervalu tloušťek 10-24 cm je následnou (druhou) generací. K tomu dochází poměrně snadno, protože ve velké části pralesa ve směsi s převládajícím zastoupením jedle a smrku má buk účast okolo 20 % a více. Ten pak vypadává dříve a uvolněný zápoj vytváří pro jeho obnovu ideální podmínky. Obnova je pak převážně hloučková, v mozaikovitém plošném rozmístění. V mezerách různých růstových fází buku, zejména v jeho odrůstajících nárostech, se pak postupně, plynule, ale velmi pomalu obnovuje jedle.

Obnova jednotlivých dřevin

Nejlepší podmínky pro nálety dřevin jsou i ve sledovaném období v pokročilém stadiu optima a na počátku stadia rozpadu. V obnově dominuje klen, zvěř mu však dovolí odrůstat jen velmi pomalu. Co do četnosti obnovy následuje buk. Na plochách s větším výskytem buku ve staré generaci se pohybuje počet jeho biologicky zajištěných jedinců od 2260 ks/ha do 3089 ks/ha. Nevytváří kompaktní dolní vrstvu. Ta má mezernatý zápoj. V něm jsou velmi dobré podmínky pro obnovu jedle. V pokročilém stadiu rozpadu se však buk obnovuje a odrůstá již mnohem hůře. Brání tomu mohutnící bylinný pokryv a dolní vrstva vyspělejších jedinců z předcházející obnovy.

Jedle a smrk se na obnově podílejí nejméně. Největší podíl 25,4 %, resp. 27,7 % dosáhla jedle na pokusných plochách v počáteční fázi, resp. na začátku pokročilé fáze stadia dorůstání. Na ostatních pokusných plochách byla obnova obou jehličnanů mizivá. Nejlepší podmínky pro obnovu jedle jsou až po vytvoření dolní vrstvy s převahou buku s mezerami. Tam pak vznikají jedlová zmlazení velikosti hloučku, resp. na menších plochách 10-20 m2 v boční ochraně okolního bukového, částečně i smrkového podrostu. Stupňovitý zápoj horní a střední vrstvy a mezernatý zápoj dolní vrstvy vytvářejí lepší podmínky pro výškový růstový rytmus jedle než pro buk. Takové růstové podmínky se vytvářejí pro jedli zejména tam, kde v horní úrovni má buk zastoupení aspoň 30 %. Do kmenového prostoru se přitom dostává více bočního světla než v místech jen se smrkem s horizontálním zápojem.

Rozpad pralesa

Stromy horní vrstvy přes svůj vysoký fyzický věk pravidelně plodí. Přitom se mění druhová skladba Dobročského pralesa na relativně malých plošných rozmezích 5-10 arů. Tím se vytvářejí příznivé podmínky pro pomístnou, nepřetržitou obnovu a odlišné ekologické prostředí pro obnovu a přežívání různých dřevin. Největší podíl odumřelé hmoty (stojících i ležících stromů) má jedle, a to i na stojících odumřelých stromech. Většina jedlí totiž odumírá ve stoje, resp. je ulomena v korunové části a teprve v pokročilé fázi rozkladu padá k zemi. Nejnižší podíl odumřelé hmoty má buk, ačkoliv v některých částech podíl živých buků převyšuje podíl živých stromů jehličnatých. Průměrný podíl odumřelých stromů podle stadií, resp. fází životního cyklu Dobročského pralesa se pohybuje od 25 % do 35 % živých stromů. Ve velmi přibližném rámci se ležící odumřelá hmota rozkládá asi za třetinu té doby, po kterou se tvoří (KORPEĽ, 1989). Posledním výzkumem se zjistila doba rozkladu u buku 20-25 let, u jedle 45-55 let.

Ve stadiu rozpadu stromy zanikají jednotlivě až v hloučcích. Větší plošné části rozpadu (větrem) jsou řídkým jevem. V dlouhých časových údobích k němu inklinují části pralesa na úrodné půdě. Tam je pak k vývratům náchylný i buk. S takovou výjimkou, tj. se skutečnou kalamitní plochou (po větru), se můžeme setkat v Badínském bukovém pralese. Vznikla v roce 1946 na ploše 6,1 ha. Přípravný les tam vytvořila převážně vrba jíva. Dnes se nachází ve stadiu přechodového lesa s vysokým zastoupením buku ze samoobnovy. Sukcese tam probíhá a dokončuje se téměř “učebnicovým” způsobem. Průměrná hektarová zásoba této části pralesa kolísá mezi 648,1 a 728,9 m3.

POZNATKY POUŽITELNÉ V HOSPODÁŘSKÉM LESE

Prales je ekologicky vysoce stabilní. Je to důsledek především plošně a prostorově značně členité porostní výstavby. Buk nedisponuje (na úrodných stanovištích) tak vysokou odolností proti vývratům, jak se všeobecně předpokládá. Naopak setkat se s živou vyvrácenou jedlí je vzácností. Poznatky i z Dobročského pralesa potvrzují širší mínění řady autorů o tom, že jedle je dřevinou předurčenou ke stabilizaci porostů (HORNDASCH, 1993). Mimo hluboký kořenový systém k tomu přispívají i kořenové srůsty jedlí rostoucích alespoň v hloučku.

Teprve zastoupení buku v porostu okolo 20 %, při jeho víceméně rozptýleném rozdělení nejvýše v hloučcích, přispívá v cyklickém vývoji porostu k dvouvrstevné výstavbě s bukem v dolní a střední vrstvě. Při jeho nižším podílu se v další generaci lesa nevyskytuje. Brání tomu hustá korunová klenba jehličnanů, nedostatečně prořídlá dřívějšími výpadky (snižováním zápoje) nedostatečného počtu buků v korunové klenbě.

Obnova jedle

Pro obnovu jedle vytváří velmi dobré podmínky řídký až mezernatý, odrůstající bukový podrost, vznikající při stupňovité struktuře porostu. Tato struktura nejlépe vyhovuje i jejímu výškovému růstovému rytmu. Řídký, mezernatý bukový podrost poskytuje jedli boční ochranu a ty nejlepší mikroklimatické růstové podmínky. Hloučkovité zmlazování jedle v pralese s doprovodnou dřevinou (v Dobroči s bukem) je vhodné při samoobnově v hospodářském lese co nejvíce napodobovat, mimo jiné pro stabilizačně vysoce funkční kořenové srůsty blízko sebe rostoucích jedlí. Jde o analogii DANNECKEREM (1955) zmiňované “krycí houštiny” pro jedli, v pasečném lese pro její vznik a přežívání zásadního významu.

Optimální podmínky pro přirozenou obnovu

Nejpříznivější podmínky pro klíčení, ujímání, přežívání a odrůstání náletu a nárostu jsou v pokročilé fázi stadia optima a v počáteční fázi stadia rozpadu. Tzn. za podmínek ještě značně intenzivní porostní clony. Dále to znamená i to, že pro biologicky úspěšné odrůstání podrostu není potřebný vysoký světelný požitek. Ten se naopak při podrostním obhospodařování lesa všem dřevinám urychleně poskytuje. V pokročilém stadiu rozpadu se tyto podmínky zhoršují především pro větší rozvoj půdní vegetace v důsledku již značně pokročilého poklesu zápoje. Nálet sice vzniká ve všech stadiích životního cyklu pralesa, ale v rozdílné hustotě. Na druhé straně je ovšem nutné vidět i ten fakt, že při vyšší porostní cloně horní vrstvy jehličnatých dřevin vzniká řídký nálet buku. Nevytváří proto kompaktní dolní vrstvu. To příliš nevyhovuje požadavku na jakostní vývoj kmene, což samozřejmě v přírodním lese není podstatné.

Obnova buku, vertikální struktura pralesa

Lze tudíž shrnout: buk je vhodné přirozeně obnovovat při mírně snížené intenzitě clony než je tomu v pralese, aby se zajistila požadovaná větší hustota zmlazení pro jakostní produkci kmenového dříví. Na úrodných stanovištích to může být i při vyšším stupni zápoje. Nárosty poté příliš rychle neuvolňovat, aby se dosáhlo dostatečně účinné autoredukce a nastartoval se přirozený růstový rytmus populace.

V pralese smíšené druhové skladby dochází k jejím změnám v maloplošných mezích 5-10 arů. Z toho lze usoudit, že tam zpravidla nevznikají stejnorodé části některé z přítomných dřevin na velkých plochách. To podporuje značnou členitost pralesní výstavby. To je také vhodné v hospodářském lese napodobovat s tím, že přimíšené dřeviny by neměly vytvářet skupiny větší než 10 arů, tj. přibližně na střední porostní výšku.

ZÁVĚR

Uvedený popis Dobročského pralesa je na první přečtení složitý, složitější je však samotná struktura pralesa a vztahy mezi jednotlivými prvky tohoto ekosystému. O to důležitější je zbytky přírodních lesů chránit a zároveň je poznávat a studovat. A využívat mnohé poznatky ze studia pralesů je při práci v hospodářském lese nejen možné, ale i žádoucí.

Adresa autora:
Ing. Milan Košulič st.
Karla Čapka 30
793 95 Město Albrechtice