JARO V MALOLESÍCH JEŠTĚ NEKONČÍ
Zdeněk Kadlus
Jaro bývalo na venkově údobím “velkého úklidu”. Ten přichází v úvahu i v lese, kde se zaměřuje na odpad po zimní těžbě v podobě klestu a nezpracovaných vršků. Těžiště jarních prací však nesporně spočívá v zakládání kultur.
Dříve byl standardem při výsadbě smrku spon 1 x 1 m, v přepočtu na 1 ha 10 000 sazenic. U listnáčů, pokud nešlo o odrostky, i u borovice býval spon ještě užší, s hektarovými počty 12 - 15 tis. kusů. Však také materiál z přehoustlých smrkových mlazin sloužil k výrobě tyček “plotovek”, o které by dnes zájem nebyl, leda snad na lesní oplocenky. Poslední dobou se zmíněné počty postupně snižovaly. Znamenalo to úsporu materiálu a živé práce i oddálení prvých výchovných zásahů. Hlavním důvodem, zejména u smrku, byla větší stabilita porostů v pozdější době. V podrobnostech o sponech, diferencovaných podle dřevin i podle stanovištních podmínek, poradí příslušný lesní hospodář.
POČTY VYSAZOVANÝCH SAZENIC
Jen pro předběžnou kalkulaci či orientaci, ať již majitel bude pracovat sám nebo bude jednat s dodavatelskou firmou, uvádíme základní údaje. Počty sazenic v tisících na jeden hektar: u smrku to jsou 4, u borovice 9, u jedle 5, u dubu 10 a u buku 9. Protože však v malolese mohou být zalesňovány i plochy menší, pro lepší představu lze uvést počty sazenic na jeden ar (10 x 10 m): pro smrk je to 40 sazenic, borovice 90, jedli 50, dub 100 a pro buk 90. Toto snížení proti dřívějším počtům vyžaduje vyloučit pozdější zbytečné ztráty nedostatečnou péčí při manipulacích se sazenicemi od jejich vyzvednutí ve školce, přes dopravu až po výsadbu, pochopitelně i při ní a později o založené kultury a jejich ochranu. Snížené počty dovolují od celoplošného ožínání přecházet na pomístné. Zvlášť u jehličnatých dřevin musí ožínat tak, aby útlak buřeně neomezoval v růstu boční větve i v nejnižších přeslenech. Korunky listnáčů bývají rozloženy výše. Nutno ovšem podotknout, že neplatí “čím sazenice vyšší, tím lepší”. Například na sušších písčitých půdách se lépe osvědčují borové semenáčky jednoleté než sazenice starší, zatímco u smrku jsou to v běžných podmínkách tří- až čtyřleté školkované sazenice o výšce kolem 40 cm a s odpovídajícím průměrem kořenového krčku, oddělujícím nadzemní část od podzemní. Zpravidla se uvedené počty o něco snižují na méně příznivých stanovištích, sušších a chudších na živiny nebo naopak zvýšeně vlhčích až podmáčených, případně ve vyšších až vysokých polohách (což přichází v úvahu zejména u smrku). Dále se volí o něco nižší počty u obalených sazenic nebo u listnatých odrostků.
PROSTOROVÉ ROZMÍSTĚNÍ
Vedle počtu sazenic na jednotku plochy se přihlíží i na jejich prostorové rozmístění, tj. jaký obrazec vytvářejí. Dříve se dávala přednost čtvercovému sponu, nyní většinou obdélníkovému. Ten usnadňuje ochranu kultur a při prvých výchovných zásazích umožňuje docílit rovnoměrnější rozmístění. Uveďme si to na příkladu smrku a borovice, které bude majitel malolesa volit asi nejčastěji. Požadovanému počtu sazenic smrku vyhovuje čtvercový spon 1,60 x 1,60 m (čemuž odpovídá 3900 na hektar nebo 39 na ar) nebo obdélníkový např. 2,00 x 1,25 m (4000 či 40). Pro borovici vychází pro doporučený počet 9000 na hektar čtvercový spon 1,10 x 1,10 m, nebo obdélníkový např. 1,40 x 0,80 m. Pokud by majitel počítal i s produkcí vánočních stromků, mohl by zvýšit počty na jednotku plochy další výsadbou mezi řady do středu “obdélníků”, čímž by vznikl spon trojúhelníkový. Musel by ovšem vzít v úvahu, na jaký počet vánočních stromků by mohl mít odbyt. Tyto “meziřady” by bylo vhodné vysazovat podél porostních stěn tak, aby byly zastíněny proti polednímu a odpolednímu slunci. Tím by se zpomalil do určité míry počáteční růst do výšky, a vznikaly by tak hustší korunky, což by bylo vítáno zejména u borovice. Ještě více to platí pro jedli z podokapových školek.
POSTUP PŘI VÝSADBĚ
Je třeba obzvlášť zdůraznit, že jamky musí být dostatečně prostorné (pro smrk se nejčastěji uvažuje o rozměrech 30 x 30 cm), dobře prokopané a zbavené kořenů a kamenů. Pro sazenice s kůlovým kořenem, zejména dubu, ale i buku, musí být dostatečně hluboké. Na podmáčených půdách se nesází do jamek, ale na navršené kopečky. Při výsadbě je nutné dbát, aby se kořenový systém nadměrně nedeformoval a zemina se k němu postupně přimačkávala. Usnadní to tvorbu nových kořínků a tím i ujmutí, jakož i zápas s pasekovou vegetací, buření. Naopak povrch zeminy by měl zůstat nakypřený, případně ještě překrytý “hrabankou”, což podpoří pronikání vláhy do půdy. Zemina musí dobře přilehnout ke kořenovým balům, ať již byly stromky vysazeny s prorůstavými obaly, jako jsou rašelinocelulózové kelímky, nebo po odstranění neprorůstavých obalů.
Na půdách dostatečně kyprých, bez příměsi štěrku a kamení a málo zabuřenělých lze s výhodou vysazovat sazenice nižších tříd, ovšem při splnění požadovaných jakostních znaků, borovice a listnáčů, štěrbinově pomocí sazečů, které může nouzově nahradit i rýč. Zaražením sazeče a jeho dvojím výkyvem se vytvoří štěrbina. Pomocník (nebo pomocnice) zasune sazenici do štěrbiny poněkud hlouběji a povytažením tak, aby krček se dostal na úroveň povrchu půdy, urovná kořenový systém. Štěrbina se uzavře zaražením sazeče několik centimetrů od kmínku sazenice a opět dvojím výkyvem, napřed k sobě a teprve pak od sebe, čímž se zajistí potřebný kontakt zeminy i s dolní částí kořenového systému.
Pečlivost při výsadbě si vyžádá potřebný čas, vždy však vede k lepším výsledkům. Tu platí dvojnásobně, že “práce kvapná, málo platná”. Nebo, jak zdůrazňoval kdysi profesor Zlatuška, “nejlevnější je ta kultura, která se povede napoprvé”.
Adresa autora:
Ing. Zdeněk Kadlus, CSc.
Česká lesnická společnost při SLŠ Hranice
Jurikova 71
753 01 Hranice