OCHRANA LESA A NOVÝ ZÁKON O MYSLIVOSTI

Miroslav Sloup, Josef Balek

Společenské potřeby vyžadují hodnocení vztahu myslivosti a ochrany lesa podle ekosystémového přístupu. Nemůže tedy jít výhradně jen o lesnické, nebo naopak pouze o myslivecké hledisko. To je dáno i tím, že zákon o lesích i zákon o myslivosti považují les i zvěř za obnovitelné přírodní bohatství. S určitým zjednodušením můžeme říci, že vztahy mezi ochranou lesa a myslivostí jsou dány možností jejich vzájemného ovlivňování.

V případě lesnictví to jsou prioritně škody způsobené zvěří na lesních porostech (i když nemůžeme zcela přehlížet i pozitivní vliv např. zvěře černé na přípravu půdy a tím na následnou přirozenou obnovu, vliv na snížení stavu ploskohřbetek zimujících v půdě nebo ptačí síje u dubu či jeřábu), z hlediska myslivosti jde o vhodný kryt a úživnost. Ta je mnohdy až neúměrně snížena vytvářením rozsáhlých, zejména smrkových monokultur. Zvýšení zastoupení listnáčů je prvořadý úkol lesního hospodářství, který je poznamenán značným tlakem zvěře na obnovní prvky, a to i v případech, kdy početní stav zvěře není nijak mimořádný. Na druhé straně nedostatek drobné zvěře v honitbách a snaha po maximálním mysliveckém vyžití vede k neúměrnému zvyšování stavu vysoké zvěře, včetně zavádění dalších nepůvodních druhů, bez dostatečného vyhodnocení jejich vlivu na lesní ekosystém.

ZÁKON O MYSLIVOSTI

Zákon č. 449/2201 Sb., o myslivosti, nabývá účinnosti 1. 7. 2002. Byl schválen poslanecký návrh zákona, což znamená, že MZe se nepodílelo na zákoně jako zpracovatel, ale pouze jako jedno z připomínkových míst. Z hlediska vztahu mezi ochranou lesa a myslivostí se zákon zabývá následující problematikou.

Možnost ovlivnit početní stavy je dána následujícími ustanoveními zákona:

- předpokládá se (§ 3) “zachování rovnováhy mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím”,

- ukládá se (§ 3) povinnost “zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře”, přičemž “minimálním stavem” je myšlen stav “při kterém není druh ohrožen na existenci a jeho populační hustota zabezpečuje biologickou reprodukci druhu. Normovaným stavem je nejvýše přípustný jarní stav, který odpovídá kvalitě životního prostředí zvěře a úživnosti honitby”,

- “držitel honitby a držitelé sousedních pozemků mají právo účastnit se svým zástupcem sčítání a vyjádřit se orgánu státní správy myslivosti k jeho výsledkům” a dále “při vypracování plánu vychází z posouzení celkového stavu ekosystému, výsledku porovnání kontrolních a srovnávacích ploch a výše škod způsobených v uplynulém období zvěří na lesních a zemědělských porostech, z výsledků sčítání zvěře, ze stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře”, dále “vypracovaný plán předloží uživatel honitby držiteli honitby k vyjádření” (§ 36),

- “v honitbách, kde pro některé druhy spárkaté zvěře nejsou stanoveny minimální a normované stavy, lze po vyjádření orgánu státní správy myslivosti u těchto druhů zvěře lovit samičí zvěř a samčí zvěř do stáří 2 let ve stanovené době lovu bez omezení a bez vypracování a projednání plánu (§ 36),

- zákon dále umožňuje, že “vyžaduje-li to zájem vlastníka, popřípadě nájemce honebních pozemků nebo zájem zemědělské nebo lesní výroby,” ... “aby počet některého druhu zvěře byl snížen, orgán státní správy povolí, popřípadě uloží uživateli honitby příslušnou úpravu stavu zvěře”, a to “až na minimální stav, popřípadě zruší chov zvěře, který škody působí” (§ 39),

- do této skupiny patří i způsob kontroly ulovené zvěře a možné sankce za nesplnění lovu. To řeší § 49 v části, která uvádí, že “každý kus ulovené nebo nalezené zužitkovatelné zvěře spárkaté musí být ihned po ulovení nebo po provedené dohledávce označen nesnímatelnou plombou”. Na nesplnění plánu lovu pamatuje § 63 tím, že “při nesplnění lovu celkového počtu kusů jednotlivého druhu spárkaté zvěře podle plánu mysliveckého hospodaření, pokud tím dochází k překročení normovaného stavu tohoto druhu zvěře, lze uložit uživateli honitby pokutu až do výše 200 000 Kč”.

Stavy zvěře a lesní hospodářství

Otázkou je, zda nový zákon dostatečně řeší problematiku početních stavů ve vztahu k les-nímu hospodářství. Zde máme některé pochybnosti, i když zákon např. umožňuje “snížení stavů zvěře a zrušení jejího chovu”, je zde podmínka: “vyžaduje-li to zájem lesní výroby”. To je formulace z hlediska ochrany lesů perfektní, ale chybí definice pojmu “zájem lesní výroby”, což může v praxi znamenat značné komplikace při výkladu, zejména z obecně známého rozdílného pohledu lesního hospodáře a myslivců.

Odvětví lesního hospodářství MZe, které zastřešuje státní správu lesů i státní správu myslivosti, musí ve svých záměrech dále řešit toto ožehavé téma. Jedním z kroků k řešení bylo zahrnutí výsledků z kontrolních a srovnávacích ploch do rozhodovacího procesu státní správy myslivosti o únosnosti či neúnosnosti tlaku zvěře, populační hustotě zvěře, zařazení honiteb do jakostních tříd.

Uplatnění škod způsobených zvěří na lesních porostech řeší zákon následovně:

- “uživatel honitby je povinen hradit škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích ... nebo na lesních porostech způsobila zvěř” § 52),

- přitom “vlastník, případně nájemce honebního pozemku činí přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří, přičemž však zvěř nesmí být zraňována. Stejná opatření může učinit se souhlasem vlastníka honebního pozemku uživatel honitby. Ustanovení zvláštních předpisů (například § 32 zákona č.289/1995 Sb.) ukládající vlastníkům, popřípadě nájemcům honebních pozemků provádět opatření k ochraně před škodami působenými zvěří, nejsou dotčena” (§ 53),

- naší problematikou se zabývá i § 54, který mj. uvádí: “nehradí se ... škody na lesních porostech chráněných oplocením proti škodám působeným zvěří, na jedincích poškozených jen na postranních výhonech a v lesních kulturách, ve kterých došlo okusem, vytloukáním nebo vyrýváním stromků ke každoročnímu poškození méně než 1 % jedinců, a to po celou dobu do zajištění lesního porostu, přičemž poškození jedinci musí být rovnoměrně rozmístěni po ploše. Škody způsobené zvěří, jejíž početní stavy nemohou být lovem snižovány, hradí stát”,

- “nárok na náhradu škody způsobené zvěří musí poškozený u uživatele honitby uplatnit u škod na lesních porostech vzniklých v období od 1. července předcházejícího roku do 30. června běžného roku do 20 dnů od uvedeného období” (§ 55),

- stejný § řeší, že “pokud uživatel honitby nenahradí škodu do 60 dnů ode dne, kdy poškozený uplatnil svůj nárok a vyčíslil výši škody, může poškozený ve lhůtě do 1 měsíce uplatnit svůj nárok na náhradu škody u soudu” a dále, že “nárok na náhradu škody způsobené zvěří zaniká, nebyl-li poškozeným uplatněn ve” stanovených “lhůtách”.

I zde je na místě otázka, zda je dostatečným řešením, když je vlastník lesa (poškozený), odkázán k soudu, nedohodne-li se s uživatelem honitby na náhradách škody. V dnešní situaci zahlcení soudů to může být řešení pomalé a neúčinné.

Problematikou ochrany lesa se zabývají ještě další části zákona o myslivosti:

- v § 33 se umožňuje “pokud nájemci honiteb na honebních pozemcích ve vlastnictví státu provedou opatření na ochranu proti škodám působených zvěří po předchozím souhlasu zástupce právnické osoby, která hospodaří s majetkem státu nebo majetek státu spravuje, přijme se toto plnění jako naturální plnění na nájem ve výši ceny takového opatření v místě honitby obvyklé”,

- “k zabránění škodám působeným na zvěři při obhospodařování honebních pozemků oznámit s předstihem uživateli honitby dobu a místo ... použití chemických přípravků na ochranu rostlin” (§ 10).

Zda všechna tato opatření budou účinná, ukáže až praxe, zatím nelze jednotlivé body věcně posoudit i proto, že dosud nejsou k dispozici příslušné vyhlášky. Přijatý zákon o myslivosti je kompromisem, který musíme brát takový, jaký je, a musíme se naučit jej používat jak ve prospěch lesa, tak i zvěře.

ENVIRONMENTÁLNÍ PROBLÉM

Škody v lese, které zabraňují včasnému zajištění kultury, ztěžují a někdy i znemožňují dosáhnout předepsané zastoupení listnáčů v obnovovaném porostu, znehodnocují porosty loupáním a ohryzem kůry. Jde o škody dlouhodobé, které snižují ekologickou stabilitu lesa a trvale jej znehodnocují. Lesy v naší republice budou důležitým surovinovým zdrojem, který po vyčerpání fosilních zdrojů bude mít velký (snad i rozhodující) vliv na rozvoj hospodářství. Ekologický pohled na tento problém, který bude muset řešit už příští generace není dosud úplně na veřejnosti, ale ani u ekologických aktivit vyřešen. Lesníkům je vytýkána snaha po co největší produkci dřeva, aniž ekologická fronta připouští, že právě velké množství těženého dříví v budoucnu dovolí příštím generacím chovat se ekologicky (např. v současnosti je roční spotřeba dřeva na jednoho obyvatele l,3 m3 považována za spotřebu, která již umožňuje masově používat papír jako obalový, stavební, dalo by se říci “každodenní” materiál). Za 50 let, až vyčerpáme fosilní zdroje, se předpokládá, že tato spotřeba dřeva a podobných surovin naroste na více než dvojnásobek (výroba lihu pro spalovací motory, výroba tepelné energie apod.).

DALŠÍ ASPEKTY VZTAHU OCHRANY LESA A MYSLIVOSTI

1. Diskuse ke vztahu les a zvěř, nebo lesní hospodářství a myslivost, nebyla vždy vedena na profesionální úrovni se znalostí hlavních a rozhodujících problémů. Stavy zvěře, honba za trofejemi byly formulovány jako dědictví, kterého je nutno se okamžitě zbavit.

2. V této souvislosti nebylo připomenuto, že podobné problémy s nárůstem velkých druhů zvěře jsou ve střední Evropě i ve Skandinávii velice ožehavé, a to i v zemích, kde tradiční vlastnické vztahy k půdě nebyly porušeny. Že tyto problémy trvají několik desítek roků a za toto období se stavy velkých druhů zvěře často zdesateronásobily.

3. Lesníci proklamovali své názory často nepřijatelné pro mysliveckou společnost na stavy zvěře a myslivost v lesních honitbách. Např. “Zvěř do lesa patří, ale po dobu zavádění listnáčů a všeobecného přetváření lesního hospodářství na přírodě blízké bude nutno zvěř (hlavně jelení) zavřít do obor, příp. úplně zredukovat”. Tuto dobu odhadovali nejméně na 30-40 let. Z lesnického hlediska toto období nebylo ani příliš dlouhé, ale pro myslivce nebylo přijatelné.

4. Na druhé straně myslivci stále příliš prosazovali potřebu dostatku zvěře pro své zájmy a přísná chovná kritéria. Jako příklad kontraproduktivního postoje myslivců je možné považovat posuzování čelistí černé zvěře. V době, kdy se v ČR loví 60 tis. ks černé zvěře a je u zahuštěné populace černé zvěře aktuální nebezpečí moru a zvěř už evidentně škodí i v lesích (rozbíjení oplocenek, likvidace úrody žaludů a bukvic), posuzují komise odborníků celé dny, zda ulovený kus měl být uloven či nikoliv. Často je myslivec za nesprávný odlov postižen zákazem lovu černé zvěře v další sezóně.

5. Právě tak neproduktivní je vypouštění mizejících druhů zvěře do nepřipravených biotopů. Hlavně to znamená vypouštění koroptví, tetřívků a tetřevů do honiteb plné predátorů (černé zvěře, kun skalních atd.).

Toto je jen neúplný výčet antagonismů, které znemožňují klidnou a věcnou diskusi mezi lesníky a myslivci a samozřejmě také ochránci přírody. Proto také bylo tolik lobování a neprofesionálních názorů při přípravě tohoto zákona.

VÝVOJ VZTAHU LESNÍKŮ A MYSLIVCŮ

Jak se mezitím, v období více než desetileté diskuse, vyvíjely škody v lese a klima vztahů lesník-myslivec, je pro nás lesníky velmi důležité:

1. Ve srovnání s obdobím před 10 lety nejsou škody kolem roku 2000 menší. Naopak škody loupáním a ohryzem kůry narostly.

2. Situace je o to smutnější, že na začátku devadesátých let se přestaly čerstvé škody loupáním objevovat. Zcela určitě se v té době lesní hospodářství a stavy zvěře přiblížily k onomu rovnovážnému stavu, o kterém se stále mluví. Je však chybou, že tento stav trval jen krátce. Při této příležitosti je třeba připomenout stav v Rakousku, které je přibližně tak velké jako ČR. Tam se již více než 30 let loví ročně přes 25 tis. ks jelení zvěře a masivní loupání je výjimkou. V posledních letech z nepochopitelných důvodů poklesly u nás odlovy na 17 - 18 tis. ks ročně a loupání se opět dostává na místy neúnosnou úroveň.

3. Na druhé straně se situace stává méně přehlednou také tím, že všeobecně vykazovala jako škoda také boční okus. Samozřejmě, že to škoda je, ale s poškozením terminálního výhonu, příp. s loupáním se nedá srovnat. Mimo to musíme zvěři nějakou potravu nabídnout.

CO DÁL?

Je třeba říci, jak by se situace měla vyvíjet a co by se mělo zlepšit, aby zvěř v lese dělala jen únosné škody. Mimo běžné recepty, jak zvýšit účinnost ochranářských opatření, jak zvýšit úživnost honitby, je třeba otevřeně říci, že hlavní úkoly jsou na vlastníkovi lesa, který by zejména měl:

- využít všech forem spolupráce lesního hospodáře a myslivce k dosažení rovnovážného stavu mezi zájmy lesa a myslivosti (např. přezimovací obůrky, vyšší podíl oplocování kultur atd.);

- nepronajímat právo myslivosti v konfliktních lokalitách (tj. v místech velkých škod zvěří, v místech přirozených stávanišť zvěře apod.). Odborného lesního hospodáře pak zároveň jako mysliveckého hospodáře učinit zodpovědným za soulad mezi lesem a zvěří;

- nespoléhat, že by myslivecká legislativa umožnila více než dosud řešit tento problém.

Samozřejmě, že existuje mnoho vlastníků lesa, kteří nemohou utvořit vlastní honitbu, ale také je mnoho vlastníků lesa (hlavně obcí), kteří vidí i politické pozadí problémů, myslivci jsou v obci jednou z mála akceschopných organizací, jsou to voliči a volby se blíží atd.

Mimo nový zákon o myslivosti byl na MZe projednán koncepční materiál “Zásady myslivecké politiky” na období do vstupu ČR do EU. Předpokládá se, že po zapracování připomínek se stanou “Zásady” vnitřní odvětvovou koncepcí pro období před vstupem do EU. Za hlavní úkoly považujeme např.: dopracovat rajonizaci jednotlivých druhů spárkaté zvěře a oblastí chovu; vypracovat metodiku objektivního určování únosných stavů.

ZÁVĚR

Příspěvek před vydáním všech vyhlášek k zákonu o myslivosti nemohl být příliš konkrétní a teprve praxe nám ukáže, jak se zákon povedl. Už teď je třeba říci, že jinak ho budou hodnotit lesníci a jinak myslivci. Komunikace mezi oběma hlavními protagonisty je zatím špatná a do budoucna nenaznačuje zlepšení. Je to velká chyba protože velmi důležité projekty, které se musí pro naplňování zákona uvést do praxe (např. rajonizace zvěře a zařazování honiteb do jakostních tříd), nelze uskutečnit bez profesionální a kolegiální úrovně obou stran.

Hledání oboustranně přijatelných kompromisů je jediná cesta, která může mít rozhodující podíl na společném zájmu dosažení souladu mezi lesnickým a mysliveckým hospodařením. Vezmeme-li velmi jednoduchý příklad přeměny rozsáhlých smrkových monokultur na druhově i prostorově diferenciované lesní porosty, pak lesní hospodář musí zabezpečit ochranu proti zvěři v podstatně vyšším rozsahu, než ukládají přiměřená opatření lesního zákona, a na druhé straně myslivec si musí uvědomit, že v této době je třeba početní stavy zvěře omezit na přijatelnou výši, zároveň s nutnou vyšší péčí o tuto zvěř.

Příspěvek byl přednesen na 26. Setkání lesníků tří generací.

Adresa autorů:
Ing. Miroslav Sloup, Ing. Josef Balek
Odbor tvorby lesa MZe ČR
Těšnov 17
117 05 Praha 1