LISTÁRNA

Otevíráme novou rubriku, ve které bychom chtěli prezentovat Vaše názory na problémy českého lesnictví, komentáře a ohlasy na uveřejněné články, případně Vaše další věcné připomínky. Mělo by se jednat o kratší příspěvky, které nebudou mít formu obsáhlého odborného textu s fotkami jako v rubrice Diskuse.

K PROBLEMATICE VÁPNĚNÍ LESŮ JIZERSKÝCH HOR

Již dlouho sleduji diskusi na téma “příčiny žloutnutí smrkových porostů ve vyšších partiích našich pohraničních hor”. Sleduji snahu správce státního lesa, podniku LČR a MZe o řešení tohoto relativně nového problému, před kterým naše lesnictví stojí. Pracuji ve státní správě lesů v Jizerských horách (JH) od r. 1983, takže jsem měl příležitost poznat porosty JH ještě před imisní kalamitou, která zde zanechala cca 10.000 ha obtížně zalesnitelných holin a cca 4.000 ha náhradních porostů smrkových exot. Prožil jsem smutné období velmi rychlé přeměny imisně oslabených porostů na desítky hektarů souší, provázené mnohdy chaotickou a často zbytečnou snahou o dodržování kůrovcové normy. Zažil jsem návěsy plné polomrtvých sazenic dovážených z celé republiky k zalesnění kalamitních holin, mnoho projektů zalesnění, které se na mnoha místech zpracovávaly podle místa vyložení sadebního materiálu. Byl jsem při marném hledání 5 ha souvislé plochy čerstvého zalesnění v rozlehlých lánech třtiny. 

V těch nejhorších dobách, kdy mnozí propadali skepsi a beznaději, jsme “děkovali” za každou živelnou pohromu z dřívějších let, protože mlaziny z kalamit vypadaly jako jediné, které v lesích JH zůstanou zelené. Pamatuji i strach, když mlaziny každé jaro hrály všemi barvami.

Koncem května jsem se zúčastnil výjezdního jednání ČLS v JH s tématem posouzení návrhu LČR na leteckou aplikaci vápence na stovkách hektarů porostů JH. Uvědomil jsem si, že v minulých sporech měli většinou pravdu místní lesníci a ne ti, kteří se z titulu svých vysokých funkcí snažili do JH přenést zaručeně úspěšné technologie a recepty z jiných oblastí.

Při pohledu do porostů ve věku 30 - 50 let si nelze nevšimnout nevšední proměnlivosti a rozmanitosti jak tvarových forem, tak i způsobu, stupně a rozsahu poškození jednotlivých stromů. Vidíme to i u jedinců stojících vedle sebe nebo v nejbližším okolí, u kterých se dá předpokládat, že se jejich růstové podmínky prakticky neliší. Na první pohled je zřejmé, že nejpodstatnější roli zde mezi celou škálou negativních faktorů hraje genetika. Je známo, že v JH jsou ze všech našich pohraničních hor (kromě Krkonoš) pro růst porostů nejhorší klimatické a půdní podmínky. Proto zde také mělo imisně podmíněné ekologické zhroucení ekosystému lesa nejrychlejší průběh. Nejen v průběhu 80. let, ale i v 50. a 60. letech minulý režim přistupoval k řešení kalamitních situací v lesích shodně či velmi podobně. Příkazně-plánovité hospodářství nedokáže na mimořádné situace reagovat dostatečně pružně, zato má politický systém naléhavou potřebu dokazovat, že dokáže zvládnout téměř cokoli ve velmi krátké době. Proto reagoval na opakované, plošně rozsáhlé polomové kalamity standardním způsobem - co nejrychleji zužitkovat veškerou dřevní hmotu a plochy co nejrychleji zalesnit. Protože plochy školek pro pěstování sadebního materiálu odpovídaly velikosti běžně bilancované holiny, byl problém se sadebním materiálem. Solidárně tedy “pomohla” celá republika. Zapomnělo se však na to, že přirozeně velmi drsné podmínky JH (nízké pH půd, nedostatek půdních živin, vysoká hladina spodní vody, letní mrazy apod.) vyselektovaly od posledního zalednění v JH místní populaci smrku, která je na rozdíl od jiných populací těmto specifickým podmínkám přizpůsobena. Když nastalo období antropicky podmíněného zhoršení životních podmínek smrku, individuální mezní zatížitelnost smrků byla nejdříve překročena u jedinců nepocházejících z JH.

Za zcela nerozumné plýtvání prostředky považuji snahy o celoplošné vápnění, které je vydáváno za nápravu současného stavu či za prevenci dalšího poškozování. Prakticky by se za mnoho milionů Kč dosáhlo jen kosmetického účinku, zastírajícího prodloužení agónie neživotaschopných jedinců o cca 5 -10 let. Skutečný problém se tím neřeší, jen se jeho řešení oddaluje a tím prodražuje.

Za daleko rozumnější a ekonomičtější považuji využití “přirozeně” vzniklých ok v rozsáhlých mlazinách k předčasné obnově místními populacemi smrku a melioračních dřevin. Tento způsob, spolu s případným individuálním přihnojením k sazenici, časem přispěje ke zlepšení půdního prostředí listnatým opadem. Současně povede k věkové a prostorové diverzifikaci porostů. Tato větší diverzita přinese zvýšení ekologické stability porostů. Z dlouhodobého hlediska dojde k úspoře nákladů, které je nezbytné na řešení problému vynaložit.

Musím se zmínit ještě o jednom ekonomickém paradoxu. Aby se neplýtvalo finančními prostředky, obnovují se kalamitní holiny v imisních oblastech stejnými či nižšími hektarovými počty sazenic než v běžných podmínkách. Přitom na hřebenech a náhorním platu JH jde v obnově lesa především o udržení mikroklimatu pro sazenice. Staří lesníci vědí, že okamžikem dotknutí konců větviček sazenic v kultuře se mění soubor samostatných soliterních jedinců v lesní porost, který nepřízni stanoviště začíná odolávat i svým zápojem. Na zcela nové kvalitativní úrovni tak začíná podmínky a charakteristiky stanoviště měnit. Proto by se mělo z biologického i ekonomického hlediska zalesňovat násobně vyššími počty sazenic. Má to ještě jednu souvislost. V rámci populace každé dřeviny existuje velmi široká škála individuálních vlastností a charakteristik každého jedince. Pokud výběr jedinců pro hlavní porost provádí příroda z přirozeného zmlazení, činí to neobyčejně tvrdým a dlouhodobým procesem výběru z mnoha desítek až stovek tisíc jedinců na hektar. Již několik odborných prací upozornilo, že při současných kritériích třídění sadebního materiálu ve školkařských provozech často dochází k odstranění jedinců, kteří mohou být nositeli vlastností, které nám v tvrdých podmínkách JH chybí. Při mnohem vyšších hektarových počtech sazenic bychom získali výhodu zapojení přírodních procesů do snah o obnovu “zdravého” lesa. Dlouhodobě by došlo ke snížení nákladů, protože by odpadlo mnohaleté opakované vylepšování a byla racionálněji využita pracovní síla. Vytvořili bychom podmínky pro dřívější zapojení porostu a přirozený výběr. V budoucích porostech by však nedocházelo k žádným ztrátám, protože by na ploše bylo dost kvalitnějších jedinců schopných tvořit kostru porostu. Tak by odpadly současné starosti.

Závěrem si nemohu odpustit ještě jednu poznámku. Celý způsob prezentace problémů okolo žloutnutí porostů a vápnění mi velmi silně připomíná atmosféru za časů Severočeských státních lesů Teplice n.p. Tento velký, relativně finančně silný kolos se také snažil řadu problémů “řešit” poměrně velkorysým způsobem s nasazením nejmodernější mechanizace a vysokými finančními náklady. Dnes jsme mnohdy rádi, že se mu všechny záměry v JH nepodařilo realizovat.

Čím pestřejší jsou podmínky pro růst a složitější problémy spojené s obnovou zdravého ekosystému lesa, tím větší lidské úsilí, pečlivost a invence musejí být použity k nápravě minulých chyb. Tyto názory si dovoluji vyslovit proto, aby 18 let mého profesního lesnického života nebylo zbytečných.

Ing.Miroslav Chvála
Mozartova 19, Liberec I

LES ČI HOUŠŤ?

Poslední dobou stále více pochybuji o smyslu a cíli své práce. Nejsem si už jist, zda zásady porostní výchovy, obsažené v lesnických příručkách a rozpracované v odborné a vědecké literatuře, ještě platí a zda někdo vůbec žádá jejich naplnění. Zprávy o ponechávání mladých porostů přirozenému vývoji u evropských sousedů, o čtyřicetiletém houští z hospodářských dřevin, o omezení dotací na výchovu mladých porostů na jeden zásah za decenium a úvodník Lesnické práce (LP 5/2002) ukazují cestu, po které bychom měli jít - NEVYCHOVÁVAT.

Proč vychováváme? Abychom upravili druhovou a prostorovou skladbu porostu, podpořili námi zvolené žádoucí jedince a stimulovali přírůst, který je základem výnosu z lesa.

Výchovné zásahy nejsou samoúčelné, jsou investicí do produkce. Vracejí se už tím, že probírky v jehličnatých porostech po 30. roce věku se mohou zaplatit z tržeb za vytěžené dříví, že svým pokračovatelům odkazujeme porosty s dostatkem kulatinových a cenných sortimentů v mýtním věku.

Prořezávky resp. probírky nejsou drahé, mohou být jen špatně či pozdě provedené. Potom může být jejich návratnost v nenávratnu. Nesouhlasím s uvedeným omezením dotací MZe, které ve svém důsledku podporuje pěstování smrkových monokultur, kde může jeden zásah za decenium stačit. Borovice a především listnáče vyžadují zásahy v kratších pětiletých intervalech. Dub a buk se svou pozdější kulminací přírůstu (cca okolo 40 let) mají delší dobu vysoký podíl nehroubí v porostu. Prodlužováním intervalu prořezávek, resp. jejich oddalováním, oddalujeme i dobu, kdy začínáme těžit prodejné a rentabilní hroubí. Přetáhneme-li pěstebně zanedbané porosty přes jejich kulminaci přírůstu, v pozdějším věku se už nedostaví a získáme pouze ekonomickou ztrátu na produkci. Je na lesním hospodáři, zda jedinci v přehoustlých porostech bojují o přežití, či ve vychovávaných přirůstá kvalita. Je škoda, že MZe úpravou dotačních pravidel ještě více ztížilo ekonomiku pěstování listnatých porostů, a jde tak proti snaze zvýšit podíl listnatých dřevin v ČR. Argumenty, že není možné zkontrolovat, co je a co není probírka či prořezávka, neobstojí. V dotačních pravidlech lze stanovit, že prořezávka podle těchto pravidel znamená např. zásah s minimálně 1500 odstraněnými jedinci a probírka s 300. Je možné to podobným či podrobnějším způsobem určit a nedotkne se to hospodářů, kteří výchovu řádně provádějí. Výchova borových a listnatých porostů se stane rovnoprávnou s výchovou smrku.

Chceme-li vyrábět zpeněžitelné sortimenty dříví, které společnost zatím potřebuje, a přinášet vlastníkovi lesa výnos a domů mzdu, musíme pěstovat porosty s co nejvyšším podílem kulatinových a cenných sortimentů, a tudíž musíme s tímto cílem provádět porostní výchovu. Bez ní nebudou lesy plnit ani své společenské rekreační funkce, protože do nich nebude možné vstoupit, a my přestaneme být lesníky a staneme se křováky.

Ing. Dušan Utinek
Městské lesy Moravský Krumlov, s.r.o.

PŘEVOD LESŮ VE VLASTNICTVÍ STÁTU DO MAJETKU KRAJŮ

Ve sdělovacích prostředcích, odborných časopisech a na veřejnosti probíhá diskuse o převodu lesů ve vlastnictví státu do majetku jednotlivých krajů. Po počáteční fázi, kdy zastáncům převodu byly za jejich názory přisuzovány osobní a jiné zájmy, se do diskuse vložili členové profesních organizací, pracovníci odborných škol a ostatních subjektů. Ti do ní vnesli potřebné uvolnění, nadhled a zásadu respektování odlišných názorů. S potěšením zaznamenávám, že právě LP dává prostor k diskusi na toto ožehavé téma.

Článek Národního lesnického komitétu (NLK) v LP 6/2002 celkem přesně formuluje a pojmenovává jednotlivé problémy spojené s převodem vlastnictví a vyslovuje jednoznačné stanovisko. I když mám na některé použité argumenty jiný názor, musím předsednictvu NLK poděkovat za to, že posunuli diskusi k věcnosti, odbornosti a slušnosti.

Nejsem ekonom ani právník. Nemám podrobné informace o hospodaření podniku LČR, abych mohl věcně a kvalifikovaně oponovat a reagovat na některé prezentované argumenty. To ale neznamená, že jsem z této diskuse předem vyloučen.

Za hlavní překážku převodu lesů jsou považovány legislativně právní důvody spočívající v přijetí změn zákonů o převodu majetku na kraje, změny lesního a dalších zákonů. Nedávno jsme byli svědky dělení majetku bývalé federace, kde se našly právní a ekonomické nástroje k jeho rychlému rozdělení. To mne vede k přesvědčení, že právní stránka této kauzy nemůže být rozhodující.

Jako lesník a dlouholetý odborný lesní hospodář (OLH) nemohu souhlasit s tvrzením, že krajské uspořádání by zapříčinilo ztrátu nebo omezení platnosti některých ustanovení lesního zákona a snížení působnosti krajských úřadů v oblasti státní správy lesů (SLS). V 70. a 80. letech nám za mého působení v LZ na Vysočině Ing. Břeský ze SLS bývalého KNV České Budějovice razantně připomínal dodržování lesního zákona. I když byl vystaven tlaku řídících pracovníků a mnoha subjektů, ve většině případů neustoupil. Nevidím důvod, proč by to nešlo v současné době. Jak znám personální obsazení některých krajských úřadů, tak by to jistě jejich pracovníci zvládli.

Hlavním důvodem mého odmítnutí stávající organizace státních lesů je forma přerozdělování zisku z oblastí výnosových do oblastí ztrátových. Musím připomenout, že tento názor vychází z poznání minulých i současných postupů.

Bydlím a od mládí pracuji v lesním provozu na Vysočině. Byl a je to kraj, který ekonomové a kapitáni průmyslu zařazují mezi nejméně rozvinuté. Život zde není lehký. Jednou z mála věcí, kterou se může tento kraj pochlubit, je krásná příroda a poměrně kvalitní lesy. Ze zprávy o stavu lesního hospodářství v ČR každoročně zveřejňované MZe vyplývá, že na Vysočině máme velkou lesnatost, nejvyšší hektarové zásoby a z toho plynoucí těžební možnosti. Zdejší lesy jsou nezanedbatelnou součástí regionu, výraznou složkou jeho životního prostředí plnící veřejně prospěšnou a ekonomickou úlohu. Aby se kraj mohl rozvíjet, musí používat veškeré zdroje, které má k dispozici. Je proto chybou, že se výrazná část výnosů z hospodaření ve zdejších lesích neinvestuje do rozvoje krajiny a života zdejšího regionu. Les je zvláštním druhem vlastnictví. Budoucími generacemi je jakoby propůjčován vlastníkům současným. Z toho pramení mnohdy až posvátná snaha velké většiny majitelů a jejich lesních hospodářů o zachování jeho trvalé existence. Trvale obhospodařovaný les nemůže být chápán jako samostatný subjekt. Musí být součástí krajiny s kvalitním osídlením a dobrou infrastrukturou, která umožňuje člověku být jejím pokorným uživatelem. Veřejný zájem při obhospodařování lesa musí být skutečně naplňován, ne jenom deklarován .

Je zajímavé, že nikoho nenapadne přerozdělovat výnosy z vinohradů, rybníků či turistických a lázeňských center. Oblasti s odlišnými růstovými podmínkami nebo postižení lesů imisemi nezapříčinily lesy z Vysočiny, ale celá společnost. Pak je tedy povinností společnosti zastoupené státem se s tímto stavem vyrovnat. Od státu je nemravné, že tento a podobné problémy řeší na úkor některých krajů netransparentním způsobem. Spoluúčast regionů na řešení podobných problémů je možno zajistit formou příspěvků do různých fondů apod.

Požadavek na samostatné hospodaření krajů nemusí automaticky znamenat zřízení nových podnikových subjektů. Jsem přesvědčen, že stávající podnik LČR je schopen vytvořit takovou organizační strukturu, která umožní odvod daní v regionech, kde vznikl zisk a spoluúčast samosprávných orgánů kraje při rozhodování o strategických záměrech a financování lesního hospodářství v kraji. Takto reorganizovaný subjekt jediného podniku LČR by pro kraje mohl odborně a organizačně zabezpečovat zalesnění zemědělských půd pronajatých nebo odkoupených od soukromých vlastníků, výkon funkce OLH a poradenskou službu pro vlastníky a uživatele lesů, a tím vlastně jakýsi management životního prostředí kraje.

Ing. Josef Topka
Smetanova 248, 394 03 Horní Cerekev Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.