Okus semenáčků v honitbě
Petr Čermák, Radomír Mrkva
Velcí živočichové, deklarovaní jako zvěř, do příslušných lesních ekosystémů nepochybně patří. Pokud se přikláníme k ekosystémovému chápání lesa, musí zde být nejen původní společenstva rostlin (producenti), ale i živočichů (konzumenti). Obě dvě skupiny však musí být ve vzájemném poměru, který nedovolí, aby konzumenti ohrozili přirozený vývoj producentů, jinak by potravně ohrozili sami sebe.
V přirozených lesích (podobně by tomu u nás mělo být v ZCHÚ) se potřebná rovnováha nastoluje automaticky - díky dravé zvěři, nemocem a povětrnostním podmínkám. V hospodářských lesích, kde se myslivecky hospodaří, platí zásada vyváženého vztahu také. Díky změněné dřevinné skladbě však může být úživnost menší nebo vlivem chovu početné zvěře a nepůvodních druhů poškozování lesa větší. Nastolení potřebné rovnováhy musí řešit lesnický i myslivecký hospodář.
Ke zvýšení úživnosti nyní může dojít díky příklonu lesnické politiky a praxe k tzv. trvale udržitelnému nebo až přírodě blízké-mu hospodaření v lese. To staví na druhové skladbě dřevin, která je blízká původní, a na využívání procesů probíhajících v přirozených lesích. Jedním z takových naprosto zásadních procesů je přirozená obnova pomocí semenáčků dřevin. Tyto semenáčky, zvláště některých druhů dřevin, jsou však také významnou potravou zvěře. Okus tak ve velké většině případů značně prodlužuje, nebo i zcela znemožňuje obnovu a les se pak musí zakládat uměle a nákladně ochraňovat.
Normované stavy zvěře
Dosavadní řešení problému nejvýše přijatelného, tj. normovaného zazvěření honiteb, vycházelo principiálně v minulosti a podobně i nyní, podle vyhl. č. 491 Sb. k provedení zák. 449/2001 Sb., z hodnocení úživnosti honiteb. Přírodní podmínky lesa i zemědělsky obdělávaných pozemků byly velmi zjednodušeně zařazeny do 4 jakostních tříd. Pro ně pak byla stanovena tzv. normovaná početnost na 1000 ha plochy, a to pro všechny chované druhy. Navíc je nyní stanovena nejvyšší přípustná početnost všech druhů společně po přepočtu na jednotku hypotetického přežvýkavého sudokopytníka. Podobně je v současnosti řešeno stanovení minimálních stavů.
Stav lesa a přirozené obnovy i potřebné náklady na ochranu ale signalizují, že tento postup dosud nevedl k řešení, a to proto, že zcela selhal odhad skutečné početnosti zvěře v lese. Způsoby odhadu nejsou objektivizované a početnost nelze kontrolovat, tudíž je veškeré plánování chovu fiktivní. Ve skutečnosti se skutečné stavy většinou uváděly tak, aby byly přibližně stejné jako stavy normované nebo aby se lov dal bez velkých problémů splnit apod.
Ukazuje se proto, že by bylo vhodné tento způsob opustit a početnost stanovit nepřímo, např. pomocí pobytových znaků, konkrétně podle procenta okusem poškozených jedinců semenáčů. Jde vlastně o odhad přijatelné konzumace, kde se promítají všechny okolnosti, které ji podmiňují. Les vytváří podle přírodních podmínek a podle způsobu hospodaření určitou přízemní biomasu dřevin a keřů, z níž ovšem může čerpat zvěř jen určitý deklarovaný podíl. Není na místě naříkat, že zvěř nemůže za vysazování smrčin se sníženou
produkcí biomasy potravy apod. Přijatelná konzumace nesmí být překročena, a bude-li proto honitba málo výnosná, mělo by se to promítnout do výše nájmu. Také myslivost musí začít akceptovat myšlenky trvale udržitelného, popř. přírodě blízkého hospodaření se zvěří. A to nejen kvůli poškozování lesa, ale i kvůli samotné zvěři. Na příkladu současného zhoršení vitality srnčí zvěře lze názorně dokumentovat, kam vede nerespektování přirozeného chování a dalších okolností ovlivňujících přirozenou početnost. Přírodě blízký management zvěře by proto měl být uplatněn zejména v chráněných územích, neboť také zvěř je zde předmětem ochrany. Tato ochrana však neznamená zvýšený či neregulovaný početní stav. Naopak, početnost zvěře by měla odpovídat výsledku přirozené predace velkých šelem. Pouze s tím rozdílem, že pokud zde predátor není, nahradí ho lovec a hlavním kritériem výběru se stane věk a vitalita. Bohužel, současná myslivost takové názory vesměs není dosud schopna akceptovat, zohlednit např. v chráněných územích a prosadit v legislativě, čehož čerstvým příkladem bylo např. projednávání prováděcích vyhlášek k zákonu o myslivosti č. 449/2001 Sb.
Cíle navrhované metody
- Navrhnout takový způsob stanovení procenta semenáčků poškozených okusem, který lze monitorovat, a sledovat tak vývoj obnovy.
- Stanovit zásady výběru místa pro takové šetření a zajistit, aby šetření mohl každý kontrolovat.
- Provedení musí být jednoduché a výsledek by měl jednoznačně vést k rozhodnutí, zda je skutečná celková početnost spárkatých přežvýkavců vyšší než přijatelná a zda je ji třeba redukovat. Přijatelný (normovaný) stav by byl indikován přípustnou mírou okusu, vyšší poškození by mělo vést k redukci zvěře, hlavně nepůvodních druhů.
Metodika
Procento poškozených semenáčků navrhujeme zjišťovat na trvale označených transektech. Zakládáme je v porostech starších 70 let se sníženým korunovým zápojem (80 % a méně) a s dřevinnou skladbou blízkou cílové, kde jsou již patrné známky přirozené obnovy. Transekt (3 m široký pruh, který snadno pozorujeme) značíme barvou na středové stromy v řadě. Délka by měla být taková, abychom při šetření zapsali alespoň 100 jedinců monitorované dřeviny. Počet transektů v honitbě musí vycházet z konkrétních podmínek a potřeb monitoringu, odvíjí se především od proměnlivosti stanovištních podmínek na daném území a druhů chované zvěře. Rámcově lze doporučit počet asi 1 transekt na 100–200 hektarů porostů nad 70 let, které jsou tvořeny cílovými dřevinami.
Okus hodnotíme u semenáčů dřevin vyšších než 20 cm (u nižších se často projevuje ochrana vegetačním krytem – trávy, borůvčí) a nižších než 150 cm. Hodnotíme aktuální poškození bez rozlišení jeho intenzity na jedinci, tzn. prostou přítomnost okusu.
V nižších polohách stačí jedno šetření ročně, a to před rašením podrostu, obvykle v dubnu. Ve vyšších polohách, kde se silně projevuje sezónní migrace zvěře, doporučujeme provést šetření dvakrát ročně, a to v jarním období (květen – červen) a na konci vegetace (září – říjen). Rozhodující je vyšší hodnota. Takové šetření je důležité obvykle v horských podmínkách pro rozlišení, jak se na škodách podílí srnčí zvěř. Relativně vysoký letní okus v nižších polohách totiž naznačuje, že srnčí zvěř má v zimě (po migraci jelení zvěře) na svědomí vyprázdnění potravní niky a neúměrné zvýšení škod od jelení zvěře.
Procento poškození se stanovuje obvykle pro dvě skupiny dřevin:
1. Pro dřeviny běžně dosažitelné jako semenáčky ve vyšetřovaných porostech (proto méně poškozované) s eskalací poškození až při významném zvýšení početnosti zvěře. Řadíme sem zejména buk lesní (smrk obecný).
2. Pro dřeviny potravně atraktivní, např. jedle bělokorá, javor klen, jeřáb ptačí, jasan ztepilý, dub letní a zimní, habr obecný.
Výsledky šetření
Výsledkem šetření na transektu je tudíž průměrné procento okusem poznamenaných jedinců prvé skupiny a jedinců druhé skupiny. Nejsou-li přítomny semenáčky dřevin obou skupin, hodnotí se okus pouze podle přítomného druhu, a to podle následujících kritérií.
Přijatelné (normované) početnosti zvěře (tzn. na daném stanovišti maximálně únosné) odpovídá okus u prvé skupiny (buk lesní a smrk ztepilý) nejvíce 20 % jedinců, u dřevin druhé skupiny (potravně atraktivní) se připouští nejvíce okus 40 % jedinců.
Minimální početnosti spárkaté zvěře by odpovídal okus druhé, atraktivní skupiny dřevin, do výše nejvíce 5 % jedinců.
Tyto stanovené meze únosnosti vychází ze situací na územích různých NPR, která jsme prověřovali, kde dochází k úspěšnému odrůstání dřevin (Mrkva, Čermák, 2001; Čermák, Mrkva, 2002). Korespondují s podobnými údaji udávanými v literatuře. Perko při rozsáhlém výzkumu obnovy (o výšce 30–150 cm) v letech 1969–1976 ve Slovinsku zjistil, že u dřevin, jejichž pokryvnost v obnově je větší než 20 %, je kritickou hodnotou (po jejím překročení má okus výrazný vliv na možnost a kvalitu obnovy dřevin) hodnota koeficientu okusu 0,35, což odpovídá 35 % poškozených dřevin (Perko, 1983). Řada dalších autorů zdůrazňuje rozdílnou zranitelnost jednotlivých dřevin a také rozdílnost jednotlivých oblastí z hlediska kritických hodnot okusu. Při základním stanovení přípustné míry okusu však lze z těchto hodnot vycházet, tím spíše, že hodnoty kolem 30% ztráty uvádí jako kritické i řada dalších výzkumů (Accetto, 1986; Eiberle, Nigg, 1987; Finďo, 1992). Je možné, či dokonce pravděpodobné, že se výše uvedené a takto nastavené hodnoty budou měnit. Současně se mnohým jeví jako dost tolerantní. Za současného, vesměs značně neutěšeného stavu, kdy okus je stále tak intenzivní, že znamená naprostou selekci některých druhů dřevin, prodlužuje neúměrně obnovní dobu a promítá se do kvality mlazin, však nepovažujeme za účelné vytýčit prakticky nedosažitelné hodnoty. Pokud by se navrhovaná metoda ujala, ukázalo by se, zda nastavená výše přípustného okusu umožní odrůstání semenáčů, zda má obecnou platnost, nebo ji bude pro některé podmínky třeba zpřísnit apod. Konečným cílem je permanentně se obnovující les, který nakonec vytvoří zvěři mnohem lepší životní podmínky než nyní. Kromě toho je jedinou možnou cestou k řešení, jak zmírnit negativní dopady globální klimatické změny v lesních ekosystémech.
Seznam použité literatury je k dispozici u autorů příspěvku.
Adresa autorů:
Ing. Petr Čermák, Ph.D.,
Prof. Ing. Radomír Mrkva, CSc.
Ústav ochrany lesů a myslivosti,
LDF MZLU v Brně, Zemědělská 3, Brno 613 00