Rizika ponechávání lesních ekosystémů samovolnému vývoji
Motto: “Nejde o připravenost. Nechme to být a sledujme, co to dělá. Ekosystém se do přirozeného stavu dostane sám”.
Vladimír Krečmer
Odpověď MVDr. J. Bláhy na otázku LP (5/2003, str. 233), zda je nepřirozený lesní ekosystém připraven na to, aby jádrová zóna (bezbariérová) pokrývala do 3–5 let 30–40% plochy NP Šumava.
Les je v zákoně ll4/1992 Sb. stanoven významným krajinným prvkem a lesní zákon 289/1995 Sb. definuje lesy jako národní bohatství, jež je nenahraditelnou složkou životního prostředí. Tyto právní formulace vyplynuly z vědeckého poznání působení lesů v životním prostředí. Účinky, které člověk označil za pozitivní z jeho hledisek, pokládáme za environmentální funkce lesa.
Máme-li na mysli životní prostředí zahrnující také konkrétní potřeby lidské společnosti, rozlišujeme např. funkce klimatické, hydrické, vodohospodářské, půdoochranné, rekreační, zdravotní i funkce v ochraně přírody. Lesní ekosystémy mají výrazný vliv nejen na prostředí uvnitř lesních porostů či v jejich vnějším lemu, nýbrž i daleko od nich v celé krajině. Některé z uvedených funkcí lesa jsou sice generovány uvnitř lesních ekosystémů, avšak “spotřebovávají se” v jejich okolí (např. podmínky pro přiměřenou ochranu krajiny před vodním živlem a erozí).
Rizika samovolného vývoje lesů pro kulturní krajinu
Změny v environmentální funkčnosti lesních ekosystémů, spojené s ponecháním lesů samovolnému vývoji, mohou znamenat jistá rizika pro kulturní krajinu v našich podmínkách. Nemám na mysli omezené plochy lokálního významu, tvořící např. zlomek plochy povodí. Jde zejména o velkoplošná rozhodnutí pro někdy až desítky tisíc hektarů lesa, jaká mohou padat např. při snahách o co nejrychlejší dosažení kritérií národního parku podle doporučení IUCN s 60–75% celkové plochy ponechávané přírodnímu vývoji - ihned či po období jistých příprav (20–30 let), velice krátkém z hlediska nakládání s lesy. Nebo při ponechání ekonomicky nezajímavých lesů bez hospodářských zásahů - k tomu měla starší generace lesníků určité zkušenosti z horských lesů ochranných.
Je třeba bedlivě uvážit, že lesy na území s bezzásahovým režimem mohou podlehnout živelným jevům, a to tím spíše, čím vzdálenější jsou po staletích lidského vlivu od přírodního stavu svou druhovou, prostorovou i genetickou skladbou. Velkoplošné destrukce lesa (větrem, sněhem a námrazou, přemnožením hmyzu, požárem) s následnou přírodní sukcesí mohou podstatně měnit účinky lesa na klima, půdu, vodu na velmi dlouhou dobu, a to ne jen na místě destrukce. Pro přírodu ani druh či míra změn, ani časové měřítko nic neznamená (ona si vždy “sama pomůže”), pro kulturní krajinu může jít o pohromu.
Příklad z Bavorského národního parku (BNP)
Některé přírodní procesy, zintenzívněné bezzásahovostí, mohou působit v kulturní krajině jako ničivé přírodní živly, pakliže přestoupí hranice bezzásahového území. V září 1993 jsme s německým přítelem, odborníkem na vztah lesů a vody, navštívili tehdejšího ředitele a zakladatele BNP s realizací bezzásahové zóny dr. Biebelrietera. Při exkurzi parkem jsme přišli k bystřině, do níž spadlo několik vyvrácených velkých smrků z příbřežního porostu. Z hlediska principu bezzásahovosti byl zdůrazněn význam vývratů v toku jako obohacení vodního i břehového ekosystému. Byla to nesporně pravda: kromě vzniku nových ekologických nik v samotném toku si již proud obtokem překážky vytvářel břehovou nátrž s možností dalšího obohacení biodiverzity (např. břehule). Z principu bezzásahovosti bylo vše v pořádku. Není však BNP součástí kulturní krajiny? Neexistuje poměrně velká pravděpodobnost, že se v horském povodí vyskytne vydatný déšť? Nejsou vůbec horská území střední Evropy pokládána v hydrologii za oblast vzniku častých povodní v bystřinných povodích? Takové srážky nesporně mohou vyvolat povodňovou vlnu v bystřině, která překážku tvořenou vývraty může odnést za hranice BNP. Nejsou tam mosty, komunikace, osady, města? Kmeny nesené přívalem mohou ucpat průtokový prostor pod některým mostem. Vytvoří se velké jezero, může se protrhnout násep... “To se, probůh, nestane!” zněla odpověď. Příklad ze života po povodních 1997 a 2002 je dost výmluvný v tom, jak z přírodního procesu může i po docela lokální “bezzásahovosti” vzniknout lokální či regionální katastrofa.
Přemnožení kůrovce v Národním parku Šumava (NPŠ)
Jsou však i rizika další, vázaná k velkoplošným destrukcím lesa. Přemnožení kůrovce v NPŠ (přes všechny opačné domněnky zastánců okamžitě zaváděné bezzásahovosti a varování nejen lesnické vědy, o nichž se dnes rádo mlčí) vedlo k odumření a destrukci lesních porostů dosud zhruba na 2500 ha (SKUHRAVÝ 2003). Týž autor odhaduje, že bez dodatečně prosazené asanace by plocha kůrovcem zničených porostů smrku dosáhla 10–12 tisíc ha. Na německé straně v Böhmerwaldu jde o destrukce na ploše 4000 ha - opravdu velké plochy hor, na nichž environmentální funkce lesa rozhodně mohou doznávat podstatných změn.
Otazníky bezzásahovosti
Pokládám za velmi znepokojující, že těmito aspekty bezzásahovosti jako by nebylo chuti se zabývat - třeba na základě dávno známých vědeckých poznatků o lesním prostředí, nebo také vědecké metody ekonomického hodnocení pouze čisté přírody, tj. životadárných funkcí lesů, kterou MŽP ČR předpokládalo uplatnit v širokém měřítku k výpočtu ekologické újmy v hospodářských lesích. Lze snad předpokládat, že by příroda uvnitř hranic NP byla jiná oproti přírodě vně této hranice a újma na čistě přírodních životadárných funkcích lesů mohla vznikat jen narušením lesa hospodářského?
Generátorem důležitých environmentálních funkcí lesa je lesní půda se svými charakteristickými vlastnostmi. Jestliže lesní porosty odumřou a příroda má sama pracovat procesy sukcese na jejich návratu k původní funkčnosti, je nutno uvážit řadu otázek. Jsou časová měřítka návratu k původně funkčnímu lesu přijatelná z hlediska možných dopadů na kulturní krajinu, či nikoli? Jaký bude funkční účinek sukcesních stadií? Víme, že se pomístně nemusí vyvinout původní lesní ekosystémy (zejména na exponovaných svazích, balvanitých půdách s intraskeletovou erozí). Poukazuje se však např. také na možnost, že ve vyšších polohách “zelené střechy Evropy” budou v budoucnosti v důsledku destrukce smrčin a velkoplošně změněných stanovištních podmínek horské lesy parkového typu. Tedy velké plochy, které budou dlouhodobě bezlesé, se závažnými změnami místního podnebí, půd a s pravděpodobně značnými změnami v utváření srážkoodtokových procesů a následnou větší hydraulickou zátěží koryt toků atd. Hydrologické studie urychlené těžby a obnovy lesa v Beskydech ukázaly, že lesní půda má se svými dlouhodobě vytvořenými vlastnostmi velkou setrvačnost z hlediska vlivu na srážkoodtokové procesy po odstranění dřevinného porostu. Avšak na půdách náchylných k zamokřování může po odpadnutí pump transpirační vody docházet k výrazným změnám hydrických vlastností půd a tím k iniciaci dalších změn prostředí (máme zkušenosti např. z Českomoravské vysočiny).
Jako mikroklimatologové jsme byli před lety voláni k objasnění trvalého nezdaru obnovy lesa (přirozené i umělé) na holinách po žírech mnišky ve 20. letech min. století. Zjistili jsme, že tam vzniklo zamokření půdy a zrašelinění povrchu. Vyvinulo se tak specifické místní klima s výskytem přízemních celoročních mrazů včetně nejteplejšího měsíce července. To vše se může dít v časových měřítkách zcela lhostejných pro přírodu, s nesporně velmi zajímavými přírodními jevy v bezzásahové přírodní laboratoři. Kde je však odpovědnost vůči kulturní krajině, když bychom se při experimentování s přírodou nestarali o možná rizika a spokojovali se např. jen s bonmotem, že “příroda si pomůže”? Zdá se, jako by počáteční nadšené, okamžité zavádění bezzásahovosti v NPŠ a selhání optimistických názorů o chování kůrovců nebylo zatím náležitě zváženo. Alespoň v soustavných kampaních v mediích, ale i v některých dokumentech a ve vystoupeních odpovědných činitelů nenacházíme ani slovo o odborných kritických analýzách, třeba dávno k tomu publikovaných. Co k tomuto jevu, tak vzdálenému výměně názorů na odbornou problematiku, vlastně vede?
Vědecké poznatky a předběžná opatrnost
Ekolog prof. Vladimír Úlehla si ve své znamenité knize “Napojme prameny” (1948) představoval naše hory pokryty souvislým pláštěm nedotčených lesů jako ideál pro krajinu. Psal přece “o utrpení našich lesů”, jak zněl podtitul jeho knihy. Některým následovníkům v ekologii či environmentální politice však dnes jako by nevadily tisíce hektarů destruovaných horských lesů. O vztazích těchto lesních území ke krajině v podhůří jako by se nechtělo uvažovat v zápalu nadšení nad co nejrychlejším zaváděním bezzásahového režimu na velkých experimentálních územích.
Přírodní laboratoře, kde jsou chráněny nejen přírodní objekty, ale i přírodní procesy, nepokládám za špatnou myšlenku. S takovými cíli bychom však měli pracovat nejen s nadšením hlasatelů nové éry, ale také s předběžnou opatrností, a tedy i s ohledem na rizika, která vyplývají z poznatků např. užité klimatologie, hydrologie a pedologie i ze základních poznatků o přírodních i antropických složkách lesních, u nás až na naprosté výjimky vesměs kulturních ekosystémů. Ne proto, abychom nadšení hasili, ale kvůli včasnému hledání cesty k útlumu rizik, vystupujících v naší kulturní krajině, v níž území, zvláště chráněná pro ochranu přírody, nejsou izolovanými ostrovy.
Kvůli významu lesů pro širší kulturní krajinu by měl být naplňován a v ochraně přírody prosazován moudrý princip předběžné opatrnosti. Nejen příroda, ale i kulturní krajina si ho zasluhují!
Adresa autora:
Ing. Vladimír Krečmer, CSc.
Na Loukoti 20, 160 00 Praha 6