Tlusté dříví - zlatý důl nebo ležák?

Milan Košulič

V roce 2000 se v Německu konalo kolokvium s názvem v nadpisu tohoto článku. Asi 300 účastníků z lesnické a pilařské branže čekalo na jasnou odpověď. Nedočkali se. Mluvilo se spíše jen o stanoviscích, resp. subjektivních postojích k problému těch či oněch oborových zástupců. Pro aktuálnost věci i v ČR si dovoluji k námětu vyjádřit vlastní názor.

Kdo se přizpůsobí?

Jde o problém jen zdánlivě nový. Zrodil se v okamžiku, když se přibližně před 10 roky i české lesnictví vydalo na cestu ekologického obhospodařování lesů. Různověký a smíšený les se stal heslem zamýšlených ekologických přeměn českých lesů. Širší využívání jemnějších pěstebních postupů s podstatně vyšší účastí listnatých dřevin pak cestou k nim.

Přitom se na něco tak trochu zapomnělo. Na to, že za x let bude lesní hospodářství (LH) nabízet jinou skladbu dříví: více listnatého a tlustého, což se nebude muset jeho odběratelům líbit.

Dnešní odbytové problémy a vývoj cen dřeva naznačují nejméně dvojí:

- samofinancování LH nelze zajišťovat bez úzké vazby na “kupce”;

- s ohledem na vyšší poslání lesů může dojít k nepříznivým důsledkům pro plnění ostatních funkcí lesů, pokud se pěstění lesa bude podstatněji přizpůsobovat požadavkům odběratelů dříví a ty přitom nebudou v souladu s ekologickými cíli LH.

Z uvedeného lze odvodit hluboce pragmatickou, triviální otázku: Kdo se komu má přizpůsobit?

Možnosti budoucího vývoje

Dřevoprodukční a ekologické funkce lesů, zdánlivé jádro tohoto problému, nemusejí být zásadně v rozporu, dokud do hry nevstoupí produkční prvky podstatně ovlivňující určitým způsobem odběratele dříví. V daném případě větší množství dříví tlustého a listnatého. Na tento problém se však nelze dívat jen z pohledu okamžité situace na trhu. Je-li dnes stav takový, že o tlusté dříví není zájem a jeho nabídka objektivně dále poroste, jsou v podstatě jen tři možnosti dalšího vývoje: buď výrobce (LH) tento výrobek neprodá a tlusté dříví zůstane v porostech stát (zůstane “skladem”), nebo výrobce sníží cenu na takovou úroveň, že vzroste poptávka nebo LH přestane tlusté dříví pěstovat. Jádrem problému tedy není rozpor mezi ekonomikou a ekologií, ale neochota a neschopnost LH snížit náklady, a tím i cenu tlustého dříví (a dříví vůbec).

Avšak zde se objevuje další kardinální otázka: S produkcí jakého typu dříví (dimenze a druh) je dosažitelné relativní optimum stavu lesa pro plnění jeho ekologických funkcí na přijatelné úrovni? Již dnes lze v zásadě konstatovat některé objektivní minimální parametry stavu lesa, který tyto funkce ještě může poskytovat - určitý podíl starého, tedy i tlustého dříví v různověkém, převážně smíšeném lese na “normálních” stanovištích jako v hlavním typu lesa budoucnosti. A řekněme rovnou: s větším podílem tlustého a listnatého dříví, než s jakým lesnictví disponuje dnes.

Není zřejmě sporu o nezbytnosti vyšších podílů listnatých dřevin k posílení ekologické stability lesních ekosystémů. Tomuto trendu je třeba se technologicky v budoucnu přizpůsobit. Jednoznačná shoda však nemusí být v posuzování nutných vyšších podílů tlustého dříví v budoucí produkci lesů.

Význam pěstování tlustého dříví

Vhodnost uznání významu, a tedy i nutnosti produkce tlustého dříví podporují například tito autoři (citace prokládám svými poznámkami):

- Prof. V. ÚLEHLA (1947) napsal: “Velkou vododržnost projevuje les s vysokým obsahem ‘vodních jímek’, (...) mladší lesy nevyvinou vůbec vodní jímky. Teprve v lese 150 až 200letém je vodní jímka v plném rozvoji, (...) tj. v době, až mu lesníci říkají les přestárlý”. Z autorovy práce jasně vyplývá, že teprve tlusté, staré stromy jsou perlami vododržnosti lesa.

- CH. MASER (překlad 1996) uvádí:

“Starý les... je nejstabilnější stadium (...), zřetelná ekologická stabilita těchto starých porostů, a tedy i stromů souvisí s jejich diverzitou. (...) Ta je největší ve starém lese.”

“Při přeměně lesů je naším záměrem výrazně a trvale snižovat věk stromů. Tím ovšem měníme celou dynamiku lesa, aniž bychom měli sebemenší představu či údaje o tom, jak taková činnost ovlivní trvalost lesa v čase. Abychom dnes dosáhli co největších výnosů dřevní hmoty, hrajeme hazardní hru s existencí zítřejších lesů.”

“Po dobu několika tisíců let končily civilizace v troskách. Příčinou jejich zániku bylo stále totéž rozhodnutí - rozhodnutí pro krátkodobý ekonomický efekt. (...) Zkrátka pojem lesního hospodářství s krátkou obmýtní dobou je pojem ekonomický a nemá nic společného s biologií lesů.” I dnes nejdelší obmýtí u smrku 120-140 let je ve skutečnosti jen cca třetinou fyzického věku smrku, a tedy v tomto smyslu krátké, ačkoliv obecně v lesnictví považované za dlouhé.

“Dřevařský průmysl se musí změnit a stát se pouze jedním z řady na lese závislých průmyslových odvětví. (...) Dovolujeme, aby dřevařský průmysl mluvil za všechna na lese závislá průmyslová odvětví, i když ve skutečnosti hledá jen svůj vlastní prospěch: usiluje o co nejvyšší okamžité zisky, čímž narušuje biologické fungování lesa.”

- H. REININGER (1992, 2000): Jeho základní pěstební myšlenkou byla biologická racionalizace. “Lesník by neměl být trvale ve vleku umělého pěstování lesa. Naopak má řízením těžby aktivizovat přirozené růstové síly lesa a učinit je užitečnými pro jeho pěstování. (...) Nikoliv plné světlo, nýbrž polostín spojený s ochranou mateřského porostu formuje ‘dětský pokoj’ lesa. Dlouhodobé clonění, na němž se výrazně podílejí tloustnoucí slabší a poté samotné tlusté stromy, přispívá k výchově nárostu, k autoredukci a jeho diferenciaci s velkým světlostním přírůstem mateřského porostu. (...) Přírodě blízké pěstění lesa proto vrcholí uměním prodlužovat dobu clonění.” To je postup nutně spojený s produkcí tlustého dřeva. “Autoregulační procesy probíhají lépe ve výběrném než pasečném lese. (...) Automatická biologická produkce spočívá proto především v dlouhodobém a stálém rozvíjení porostní clony s výraznou spoluúčastí tlustých stromů. (...) Vertikální struktury nejsou možné bez starých, tlustých, vysokých stromů. (...) Chceme-li přispět ke zvýšení stability našich porostů, musíme porostní struktury budovat podle vzoru pralesů, tj. mj. i tlustými stromy.”

“Čím déle se zachovají tlustší a tlusté úrovňové a předrůstavé stromy, tím déle také setrvá vícevrstevná nebo alespoň dvouvrstevná, a tedy i stabilnější porostní výstavba a fungující autoregulace v podrostu pod vlivem porostní clony.”

“Vyhovět požadavku a zakládat lesnickou produkci na dočasných metodách zpracovatelských technik dřevařského průmyslu je při dlouhodobém plánování v les-ním hospodářství sotva možné. Ale není to ani nutné, jelikož zařízení pil se stejně každých cca deset let obnovují, a tím se mohou pružně přizpůsobovat nabídce dřeva, jako např. překvapivě rychle došlo k zavádění pásových pil.”

- Z. POLENO (1997): “Při podrostním způsobu hospodaření a dlouhé obnovní době se těží v průměru stromy větších tlouš-těk než při holosečném hospodářství (v důsledku světlostního přírůstu) a jednicové náklady na těžbu a přibližování se z toho důvodu snižují. (...) Uplatňování výběrného principu po celou obnovní dobu umožňuje dosahovat přírůstu na nejkvalitnějších kmenech, a tím dosahovat dřevo větších dimenzí a nejvyšší kvality” Kulminace běžného přírůstu, kdy se rovná průměrnému přírůstu věkovému, dosahuje mnoho stromů až při vysokých dimenzích okolo 60–70 cm výčet. tl.

- I. MÍCHAL (1992, 1999): “(...) nejpříznivější statické poměry jsou (v přírodním lese) ve stadiu dorůstání (to je přibližně shodné s typickou strukturou výběrného lesa). (...) Čím hlubší je koruna a čím je těžiště stromu posunuto níže, tím odolnější je vůči větru a sněhu solitérní jedinec; je tedy mechanicky nejodolnější formou stromu.” Dostatečný počet solitérních stromů je možný jen ve výběrném lese; jejich vznik je vázán na starší a staré, tlusté stromy. “Ve výběrném porostu jsou trvale přítomny stromy takových rozměrů, jaké v pasečném lese tvoří spíše výjimku. Výběrná seč postupně uvolňuje jedince s vysokou mechanickou stabilitou, kteří by při růstovém rytmu vlastním pasečnému lesu dávno podlehli živlům. Výběrný les je proto nejodolnější forma hospodářského lesa.”

- M. SCHMITT (1994): “Větru odolnější hodnoty štíhlostního poměru h:d (výška/výčet. tl.) rychleji přibývá u tlustších stromů než stromů slabých (slabších).”

- K. WAGNER (2001): “Bavorsko zůstává proti pilařskému průmyslu tvrdé. Přes současné špatné odbytové možnosti jehličnatého dřeva nechce se Bavorská státní správa lesů odchýlit od svého cíle přírodě blízkého hospodářství s vysokou cílovou tloušťkou. (...) Problém tlustého dřeva nehodlá uznat. Vysoce jakostní tlusté dřevo, které Státní lesní správa dává na trh, musí prostě pilaři odebrat.”

Vliv jemného hospodaření na produkci tl. dříví

Jak dalece může ovlivnit zjemnělé obhospodařování lesa produkci tlustého dříví, mohu doložit modelovou kalkulací na příkladu těžby cílových tlouštěk s těžební intenzitou přibližně odpovídající běžnému přírůstu smrkového porostu:

Předpoklady:

- počáteční zásoba C1-stromů 300 ks/ha;

- desetiletá obnovní těžba 80 m3/ha po celou obnovní dobu;

- v 1. decenniu s průměrnou výčetní tloušťkou 42 cm, objemu 1,72 m3/ks, s průměrným přírůstovým procentem (p %) těžených stromů v prvních dvou decenniích 2 %, později 1,5 %.

Výsledky:

- Za 50 let se celkem vytěží 179 stromů s průměrným výčet. tloušťkami 42 cm (1. dec.), 44 cm (2. + 3. dec.) 49 cm (4. + 5. dec.).

- Pro obnovní těžbu v dalších 3-4 decenniích zbývá 121 stromů na ha k dalšímu tloušťkovému přírůstu do dimenzí 50-60 (70 cm).

Co dělat?

- Ekologické účinky hospodářských lesů nejlépe plní lesy výběrné a podrostní s dlouhou obnovní a zmlazovací dobou. Také nejlépe splňují představu lesů blízkých přírodě. V obou těchto typech lesa objektivně nutně vzniká více tlustého dříví, protože součástí jejich pěstování je delší produkční doba a vícevrstevná porostní výstavba (aspoň 2 vrstvy).

- Bez vyššího podílu tlustých stromů než dosud nelze zajistit členitou strukturu lesa, odpovídající biodiverzitu a vyšší úroveň jeho ekologické a statické stability. Ekologická stabilita je skoro jedinou, dosud známou zárukou vysoké míry trvalosti lesa.

- I staré a tlusté, ale zdravé, ještě vitální stromy mohou také dobře přirůstat, a tím plně využívat svůj přirozený přírůstový potenciál. Bránit tomu předčasnou těžbou by bylo absurdním, nežádoucím postupem. Záměrně snižovat produkci tlustého dříví v něčí ekonomický či technologický prospěch by bylo s ekologickým lesnictvím zcela neslučitelné.

- Případným masivním tlakům dřevařského průmyslu na výraznější snižování produkce tlustého dříví je nutné všemožně čelit: kvalifikovanou argumentací, aktivitami ekologických hnutí, certifikačním režimem, v krajním případě i licenční politikou proti nezdůvodněným dovozům jiného dřeva z jiných oblastí, přinejmenším vůči “velkým” výrobcům. Příp. vlastními zpracovatelskými kapacitami státních lesů. A ovšemže podle možností i cenovou politikou - snižováním ceny tlustého dříví. To je reálná možnost, uvážíme-li, že výrobní náklady klesají s větší dimenzí dříví.

- Pro bioekologii lesních ekosystémů by bylo lépe ponechávat případnou “nadprodukci” tlustého dříví v lesích ležet (pro život lesa to nejlepší, co vůbec lze učinit), než násilně ji řešit těžbou nezralých stromů.

- Projevem dobré vůle LH alespoň zčásti kompenzovat eventuální “nadprodukci” tlustého dříví mohou být plantáže účelových dimenzí některých dřevin na zemědělstvím opuštěných pozemcích.

- Pochybnosti o technicko-technologické nevýhodnosti tlustého dříví v dřevařském průmyslu nemusí být opodstatněné. Pěstebně-ekologickým zájmům lesnictví vstřícný technický zpracovatelský pokrok lze předpokládat. Když k takovému příznivému procesu změn dochází v těžebně-dopravních technologiích (např. všeobecně lanovky, harvestory v předmýtních těžbách) za složitých výrobních podmínek, oč reálnější to může být v navazujícím dřevařském průmyslu, kde proces adaptačních změn je mnohem snadnější. Ostatně i s “nadprodukcí” listnatého dříví se bude muset dřevařský průmysl chtě nechtě vypořádat, bezpochyby úspěšně. Technice zpracovatelských prostředků nelze přizpůsobovat, alespoň ne zásadním způsobem, zdroje přírodních produktů, tj. strukturu a skladbu lesů na úkor jejich ekologické účinnosti. To jsme zažívali za bouřlivého rozvoje těžké techniky (a v jejím zájmu) v několika posledních desetiletích v podobě holosečného hospodářství. Bude-li za 50-100 let možné “něco rychle měnit” v řádu 10-20 let, pak to budou zpracovatelské technologie v dřevoprůmyslu, ale nikoliv biologické procesy a s nimi spojené struktury lesa, pokud by nemělo docházet k násilí na přírodě. Svou roli přitom musí konečně sehrát i finanční ocenění ekologických funkcí lesů. A ovšemže i zásadní změny postojů českého člověka ke svým lesům, na které by “neměl dát dopustit”, aby časem nikoho ani nenapadlo licitovat o lesní produkci odporující ekologickým zásadám.

- Potenciálně hrozícímu konfliktu mezi produkcí lesů (tlustého dříví a listnáčů) a dřevozpracujícím průmyslem by se nemělo přizpůsobovat oficiální, natož skrytou odbornou podporou extenzivních pasečných forem obhospodařování lesů velkými vlastníky, natož ve státních lesích. Ty by naopak měly stát na vrcholu propagace ekologické správy lesního majetku a také ji v nejvyšší míře naplňovat.

- Nemají-li “tyto problémy” v severských zemích, pak je to mj. důsledek tamních přírodních podmínek, hned poté přizpůsobení LH k těmto podmínkám a vřelého vztahu lidí k lesům. Učiňme totéž. Využitím našich odlišných, a to jedinečných středoevropských klimatických a půdních podmínek pro pěstování lesů bohatých dřevinami, pestrými strukturami a všech možných sortimentů, tlusté nevyjímaje. Mít i v našich podmínkách i nadále v podstatě boreální les, abychom se co nejvíce nekonfliktně přiblížili požadavkům navazujícího průmyslu, by v české kotlině bylo cestou do pekel. Vědomě pokračovat v těchto tendencích správy lesů jako cestou nejmenších komunikativních odporů bychom měli považovat za smrtelný hřích v kultuře chování Středoevropanů vůči svým lesům.

- K dnešnímu “špatnému” odbytu dříví a k jeho cenám ještě maličkou poznámku: ostravský Baník rázem vyřešil (i když asi jen přechodně) poloprázdné ochozy svého stadionu skutečně účinně: pouhou desetikorunou za vstupenku rázem přišlo 18 000 diváků, naprosto nebývalé množství. Ostatně tak si počínal již pan BAŤA: vydělával nízkou cenou bot a jejich velkým prodejem. Bude-li stát 1 m3 kulatiny polovinu dnešní ceny, rázem bude zájem o dřevostavby ve velkém.

- Tento v zásadě ekonomický problém by měl český lesník považovat za velkou výzvu:

1) Zvyšovat zájem o dřevo, jak řečeno, jeho nízkou cenou, mj. zejména všemožným snižováním nákladů na jeho prvovýrobu (např. jako S. von ROTENHAN v Německu a další), a to zejména do krajností vystupňovaným ekologickým pěstěním lesů “biologickou racionalizací”. (Jak se rozhlížím po českých lesích, máme v tom u nás obrovské rezervy.)

2) Zvyšovat jakost tlustého dříví, aby se tloušťka stromů stala synonymem jakostního dříví, a to nejen u listnatých dřevin, neboť jakostní tlusté dříví si vždycky svého kupce najde. I k tomu vede levně a spolehlivě biologická racionalizace.

3) Znovu se vrhnout do víru přidružených výrob: nově, moderně, způsobem souvisejícím s lesem, na vědecky vyzkoumaných základech (mj. i pro podporu zaměstnanosti na českém venkově, což je pro LH obrovská sociálně-politická výzva). Jde o obor, pro který by se měli na fakultách odborníci přímo produkovat.

Závěr

Do posledního písmenka souhlasím s tvrzením, že LH musí být schopné samofinancování. Aby ne, když disponuje nádhernou a všestranně užitečnou surovinou, jakou je dřevo, a mimo to produkují pro život na Zemi další, naprosto nepostradatelné “výrobky” - tzv. ostatní funkce lesa. Někteří vlastníci lesů dokáží již také využívat přirozené vývojové procesy lesa ke svému vysokému hospodářskému užitku. Pokud zcela nechtěně “radím”, jak LH ekonomizovat, pak výhradně v souvislosti s faktem, že ekologické pěstění lesa, včetně produkce tlustého dříví, může být i vysoce ekonomické. Ostatně nic jiného např. H. REININGERA a mnohé jiné vlastníky lesů k ekologické správě nepřivedlo. Ekonomické problémy řeší přes ekologické pěstování lesa (žádná “touha” po ekologii, ale potřeba pragmatického, ekonomického jednání). Totéž je třeba konat u nás:

- využívat výběrné principy na co největší ploše lesů (hlavně přibližně rovnovážnou těžbu s přírůstem v každém jednotlivém porostu a dlouhodobé lehké clonění podrostů);

- pěstební etát odpovídající konkrétním potřebám jednotlivých porostů;

- co nejvíce čekat na přirozenou obnovu (i na holinách) a dokončit ji, “až co příroda nevykonala”;

- tlusté dříví míře odpovídající ekologickému pěstění lesa považovat za takovou samozřejmost, jakou je existence lesa samotného.

Adresa autora:
Ing. Milan Košulič,
K. Čapka 30,
79395 Město Albrechtice