Loupání a následné hniloby

Ing. Petr Čermák, Ph.D., dr. Ing. Libor Jankovský, Ing. Jiří Glogar

Rozsah poškozování smrkových porostů loupáním jelení zvěří sice v 90. letech minulého století poklesl, v následujících letech se ovšem stále palčivěji budeme potýkat s problémy v porostech sloupaných v 70. a 80. letech. Loupání a následné hniloby (zejména pevníku krvavějícího Stereum sanguinolentum) tak představují jeden z nejvýznamnějších problémů lesnictví v ČR, který bude s nastupujícími provozními i ekonomickými dopady zřejmě stále více diskutován. V poslední rozsáhlé inventarizaci v roce 1999 bylo v ČR evidováno cca 220 tis. ha redukované plochy poškozených porostů, v kterých lze očekávat nejen ztráty na dřevní produkci a zvýšení pravděpodobnosti narušení mechanické stability porostů (s rizikem předčasného rozpadu porostů), ale také zvýšenou predispozici vůči působení dalších škodlivých faktorů s řadou možných následných problémů.

O loupání a jeho důsledcích již byly popsány stohy papíru, vzhledem k aktuálnosti problematiky je ovšem nutné se některým aspektům stále vracet. V roce 2002 jsme na Ústavu ochrany lesů a myslivosti LDF MZLU v Brně provedli dvě rozsáhlá šetření ohledně loupání na území revíru Mořkov, LS Frenštát pod Radhoštěm a LÚ Proklest ŠLP Masarykův les Křtiny. Mnoho závěrů z těchto průzkumů má obecnou platnost.

Příčiny vzniku loupání

Ačkoliv je prokázáno, že na vznik loupání mají vliv faktory prostředí (např. struktura porostu) či stres (narušení potravního rytmu zvěře nevhodným rušením zvěře veřejností i vykonáváním práva myslivosti), za hlavní příčinu je nutné považovat především vysoké stavy jelení zvěře. V revíru Mořkov byla prokázána souvislost mezi poškozením kmenů loupáním a výší lovu zvěře, v literatuře lze najít celou řadu dalších průzkumů s podobnými závěry, publikované například v Německu TRISLEM et al. (1999) či v Polsku SZUKIELOVOU (1978). Na řadě území (např. námi monitorovaný ŠLP) stačí jen letmý pohled do vývoje stavů zvěře ve srovnání se zjištěnou dobou vzniku loupání, aby byla hlavní příčina vzniku škod evidentní. Současný trend, kdy celorepublikově dochází k opětovnému nárůstu vykazovaných stavů jelení zvěře po snižování v první polovině 90. let a kdy se v některých regionech dále rozšiřuje území obývané jelenem sikou, je proto nutné chápat jako hazard přinášející riziko vzniku nových intenzivních škod loupáním. Že to není jen teoretická hrozba, potvrzuje současná situace v Českém lese s novými masivními škodami loupáním a ohryzem.

Přetrvávající problémy se zazvěřením jsou často důsledkem špatné koncepce mysliveckého hospodaření se zvěří a uplatňování nereálných představ o chovech zvěře. Příkladem může být situace s odstřelem jelena siky mimo území, kde byl jeho odlov řádně naplánován. O odlov je nutné požádat (ačkoliv je území mimo oblast chovu a lze doložit způsobené škody), vyřízení povolení často trvá týdny (často tak mine nejvhodnější doba k odstřelu) a případné nesplnění dodatečného plánu odstřelu je sankcionováno, což řadu nájemců honitby pochopitelně odradí. Vzhledem k tomu, že náhrada vzniklých škod je nedostatečná a někdy jen problematicky vymahatelná, nemá nájemce dostatečnou motivaci k tomu, aby se škodám snažil zabránit přiměřeným mysliveckým hospodařením. Chceme-li škody opravdu minimalizovat, je nutné, aby byly vůči nájemci důsledně vznášeny požadavky na úhradu všech vzniklých škod. Vymezení škody a hlavně její náhrady by mělo být umožněno individuálně, dle místních podmínek a poznatků vlastníka lesa o skutečných ztrátách, a to ve smlouvě mezi vlastníkem lesa a nájemcem honitby. Stávající praxe při vznášení požadavků na náhradu znevýhodňuje vlastníky lesa (zdlouhavé soudní řízení, podhodnocování škod - viz níže).

Nejčastěji poškozované porosty

Dosavadní zkušenosti ukazují, že nejvíce jsou poškozovány smrkové porosty ve věku 20–40 let (II. věková třída). U mladších porostů brání loupání zavětvené kmeny, u starších silnější rozpraskaná borka, díky řidšímu sponu jsou tyto porosty také méně atraktivními stávaništi zvěře. Z hlediska porostní struktury jsou jednoznačně méně poškozovány různověké víceetážové porosty ve srovnání s porosty stejnověkými, dokládá to například VOLK et al. (2000) z horských oblastí Rakouska. Zdá se, že svoji roli hraje také struktura horizontální, větší kumulace škod nastává především v rozlehlých porostních skupinách ve srovnání se skupinami malými.

Hniloba pevníku krvavějícího a její důsledky

Neodmyslitelnou součástí škod loupáním je infekce pevníkem krvavějícím Stereum sanguinolentum (Alb. et Schw.: Fr.) Fr., synonymum Haematostereum sanguinolentum (Alb. et Schw.: Fr.) Pouz., který proniká skrze poranění do kmenů. Přestože za normálních podmínek jde spíše o saprofyta na tlejícím dřevě, v případě jakéhokoli poranění borky proniká do kmene a významně snižuje jeho mechanickou stabilitu, zároveň znehodnocuje nejcennější dřevní hmotu. Mechanické narušení suberinové bariéry (borky) je nutnou podmínkou infekce, žádná z dřevních hub totiž není schopna pronikat do kmene bez jiného mechanického narušení. Loupání tedy, bez ohledu na rozsah a dobu vzniku poškození, zásadně zvyšuje riziko sekundární infekce kmenů smrků pevníkem. Při hodnocení škod je znehodnocení dřeva hnilobou opomíjeno či podceňováno.

Hnilobou pevníku přitom bývá napadeno 40–100 % loupáním poškozených stromů (ve II. věkové třídě revíru Mořkov 59 %, na LÚ Proklest 89 %). Hniloba postupuje podle podmínek různou rychlostí, v extrémním případě byl v revíru Mořkov zjištěn postup hniloby kmenem 70 cm/rok. Hniloba zcela znehodnocuje většinou 2–3 spodní metry dřeva, v řadě případů sahá ovšem i daleko výše, do výšky 5–6 m. Ekonomické dopady jsou zřejmé a ještě se o nich dále zmíníme, podobně evidentní je ohrožení mechanické stability stromu. Stejně významné ovšem jsou, zvláště v současné době, kdy přibývá klimatických extrémů, dopady na vitalitu stromu, jeho odolnost a schopnost vrátit se do původního stavu. Námi zjištěné cca 40–60% zasažení hmoty kmene hnilobou u stromů ve II. věkové třídě určitě výrazně ovlivní adaptabilitu stromu.

Finanční ztráty způsobené loupáním

Rozsah finančních ztrát lze kvantifikovat různým způsobem. Prvním možným úhlem pohledu je srovnání cen dříví v loupaných a neloupaných porostech. Při porovnávání křivek vývoje průměrné výšky loupaných a neloupaných porostů v Hrubém Jeseníku došli SIMON a KOLÁŘ (2001) k částce cca 266 000 Kč/ha (průměrný rozdíl cen dříví v těchto porostech). Další možností je srovnat současné možné zpeněžení dřeva v daném porostu s hypotetickou hodnotou dřeva bez ztrát poškozením. Tímto způsobem zpracovávané studie v různých oblastech Evropy zjistily, že se peněžní hodnota sloupaných porostů pohybuje ve většině případů v rozmezí 70–95 % hypotetické hodnoty bez vzniklých ztrát (např. EIDMANN, 1952), v námi sledovaném revíru Mořkov to bylo 91–93 %. Vyjádřena v absolutních hodnotách překračovala průměrná ztráta zpeněžení dřeva v porostech V. věkové třídy 64 000 Kč/ha. Hodnoty z revíru Mořkov byly stanoveny na základě předpokladu prodeje všeho hnilobou zasaženého dřeva jako paliva, což se zpravidla nezdaří, skutečná ztráta při zpeněžení bude tedy vyšší. Toto srovnání navíc nezahrnuje výše zmíněné ztráty na přírůstu, odráží pouze ztrátu u vytvořené zásoby dřeva. Pokud bychom pro stejné porosty určili výši náhrady škody dle současné platné metodiky (viz rámeček), a to v době vzniku poškození (ve věku kolem 30 let), kdy je náhrada nejčastěji uplatňována, došli bychom k částce pohybující se mezi 20 000–25 000 Kč/ha. Náhrada škody by tedy zjištěné ztráty kompenzovala z necelé poloviny.

Vysoké ztráty v důsledku loupání jsou pro lesního hospodáře významné již nyní, s předpokládanými vzrůstajícími náklady, zhoršujícím se odbytem dřeva a nárůstem podílu poškozených porostů mezi porosty s obnovní těžbou se situace může ještě podstatně zhoršit. Stanou-li se tyto ztráty pro lesní majetky zásadní z hlediska jejich celkového hospodaření, lze předpokládat výraznou změnu přístupu ke škodám, a to zejména u majetků, kde je vlastník zároveň uživatelem honitby. Na těchto majetcích byly totiž škody dosud ve značné míře tolerovány či bagatelizovány. Zhoršení situace může také vyvolat, zejména v případě předčasného rozpadu porostů, rozsáhlé volání po dotacích na sanace těchto škod s argumentací založenou na faktu, že lesní hospodář neměl možnost těmto škodám účinně zabránit.

Závěr

Škody loupáním jsou nadále vážným problémem LH, v příštích letech lze očekávat eskalaci důsledků u již vzniklých škod a vzhledem k pokračování neuváženého hospodaření se zvěří také vznik škod nových. K zmírnění dopadů důsledků již existujících škod máme jen poměrně málo možností zahrnujících například podporu vtroušených dřevin či případné snížení obmýtí u nejvíce poškozených porostů. Tím spíše je třeba věnovat pozornost změnám, které zabrání novým škodám. K nim rozhodně patří především účinná a dostatečně vysoká odpovědnost nájemců honiteb za vzniklé škody, která by byla hlavní motivací pro změnu mysliveckého hospodaření směrem k únosným stavům zvěře.

Použitá literatura je k dispozici u autorů příspěvku.

Adresa autorů:
Ing. Petr Čermák, Ph.D.,
dr. Ing. Libor Jankovský, Ing. Jiří Glogar
Ústav ochrany lesů a myslivosti LDF MZLU v Brně, Zemědělská 3, Brno 613 00,

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.