Srovnání druhů rodu Abies v lesích města Písku
Jiří Šindelář, František Beran
Jedle bělokorá (Abies alba Mill.) je považována, zejména v podmínkách střední a východní Evropy, za produkčně nejvýkonnější domácí dřevinu. Vedle vysoké objemové produkce má řadu dalších pozitivních vlastností v lesních ekosystémech. Na těžších uléhavých půdách, zvláště na oglejených stanovištích středních a vyšších poloh, není ani v současnosti za tuto dřevinu rovnocenná náhrada. Kromě objemové produkce přispívají jedle jako příměs v lesních porostech opadem jehlic k tvorbě příznivých forem humusu a s ohledem na pronikání kořenových systémů i do hlubších půdních vrstev mají význam z hlediska stability porostů.
Ústup jedle
Zejména v posledních desetiletích až do současnosti dochází téměř v celé Evropě k určitému ústupu jedle, v některých oblastech v takovém rozsahu, že jsou reálné obavy o zachování této dřeviny v lesních ekosystémech. Tento jev má dlouhodobý charakter, což dokládá řada informací ze zahraničí i z podmínek ČR.
K objasnění a řešení problému ústupu jedle a k volbě opatření pro její zachování a další žádoucí využívání v lesním hospodářství (LH) může, vedle praktických zkušeností, přispět i řada dílčích oborů vědy a výzkumu. Především jde o volbu vhodné pěstební techniky, zejména hospodářských způsobů a forem, opatření ke zlepšení výsledků spojených s přirozenou obnovou, dále způsoby zakládání a výchovy porostů, mj. vhodná druhová skladba a prostorová výstavba lesních porostů s účastí jedle.
Pokud jde o genetiku a šlechtění lesních dřevin, naznačují možnosti selekce zejména některé výsledky hodnocení výzkumných provenienčních ploch, které byly do dnešní doby založeny v řadě evropských zemí. V ČR byly za účelem získání dalších informací o možnostech hromadného výběru v rámci druhu založeny v letech 1973-1976 výzkumné plochy (celkem dvacet), kde bylo využito dílčích populací jedle bělokoré z celého areálu druhu. Pro výsadby bylo celkem k dispozici 153 proveniencí jedle bělokoré (ŠINDELÁŘ 1975).
Metodika pozorování
Vedle selekce v rámci druhu Abies alba se sledují i možnosti náhrady jedle bělokoré jinými vhodnými, relativně odolnými druhy dřevin. Kromě douglasky tisolisté, která má v evropském LH včetně ČR široké perspektivy využití a kterou lze považovat na některých stanovištích (např. hospodářské soubory 43, 45, 53, 55) za vhodnou náhradu jedle bělokoré, se dále sledují i možnosti zastoupení jedle bělokoré některými cizokrajnými druhy rodu Abies.
Do série 20 výzkumných ploch z let 1973–1976 byly proto zařazeny též některé druhy a provenience cizokrajných jedlí včetně několika potomstev spontánních hybridů. Celkem bylo získáno 72 položek (proveniencí) 21 druhů a spontánních hybridů z řady zemí (Španělsko, Řecko, Libanon, Sýrie, Turecko, kavkazské republiky bývalého SSSR, USA, Kanady aj.).
V rámci tohoto příspěvku uvádíme stručný přehled výsledků pozorování na třech výzkumných plochách č. 64, 65, 66 založených v roce 1976 v oblasti Píseckých hor (LZ Protivín, nyní Lesy města Písku), kde bylo vysazeno celkem 9 taxonů rodu Abies, které jsou reprezentovány 27 proveniencemi (tab. 1). Na základě registrace mortality a biometrického zhodnocení porovnání s analogickými ukazateli proveniencí jedle bělokoré mají být posouzeny perspektivy využití jednotlivých druhů a jejich proveniencí v LH ČR.
Plochy byly měřeny a hodnoceny na podzim 1999, tedy 29 let po výsadbě, ve věku 34 let. Vedle celkové výšky, která byla měřena latí u všech jedinců, a výčetní tloušťky se registrovala mortalita a dále vitalita bonitovaná podle trojčetné stupnice (1 - strom zdravý, vitální; 2 - méně vitální, bez výrazných znaků chřadnutí; 3 - chřadnoucí). Do kategorie 2 - méně vitální se zařazovali jedinci charakterističtí kratšími jehlicemi a menším počtem ročníků jehlic. Za chřadnoucí byly považovány stromy s omezeným výškovým přírůstem, řídnutím koruny, s převážně ojedinělými až častějšími prosýchajícími větvemi (obr. 3).
Jedle bělokorá na výzkumných plochách
Jedle bělokorá (Abies alba Mill.) je na výzkumných plochách zastoupena jedenácti proveniencemi (tab. 1). S ohledem na rozmanitý původ je soubor proveniencí jedle bělokoré charakteristický značnou proměnlivostí, zejména v některých faktorech. V souborném srovnání s ostatními druhy rodu Abies na plochách zastoupených lze konstatovat vysoký stupeň přežívání, relativně dobrý zdravotní stav, průměrný růst do výšky a dobrou, u této jedle obvyklou tvárnost kmene. Tloušťkový růst a objemová produkce je však malá, ve srovnání s některými dalšími druhy jedlí podprůměrná. Přes všechny tyto skutečnosti je nutno perspektivy tohoto domácího druhu pro LH ČR považovat za pozitivní a nesporné, mj. s ohledem na to, že tato dřevina byla významnou součástí v druhové skladbě lesů v našich podmínkách a dnes je, na určitých stanovištích, z hlediska produkce a dalších významných vlastností, těžko nahraditelná.
Relativně pomalý růst (zejména výčetní tloušťka a objem biomasy v mládí) je ve středoevropských podmínkách typický a nelze proto tuto skutečnost hodnotit neúměrně negativně. Zvláště významným pozitivním kriteriem je vysoký stupeň přežívání a dobrý zdravotní stav. Z proveniencí jedle bělokoré, které jsou na plochách zastoupeny, vyniká nadprůměrnou objemovou produkcí provenience S 14 - Bardejov, Slovensko, dále 74 - Milevsko a bulharská dílčí populace 132 - Rilskie gory. Podprůměrné ukazatele vykazují provenience 81 - Vyšší Brod, provenienci 93 z Rakouska a dále dílčí populace italské. Jestliže by výsledky pozorování a hodnocení měly být využity pro selekci, pak by jako materiál vhodný zvláštní pozornosti přicházely v úvahu dvě dílčí populace - S 14 - Bardejov a 74 - Milevsko. Posledně jmenovaná dílčí populace by mohla přicházet v úvahu k zařazení do kategorie jednotek uznaných ke sklizni osiva, pozitivně ověřených.
Ostatní jedle na výzkumných plochách
Jedle cilická (A. cilicica) je druh, který se vyvinul v ekologických podmínkách ne-srovnatelných s poměry střední Evropy. Na plochách je zastoupena dvěma proveniencemi ze Sýrie a Libanonu. Je charakteristická téměř totálním úhynem a na plochách se udrželo jen několik málo jedinců (celkem 8 stromů). Ztráty uhynutím jsou zřejmě důsledkem zimních a jarních pozdních mrazů, částečně i konkurence buřeně s ohledem na velmi pomalý růst po výsadbě. Škody pozdními mrazy jsou do značné míry podmíněny časným rašením. S ohledem na uvedené skutečnosti jsou perspektivy praktického využití v LH ČR zcela negativní.
Jedle řecká (Abies cephalonica) (obě zastoupené provenience pocházejí z ostrova Peloponesos) je charakteristická značným podílem přežívání a relativně dobrým zdravotním stavem. Přírůst je průměrný až podprůměrný, zejména co do objemu. Na základě zkušeností a pozorování z jiných lokalit v ČR (ŠINDELÁŘ 1986) časně raší a možnosti praktického využití v LH ČR jsou omezené, hlavně s ohledem na problémy, které by byly spojeny se získáváním většího množství osiva z dovozu (relativně malá plocha porostů, které by mohly přicházet v úvahu pro sklizeň osiva). Může mít význam ve šlechtění, zejména pro hybridizaci.
Jedle španělská (Abies pinsapo) je v provenienčním pokusu zastoupena pouze jednou proveniencí. Mortalita je podobně jako u jedle cilické téměř totální (z vysazených 150 sazenic se udrželo pouze 9 jedinců). Růst stromů, které se udržely, je velmi pomalý, deformace kmene je častá, doba rašení intermediární. Jde o druh, o němž nelze uvažovat v praktickém LH. Vedle výsledků pozorování na výzkumných plochách (mj. na lokalitě 58 Jíloviště) tento názor dokládají i zkušenosti z arboret a parkových výsadeb. Nalezne zřejmě určité upotřebení ve vhodných mírných ekologických podmínkách v okrasném zahradnictví.
A. borisii regis z pohoří Pindos v Řecku se na plochách 64, 65 udržela do věku 29 let ve značném počtu. Vykazuje dobrý zdravotní stav, průměrný výškový i tloušťkový přírůst, téměř bez jakýchkoli deformací kmene. Přes tyto pozitivní zkušenosti (na jiných výzkumných plochách založených VÚLHM Jíloviště - Strnady neroste) jsou však možnosti praktického využívání v LH omezené až nereálné.
Za jedli téhož postavení v botanickém systému je možno považovat i čtyři dílčí populace jedle, které byly dodány z Řecka s označením Abies hybrids. Jde o provenience ze středních a vyšších horských oblastí z nadmořských výšek 950–1450 m. Na výzkumné ploše 66 - Karvašiny jsou všechny čtyři provenience charakteristické velmi nízkým stupněm přežívání (v průměru se na ploše udrželo jen asi 10 % z vysazených jedinců), velmi pomalým růstem a značným podílem deformací kmene. S ohledem na tyto skutečnosti je třeba, podobně jako v případě A. borisii regis, konstatovat minimální možnosti praktického využití.
Jedle obrovská (Abies grandis) je dnes již v Evropě, zejména západní, osvědčenou introdukovanou dřevinou se značnými praktickými perspektivami. Počítá se s tím, že v ČR může vedle douglasky tisolisté přispět ke zvýšení objemové produkce. V ČR jsou s pozitivními výsledky hodnoceny výzkumné plochy série IUFRO založené na 6 lokalitách. Na plochách je zastoupeno více než 30 proveniencí druhu z USA a Kanady. I některé starší výsadby, zejména z lokalit Drahenická hora (bývalý LZ Rožmitál pod Třemš., dnes LHC Johannes Lobkowicz) či z okolí Hořic v Podkrk., Rokycanska aj. dokumentují rychlý růst a značnou objemovou produkci jedle obrovské. Výsledky pozorování na výzkumné ploše 65 nejsou v rozporu s poznatky dosud známými. Úhyn na ploše je značný, což souvisí především s intenzivním postupným vylučováním potlačených jedinců v důsledku velmi intenzivního růstu stromů, které se na ploše udržely. Značná mortalita je podle zkušeností nejen z výzkumných ploch, ale i z dnes četných provozních výsadeb do značné míry důsledkem infekcí kořenových systémů václavkou. Růst jedle obrovské je rychlý, objemová produkce značná a v růstových ukazatelích jedle výrazně překračuje ostatní druhy i provenience jedlí, na ploše zastoupené. V souladu s výsledky pozorování, jinými poznatky a zkušenostmi z ČR i ze zahraničí je možno jedli obrovskou považovat za perspektivní druh. Na některých lokalitách může přicházet v úvahu jako náhrada za jedli bělokorou. Směrodatné informace pro konkrétní využívání mají poskytnout zmíněné mezinárodní provenienční plochy z let 1976.
Jedle balzámová (Abies balsamea) je na ploše 65 zastoupena třemi dílčími populacemi z jihovýchodních oblastí areálu (Québec - Kanada, Maine - USA). Všechny tři provenience jsou vitální, přežívání je ve srovnání s ostatními druhy průměrné, rychlost růstu do výšky, výčetní tloušťky i objemu nadprůměrná bez četnějších deformací kmene. Jedle balzámová dobře odrůstá buřeni, netrpí mrazem. Podle zkušeností z jiných výsadeb a poznatků z literatury dobře snáší i zamokření. Proměnlivost mezi třemi na ploše zastoupenými populacemi je malá. Z pozorování starších výsadeb, zejména v zahraničí, je známa poměrně malá objemová produkce tohoto druhu a krátkověkost. S ohledem na tyto skutečnosti se možnosti využití tohoto druhu v LH v Evropě i v ČR posuzují skepticky.
Jedle ojíněná (Abies concolor) se na výzkumné ploše 65 chová podobně jako jedle obrovská. Přežívání je extrémně nízké (ze 150 vysázených sazenic se udrželo jen 8 jedinců). Přírůst rostoucích jedinců je však značný a ukazatele produkce se jen málo liší od výsadby jedle obrovské. Příčiny značné mortality jsou podle výsledků pozorování analogické jako u jedle obrovské (václavka, v omezené míře i fyziologické vysýchání v předjarním období). Jedle ojíněná raší velmi pozdě, není ohrožována pozdními mrazy. Ze zkušeností je známo, že jedle ojíněná je ve středoevropských podmínkách dřevinou poměrně krátkověkou (HOLMSGAARD, BANG 1977). Za značnou objemovou produkcí na některých lokalitách (v ČR např. v arboretu Bukovina u Hrubé Skály v severních Čechách) vyniká A. concolor lowiana, která bývá některými autory pokládána za křížence jedle ojíněné a jedle obrovské. Na základě výsledků pozorování a dalších informací z literatury je možno, zatím, perspektivy případného využívání jedle ojíněné v LH ČR považovat za nejasné až omezené. Tento názor dokládá i skutečnost, že i v jiných evropských zemích neprojevují ani v lesnickém výzkumu, ani v provozní praxi o jedli ojíněnou větší zájem.
Závěr
Charakteristiku jednotlivých druhů jedlí, zastoupených na plochách v městských lesích píseckých, bude třeba konfrontovat s výsledky, které byly nebo budou registrovány na dalších výzkumných plochách téže série (58 - Jíloviště, 68 - Pelhřimov, Černovice, 62 - Nýrsko, Dešenice). Jak bylo již zmíněno, pro jedli obrovskou jsou nebo budou k dispozici srovnatelné výsledky z pozorování na jedlových výzkumných plochách z r. 1976. S ohledem na věk, kdy se uskutečnilo hodnocení (34 let), lze však výsledky a závěry, zejména o některých druzích jedlí, považovat jak z hlediska výzkumu, tak i lesnické praxe za dostatečně informativní (tab. 2).
Adresa autorů:
Ing. Jiří Šindelář, CSc., Ing. František Beran
VÚLHM Jíloviště - Strnady
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.