Přirozená obnova jedle bělokoré v genové základně Svatý Kopeček
Jiří Eichler
O problematice hospodaření s jedlí bělokorou se stále hodně mluví a píše a je jistě dobré v tom pokračovat i v "roce smrku". V odborné literatuře a lesnických časopisech jsou často publikovány vášnivé polemiky o správnosti postupů při pěstování této dřeviny, bohužel velmi často v té nejobecnější rovině. Někdy se zdá, že se s jedlí počítá jen v 5. a 6. lesním vegetačním stupni (LVS). Přitom je dřevinou, která je součástí cílové druhové skladby velké většiny cílových hospodářských souborů.
Z této skutečnosti vyplývají velmi pestré podmínky pro její pěstování. To, co se oprávněně považuje v oblastech se srážkovými úhrny kolem 1000 mm za chybný postup, může být v podmínkách suchých chlumů zcela opodstatněné. To mě vede k závěru, že je užitečnější si sdělit výsledky a postupy osvědčené v konkrétních podmínkách. Hospodaření s jedlí bělokorou je běh na velmi dlouhou trať a je potřeba se na ní vzájemně podporovat. Tato dřevina byla, je a pravděpodobně i bude vždy jen "třešničkou na dortu" lesnické činnosti, ale je dobré se starat o to, aby na tom dortu vždy byla a nebyla scvrklá. Tento příspěvek k tomu chce informací o vývoji jedné z řady lokalit bez ambicí na zevšeobecnění malou měrou přispět.
Historický vývoj a zastoupení jedle
Z historického průzkumu lze zjistit, že v lesích současné genové základny došlo v průběhu 18. století k postupným změnám druhové skladby nahrazováním vyčerpaných pařezin uměle zaváděným smrkem a borovicí. Nicméně ve všeobecné části LHP LHC Kopeček na období 1968-1977 se o lese této oblasti v období kolem roku 1800 píše: "V severní části lošovského lesa převládala jedle. Pařeziny byly v trati mezi Posluchovem a Ovčačkou, mezi dnešní zoologickou zahradou a Kartouzkou a v trati na Šlupku. Na severních svazích směrem k Novým Sadům převládala ve starších porostech jedle s příměsí buku, dubu, místy smrku a borovice, v mladších porostech převažoval již smrk s borovicí."
Po nástupu lesního rady Julia Wiehla v roce 1895 na liechtensteinský majetek došlo v těchto lesích (stejně jako na většině vhodných lichtensteinských majetků) k systematické obnově jedle bělokoré, a to především pro stanovištní vhodnost a vysoké výnosy. Wiehl hospodařil podle zásad porostního hospodaření s důrazem na trvalost a vyrovnanost produkce. Proto prosazoval zásadně smíšené porosty s hlavní dřevinou smrkem, který měly v dostatečné míře doplňovat dřeviny odolné škodlivým činitelům. Zavedl tzv. "ideální schéma" zastoupení dřevin – smrk 50 %, jedle 25 %, modřín 12,5 %, borovice 12,5 %.
Toto schéma nebylo dogmaticky uplatňováno v každém porostu, ale v širokém průměru bylo téměř 50 let dodržováno. Prakticky všechny mateřské porosty s jedlí bělokorou v genové základně vznikly v této době a dodnes mají zastoupení jedle až do 30 %. Lze dovodit z historických materiálů, že jedle v těchto porostech je převážně z přirozené obnovy.
V roce 1943 Ing. Novák při posledním zařízení za soukromé držby o obnově jedle uvádí: "Přes všechny potíže, které zde jsou, je nutno dosáhnouti jejího zmlazení, jen když se s obnovou správně a v pravý čas započne a umožní se včas potřebný přístup atmosférických srážek", a tvrdí, že za těchto okolností se jedle zmlazuje ze všech dřevin nejsnáze.
Všeobecná část LHP LHC Kopeček na léta 1968-1977 v kapitole "Zhodnocení růstových podmínek" o jedli v pásmu bukových doubrav a smíšených bučin s dubem uvádí: "Jedle vyskytovala se hojně a přirozeně v tomto přechodovém pásmu zájmového území. Obecně lze soudit, že kulmské zvětraliny se svými specifickými vlastnostmi, zejména sklonem k uléhání, případně zamokření rovinatého terénu umožňovaly přirozené rozšíření jedle. Také na vrcholových lokalitách s kamenitou půdou dovedla dodnes uhájit svou existenci. Tvárnost jejího kmene v tomto pásmu lze hodnotit jako dobrou, průměrnou. Zmlazovací schopnost její je dobrá až velmi dobrá. Její propagační schopnost, vitalita a přizpůsobivost k extrémním půdním, vlhkostním a klimatickým podmínkám zdůvodňují oprávnění k domněnce, že se jedná o zvláštní ekotyp jedle tohoto přechodového pásma."
Nicméně v porostech obnovovaných po roce 1945 zastoupení jedle postupně klesalo a v období let 1981-1990 se dostalo na nulovou hodnotu.
Hospodaření v letech 1990-2003
LHP LHC Šternberk na léta 1991-2000 přestal být v základních parametrech funkční již v průběhu roku 1991. V tomto roce z důvodu rozsáhlé větrné kalamity v lesích LHC skončilo provádění všech úmyslných těžeb i v porostech dnešní genové základny. Další kalamita menšího rozsahu následovala v roce 1992 a také v roce 1993 v důsledku dlouhodobého sucha byla všechna těžba naplněna těžbou nahodilou. V tomto nanejvýš nepříznivém okamžiku došlo v únoru 1994 v porostech genové základny k rozsáhlému sněhovému polomu v porostech všech věkových tříd. Suchý a teplý průběh roku 1994 umocnil rozvoj kůrovce a tento rok byl opět ve znamení nahodilé těžby. Teprve v roce 1995 se stav zlepšil a bylo možné zahájit výchovné těžby. Mýtní úmyslné těžby byly obnoveny až v roce 1996.
Kalamitní vlivy postihly především smrkovou složku zdejších porostů, jedle se s nimi vyrovnala lépe a zvýšila své zastoupení na úkor smrku. Nahodilá těžba v mnoha případech přispěla k uvolnění korun jedlí v mateřských porostech. Zároveň se vytvořila pestrá škála různě proředěných porostů.
Za počátek výraznější přirozené obnovy jedle se v této souvislosti dá považovat rok 1991, kdy jsme zaznamenali prokazatelně po mnoha letech silnější semenný rok. Další semenný rok byl v roce 1995 a 1997. V dalších letech plodila jedle více či méně každý rok.
Podpora přirozené obnovy jedle
V roce 1996 už bylo zřetelně v porostech vidět, za jakých podmínek se přirozená obnova úspěšně rozvíjí. Při přílišném proředění došlo k zabuřenění, v porostních částech s plným zakmeněním v průběhu několika let semenáčky zmizely v důsledku kombinace nedostatku světla a vláhy. Zároveň se při dosažení výšky cca 10-15 cm začaly projevovat škody zvěří. Proto jsme nejnadějnější partie začali od roku 1996 ochraňovat proti zvěři zimním nátěrem a v omezené míře ochranou terminálu koudelí.
V letech 1997-2000 byla provedena řada úmyslných těžeb s cílem podpořit existující přirozenou obnovu, pokračovat v uvolňování korun a vytvořit další východiska obnovy. Volil se pozvolný opatrný postup s ohledem na stabilitu porostů a hrozící zabuřenění. S odstupem několika let se zdá, že pro přirozenou obnovu jedle ve zdejších podmínkách poměrně nízkých ročních srážek je nejvhodnější čtyřfázová okrajová clonná seč.
Poškozování jedlí
Naše původní představa dlouhého stínění jedlového zmlazení pod porostem narazila na riziko poškozování jedlí v zástinu sekundárními škůdci, v jejichž souvislosti dochází především k předčasnému opadu jehličí. Zároveň jsme v roce 2000 zaznamenali výskyt korovnice. Škody oběma těmito faktory byly minimální, ale přesto jsme v roce 2001 požádali VÚLHM Jíloviště-Strnady o posouzení zdravotního stavu jedlových nárostů. Byl zjištěn jak výskyt houbových patogenů (Sclerophoma, Phomopsis, Valsa friesii, Botritis cinerea), tak na dvou lokalitách výskyt korovnice kavkazské, která je naopak primárním škůdcem a poškozuje jedle na osluněných a otevřených místech. Zpráva VÚLHM z tohoto šetření doporučila následující postup: "Pro korovnici vznikají optimální podmínky při náhlém vystavení jedlového nárostu slunci po holoseči nebo předčasné probírce. Z toho vyplývá, že nebezpečí silnějšího napadení lze snížit především tehdy, budou-li nárosty uvolňovány postupně. Ponechávat nárosty příliš dlouho ve velkém zástinu by zase znamenalo možný rozvoj houbových chorob".
Pravidla pro obnovu porostů
Proto v současné době používáme s maximální pružností následující pravidla pro obnovu porostů:
- těžba se do porostu vrací po 2-4 letech;
- její intenzita se řídí zdravotním stavem zmlazení a nárostů, intenzitou zabuřeňování a snahou zajistit, aby jedle měla v mezích možností maximální výškový předstih před dalšími dřevinami.
V průběhu postupného procloňování se nárosty samovolně doplňují o další dřeviny. Zároveň obnova pokračuje dále do porostu. Tímto postupem lze dosáhnou za 15-20 let po zahájení obnovy výšky nárostů 2-3 metry se zastoupením jedle od 5 do 50 procent. Zakmenění mateřského porostu se v těchto částech sníží na úroveň 1 až 2 desetin plného zakmenění. Tento postup se zatím ukazuje jako funkční. V současné době je v genové základně a přilehlých porostech cca 6-7 ha nárostů se zastoupením jedle přes 20 % ve věku 8-15 let výškově diferencovaných od 35 cm do 3 m a dalších cca 15 ha porostů více méně souvisle podrostlých semenáčky jedle ve věku do osmi let s výškou do 35 cm.
Od roku 2000 se upustilo od umělé obnovy jedle a umělá obnova ostatních dřevin je redukována na nezbytný rozsah (doplnění chybějících listnatých dřevin, silně zabuřeněné části apod.). V ochraně proti zvěři jsme se postupně dopracovali k pomístné střídavé ochraně nátěrem a koudelí. V současnosti se pokoušíme v nejbezpečnějších partiích ponechávat jedlové zmlazení bez ochrany, jednak z důvodu nižšího stavu zvěře a jednak proto, že se stoupající plochou a množstvím zmlazení úměrně klesá riziko výraznějších škod. Nepříliš jasná je zatím otázka výchovných zásahů v nárostech, ale s velkou pravděpodobností se při zvoleném způsobu obnovy nebude možné prořezávkám vyhnout, a to především vzhledem k nutnosti úpravy druhové a prostorové skladby.
Obnovní doba v genové základně je stanovena na 50 let při obmýtí 120 let. Vzhledem k charakteru lokality a stavu porostů budeme usilovat o změnu obmýtí na 110 let s možností zahájit obnovu intenzivnější probírkou mezi 60. až 70. rokem věku porostu a intenzivně ji rozvíjet již v 8. věkovém stupni. Odložením počátku obnovy riskujeme, že mateřský porost nebude v závěru obnovy dostatečně vitální a stabilní. Zároveň se tím otevřou mnohem větší možnosti porostní diferenciace.
Adresa autora: Ing. Jiří Eichler
LČR, LS Šternberk
E-mail:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: autor
GENOVÁ ZÁKLADNA PRO JEDLI BĚLOKOROU SVATÝ KOPEČEK
- Vyhlášena 1. 1. 2000 na výměře 240 ha, obhospodařuje ji LS LČR Šternberk.
Historie držby majetku
- Lesní území genové základny bylo od roku 1784 součástí spojeného panství Klášter Hradisko, které vzniklo toho roku spojením majetků několika v té době zrušených klášterů, především původního majetku kláštera Hradisko, který odnepaměti patřil premonstrátům, a majetku panství Dolany, jež bylo držbou olomouckých kartuziánů. Spojené panství bylo v letech 1784-1825 kamerální držbou, v letech 1825-1878 byli majiteli Saint Genoisové, od nichž koupil majetek Liechtenstein, který ho vlastnil až do roku 1945 (Hošek, E. - Historický průzkum LHC Šternberk, 1956).
Přírodní podmínky
- Lokalita leží v PLO 29 - Nízký Jeseník v nad-
mořské výšce 280-420 m n. m. v dubobukovém LVS.
- Průměrné roční srážky cca 550-650 mm.
- Geologické podloží tvoří kulmské droby, břidlice a slepence, které jsou místy překryty diluviálními a sprašovými hlínami. - Převažující soubor lesních typů (SLT) - 3S - svěží dubová bučina, v menší míře na sprašových a diluviálních hlínách 3H - hlinitá dubová bučina a 3I - uléhavá dubová bučina; v některých konvexních terénních tvarech 3K - kyselá dubová bučina.
- Současné zastoupení jedle bělokoré v genové základně podle LHP LHC Šternberk 2000-2009 činí 6 % (nejvyšší v porostech 9. (cca
20 %), 1. (cca 9 %) a 10. věkového stupně (cca 8 %). V porostech 2. věkového stupně není jedle zastoupena. Plošně nejrozsáhlejší jsou porosty 7. a 9. věkového stupně.
- Porosty mají pestrou druhovou skladbu, převažuje smrk s příměsí modřínu a borovice, buk je zastoupen velmi nerovnoměrně. Dále jsou v různém zastoupení přítomny téměř všechny naše domácí dřeviny a z dřevin introdukovaných především vejmutovka a douglaska tisolistá. Bonitní rozpětí u smrku je 26-30, u jedle 24- 28.
- Z větší části les zvláštního určení se zvýšenou rekreační funkcí s poměrně vysokou návštěvností obyvatelstva z olomoucké aglomerace.
- Ze spárkaté zvěře se zde vyskytuje zvěř srnčí a černá.