Kalamitám kůrovců lze čelit vyšší odolností lesa proti chřadnutí

Radomír Mrkva

Je již jisté, že velmi suchý a teplý rok 2003 nastartuje rozsáhlou kalamitu kůrovců, žijících na všech dřevinách, a výrazně zvýší jejich hynutí. Suchem totiž došlo nejen k přímému poškození listů a jehličí, ale i k proschnutí kořenů, což nepříznivě ovlivnilo vodní status rostlin, fyziologické procesy a vnitřní homeostázi. Snížená vitalita a rezistence dřevin povede k nastartování kalamitního výskytu celé řady mikroorganismů, fytofágů a prohloubí proces chřadnutí a hynutí dřevin a jejich porostů.

Můžeme říci, že takové případy tady již nastaly, dokonce i v dávné minulosti (SKUHRAVÝ 2002). Současná kalamita je však výjimečná v kontextu průběžného chřadnutí (situace s defoliací a hynutím všech dřevin se přes drobné výkyvy neustále zhoršuje).

Příčiny kalamit

Příčiny chřadnutí sice hledáme v perzistentním účinku depozic, vlivu ozónu či jiných tajemných agens, ale vysvětlení je patrně prozaické. Jde zřejmě hlavně o souhrnné účinky poškození dřevin a zejména kořenů, neboť ty jsou poznamenány každou z epizod sucha. K nim docházelo i dříve, přibližně v desetiletých intervalech, avšak v posledních letech se interval zkracuje. Ve vlhčích mezidobích nastává sice určitá revitalizace, trend však naznačuje stálé zhoršování (údaje o zdravotním stavu lesa a další, např. o zastoupení dřevin, jsou čerpány ze Zpráv o stavu lesa a LH ČR, MZe ČR).

Teplo napomohlo také přemnožení kůrovců a obecně kambioxylofágů, takže kalamita již probíhá, ale je to jen její skromný začátek. Budeme hovořit o kůrovcové kalamitě a kůrovce budeme všemi známými prostředky hubit. Tím se ale problém nevyřeší, kalamity jsou totiž nastartovány primárně působením meteorologických anomálií, vichřic, extrémního sucha nebo mrazu, následně vlivem přemnoženého hmyzu, v nedávné minulosti významně imisemi a jejich depozicemi v půdě apod. Měli bychom si ale uvědomit, že na zhoršování zdravotního stavu lesa a vzniku kalamit se podílí dlouhodobě a patrně i významně také lesnické hospodaření, a chceme- li uplatnit prevenci, bude třeba se nad problémem zamyslet a pokusit se o nápravu.

Nebezpečnost kůrovců

Kůrovci jsou vesměs paraziti, kteří jsou v převážné většině případů konečnou příčinou uhynutí stromů. Druhy osidlující kmeny smrku a borovice (již v relativně malém počtu schopny přerušit existenčně významné spojení mezi kořeny a korunou) jsou nejnebezpečnější. Jsou vlastně součástí ekosystémů přirozených boreálních lesů smrkové tajgy a horských smrčin a u borovice v Evropě součástí ekosystému azonálních přirozených porostů borovice na píscích. Zde mají svou nezastupitelnou úlohu, neboť právě oni způsobí velkoplošný rozpad lesa v optimu zralosti, díky němuž může dojít ke generační obměně a dovršení tzv. velkého generačního cyklu. Jeho součástí jsou fáze obnovy, dorůstání, optima a rozpadu.

Lýkožrouti

Vůbec nejlépe je ekologicky adaptován lýkožrout smrkový (Ips typographus) a patrně kdysi v horských smrčinách dominantní l. menší (Ips amitinus). Lýkožrout smrkový se může rychle šířit a likvidovat smrkový les na plochách tisíců hektarů díky celé řadě vyvinutých vlastností. Jde v prvé řadě o chování tzv. pionýrských brouků na začátku rojení, kteří jsou schopni vyhledat, kolonizovat a feromony označit oslabené stromy v širším okolí stávajících ohnisek. Díky rychlému přesouvání populace nemůže dojít k zániku gradace vlivem chorob a živočišných oponentů, jak se to stává u druhů hmyzu s temporární gradací. Zmíněné využití agregačního feromonu vede k tomu, že relativně nevysoká početnost kůrovců může pomocí soustředěného náletu na strom vyvolat takové snížení vodního napětí v pletivech lýka, že není možná obrana výronem pryskyřice. Navíc i nezdařenými závrty se strom primárně oslabí tak, že nakonec napadení podlehne. Lýkožrout také uniká obranným reakcím stromu díky svislým matečným chodbám a symbiotické infekci ophiostomálními houbami, které detoxikují pletivo lýka, a ochrání tak larvy. Navíc mají lýkožrouti schopnost zvýšit plodnost pomocí sesterských pokolení a v příznivých teplotních podmínkách urychlit vývoj, vytvářet více generací v roce a po přerušení chladem v něm opět pokračovat.

Vývoj boreálního lesa - předloha pro hospodaření v lese

Boreální les se smrkem a borovicí a jeho naznačený přirozený vývoj se stal z celé řady důvodů předlohou pro výnosové lesnické hospodaření. V tomto biomu euroasijské boreální tajgy se smrkem ztepilým nebo sibiřským dochází ve stadiu optima (díky intercepci a zastínění) k váznutí dekompozice a hromadění opadanky. Nedostatek živin, popřípadě i okyselení a sucho vedou k oslabení obranných reakcí stromů a k napadení dřevokaznými kořenovými houbami, václavkami sp. a kořenovníkem vrstevnatým. Snížení statické stability stromů má za následek vyvracení a zlomy stromů, na nichž se začnou rychle množit lýkožrouti, kteří jsou pak pravou příčinou rozpadu.

Přirozené horské smrčiny se u nás díky dřívější pastvě, vlivu imisí a nyní vysoké koncentraci zvěře prakticky nezachovaly v předpokládaném stavu. Dá se totiž předpokládat, že by zde byl podstatně více zastoupen jeřáb. Dávné poznatky ze Slovenska (PFEFFER 1949) poukazují na pozvolnější a dlouhodobější hynutí stromů vlivem extrémních podmínek a přítomnosti většího druhového spektra kůrovců. Z nich se na rychlejším rozpadu podílel hlavně lýkožrout menší a částečně lýko-žrout smrkový, jenž do vysokých poloh patrně migroval z hospodářských lesů. Pomalejší hynutí působili hlavně lýkohub smrkový, na potlačených stromech lýkohub matný, lýkohub horský a doprovodní další kambioxylofágové. Podíl mrtvé biomasy zde byl často vyšší než 40%, avšak hynutí neprobíhalo nikdy tak rychle jako v níže položených hospodářských lesích.

Poněkud jiný je scénář rozpadu a generační obměna přírodních azonálních borových lesů na píscích, nacházejících se ve střední a severovýchodní části Evropy, ostrůvkovitě i u nás. Zde začíná rozpad lesa přemnožením některého z temporárně se přemnožujících listožravých škůdců (bekyně mniška, která napadá i smrk, bourovec borový, můra sosnokaz, lišaj borový, píďalka borová, hřebenule borová). Po holožíru a silném oslabení stromů jsou to opět kůrovci, či jiný podkorní hmyz, kteří stromy zahubí. Primárně jde o druhy se svislými požerky, napadající kmeny, tj. lýkohuba sosnového a lýkožrouta borového.

Při dlouhodobém chřadnutí jsou ale smrk, borovice a také dub napadány v prvé řadě kůrovci žijícími na větvích: na smrku hlavně lýkožroutem lesklým a obecným, na borovici lýkožroutem vrcholkovým a lýkohubem menším, na dubu bělokazem dubovým. Mimo to se přidružují a hlavně kmen napadají další brouci, významně např. krasci. Také tyto druhy se přemnožují a zvláště ve starších, silněji postižených porostech působí hynutí.

Zvýšení dispozice ke kalamitám

Tendence dosáhnout co největšího hospodářského výnosu vedly LH již počátkem 18. století hlavně ke značné změně druhové skladby lesa. Největšího zastoupení doznal smrk a borovice (asi 54% a 17% oproti přirozenému 11% a 5%). Buk byl přirozeně zastoupen 38 %, kdežto současně pouze 6 %, jedle 18 %, současně pouze 1 % a dub 17 %, současně 6 %. Odklon od přirozené skladby dřevin a zejména úbytek listnáčů z 66 % na současných 22 % představuje v našich lesích význačný destabilizační faktor. Současně také LH kopírovalo zmíněný boreální přirozený cyklus. Fázi obnovy ovšem nahradilo vesměs umělým zalesněním, místo samozřeďujících procesů při dorůstání zařadilo probírky a fázi rozpadu nahradilo těžbou v době obmýtí s vyklizením dřevní hmoty a vznikem paseky. Ochuzování lesní půdy o humus a živiny je díky dlouhodobému odstraňování biomasy a přeměny na jehličnaté porosty, pravděpodobně významnější, než dosud předpokládáme (PODRÁZKÝ etc. 2004).

Navíc bylo třeba zajistit trvalost a vyrovnanost produkce, a proto byl les prostorově upraven pomocí věkových tříd. Takto se hospodaří nejen se smrkem nebo borovicí, kterým je takové uspořádání blízké, ale i s ostatními dřevinami. Porosty jsou víceméně stejnověké, nemají vyvinuté keřové patro s nárostem semenáčů a probírkami i těžbou se převaha biomasy již dlouhodobě vyklízí. Půda se stále ochuzuje o humus, který se ostatně na pasece stejně silně rozkládá.

Naznačený způsob hospodaření, kopírující boreální cyklus, je ale ve středoevropských poměrech s naprosto odlišnými klimatickými podmínkami zcela nepřirozený. Původně zde převládal biom opadavého širokolistého listnatého (smíšeného) lesa, hlavně s bukem, příměsí jedle a ostatních dřevin, který se obnovuje neustále, ve skupinách a v místech, kde došlo k uhynutí zralých stromů. Takový typ lesa s druhovým složením dřevin, které je adekvátním stanovišti, představuje podle současných představ odolný les, schopný díky naznačeným přirozeným procesům podstatně větší adaptace, např. na klimatickou změnu. Hospodářský les s převahou smrku a borovice je tedy díky současnému způsobu hospodaření zvláště v nižších a sušších podmínkách velmi labilní. Zejména v dospělém věku je z nejrůznějších příčin destabilizován a ohrožen rozpadem jako nedílnou součástí zmíněného velkého cyklu. V prvé řadě vlivem extrémních projevů počasí (primárně suchem), následně kůrovcovými kalamitami nebo s účastí dalších druhů hmyzu a také vlivem mikroorganismů.

Špatný zdravotní stav

To je patrně zdůvodnění, proč se neustále zdravotní stav dřevin v lesích zhoršuje a proč podle monitoringu defoliace je v současné době zcela zdravých pouze asi 5 % jehličnatých porostů (porostů s defoliací více než 25 % je přes 60 %). V případě listnatých porostů jde dokonce jen o 2 % zdravých porostů (s defoliací více než 25 % asi 40 % porostů). Podíl dříví nahodilých těžeb z celkového objemu vytěženého dřeva je rovněž varující, neboť v minulém desetiletí kolísal od 14 % do 58 %. Je pravděpodobné, že změna klimatu a současné převažující hospodaření v lese se stavy zvěře, které nepřipouštějí přirozenou obnovu, spolu s dřívějším silným vlivem imisí vytvořily podmínky pro vznik kalamit. Absencí přirozené obnovy a nevyužitím nadprodukce semenáčů k přirozenému výběru, který je předpokladem adaptace, se populace pěstovaných druhů dřevin nepříznivě geneticky manipulují, a může se tak u nich snižovat rezistence. Je třeba vzít v úvahu také to, že zatímco při velkém generačním cyklu dochází k obnově v přirozených lesích s borovicí nebo smrkem ve věku 60–80 let, v hospodářských lesích podstatně později, po 100 a více letech.

U malého generačního cyklu, přirozeného pro střední Evropu, probíhá reprodukce, a tím i adaptace permanentně. Navíc stromy z umělé obnovy nemají přirozeně založené kořenové systémy, takže mnohem hůře odolávají suchu, což může být nebezpečné v budoucnu, kdy se začnou ještě více uplatňovat některé scénáře klimatické změny.

Národní park Šumava

Tváří v tvář očekávanému přemnožení lýkožrouta smrkového je třeba zmínit také osud NP Šumava. V podstatě jde o střet dvou názorů. Ochránci chtějí co nejrychleji nastolit režim “přirozených procesů”, které, jak se domnívají, začnou probíhat potom, co smrčiny zahubí lýkožrout smrkový. Neakceptují, že smrk je na většině území NP nepůvodní, že jde o bývalé hospodářské porosty, a že proto i lýkožrouta nelze pokládat za nástroj přirozeného procesu, který jsme popsali. Nedohlédli, že následný porost bude po rozpadu, způsobeném kůrovcem, pouze jakýmsi sukcesním stadiem a že v budoucnu vznikne opět stejnověký, převážně smrkový les, opět boreálního charakteru. Takový les bude velmi vzdálen představě původního lesa s převahou buku, s významným podílem dalších listnáčů a jedle (smrku).

Naproti tomu stojí představa lesníků, kteří považují management “startující intervence”, využívající porostní mikroklima k reintrodukci původních druhů dřevin, stínomilného buku a jedle, za mnohem přirozenější a hlavně vedoucí přímo k cíli. Tím je les s původním zastoupením dřevin a popsanou věkovou a vertikální strukturou. Až se podaří založit alespoň jeho základy, bude možno jej opustit a ponechat skutečně přirozenému vývoji.

Ponechat lýkožrouta smrkového se množit a šířit, zvláště po suchém loňském roce, je nebezpečné. Je jisté, že by se přemnožil a zahubil smrčiny nejen na celém území NP, ale i v okolí, také v Německu a Rakousku. Představa, že se ponechá 75 % území parku bez zásahu a ve zbylém “nárazníkovém pásmu se bude asanovat, ale tak, aby nevznikla holina” (BLÁHA 2003), je neuskutečnitelná. Dokladem toho jsou holiny a cca 1,6 tis. ha uhynulého smrkového lesa v tzv. bezzásahovém pásmu podél hranic s Bavorským NP, kde se les ponechal kůrovci.

Možnosti ochrany proti kůrovcovým kalamitám a rozpadu lesa

V současné době je vypracován soubor účinných opatření ochrany, jejichž realizace vede ke tlumení početnosti lýkožrouta smrkového a příbuzných druhů a samozřejmě všech ostatních významných škůdců. Bohužel jde v podstatě o klasické metody a zvláště v případě lýkožrouta smrkového nic převratného patrně ani nemůžeme očekávat. Úspěšnost takové obrany závisí hlavně na tom, jak důsledně budou tato opatření prováděna. Problematické je ale hubení kůrovců a kambioxylofágních druhů, které reagují na značnou ztrátu vitality chřadnoucích stromů a vyvíjejí se převážně na větvích, ale i kmenech, částečně již jako saprofyti (lýkožrout obecný i lesklý na smrku, lýkožrout vrcholkový a další druhy na borovici, bělokaz dubový a další). Jejich početnost sice můžeme snížit včasným vytěžením a asanací napadených jedinců, avšak asanace větví je již problematická. Obrana proti těmto druhům hmyzu a zejména proti přidruženým houbám je málo účinná pro permanentní přítomnost oslabených a prosychajících stromů. Je také sporné, zda kolonizace části koruny stromu musí vždy nevratně spět k jeho okamžitému uhynutí. Zkušenosti s napadením vrcholů smrků lýkožroutem lesklým v r. 1992 ukázaly, že v mnoha případech se naopak díky této “defoliaci” upravil vztah mezi kořeny a korunou do té míry, že se zdravotní stav stromu aspoň po určitou dobu stabilizoval. Bylo by prospěšné zjistit, zda tomu tak může být i u jiných druhů kůrovců a na jiných dřevinách.

Nehledě na obranu před fytofágy, kteří vždy končí život rostliny, je třeba chápat jako primární problém chřadnutí dřevin a tomu je třeba čelit. To si uvědomili všichni zpracovatelé Národního lesnického programu (NLP), v němž se jako programové opatření uvádí potřeba “přiblížit hospodaření přirozeným procesům”. Rozumí se tím uplatnění přirozené obnovy, zvýšení biodiverzity, omezení holosečného způsobu hospodaření a naopak podpora podrostního hospodářství (Usnesení vlády ČR ze dne 13. 1. 2003 č. 53 o NLP). Vzhledem k tomu, že se v LH s dlouhým výrobním cyklem projeví jakékoli změny až za dlouhou dobu, je tento úkol velmi naléhavý. Nezdá se ale, že by lesní hospodáři významněji usilovali o dosažení takových cílů, a co je nejhorší, patrně dosud nedošlo ani ke změně představ a názorů v myslích většiny lesníků.

Ekonomické aspekty versus trvalost hospodaření

Lze očekávat, že zkušenosti z uplynulého desetiletí a následky suchého roku 2003 nás přinutí, abychom vzali v potaz jeden ze stěžejních momentů v hospodaření - zajištění produkce. Totiž, zda můžeme očekávat, že současně zakládaný a pěstovaný les způsobem, jak to činíme (podíl zalesnění SM a BO kolem 55 %, umělá obnova asi 90 %, současné zastoupení SM a BO asi 70 %), poskytne budoucím generacím výnos, jaký předpokládáme, v krajním případě, zda se vůbec takový les dožije doby těžby.

Současným trendem v jakémkoli hospodářském odvětví je snižování nákladů. Příklon k přírodě blízkému hospodaření s využitím přirozených procesů je cesta vedoucí nejen ke zvýšení odolnosti lesa, ale zároveň i snížení právě těch největších nákladů: na zakládání a ochranu lesa před buření a zvěří. Cílem by již nemělo být větší uplatnění “severské mechanizace” a technologií při pěstování lesa. Jak bylo naznačeno, ty jsou “přírodě blízké” pouze severským smrkovým lesům. Tak, jako u nás nelze pěstovat jižní ovoce, nemělo by se kopírovat severské hospodaření nejen se smrkem a borovicí, ale i ostatními dřevinami. Jako kontraproduktivní se také jeví úspory, které vznikly organizačními změnami u LČR, s. p., protože neumožní lesníkům se na velkých územích věnovat perspektivnímu hospodaření. Naopak by byla přínosná investice do vzdělání.

Naznačené a Vládním usnesením zadané úkoly by měly mít větší odezvu v plánu výzkumu, u řídících orgánů i v praxi. Například úkolem ochrany lesa by mělo být alespoň vytipovat nejvíce ohrožená území, kde by se změna hospodaření měla začít uplatňovat v prvé řadě. Pěstění a zařízení lesa by měly hledat ekonomicky a provozně přijatelné modely hospodaření v lese a způsoby jeho zařízení, ekologie by se měla zaměřit na ověření typu lesa s nejnižší evapotranspirací a vysokou hydrickou funkcí apod. Praxe by se měla více zabývat pokusnou realizací, která samozřejmě bude možná, až se konečně začnou prakticky uplatňovat mnohá zadání pro MZe ČR nebo LČR, s. p., která by měla nastolit ekologické myslivecké hospodaření se zvěří v lese.

Adresa autora:
Prof. Ing. Radomír Mrkva, CSc.
Ústav ochrany lesů a myslivosti,
LDF MZLU v Brně, Zemědělská 3, Brno 613 00
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.