Lesní ekosystémy a kauza „lýkožrout“ z hlediska různých věd

Jan Jeník

Potenciální přemnožení kůrovců v lesích ČR po mimořádně teplém a suchém roce 2003 může znovu vyvolat diskusi o oprávněnosti lesnických opatření ke kontrole tohoto škůdce i ve velkoplošných zvláště chráněných územích. Může pokračovat konfrontace názorů na lesnické zásahy proti kalamitám v obvodu přírodních rezervací a národních parků, jako tomu bylo v posledních decenniích v případě národních parků na bavorské a české straně Šumavy. Dá se očekávat, že mezi protichůdnými názory se znovu objeví teze „nechme kůrovce žít, neboť jsou součástí přírodních procesů“. Na konferenci Setkání lesníků tří generací (Česká lesnická společnost, Praha, 19. února 2004) jsem k tomuto nedorozumění vyslovil několik názorů:

1. Způsob řešení problému

V odborné diskusi na výše jmenované téma musí být na začátku volba, zda problém lesa napadaného kůrovcem budeme nahlížet racionálně, tedy na podkladě metodologie a poznatků současných přírodních a lesnických věd, nebo emocionálně na podkladě (po)citů, intuice či metafyzické teorie. I když do pragmatického rozhodování někdy spirituální hlediska pronikají, ve státě patřícím k euro-americké civilizaci je řešení problémů v lesnictví a státní ochraně přírody primárně záležitostí racionální a vychází z empirických poznatků přírodních a aplikovaných lesnických věd.

2. Různé hladiny komplexity

Z hlediska současných přírodních věd jsou všechny lesy - pralesy, přírodě blízké i hospodářské porosty - složitým a otevřeným systémem. Jejich stavbu a provoz lze nahlížet a vysvětlovat na různých hladinách komplexity (viz rámeček).

Na každé hladině pracují odborníci-specialisté, soustředění na dílčí část vyčleněnou z nadstavbového složitějšího celku: v jejich zaměření pochopitelně převládá „redukcionismus“, v němž převládají metody a teorie specifické pro cílovou hladinu komplexity. Jen menší část vědců jsou odborníci-generalisté, kteří se tvůrčím způsobem zajímají o struktury a procesy v širokém spektru komplexity a usilují o „holistický“, tj. celistvý a integrovaný výklad přírodní reality. Podle zvyklostí v evropských výzkumných institucích jsou specialisté hojněji zastoupeni v základním, badatelském výzkumu, v němž věda je ve své podstatě autonomní a jen okrajově řeší civilizační problémy. Empiricky zaměření generalisté a mezioborové interdisciplinární týmy jsou častější v aplikovaném výzkumu, kde je kladen důraz na praktické otázky.

3. Nutnost holistického posouzení

Lesní ekosystém a lesnatá krajina stojí vysoko v hierarchii přírodních komplexit. Energetické, materiálové a informační vazby v lesní krajině a návazné rozhodovací procesy vyžadují holistické posouzení, pro něž jsou naprogramované resortní ústavy a vysokoškolské katedry s širší lesnickou, ekologickou, geografickou či environmentální problematikou. Svědectví o rozdělení programů se odráží na jejich účasti v grantově podporovaném výzkumu a hlavně v relevantních odborných časopisech. Specialisté v badatelském výzkumu studují lýkožrouta smrkového hlavně na hladinách nižší biotické komplexity, zatímco ochranu nebo ne-ochranu lesa či lesní krajiny, postižené přemnoženým lýkožroutem smrkovým, mají v programu lesnicky orientované instituce. Integrované projekty pak zahrnují větší počet hladin komplexity: molekulární aspekty (např. molekulární genetiku lýkožrouta i provenience smrku ztepilého), buněčné až populační aspekty (např. fyziologii a vývojový cyklus lýko-žrouta i produkci a reprodukci jeho potravního zdroje - smrku), aspekty lesního společenstva (např. druhovou a věkovou strukturu lesního porostu i soubor predátorů a parazitoidů kůrovce), aspekty ekosystémové (např. stanovištní typ lesa i relevantní geobiocenózu) a aspekty geosystémové (např. vnější vlivy klimatické, hydrologické i půdní) apod. Civilizační souvislosti pak vnášejí do kůrovcové problematiky další socio-ekonomické faktory.

4. Směs přírodních a kulturních procesů

Důraz ekologistů na „procesy“ a „přírodu“ v tezi „nechme kůrovce žít, jsou součástí přírodních procesů“ je ve své podstatě neobhajitelný, i když je vztahován pouze na prostor tzv. přírodních rezervací a národních parků. „Procesy“ jsou neoddělitelné od „struktur“ a procesy ve smrčině plošně zdecimované žírem lýkožrouta jsou pochopitelně odlišné od mnohem košatějších procesů v patrovitém a maloplošně se obnovujícím vzrostlém lese. Na ekosystémové a krajinné hladině komplexity je právě ve starých porostech největší časoprostorová rozrůzněnost organizmů a návazných fyzikálních, biochemických, ekofyziologických a biogeochemických režimů; takové lesy jsou skutečným optimem, jež můžeme v evropské krajině chránit z hlediska trvale udržitelné ekologické stability, biodiverzity a primární biologické produkce. Ve střední Evropě, tj. na území celoplošně protkaném pozemními i vzdušnými vektory a lidskými vlivy, jsou však všechny lesy do určité míry směsí procesů „přírodních“ a „kulturních“. Nutno vědět, že na nejnižších hladinách komplexity jsou lesy jen málo odlišitelné od agroekosystémů nebo lidských sídel, jejichž organizmy i artefakty jsou většinou vytvořené z podobných přírodních materiálů a založené na stejných základních fyzikálních a biologických principech. Teze ekologistů o ochraně přírodních procesů v lesích napadených kůrovcem jsou bez poukazu na příslušnou hladinu komplexity jen proklamační.

5. Krajinná komplexita

Ochranu anebo obhospodařování lesů je nezbytné nazírat také z hlediska krajinné komplexity, z níž pak vyplývají další fyzikální, biotické a civilizační souvislosti. V horské krajině Šumavy, položené na styku tří suverénních států, je nutno respektovat konsekvence hydrometeorologické (např. odtokové poměry a riziko záplav), genetické (např. provenienci dominantních dřevin, riziko genetické eroze nebo invaze cizorodých genomů), ekologické (např. populační exploze, riziko přemnožení škůdců nebo vliv absence velkých predátorů), hygienické (např. ohniska nákazy jako je vzteklina), legislativní (např. ochrana cizího majetku nebo různé přeshraniční služebnosti), spojovací a bezpečnostní (např. nezbytná infrastruktura nebo ochrana při povodních či požárech), etnologické (např. ochrana relevantních artefaktů v rámci krajinného rázu) apod. Při rozhodování o osudu šumavských lesů napadených kůrovci je proto žádoucí využívat odborníky-generalisty pracující v oborech, jako je ekologie lesa, lesnická typologie, ochrana lesa, ekologie krajiny, fyzická geografie apod. K problematice přemnoženého lýkožrouta a k péči o ochranu přírody v přírodních rezervacích a národních parcích se mohou přednostně vyjadřovat kolektivy odborníků prokazatelně orientované na analýzu mnohostranných kritérií anebo analýzu zjištěných rizik na hladině ekosystémové a krajinné komplexity.

6. Experiment NP Bavorský les

V názorech na ochranu lesů na Šumavě, ohrožených přemnoženým kůrovcem, se v posledních dvou desetiletích silně uplatňovaly postoje emocionální a iracionální. Jejich zdroje byly na bavorské straně, kde záhy po založení Národního parku Bavorský les (dále jen NPBL) byla z podnětu entuziastického ministra pro výživu, zemědělství a lesy přijata myšlenka založení „pralesa pro naše děti a děti našich dětí“. Převážná část tohoto parku byla od r. 1987 ponechána „samovolnému vývoji bez vlivu člověka“, a to i v době, kdy pod vlivem imisního oslabení smrčin, větrných polomů a globálního oteplování ve střední Evropě vznikaly ve vyšších nadmořských výškách příznivé podmínky pro kůrovcovou kalamitu. Bez důkladné analýzy odborníků byl tak zahájen velkoplošný experiment, k němuž hlavní aktéři až dodatečně nacházeli zdůvodnění v článcích ochranářů a expertizách několika specialistů. Nejsilnějším obhájcem bezzásahovosti zůstal první ředitel NPBL Hans Bibelriether, původem dendrolog z mnichovské univerzity, který s úspěchem spolupracoval i s ochranářským tiskem a spisovateli. Racionální řešení kůrovcové kalamity na české straně se začalo postupně vytrácet po roce 1991, kdy vznikl Národní park Šumava (dále jen NPŠ). Početné dokumenty v archivu tohoto parku svědčí o kontroverzních názorech a protichůdných aktivitách řídících pracovníků dvou dotčených resortů (MŽP, MZe), lesních hospodářů, odborníků z vědeckých a výzkumných institucí a ad hoc svolaných expertních komisí v rámci státní ochrany přírody a akademií. Během jednání byly postupně opouštěny racionální postoje a šumavské lesy v široce vymezených jádrových zónách byly ponechány žíru přemnoženého škůdce. Jednostranná medializace tohoto fiktivního sporu a šanování lýkožrouta ekologisty v rámci preference „přírodních procesů“ byly propojeny s emotivní averzí veřejnosti k lesotechnickým opatřením (každý pokácený strom může být „dřevařský podvod“) a k běžným potížím či chybám lesního provozu v exponovaném horském terénu (každá erozní rýha po traktoru může být „vandalství“). Mezi argumenty byla citována také podpisová akce, ve které bezzásahovost podpořila stovka českých vědců; prověrka zúčastněných snadno prozradí, že většina jmen v seznamu této akce jsou odborníci-specialisté, profesně zaměření na objekty studované nižších hladinách přírodní komplexity; v seznamu se nedostávají odborníci s prokazatelnou aktivitou a vědeckými publikacemi v oboru lesních ekosystémů a horské krajiny. Zpráva jedné ze dvou vyžádaných mezinárodních komisí (IUCN) poskytla o ochraně Šumavy žel velmi povšechné formulace daleko vzdálené od seriózního auditu.

7. Nutnost komplexního hodnocení problematiky

Na bavorské straně se na přelomu roků 1997/1998 uskutečnilo jednání mezinárodního odborného grémia, vyvolané obavami místního obyvatelstva z rozvíjející se kůrovcové kalamity. Dosavadní trend rozsáhlého experimentu s bezzásahovým režimem byl na naléhání státního ministra pro výživu, zemědělství a lesy zachován jen v jádrové zóně původní části NPBL, ale v rozšířené části byla doporučena postupná přeměna smrkových monokultur při aktivní ochraně ohrožených porostů až do roku 2017. Nikdy však na bavorské straně nevznikla holistická expertiza či komplexní audit, který by pozitivně vyhodnotil experiment se šanovaným kůrovcem na hřebenech Šumavy. Byly uveřejněny úzce pojaté články, jež v postižených porostech např. kladně hodnotí počáteční zdar přirozené obnovy. Původní předpoklady autoregulace populace lýkožrouta smrkového a údaje o minimální těžbě dříví v oblasti NPBL postupně vystřídal reálnější popis gradace a lesotechnických opatření, včetně těžby a odvozu dříví na nemalých plochách (zejména v nově připojené části tohoto parku). Na české straně se k problematice ochrany lesů na Šumavě vyjadřovali vědečtí pracovníci několika akademických ústavů, výzkumných ústavů, lesnických a přírodovědných fakult a odborníci z praxe. V článcích lesnických, přírodovědných a ochranářských časopisů, ve sbornících SILVA GABRETA a v referátech různých konferencí převážily názory na aktivní ochranu šumavských lesů před přemnoženým kůrovcem. S principem absolutní bezzásahovosti v I. zónách národních parků a s pasivitou na území národního parku se plně neztotožnila ani vědecká rada NPŠ, ani žádná jiná relevantní vědecká rada v rámci vědecko-výzkumné základny ČR. Extrémní názory ekologistů horlivě šířené médii nebyly nikdy podepřeny syntetickým odborným elaborátem zpracovaným na hladině ekosystémové a krajinářské komplexity.

8. Mezioborová syntéza v dosavadních dokumentech

K problematice kůrovce se vážou tři významné dokumenty, které přiměřeně zastupují žánr mezioborové syntézy: Obsažný elaborát „Ochrana přírody a péče o les v NPŠ“ (MŽP a NLK, Praha 1999) vznikl ve spolupráci odborníků sdružených převážně v Národním lesnickém komitétu. V něm obsažené argumenty k vývoji a aktivní ochraně lesa byly oponovány na veřejném semináři v Akademii věd ČR; jeho závěry a doporučení ochranářského managementu byly dramaticky prověřeny samotným vývojem kůrovcové kalamity na Šumavě na přelomu 20. a 21. století. Druhým pozoruhodným týmovým elaborátem je „Plán péče Národního parku Šumava“ (Správa NP a CHKO Šumava, Vimperk 2000), který je nesporně nejobsáhlejší pragmatickou analýzou stavu ekosystémů a krajiny na území českého národního parku. Jako dílo zkušeného kolektivu správy NPŠ, konzultované s mnoha odborníky-generalisty a prověřené důkladnou oponenturou, tento víceoborový dokument obsahuje racionální doporučení k ochraně národního parku v reálných podmínkách středoevropského pohoří. Třetí významný elaborát spjatý přímo i nepřímo s kauzou lýkožrouta na Šumavě je obsažná monografie široce erudovaného vědeckého pracovníka z Entomologického ústavu AV ČR „Lýkožrout smrkový a jeho kalamity“ (V. Skuhravý, Praha 2002), v níž je problematika jmenovaného škůdce pojednána v širokém celoevropském kontextu a patřičně zhodnoceno riziko neuvážené bezzásahovosti v postižených národních parcích.

9. Podceňování lesnických zkušeností

Letité nedorozumění v kauze „lýko-žrout“ mezi odborníky- specialisty z převážně v badatelských institucí a odborníky- generalisty z aplikovaných výzkumných ústavů a fakult pochopitelně ovlivňuje jednání a rozhodování na úředních místech státní ochrany přírody a u regionálních orgánů; prostřednictvím tisku a televize je veřejnost nemálo ovlivňována také aktivisty některých nevládních ekologických organizací. Je pravděpodobné, že emocionálně podbarvené podceňování lesnických zkušeností, lesnického výzkumu a lesnického provozu bude nadále ovlivňovat management v národních parcích tvořených převážně lesními ekosystémy. Na Šumavě lze očekávat spory např. při arondaci prvních zón a propojování vrchovišť s ostrůvky přírodě blízkých porostů, oddělených smrkovými monokulturami; na neporozumění jistě narazí výchovné zásahy směřující k obnově smíšených horských lesů v místech, kde chybí jedle a listnáče a kde převládají nevhodné provenience smrku. Věda, výzkum a návazné technologie by měly tvořit racionální jádro všech rozhodovacích procesů. Převaha racionality si zaslouží být dále podporována víceoborovými projekty a relevantními syntézami, jejichž závěry snad budou častěji prezentovány v odborném tisku, popularizovány ve veřejných médiích a projednávány na víceoborových konferencích. V tomto smyslu byl seminář České lesnické společnosti o lýkožroutu smrkovém jistě přínosem.

Adresa autora:

Prof. Ing. Jan Jeník, CSc.

Přírodovědecká fakulta UK v Praze

e-mail:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Tento příspěvek přednesl autor na 28. setkání lesníků tří generací s názvem Nebezpečí kůrovce v roce 2004 (19. února v Praze). Pro LP byl pouze upraven.

Hladina/úroveň komplexity

Pojem „hladina/úroveň komplexity“ se vztahuje k hierarchické organizaci přírodních objektů, nahlížených podle stavby a dynamiky jejich esenciálních částic. Hierarchie těchto hladin stoupá od hladiny atomární přes vyšší hladiny (postupně založených na molekulách, buňkách, pletivech, orgánech, jedincích, populacích, společenstvech/biocenózách) až po hladinu ekosystémovou a ještě výše po hladinu geosystémovou, tvořenou širším krajinným rámcem a případnými civilizačními vazbami. Hladiny komplexity nejsou založeny na časoprostorových rozměrech, takže např. společenstva (i ekosystémy!) lze identifikovat ve světě mikroorganizmů podobně jako v rozměrných lesních porostech, potažmo v lesních ekosystémech. Při hledání příčin určitých jevů na libovolně zvolené hladině komplexity se věda přednostně opírá o poznatky na hladinách nejblíže nižších; naopak při hledání důsledků a širšího významu studovaných struktur a procesů na kterékoli zvolené hladině je nutno hledat nápověď také na hladinách vyšších.