J. E. Chadt-Ševětínský a jeho vzkaz současným lesníkům
Radomír Mrkva
Dne 27. 5. 2004 byl v Lysicích uspořádán celostátní seminář „Vyhlášení památného stromu J. E. Chadta-Ševětínského“, pořádaný ČLS, LČR, s.p., LS Tišnov a Obecním úřadem Lysice. Seminář měl obsáhlý program, věnovaný zámku, tamní oboře a zámeckým rodům, dále samotné osobě vzpomínaného, a zvláště pak památným a významným stromům (viz reportáž v aktualitách na str. 28, pozn. red.). Nebyl však vzpomenut Chadt-Ševětínský jako lesník.
Stěžejní dílo J. E. Chadta - Ševětínského (Dějiny lesů a lesnictví, vlastní náklad, Písek, 1914) nelze považovat pouze za průvodce historií a sumarizaci lesnických, dendrologických a přírodních pozoruhodností. Mezi tyto informace také nepochybně zapadá, z pohledu ochrany lesa zajímavý, historický přehled o „živelních pohromách, které lesům velice škodily“, ať to byla sucha, vichřice, „sněholomy“, či hmyzí škůdci, zvláště pak „kůrovec či lýkožrout, mniška nebo houba jehlotrus“. Poučné a zároveň nadčasové je ale také to, jak autor svými nebo citovanými slovy (od tehdejších lesníků či kronikářů) hodnotí příčiny takových kalamit. Spojují se často se způsobem hospodaření v lesích a je pozoruhodné, jak jsou takové analýzy jasnozřivé a doporučení k ochraně i pro nás velmi aktuální. Retrospektiva působí dojmem, jako by se problémy a názory na způsob jejich řešení pohybovaly od dob minulých po jakési pomyslné spirále. Zjišťujeme, že současný, stále se zhoršující zdravotní stav našich lesů, kalamity ze sucha, gradace kůrovců apod. jsou pouze pokračováním minulých podobných problémů, které se již dříve pokoušeli lesníci řešit. Je až s podivem, jak jsou některé tehdejší názory a doporučení „moderní“, jak často již byla nastoupena cesta k nápravě, ale také jak často se vývoj vracel zpět a podobné problémy se znovu vynořily. Proto stojí za to na dávná hodnocení vzpomenout a čerpat z nich poučení a inspiraci.
Lesnický konzervatizmus
Z objemného díla o 1122 stranách může současného lesníka zaujmout zvláště historický přehled o „hospodářství lesním“ (str. 930–943), a to nejen proto, že je zde uveden vývoj způsobů hospodaření, včetně popisu lesa a širších příčin a souvislostí, které si vynutily takové změny. Z popisu způsobů hospodaření ale také zjistíme, že názor na využívání lesa a později hospodaření a neblahé následky, které z toho pro les vyplynuly, se až s podivem, téměř cyklicky mění. Je až nepochopitelné, jak je lesnictví konzervativní, stále se nepoučilo a setrvává v zaběhlém stereotypu. Nepochybně je to dáno mj. samou povahou lesnického hospodaření, kdy následky různých zásahů v lese mohou hodnotit a poučit se z nich až následné generace lesníků.
Způsoby hospodaření
Úvodem zmíněné kapitoly se popisuje nejstarší hospodářství toulavé, které vyplynulo z dávného využívání lesa k těžbě jednotlivých stromů požadovaného sortimentu. Připomíná to současně popsanou těžbu cílových tloušťek, nicméně v tehdejším provedení, v době vysoké spotřeby dřeva, to představovalo drancování lesa. Zvláště poté, co si stále stoupající potřeba a obchod se dřevem vynutil hospodářství toulavo-pasečné. Protože se v lese zároveň pásl dobytek a mlází se používalo ke stlaní, vzpomíná se napomenutí lesmistra Raymanna na Krumlovsku, aby tamní šafáři „mladé porosty šetřili a vzrůsti nechali, jelikož vhodné dříví po blízku Krumlova již vůbec není“. Takový stav vedl k zavedení hospodářství holosečného, kdy těžba byla přehledná, které však v „lupenatých lesích“ vedlo ke vzniku pařezin s krátkým obmýtím pro výrobu palivového dřeva. Potřeba stavebního dříví nastolila proto hospodářství výstavkové, dvou a vícesečné, které však v důsledku problémů s obnovou (pastva, hrabání steliva) dalo vzniknout porostům „neobyčejně chudým na kmeni, kde jednotlivé pně byly silně ovětvené...“. Jako řešení se proto považovalo stejnoleté pasečné hospodářství kmenové, kdy ještě v té době nebyl zcela jednotný názor na zakládání lesa. Jak se dočteme, „jedni vychvalovali holosečné hospodářství s umělým zalesněním, druzí doporučovali zmlazování pod ochranným porostem“ . Se zavedením staťové soustavy a vznikem stejnoletých kmenovin se však „pomístná obnova v porostech začala považovat za bezúčelnou“ a usilovalo se o dosažení stejnověkých zapojených monokultur. Odchýlení od této zásady se považovalo za zločin. Byla „nouze o druhy dřevin“ (dnes bychom řekli, že se snížila druhová diverzita), neboť se vyséval nebo sázel vždy jen jeden druh dřeviny. „Kde rostl dub, bylo kacířství pěstovati buk, kde se buku dařilo, jedli pěstovati. Měkké druhy dřevin platily všude, borovice ve smrkovém, smrk v jedlovém porostu za buřeň.“
„Současně pozorovalo se, že vichřice v těchto nyní docela stějnověkých povstalých porostech v neslýchané míře řádila a půda v mezerách značně zchudla. Následek toho byl stále udržování zápoje korun ve výši. Rovněž zmizela jedle všude z hlavního porostu nových seteb, kde zmlazení holosečí povstalo, nebo kde u semenných sečí smrk nebo též buk ne docela z ochranného porostu se neodstranil.“ V té době se však v lesích ještě intenzivně hrabalo stelivo, a tak se rozvolněné a zakrnělé porosty zalesňovaly ještě dodatečně síjí borovice. „Naši předkové pokládali za veliký pokrok, že buk a jedli z původního přirozeného stanoviště vytlačili a na jejich místě rychleji rostoucí borovici a všeobecně hledaný smrk pěstovali... Na velkých holosečných plochách ničily ponravy kultury, v souvislých stejnoletých porostech borových nebo smrkových řádila mniška, ve starých porostech kůrovec a vichřice“. Počátkem 19. století se po pruském vzoru začala u nás masově pěstovat borovice, takže se hovoří o borové mánii, neboť borovice se měla stát hlavní pěstovanou dřevinou. Zemská lesní inspekce tehdy přísně dozírala, aby nebylo při obnově používáno smrkové semeno. Borovice však očekávání nenaplnila, a to také proto, že „při zakládání borovin nebyly brány její požadavky, a tak jakmile se ukázalo, že čisté borové porosty nejsou schopné dalšího vzrůstu, byly, jako lesníky nenáviděná dřevina, nahrazeny smrkem“. Smrk tak zaujal stanoviště jiných dřevin a také ovšem stanoviště zcela nevhodná - vznikla smrková mánie. Mnohde zcela vymizely původní druhy dřevin a zůstaly po nich jen pojmenování lesa (doubrava, bučina, jedlina). Ale i v těchto případech se ukázalo, že „stejnost druhu dřeviny se nedá v oddílech dodržeti, ba seznalo se, že mnohé druhy dřevin se jináče k úplnému vývinu vypěstovati nedají, než ve smíšení s jinými, a že promíšením jiných druhů stromoví nebezpečí v mlazinách oproti mrazu a horku, později větrolomu, žíru hmyzového a ochuzení půdy se zmenšuje. Proto pěstování smíšených porostů stalo se skoro hlavním úkolem hospodářským.“
Již na přelomu 18. a 19. století zmiňuje Chadt-Ševětínský, že po požadavku jednověkosti, posléze „stejnorostebnosti“ nastalo období, kdy si lesníci uvědomili, že po uvolnění zápoje se dostaví nejen přirozená obnova, ale také světlostní přírůst, což byl první krok k sečím prosvětlovacím. „Současně přesvědčili se praktikové o půdozlepšující, a tím přírůstek zvětšující síle půdoochranných dřevin. Počaly se podrůstající dřeviny stínmilující ... šetřiti. Nevyžadovalo se více udržování nejvyššího zápoje korunového až do doby sečné, nýbrž jenom toliko ještě úplné krytí půdy, bez rozdílu hlavním porostem nebo uzavřeným podrostem.“ Tím, že se doba obnovní prodloužila, zmenšily se paseky a doporučovaným výsledkem byly nestejnověké (a nestejnorostebné) porosty. „Pozorovalo se, že nestejnoleté porosty méně než stejnoleté ochuzením půdy, žírem od hmyzu, mrazem a suchem trpí. Nastala snaha, aby zúmyslně, kde možno, vypěstovaly se nestejnoleté porosty a nastal návrat ku hospodářství toulavému, ale ve formách nových.“ Pro různorodost stanovištních podmínek a růstových vlastností stromů se popisuje vznik hospodářství nejmenších ploch, které by časem mohlo přejít k hospodářství stromovému.
Nepoučili jsme se
Tím popis hospodářství lesního, jak se jevil Chadtu-Ševětínskému na počátku 19. století, končí a my si uvědomujeme, že prozíraví lesníci (viz. též později Konšel, např. 1933) již v té době analyzovali zcela správně příčiny kalamit jak abiotických, tak hmyzích a až s podivem spatřovali řešení a nápravu ve změně hospodaření a návratu ke způsobu, který my nyní označujeme jako přírodě blízký.
Je to bohužel tak, že jsme se ze starých zkušeností nepoučili a teprve nyní začínáme hledat řešení, když už je ohrožení lesa klimatickou změnou mnohonásobně větší než dříve, objevují se kalamity či pandemie nejrůznějšího charakteru a dochází k celkovému, stoupajícímu onemocnění dřevin. Avšak tak, jako dříve trpěly lesy a jejich obnova pastvou dobytka, potýkáme se stále neúspěšně s mysliveckým obhospodařováním spárkaté zvěře, které vede většinou k zamezení nebo alespoň silnému selektivnímu ovlivnění přirozené obnovy. Nedali jsme na dřívější doporučení vzpomínaných lesníků a lpěli konzervativně na zavedených postupech zakládání, výchovy a hospodářské úpravy lesa. Proto jsme, až na výjimky, nepostoupili významněji ve zvýšení ekologické stability a zajištění trvalosti všech funkcí lesa. Stále převážně zalesňujeme uměle, což zvláště u listnáčů a priori značně snižuje schopnost takových jedinců přežívat stále častější epizody sucha. Opakovaná obnova, používání herbicidů, oplocování a ochrana proti zvěři vede k neúměrným a stále se zvyšujícím nákladům na založení porostů. Možná ale, že ještě závažnější jsou ekologické škody, neboť již několik generací neprobíhá v populacích dřevin přirozený výběr, a proto i adaptační proces na měnící se ekologické podmínky. Domníváme se, že problém vyřeší šlechtění, využívání výběrových stromů, kontrola přenosu semen apod. Uplatnění původních ekotypů je nepochybně správné, ale přednost by měla mít přirozená obnova autochtonních populací, a to všech běžně pěstovaných listnatých dřevin, s obezřetností u dubů. Zachování ekotypů jedle pomocí přirozené obnovy je při tom snad nejožehavějším současným úkolem.
Podrostní hospodářství se hlavně pro nadměrný okus semenáčů mimo oplocenky nedaří, jedle je u nás zastoupena pouze 0,9 % a změna pasečně mýtného hospodaření v lese věkových tříd, až na několik prvních náznaků řešení, dosud nedozrála ani v hlavách převážné části nás lesníků. S postupným prořeďováním a rozpadem porostů dochází pro nepřítomnost semenáčů a v důsledku nevyvinutého spodního patra k silnému zabuřenění. V jehličnatých porostech nejběžnějších středních poloh se obvykle objeví porosty ostružiníku, všude jinde pak hustý travní porost a neproniknutelný drn. Stává se také často, že se provede clonná seč v porostu bez přítomného zmlazení, kde sice na jaře objevíme husté porosty semenáčů, které však díky okusu neodrostou, a tak se postupně „vypěstuje“ pouze hustý travní porost.
Problém je již v tom, že až na dub a buk (omezeně javor a olši) byly všechny původní listnaté dřeviny, včetně výše uvedených, označeny v zákoně o lesích č. 289/95 Sb., vyhl. č. 83 za meliorační a zpevňující (??), jako kdyby tyto druhy dřevin nemohly hospodářský výnos poskytnout. Přitom nelze opravdu dohlédnout, jak se do 100 let změní ekologické podmínky pro existenci jednotlivých druhů dřevin a zároveň i požadavky na odbyt jejich dřeva. Pokud jde o první problém, pak s největší pravděpodobností a na základě sledování trendu v uplynulých 40 letech se odhaduje oteplení v průměru o 3 °C a změna klimatu spíše na kontinentální se suchým jarem a létem. Znamená to, že jako dosud budou problémové ty druhy, které se pěstují z větší části na nepůvodních stanovištích, tj.: smrk, borovice a dub.
Z toho všeho, co bylo řečeno, plyne, že Chadt-Ševětínský byl prozíravý lesník se schopností analýzy a dedukce a že by asi nebyl příliš spokojen s naším počínáním. Natož co by řekl na umístění své pamětní desky u sice věkovitého, ale silně proschlého a dožívajícího smrku v zámeckém parku Lysického zámku na Tišnovsku. Právě zde je totiž oblast silně poznamenaná suchem, kde by měly být uplatněny jeho vize, jakož i naše představy o lesním hospodářství 21. století.
Adresa autora:
Prof. Ing. Radomír Mrkva, CSc.
LDF MZLU v Brně,
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.