K obnově porostů na horní hranici lesa

Jiří Souček

Vzhledem k plošné výměře lesů by se obnova porostů okolo horní hranice lesa mohla jevit lesnicky okrajovou záležitostí. Ve skutečnosti však je vážným ekologickým a environmentálním problémem a situace vyžaduje trvalou pozornost. V důsledku nedávné destrukce lesa imisemi se hranice lesa místy významně posunula níže a tím se rozšířilo pásmo krajní ekologické zátěže. Stanovištní poměry zde jsou natolik extrémní, že pěstební postupy, které nebudou brát přísný ohled na potenciálně přírodní obnovní pochody, nutně selžou.

Příklad z přirozených porostů

Smrkové porosty při horní hranici lesa vytvářejí skupinovitou strukturu, vzájemné pozitivní působení stromů ve skupinách upravuje možnosti růstu a obnovy. Struktuře přirozených porostů v těchto polohách byla věnována značná pozornost (např. HESS 1936, KUOCH, AMIET 1970, STROBEL 1997). Informace o možnostech jejího dosažení umělou obnovou jsou však omezené. Jednou z možností obnovy lesa je výsadba ve skupinách. Německá literatura používá termíny "Rotten" a "Rottenbildung" pro uzavřené skupiny (shluky) dřevin v těsné blízkosti, kde alespoň u okrajových stromů větve sahají až k zemi (SCHONENBERGER 2001). Skupinovité výsadby lépe využívají příznivé mikrostanovištní podmínky, stromky uvnitř skupin se vzájemně pozitivně ovlivňují. Zalesňování vysokohorských lokalit v alpských oblastech potvrdilo přednosti skupinovitých výsadeb z hlediska větší vitality a stability vznikajících porostů, volná místa mezi skupinami umožňují jejich postupné rozšiřování a vznik diferencované porostní struktury a textury. Celoplošné výsadby jsou ekonomicky náročné, vzniklé stejnověké porosty jsou opakovaně poškozovány biotickými a abiotickými vlivy (FILLBRANDT 1999, SCHONENBERGER 2001).

Umělá obnova - otevřená otázka

Velká část porostů smrkového lesního stupně nebyla v minulosti pro technologickou nepřístupnost a mizivý hospodářský výnos obhospodařována a byl v nich stanoven režim ochrany přírody. Absence hospodářských zásahů se projevila právě po náhlém náporu imisí, kterému dospělé porosty nepřipravené pro obnovu rychle podlehly.

Největší problémy byly v Krkonoších. Proto tam byl v roce 1993 založen na dvou plochách pokus s výsadbou dřevin na příkrém severozápadním svahu Růžové hory v nadmořské výšce 1370 m, v SLT 8Z a 9K (horní hranici lesa zde představuje vrchol Růžové hory 1390 m). Jde o výsadbu na holině a podsadbu v rozvolněném smrkovém porostu. Na plochách (každá o velikosti 50 x 50 m) se výsadbou vytvořily skupiny smrku v rozestupech 2-5 m, skupiny tvoří 20-30 jedinců ve sponu 0,5-1 m. Pro výsadbu pod porostem se přednostně vybírala existující rozvolněná místa, porostní zápoj nepřesahoval 30 %. Mezi skupiny smrku byly vysázeny kleč a jednotlivě jeřáb. Obalené sazenice měly odpovídající původ i kvalitu. Ponechané vysoké pařezy na holině omezují plazivý pohyb sněhu deformující stromky, přístupu zvěře zpočátku bránil val z odtěžených stromů. Na výsadbách se od roku 1995 sleduje výškový růst a zdravotní stav (olistění, žloutnutí, poškození sněhem a zvěří). Při hodnocení se zohledňuje pozice stromů v rámci skupin, pod porostem též pozice výsadby k původnímu porostu (umístění pod korunou, ve světlinách).

Výsledky pokusných výsadeb

Ztráty po výsadbě na žádné z ploch nepřesáhly 7 %. Šok z přesazení se nepříznivě projevil na zdravotním stavu a růstu po dobu 2-5 let (déle u podsadeb), následný vývoj závisel na pozici stromků v rámci skupin. Pozitivní ovlivnění jedinců uvnitř skupin se projevilo již před jejich zapojením, stromky uvnitř skupin vykazují vyšší výškový vzrůst a lepší zdravotní stav (obr. 2). S rostoucím věkem se výškové rozdíly v rámci skupin zvětšují. Světlo a teplo jsou hlavní růstové faktory v těchto polohách, snížený přístup světla omezuje růst výsadeb pod porostem. Podsadba smrku má po deseti letech o čtvrtinu nižší střední výšku ve srovnání s holinou, výšky v rámci skupin jsou pod porostem vyrovnanější. Skupiny na holé seči se po deseti letech postupně zapojují, pod porostem lze očekávat jejich zapojení v příštích 5-10 letech.

Olistění smrků je dlouhodobě stabilizované (80-85 %), poněkud vyšší defoliace jedinců na holině je důsledkem hromadění a druhotného přemísťování sněhu. Na místech s odvívaným sněhem výsadby poškozuje mráz a abraze (obrušování) ledem, pod sněhovými návějemi jsou výsadby poškozovány deformacemi, mechanickým poškozením a houbovými patogeny. Pod porostem se kromě poškození v důsledku dlouhodobé akumulace sněhu objevují mechanická poškození způsobená pádem ledovky a sněhu z korun. Výrazné žloutnutí bylo zaznamenáno pouze ojediněle.

Kleč vykazuje na holině příznivý růst a zdravotní stav, část výsadeb již plodí. Snížený průnik světla a tepla pod porost výrazně omezuje růst a přirozenou morfologii keřů. Na holině kleč urychluje zapojování skupin smrku a pozitivní vliv skupin na okolí, smrky v těsné blízkosti kleče nevykazují známky sníženého růstu nebo zhoršeného zdravotního stavu. Jeřáb vysazený jednotlivě je decimován opakovaným okusem jelení zvěře. Poškození zvěří by se mělo snížit po zapojení skupin.

Na obou plochách se opakovaně přirozeně zmlazuje smrk, zejména u skupin a pařezů. Obnova na ležícím dřevě je pouze omezená, nerozložené dřevo s nedostatečným kontaktem s půdou neposkytuje vhodné podmínky. Z dalších dřevin se jednotlivě obnovují jeřáb, břízy a vrby, zmlazení kleče nebylo zjištěno, přestože v okolí je dostatečné množství plodných jedinců.

Zjištěné výsledky nelze přísně porovnávat se zahraničními, zejména z alpských oblastí, které většinou hodnotí již starší, zapojené výsadby s vyrovnanou výškou v rámci skupin (FILLBRANDT 1999, SCHONENBERGER 2001). U skupinovitých výsadeb v alpské oblasti vykazují příznivější růst a lepší zdravotní stav okrajoví jedinci s korunou sahající až k zemi. Příznivý růst jedinců uvnitř skupin na sledované ploše bude postupně omezován vlivem rostoucí konkurence okolních jedinců a zkracování korun po zapojení skupin. Rychlost zapojení skupin a postupného omezení růstu středových jedinců závisí na sponu a průběhu růstu.

Závěr

Uvedené výsledky z výzkumných ploch v Krkonoších potvrdily opodstatněnost skupinových výsadeb smrku v těchto polohách. Jedinci uvnitř skupin vykazují příznivější růst již před zapojením, diferenciace v rámci skupin se bude se zapojováním měnit. Růst podsadeb je zpomalen působením horního porostu, charakter růstu v rámci skupin je však obdobný jako na holině. Na sledované ploše se nepředpokládá další umělá obnova holosečemi ani výrazné uvolňování podsadeb z důvodů stanovištních podmínek a zájmů ochrany přírody. Skupinovité podsadby zde napomáhají obnově postupně rozpadajících se porostů. Proměnlivá porostní clona přispěje k další diferenciaci růstu skupin v podsadbách. Kleč zdárně odrůstá a zahušťuje prostor mezi skupinami. Úprava mikroklimatických podmínek v okolí skupin podpořila i přirozenou obnovu. Postupným zapojováním a následným propojováním skupin by na ploše měl vznikat plošně i růstově diferencovaný porost. Odrůstající smrk postupně omezí růst kleče, jednotlivé keře zůstanou jen na dostatečně prosvětlených místech.

Skupinové zakládání kultur lze považovat za prokazatelně racionální způsob obnovy porostů na výrazně extrémních stanovištích, vhodný výběr mikrostanovišť a vzájemné ovlivňování výsadeb záhy po výsadbě zlepšuje možnosti obnovy. Skupinovitá obnova vychází příznivě i ekonomicky díky nižším počtům při výsadbě a rychlejšího zapojování.

Práce vznikla v rámci dlouhodobého výzkumného záměru Ministerstva zemědělství MZe 002070201.

Použitá literatura je k dispozici u autora a bude uveřejněna v internetové podobě článku na www.silvarium.cz/lesprace.

Adresa autora:

Ing. Jiří Souček, Ph.D.

VÚLHM VS Opočno

e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: autor