Strategie zalesňování nelesních půd

Stanislav Vacek, Jaroslav Simon, Dušan Kacálek

Úmyslné i neúmyslné odstraňování lesa a vytváření pastvin, polních kultur i lidských sídel způsobilo značné změny v ekosystémech krajiny. Přeměna přirozené lesní vegetace na pole přinášela vždy zvýšenou erozi půdy. V nejranějších dobách (neolit), kdy byly kolonizovány především rovinaté nížiny, se eroze uplatňovala jen nepatrně. Teprve od 12. století s kolonizací pahorkatin a později i podhorských oblastí nebezpečí eroze vzrůstalo. Doklady o tom můžeme najít například v profilech potočních sedimentů tam, kde vodní toky prochází zemědělskou krajinou.

Nakypření či rozorání půdy vyvolalo podstatné změny v textuře půdy, v půdní mikroflóře a v přízemním bylinném patře. Počet mikroorganismů se provzdušněním, mineralizací humusu i přihnojením půdy až několikanásobně zvýšil oproti původním společenstvům. Velmi výrazné změny nastaly i v bylinném a mechovém patře, transformujícím se na polní, luční i rumištní kultury. S rozvojem zemědělských technologií pak dochází k obtížně prognozóvatelným změnám v půdním profilu (např. zhutnění spodních vrstev nasazením těžké mechanizace, deflace jemných částic, vymizení mykorhizy atd.). Znovuzalesnění nelesních půd je proto (zejména z pozice odrůstání a vývoje kultur) složitý problém.

Historické aspekty zalesňování nelesních půd

Zalesňování nelesních půd má v ČR dlouhodobou tradici. V minulosti byly zalesňovány plochy nevhodné pro zemědělskou výrobu, zejména pak pozemky silně ohrožené erozí. Rozsáhlá zalesňování nelesních půd dosahující téměř 100 tis. ha se uskutečnila po druhé světové válce, a to zejména v podhorských a horských pohraničních oblastech. V 50. a 60. letech se ročně zalesňovalo až 6,5 tis. ha. Později se zalesňování těchto ploch omezilo jen na nejnutnější případy (většinou do 1 tis. ha ročně). Počátkem 90. let v důsledku transformace zemědělství opět dochází k výraznému nárůstu zalesňování nelesních půd. Dotace jsou pravděpodobně jedním z hlavních důvodů, proč bylo od roku 1994 do roku 2001 zalesněno 3753 ha zemědělských pozemků a za rok 2002 dosáhla takto zalesněná plocha výměry dokonce 1203 ha (zdroj: MZe ČR). Do budoucna se předpokládá zalesnění potenciálně až 600 tis. ha zemědělsky nevyužívaných lesních půd, a to převážně na horších bonitách. Strategie zalesňování těchto půd by proto měla být koncipována tak, aby vedla ke zlepšení ekologického stavu krajiny a přinesla i ekonomický efekt.

Záměry zalesnění

Velmi významnou podmínkou pro možnost zalesnění je uskutečnění převodu pozemků ze zemědělského půdního fondu (ZPF) na jiné využití, konkrétně na pozemky určené k plnění funkcí lesa (PUPFL). Rozhodnutí o změně využití spadá do kompetence příslušného stavebního úřadu, který tak může učinit pouze se souhlasem orgánu ochrany ZPF a orgánu ochrany přírody a krajiny.

Podle záměru vlastníka může jít nejen o tvorbu lesních porostů, ale i remízků, krajinářsky či ekologicky opodstatněných skupin vysoké či nízké zeleně, zakládání lignikultur, zasakovacích pásů, větrolamů apod. Plnění požadovaných funkcí jednotlivých typů zakládaných kultur je přitom možno vhodnou projektovou přípravou (je nutnou podmínkou realizace zalesnění) účelně sladit.

Diferenciace ploch určených k zalesnění

Zemědělsky nevyužívané půdy, u nichž se plánuje zalesnění, se vyskytují většinou v méně produktivních stanovištních podmínkách. Většinou jde o opuštěné silně kamenité či mělké orné plochy, suché nebo podmáčené louky a pastviny v nadmořských výškách 350–800 m n. m. Obecně tyto plochy diferencujeme podle charakteru půdního profilu (jeho mocnosti, skeletovitosti, míry ovlivnění vodou a terénní exponovaností, respektive ohrožení erozí).

Od roku 2002 stát ve své dotační politice přistoupil k diferenciaci pozemků pro zalesňování podle míry jejich vhodnosti pro zemědělskou výrobu. Rámcově lze konstatovat, že majitelé obtížně zemědělsky obdělávatelných pozemků (např. silně svažité a kamenité, podmáčené) dostali na zalesnění přibližně o jednu třetinu více než majitelé pozemků s lepšími bonitovanými půdně ekologickými jednotkami (BPEJ). Ty jsou v zásadě ukazatelem hodnoty zemědělské půdy a tvoří základ pro ocenění zemědělského pozemku. Ke každému pětimístnému kódu BPEJ je přiřazena cena pohybující se od několika haléřů do zhruba 12 Kč za 1 m2. Od roku 1998 je kód BPEJ evidován k zemědělským pozemkům v katastru nemovitostí, a je tak součástí výpisu. Vyhláškou č. 327/1998 Sb., kterou se stanoví charakteristika BPEJ a postup pro jejich vedení a aktualizaci ve znění pozdějších předpisů, je svěřena pozemkovým úřadům příslušná správní činnost spojená s jejím prováděním.

Ovšem také z pohledu uchování biodiverzity krajiny je většinou zalesňování specifických lokalit nevhodných pro zemědělskou výrobu (např. mokřadů, zaplavovaných luk, lučních pramenišť, suchých trávníků či květnatých luk sousedících s lesem) nežádoucí.

Aby zalesňování těchto půd bylo úspěšné a založený porost plnil produkční i mimoprodukční funkce, tak musí být při zakládání a následné pěstební péči respektovány předpoklady ekologické stability zakládaných porostů.

Ekologická stabilita zakládaných kultur

Ekologickou stabilitu zakládaných kultur lze zajistit:

- Maximálním využíváním stanovištně vhodných místních populací dřevin, snášejících mikroklima volných ploch, diferencovaně podle zařazení do souborů lesních typů a cílových hospodářských souborů.

Striktním dodržováním zásad pro genetický přenos sadebního materiálu.

- Účelným řešením prostorové skladby zakládaných porostů s maximálním zřetelem na mikroreliéf a vhodná sukcesní stadia přízemního patra (s minimální nadzemní i podzemní kompeticí a přitom s relativně příznivými humusovými poměry).

- Používáním fyziologicky a morfologicky kvalitního sadebního materiálu, dodržováním nezbytných zásad péče o sadební materiál (od vyzvednutí ve školce po výsadbu a zejména při výsadbě i péče o kultury (ochrana proti buřeni, zvěři, myšovitým atd.). Zejména je nutné zabránit osychání kořenů neustálým krytím kořenového systému. Riziko fyziologického poškození kořenů se snižuje při použití antitranspirantů, a to zejména u jehličnanů.

Typologické členění lokalit a výběr dřevin

Limitujícími faktory pro úspěšné zalesnění a zdárný vývoj kultur je volba vhodných dřevin a péče o kultury. Zásadním aspektem výběru je typologické členění. Jde o vysoce specializovanou činnost, kde může dojít i k zásadním chybám. O zařazení pozemků do typologické jednotky může rozhodnout místně příslušné pracoviště ÚHÚL Brandýs nad Labem, případně úzký okruh licencovaných specialistů. Obecně lze konstatovat, že pro zařazení do souboru lesních typů (SLT) jsou na těchto pozemcích rozhodující půdní poměry, míra ovlivnění vodou a nadmořská výška. V praxi se zpravidla tyto pozemky začleňují do SLT dle odhadu z typologického zařazení okolních lesních porostů bez vlastního průzkumu stanovištních, zejména pak půdních podmínek.

Od typologického zařazení ploch se odvíjí obnovní cíl, který je dán místními přírodními podmínkami (Oblastní plány rozvoje lesů) v možných modifikacích podle lokálního cíle vlastníka pozemků v souladu s legislativními limity. Obecně jsou pro zalesňování bývalých zemědělských půd vhodné dřeviny s pionýrskou strategií (dřeviny slunné, případně polostinné. Jde zejména o borovici, modřín, jasan, javor, lípu, dub, břízu, osiku a jeřáb, tj. dřeviny, které vytvářejí bohatý kořenový systém. Naproti tomu není vhodné zejména na orné půdě vysazovat smrk ztepilý, který bývá na těchto plochách vesměs napadán václavkou obecnou a kořenovníkem vrstevnatým (červená hniloba oddenkové části kmene). V případě nezbytnosti výsadby smrku je vhodné omezit rozsah škod smíšením s výše uvedenými dřevinami (borovicí, modřínem či listnáči). Zejména pak do 5. LVS by smrk ztepilý měl být převážně pouze výplňovou dřevinou. Přirozeně se totiž smrk ztepilý až na nepatrné výjimky (v SLT 1T, 3R, 4R) vyskytuje až od jedlových bučin, tj. v 5. LVS, kde má zastoupení kolem 10 %. V nižších polohách je smrk ztepilý ve zvýšené míře poškozován suchem a následně i houbovými chorobami kořenů. S tím vedle neúměrně vysoké mortality souvisí vysoký podíl stromů postižených hnilobou ve spodních partiích kmene. Riziko hniloby kmene je v některých oblastech také zvyšováno škodami působenými především jelení zvěří (loupání). Ve spodní části kmenů smrku tak často vznikají nezhojené smolící rány, které znehodnocují oddenkovou část a jsou vstupní branou pro další houbové patogeny (např. pevník krvavějící). Kromě výrazně zhoršené kvality dřevní výtěže se tím neúměrně zvyšuje i riziko polomů a vývratů. S vytěžením smrku na těchto lokalitách je proto potřebné uvažovat při dosažení zpeněžitelných sortimentů v rámci výchovy, popř. ve sníženém obmýtí.

Vlastní prostorová organizace rozmístění sazenic, sponu, tvorby směsí, obecně prostorová výstavba nově zakládaného lesa v souladu s cílem vlastníka, je v daných podmínkách rovněž profesionální záležitostí. Pro dosažení prosperity a ekologické stability zakládaného porostu musí být respektovány především ekologické nároky dřevin a pro přiznání dotace dodržen minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin – MZD (dle přílohy č. 3 a 4 k vyhlášce č. 83/1996 Sb.). V přírodních a mnohdy i kulturních (hospodářských) lesích je tvorba porostních směsí časoprostorovou záležitostí (stinné dřeviny se obnovují v předstihu před dřevinami polostinnými atd.). Není-li možné při zalesnění zemědělských půd výrazněji ovlivnit faktor času (např. dvoufázovým zalesňováním), je nutné reagovat adekvátním prostorovým řešením. Dřeviny, které v přirozených směsích potřebují ke svému uplatnění časový náskok, musíme pro jejich zdárný vývoj vysazovat minimálně v hloučcích či ve skupinách. Jde především o buk lesní a jedli bělokorou. Nejobvyklejší porostní směsí je směs smrku s bukem, která je s výjimkou podmáčených a rašelinných půd použitelná od 3. do 7. LVS. Na většině stanovišť je obecně použitelná směs smrku, buku, klenu a jedle. Příměs jedle je těžko zastupitelná zejména na půdách ovlivněných vodou, kde již nelze pracovat s dubem a použitelnost buku a klenu je omezená oglejením. Na chudších oglejených a podmáčených stanovištích v 5.–7. LVS je možná směs smrku, borovice (náhorní ekotyp) a jedle. Podíl smrku v těchto směsích by z výše uvedených důvodů obvykle neměl přesahovat 50 %. Jako výplňová dřevina do těchto směsí je téměř vždy použitelná bříza, jeřáb a osika. Do porostních okrajů je pro zvýšení statické stability porostů exponovaných vůči větru vhodné vysazovat modřín.

Zalesňovací materiál

Nejběžnějším způsobem zalesňování nelesních půd je výsadba sazenic či semenáčků lesních dřevin. Předpokladem úspěšnosti zalesňování je jejich genetická fyziologická a morfologická kvalita. U hlavních hospodářských dřevin lze použít k pěstování sazenic semena pouze z porostů uznaných ke sběru osiva. Velikosti použitých semenáčků a sazenic musí odpovídat podmínkám prostředí zalesňované plochy, především stavu zabuřenění a předpokladům jeho dalšího vývoje. Na plochách s nízkou buření obecně používáme sazenice menších dimenzí (15–25 cm, 26–35 cm) a na silně zabuřenělých plochách sazenice větších dimenzí (36–50 cm; 51–70 cm) až poloodrostky (51–80 cm, 81–120 cm) – viz parametry výsadby schopného sadebního materiálu obvyklé obchodní jakosti (příloha č. 2 k vyhlášce č. 29/2004 Sb.). Obecně lze konstatovat, že výška sadebního materiálu by neměla být výrazně menší než výška buřeně (minimálně 50–80 % výšky buřeně podle její pokryvnosti).

Prostorové řešení výsadeb

Pro zdárné odrůstání výsadeb a včasné zajištění kultury je nezbytné dodržet určité prostorové rozmístění a spon výsadeb. Dřeviny je vhodné vysazovat zejména ve skupinovitém uspořádání. Výměra hloučku až skupin by se přitom měla pohybovat od 25 m2 do 0,25 ha. Pro umístění skupin se vyhledávají místa, která odpovídají stanovištním nárokům použitých dřevin. Větší porosty rozčleňujeme na pracovní pole vynecháním 3–5m pruhů v rozestupu 30–50 m. Zpevňovací pásy se v těchto porostech zakládají výsadbou dřevin odolných proti větru (modřín, borovice, dub, javor, jasan, lípa). Jejich šířka se pohybuje kolem 25 m a bývají v rozestupu 150–250 m. Podobným způsobem se zpevňují i porostní okraje o šířce 25–50 m.

Sazenice se vysazují většinou v pravidelném sponu, a to čtvercovém nebo obdélníkovém (řadovém), který umožňuje snadný postup zalesňování a ošetřování, zejména pak při použití mechanizačních prostředků. Je logické, že prostorové řešení výsadeb závisí na cíli vlastníka, jež může preferovat jednak určité dřeviny, jednak obecně formulovaný cíl, např. zvýšení polyfunkčnosti, biodiverzity, estetiky lesa, komfortu pro zvěř atd.

Počty sazenic jsou součinem plochy jednotlivých dřevin a minimálních počtů jednotlivých druhů sazenic (v přepočtu na jeden hektar pozemku) uvedených v příloze č. 6 k vyhlášce č. 139/2004 Sb. Pro stanovení počtu MZD je žádoucí používat údaje uvedené ve sloupci základní dřevina. Vazba minimálních počtů sazenic a sponů je patrná z tab. 1.

Technologie zalesňování

Při zalesňování nelesních půd se používá především mechanizovaná příprava půdy (jamková, plošková, brázdová, pruhová). Vzhledem k příznivým terénním i půdním podmínkám se k přípravě půdy využívá zemědělských pluhů a fréz či speciálních lesnických strojů na zpracování půdy. Vlastní výsadba se provádí převážně sázecími stroji v řádcích. Jen okrajově se provádí ruční příprava půdy (jamková) a zároveň i výsadba. Sadba štěrbinová je vhodná pouze na lehčích půdách pro menší sazenice s kůlovým kořenovým systémem. Používá se zejména při výsadbě borovice lesní, dubů a buku lesního na písčitých až písčitohlinitých, málo kamenitých půdách.

Péče o kultury

Péče o kultury je rozhodující pro zdárný vývoj výsadeb. Jde zejména o ochranu a ošetřování kultur proti buřeni a zvěři (mechanicky, případně chemicky). Při zalesnění zemědělských půd se z důvodu změn půdních parametrů předchozí činnosti posouvá riziko proředění kultur po výsadbě do výrazně pozdějšího období. V důsledku zvýšeného obsahu živin zde často dochází k přeštíhlení jedinců, což vede ke zvýšenému riziku narušení jejich statické stability. Pokud kromě cílových dřevin na zalesněnou plochu nalétnou pionýrské dřeviny (bříza, olše, osika, jíva, jeřáb apod.), tak musíme včas přistoupit (v závislosti na lokálních podmínkách) k pročistkám, aby vysázenou kulturu negativně neovlivnily v růstu.

Závěr

V současné době se v ČR v návaznosti na státní lesnickou a zemědělskou politiku zvyšuje zájem o zalesnění zemědělských i dalších pozemků. Jde o poměrně složitou záležitost, vyžadující vysoký profesionalismus. Pokud o tom někdo pochybuje, ať se pokusí vyhodnotit většinou problematický stav lesních porostů z podobných zalesnění v poválečném období. Jen dodržením a nezbytnou provázaností jednotlivých článků či zásad výše uvedené hospodářské strategie zalesňování nelesních půd, resp. pozemků určených k plnění funkcí lesa se totiž podaří zajistit funkční účinnost zakládaných porostů.

Základní legislativa související s danou problematikou

- Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů.

- Zákon č. 149/2003 Sb., o uvádění do oběhu reprodukčního materiálu lesních dřevin lesnicky významných druhů a umělých kříženců, určeného k obnově lesa a k zalesňování, a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o obchodu s reprodukčním materiálem lesních dřevin).

- Vyhláška č. 29/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 149/2003 Sb., o obchodu s reprodukčním materiálem lesních dřevin.

- Vyhláška č. 139/2004 Sb., kterou se stanoví podrobnosti přenosu semen a sazenic lesních dřevin, o evidenci a původu reprodukčního materiálu a podrobnosti, o obnově lesních porostů a o zalesňování pozemků prohlášených za pozemky určené k plnění funkcí lesa.

- Vyhláška č. 83/1996 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů a o vymezení hospodářských souborů.

- Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů.

- Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.

- Zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.

- Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.

- Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem.

- Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) s prováděcí vyhláškou č. 190/96 Sb.

- Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).

Adresy autorů:

Doc. RNDr. Stanislav Vacek, DrSc.,

Ing. Dušan Kacálek

VÚLHM VS Opočno,

e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. , Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

Prof. Ing. Jaroslav Simon, CSc.

LDF MZLU Brno,

e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.