Ještě k zalesňování zemědělských půd

Milan Košulič st.

Myšlenku vměšovat se do problematiky zalesňování zemědělských pozemků jsem původně chtěl definitivně opustit. Měl jsem dojem, že k tomuto tématu bylo již řečeno skoro vše. Některé informace ve sborníku ze semináře o zalesňování zemědělských půd (ZP), konaného 30. 9. 2004 v Pelhřimově, a poté článek „Strategie zalesňování nelesních půd“ v LP 1/05 mne však přiměly vyslovit se k tématu ještě jednou. Co v obou textech považuji za chybné, z čeho tyto chyby plynou a jak to změnit?

Přímá kultivace cílových dřevin na holých plochách

Za nesprávnou považuji možnost výsadby všech cílových dřevin včetně jedle a buku přímo na holou plochu, tj. bez využití přípravných porostů pionýrských dřevin. Takový postup je v rozporu s přírodním procesem, tzv. sekundární sukcesí. Oba texty se k tomu vyjadřují přibližně stejně. Ve sborníku např. čteme: „Jedle spolu s bukem by však jako přimíšená dřevina (ve SM porostech) neměla chybět, nebrání-li její příměsi jiné důvody.“ A dále: „V podmínkách dubových bučin až smrkových bučin ... lze buk, zejména při zalesnění živnějších zemědělských půd, použít jako hlavní dřevinu nebo ve větších nesmíšených skupinách.“ Nebo: „Na většině stanovišť je obecně použitelná směs smrku, buku, klenu a jedle. Příměs jedle je těžko zastupitelná zejména na půdách ovlivněných vodou...“ Tvrzení o příměsi jedle samozřejmě platí, ale provedeno jinak – viz dále. Bříze, jeřábu a osice jako vysloveným pionýrům se v článku přiznává jen výplňová funkce. Ve sborníku je sice uvedena zmínka o nedoceněném významu břízy bělokoré a pýřité pro zalesňování ZP, ale „nic víc“. Je pro mne nepochopitelné, že zejména „strategický“ článek o zalesňování ZP se výslovně nezmiňuje o zásadní potřebě nejdříve založit přípravný porost pionýrských dřevin. A to jak umělou obnovou, tak ponecháním částí, příp. celých menších ploch jejich spontánnímu vývoji (to by měla dotační pravidla vhodným způsobem podporovat). Chybí také vysvětlení genekologických vlivů přípravných porostů.

Nerespektování genekologických vlastností dřevin

Nerespektuje se primární genetická podstata dřevin (= příslušnost k r- nebo K- stratégům) a jejich evoluční povaha – schopnost neustále se vyvíjet, a tedy i měnit (pochopitelně nikoliv vždy k našemu obrazu). Příroda využívá různé životní strategie dřevin při osídlování „holých“ ploch v procesu sukcese. V nerespektování těchto zákonitých přírodních jevů vidím spolu s klimatickými změnami základní příčinu celé soudobé lesnické bioekologické krize a – bohužel - i potenciální ohrožení nového lesa na tisících hektarů nově zalesněných ZP.

Podobná proměnlivost jako mezi druhy (r- a K-stratégy) existuje i mezi jedinci v rámci druhu, na úrovni populace. V jedné a téže populaci druhu existují vždy v rámci jeho proměnlivosti dva extrémy, a to tím větší, čím je populace proměnlivější. Na jednom konci křivky proměnlivosti stojí individua úzce adaptovaná na stanoviště svého původu – klimaxové genotypy, na druhém konci individua takřka netečná vůči různým typům stanoviště i jeho náhlým změnám – pionýrské genotypy (MAYER, 1979). To znamená, že populace takřka každého druhu je geneticky vybavena jak pro podmínky „klidné“ existence v porostním nitru, s možností nejvyšší produkce biomasy, tak pro extrémní situace ohrožující přežití, když se v nich druh náhodně ocitne – pro tyto situace je pionýrská složka populace existenční pojistkou. V populaci takřka každé dřeviny jsou tudíž zastoupeny genotypy pionýrské, klimaxové a přechodové orientace.

Genetický posun v populaci dřeviny

Genetický posun spočívá v přežívání pionýrských genotypů, kdežto klimaxová část populace víceméně ustupuje. Současně dochází i k zásadním změnám v jejím chování (tím výrazněji, čím častěji se opakuje obnova holých ploch klimaxovými dřevinami). Nejdříve se dočasně zvýší vitalita a vznikne odolnost ekosystému vůči různým stresům typu resilience. Se ztrátou nejcennějších (klimaxových) genotypů dochází i ke ztrátě přirozeného růstového rytmu – mj. schopnosti vytvořit odolné závěrečné společenstvo; v ekosystému nevzniká (nebo vzniká omezeně) odolnost typu rezistence, a protože věkem klesá i resilience, ekosystém je nestabilní.

Teoretické předpoklady vzniku porostních směsí

Porosty na holých plochách by měly být zakládány tak, aby se postupně (jako v sukcesi) uplatnili r- i K-stratégové v procesu postupné záměny. Nejdříve ti první, pak ti druzí. To se při přímé kultivaci cílových dřevin (vesměs K-stratégů) na holiny a ZP neděje. Kromě změn v zastoupení různých genotypů v biocenóze (při osídlení holých ploch přímo klimaxovými dřevinami) vyvolává stav ekologické nestability ještě jedna důležitá premisa: v rámci areálu každé dřeviny existují podmínky, které jí optimálně vyhovují, jiné pak, jež jí sice ještě umožňují existovat, ale častěji je při nich vystavena nedostatkům vyvolávajícím stres; ten opět způsobuje pokles (ztrátu) vitality a snižuje konkurenční schopnosti vůči jiným druhům s rizikem vytlačení z biotopu (H. J. OTTO, 1994).

Když na holině spontánně (přirozeně) nevznikne porost pionýrských dřevin, ale porost s převahou klimaxových druhů – např. smrku, dostaví se i u nich specifická dynamika vzniku přípravného lesa v důsledku převládající pionýrské složky dané populace. Klimaxový druh je tak nejdříve sám sobě přípravným porostem. Pokud se nepěstuje, brzy se rozpadá. Ale ještě pod jeho ochranou je postupně nahrazován novou generací téže nebo dalších klimaxových dřevin. V ní se již prosazují a postupně převládají klimaxově orientované složky populace (tzv. disruptivním výběrem). Závěrečné stadium zralosti či „optima“ poté vzniká s jistým zpožděním, u smrku asi o 30 let (KAŇÁK, 1988).

Při umělém vnášení klimaxových dřevin přímo na holinu je nepovažujeme za přípravný porost, ale očekáváme od nich konečný tvar plně produktivního a odolného lesa. Takový stav lesa tam ale v daném případě nemůže vzniknout, protože v populaci víceméně chybí, nebo brzy vypadává podstatná část klimaxových genotypů. Důsledkem je předčasné stárnutí populace s převahou pionýrských genotypů spojená s jejím rychlejším rozpadem. Lesní ekosystém nezískává „novou“ odolnost typu rezistence, charakteristickou pro závěrečný tvar lesního společenstva – klimax. Typickým příkladem výše uvedeného jsou soudobé smrkové monokultury.

Cílové dřeviny patří pod přípravné porosty

Je-li v přírodě „zařízena“ obnova holých ploch sukcesí s přednostním využitím pionýrských dřevin, pak by ji mělo přírodě blízké lesnictví všeobecně napodobovat. Buk a zejména jedle jako klimaxové dřeviny na holou plochu nepatří. Mezi dřeviny s pionýrskou strategií asi nelze zahrnovat ani dub, javory, jasan a lípu – patří k dřevinám středního typu, co se týče nároků na výživu dokonce k nejnáročnějším a ekologicky citlivým (zejména vůči mrazu). Snad kromě jasanu jsou dřevinami dlouhověkými, tedy s opačnými vlastnostmi, než známe u pionýrů. Všechny tyto dřeviny by proto také měly být kultivovány až do lehce stínivých přípravných porostů pionýrských dřevin, resp. modřínu či borovice s podobnými pionýrskými vlastnostmi; pro efektivní produkci i do lepších růstových podmínek. O jejich využití podobném pionýrům by se nemělo uvažovat.

Ještě poznámku k dubu: k základním typům autogenní sukcese zařazuje MÍCHAL (1999) i sukcesi s dřevinami intermediárního typu (doubrav a smrčin); přitom uvádí: „Přípravný les ve fázi stárnutí (u nás ve věku cca 50–80 let) je v tomto typu sekundární sukcese postupně podrůstán dřevinami středních (intermediárních) vlastností (duby, lípy, jasany, habr, zčásti jilmy a javory, také smrk), které ve stadiu zralosti nabývají převahy nad relativně krátkověkými dřevinami pionýrskými...“ Proto i dub je vhodné kultivovat pod řídkými porosty pionýrů. Je vhodné připomenout i tento výrok I. Míchala (1999): „V této souvislosti je pro plošně převažující ‘pravá’ klimaxová stanoviště s převahou výhradně stinných dřevin žádoucí vzkřísit dlouho známé ‘semisukcesivní’ zakládání smíšených porostů pod přípravným lesem vzniklým přirozeně (ovšemže i uměle – pozn. aut.) a urychlovat podsadbami průběh stadia lesa přechodného. Dosud běžná praxe, kdy nálety pionýrských dřevin jsou z kultur a mlazin odstraňovány, je ‘antiekologická’ a plyne z falešné představy, že základem lesa musí být kultura cílových dřevin, vysázená na holině.“ A dále: „Často se lze v lese přesvědčit, že pro jeho rychlou obnovu by stačilo hermetické oplocení.“ To může znamenat, že je vhodné ponechat menší plochy či části větších ZP větších po jistou dobu přirozenému vývoji a později dokončit zalesnění nezmlazené části, od počátku s oplocením.

Všechny cílové dřeviny, zejména listnáče, na holých plochách velmi trpí klimatickými extrémy, zvýšenými škodami myšovitými a zvěří. To je může kvalitativně „navždy“ poznamenat. U jedle je pak prokázána i vyšší náchylnost k onemocnění a listovým škůdcům u populací, rostoucích v mládí rychleji za nadbytku světla (DANNECKER 1955, KORPEĽ 1964, VINŠ 1982, HORNDASCH 1994). Na ZP tomu nebude jinak.

Prostorové uspořádání lesa na zemědělských půdách

S návrhem především skupinovitého uspořádání nového lesa na ZP se s autory obou textů ztotožňuji; nikoliv však co do velikosti skupin a jejich založení přímo cílovými dřevinami. K zachování stability ekosystému napomáhá – kromě druhové a genetické diverzity – mírné narušování mozaikovitého charakteru s nízkou frekvencí a maloplošným rozpadem. Vznik druhových a strukturních „frakcí“ spočívá ve vzniku malých narušení působících pouze na drobné frakce ekosystému. Čím jemněji je mozaika lesa členěna, tím méně mohou vznikat velká narušení ekosystému a velkoplošně jej ničit. Zakládat tudíž z klimaxových dřevin velké skupiny až malé porosty je bioekologicky a stabilizačně chybné. Jde o způsob smíšení, jímž v podstatě nevznikají „nové hodnoty“ lesního ekosystému jako celku (místo 1 + 1 > 2 vzniká 1 + 1 = 2). Stále oblíbené jsou spíše větší než menší plošné části přimíšených MZD (viz např. smíšení buku se smrkem v zalesňovacím projektu ve sborníku). K tomu se I. MÍCHAL (1992) vyjádřil takto: „Také dosavadní způsoby smíšení... nevytvářejí většinou vhodné podmínky pro zvýšení stability lesních porostů. Jde často o výsadby listnatých dřevin (zejména buku) spíše v menších porostech nebo velkých skupinách, aniž by byly lépe využity zpevňující schopnosti těchto dřevin v porostech smrkových přimíšením buku v menších skupinách a hloučcích.“ Snad maximálně „na výšku porostu“ – pozn. aut. V Česku platí tato uzance: hlouček = do 3 arů, skupinka = 3–10 arů, skupina = 10–20 arů).

SCHÜTZ (1994) považuje za hlavní účel zakládání smíšených porostů snížení a rozdělení rizik, ohrožujících existenci lesa. Předpokládá se, že druhová diverzita mj. zvyšuje stabilitu ekosystému a tím snižuje riziko jeho poškozování. Rozdělení rizik se opírá o předpoklad vyšší adaptability směsi dřevin k měnícím se podmínkám prostředí. Obojího lze sotva dosahovat zakládáním porostních směsí ve velkých skupinách, nebo dokonce v malých porostech (v článku uváděný horní limit 2500 m2 se mi zdá příliš vysoký – poznatek z více míst u nás a v Polsku), ale naopak co nejpodrobnějším promíšením. To je sice bioekologicky optimální, ale pěstebně problematické; proto vyžaduje řešení problému jistý kompromis - zakládání směsí v hloučcích (do 3 arů) až skupinkách (do 10 arů) s jednotlivou příměsí menší části MZD mezi nimi.

Shora řečené teoretické poznatky lze prakticky využít několika postupy:

- ponecháním celé plochy spontánnímu vzniku nárostu pionýrských dřevin, dle potřeby s celoplošným oplocením a přípravou půdy (např. herbicidem + orbou apod.), s dokončením zalesnění cílovými dřevinami za 1–2 či více desetiletí (jakmile přirozeně vznikne funkční přípravný porost);

- založením skupin pionýrských dřevin včetně modřínu, a to buď do velikosti cca 10 arů (vhodné pro menší ZP) pro budoucí podsadbu jednou cílovou dřevinou, nebo 2–3x větší (vhodné pro větší ZP) pro následnou podsadbu 2–3 cílovými dřevinami, v dané skupině prostorově od sebe oddělenými.

Mezi skupinami lze:

- plochu ponechat spontánnímu vývoji s pozdějším dokončením zalesnění některým z cílových jehličnanů (SM, BO), nejlépe do míst s řídkými nálety některého pionýra;

- plochu zalesnit borovicí s přimíšením břízy jako výchovné a zápojné dřeviny.

Skupiny lze nahradit pruhy o šířce 15–25 m. Ve všech případech jde nejméně o dvouetapové, nikdy jednorázové zalesňování.

Smrk při zalesňování ZP

Pěstování SM na ZM by mělo doznat zásadních změn: zejména předejít jeho velkému ohrožení houbovými patogeny biologickou meliorací – nejlépe předkulturou pionýrských dřevin – na chudších půdách břízou, na úrodnějších osikou nebo olší. Podsadba smrkem nejdříve za cca 15–20 let by pak odpovídala známé kombinaci smrku s břízou či osikou v podobě dvouvrstevných (dvojsečných) porostů pěkného vzhledu, solidní produkce a dobrého zdravotního stavu smrku na dlouhodobě a dobře „udržovaných“ půdách. Tím by se dostalo smrku i na těchto jinak kritických půdách smysluplné a biologicky poměrně bezpečné fytotechnické péče. Příkladů takových postupů na mnoha místech Evropy najde zvídavý čtenář v literatuře mnoho (viz např. knížka KORPEĽ–SANIGa „Prírode blízke pestovanie lesa“, Zvolen, 1995). Větší stejnorodé smrkové části (nad cca 10–15 arů podle nadmořské výšky a expozice) by se vůbec neměly zakládat.

Poučme se z minulosti

Nedostatkem českého lesnictví v posuzování efektivnosti pěstebních opatření obecně – a v obnově lesa zvláště – je absence posuzování věcí v širších souvislostech. Při zalesnění ZP jde o dohlédnutí za vývojem založené kultury nejméně do dalších 100 let, mj. zejména co do potenciálních změn genetické konstituce a vývoje ekosystémové stability. Přitom je nutno v praxi mnohem více využívat dnes již dost bohaté poznatky z lesnické ekologie a genetiky. Právě i to je součástí vysokého profesionalismu, etiky a odpovědnosti současné generace lesníků vůči našim potomkům, nemluvě o dodržování zásad trvale udržitelného hospodaření v lesích. Zalesnění ZP přímo klimaxovými dřevinami je porušením principů trvalé udržitelnosti, protože se vytvářejí předpoklady k nežádoucím změnám přirozené genetické podstaty dřevin během poměrně krátké doby několika generací lesníků. Poučení bychom měli čerpat ze zkušeností s genetickými změnami smrku a jeho umělou degradací na pionýra za cca 200 let pasečného hospodářství s tragickými důsledky na stabilitu jeho porostů.

Adresa autora:

Ing. Milan Košulič

K. Čapka 30

793 85 Albrechtice

tel.: 554 652 684

e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.