Úvodník
Vážení čtenáři,
ať se to mnohým líbí, nebo ne, byli jsme zvyklí slýchat o "vlajkové lodi" našeho lesnictví - Lesích ČR (LČR) - informace převážně pozitivní, včetně těch o členství v elitním klubu malého počtu výnosových podniků státních lesů v Evropě. Nedávno však vyhnala politika tohoto podniku české lesníky (převážně ty z podnikatelské sféry) na demonstraci před budovu Ministerstva zemědělství ČR a hrozí další nepokoje, včetně stávek. Ač se někteří snaží tuto akci zlehčovat, nelze ji podcenit. Více než dva a půl tisíce lidí nejede v lednovém mrazu do Prahy pro svoje potěšení nebo kvůli hození vajíčkem po ministrovi. Proto je na místě ptát se po důvodech, jež k tomuto pro lesníky bezpochyby výjimečnému odhodlání vedou.
Důvodů se uvádí celá řada - od výměny vedení LČR až po rušení letitých smluvních vztahů a z toho vyplývající existenční nejistoty tisíců lidí. Nicméně tyto důvody zřejmě nejsou rozhodujícím impulsem. Český lesník se většinou staral o své vlastní problémy, nikoliv o problémy svých nadřízených. Do značné míry jej nezajímalo (a myslím, že to platí i dnes), kdo zaujímá jaký post, přestože bychom asi těžko hledali člověka, který by věřil v čistotu úmyslů ministra Palase. Co však bylo vždy důležité, byla hrdost na stav spravovaného lesa a atmosféra, v níž se pracovalo. Mnozí dříve narození kolegové si jistě vzpomenou, že i když nebyla situace v minulosti zdaleka optimální, řídila se určitými zákonitostmi a pravidly, byla čitelná, odhadnutelná ve vývoji, a pokud byla na polesí či lesním závodě dobrá pracovní a lidská atmosféra, přežilo se vše.
Dnes se však zdá, že i tyto nejzákladnější podmínky přežití přestávají platit. Na rozdíl od relativně klidné atmosféry nejen devadesátých, ale dokonce i osmdesátých let, jsme dnes svědky politiky bez jakýchkoliv logicky vysvětlitelných pravidel. Politiky, která umožňuje téměř vše. Nedostatečně připravené změny jsou realizovány chaoticky, neodborným a nepromyšleným způsobem, vedoucím ke krizovým situacím. Hrozí dokonce odstávky celulózek, což nepamatujeme ani z dob největšího restitučního kvasu a transformačních změn. Změny jsou odůvodňovány s takovou dávkou nepravdivých tvrzení, jaká je v zemích s normální politickou kulturou nepředstavitelná. Co si může myslet lesnicky a ekonomicky vzdělaný profesionál, jestliže zazní na tiskové konferenci z úst vrcholného představitele resortu, že běžný zisk z 1 m3 dřeva se v jiných evropských zemích pohybuje od 20 do 30 eur!? Co si má myslet, jestliže slyší v televizi z úst ministra, že "výtěžek z hektaru obecního nebo soukromého lesa je v ČR 1000 až 2800 Kč, u LČR pak v roce 2003 200 korun a v roce 2004 500 Kč" (Zpráva o stavu LH ČR, kterou vydává MZe, na str. 54 uvádí za rok 2003 hospodářský výsledek u obecních lesů 81 Kč/ha, u státních 47 Kč/ha a u soukromých 722 Kč/ha)!? Co si má myslet o vychvalování výsledků zahraničních systémů správy státních lesů bez srovnání srovnatelného a co o odbornících, kteří tyto údaje prezentují a velkoryse přehlížejí státní subvence nebo přírodní, ale hlavně legislativní podmínky, za jakých je výnos tvořen!?
Pokud tvorba nové lesnické strategie stojí na takových základech, pak není důvodem k optimistické budoucnosti. Atmosféru dotvářejí i další symptomy dnešního dění. Na stolech některých našich kolegů nesmí ležet Lesnická práce, jiní mají problém se členstvím v redakční radě tohoto odborného časopisu, další přijdou o zaměstnání a nikdo neví proč. To vše jsou věci, jimž česká lesnická veřejnost již odvykla a osobně si myslím, že v podvědomí těch, kteří stáli před budovou MZe, dominovalo přesvědčení odporu proti této politice bez pravidel, za níž jsou MZe a bohužel i LČR plně odpovědny. Věřme jen, že demokracie je tak nakažlivá, že se jí česká lesnická veřejnost nevzdá a obětuje pro ni i víc než hodinu v mrazivém odpoledni před budovou MZe.