Editorial
Veronika Kmínková
Vážení čtenáři,
vrchol léta sebou přináší několik zajímavých událostí z prostředí lesnictví, kterým se srpnové číslo LP věnuje. Ráda bych upozornila na zveřejnění dosavadních výsledků Inventarizace lesů ČR, s nimiž vás podrobněji seznámíme v příštím čísle. Největší prostor na stránkách této LP je pak věnován tématu melioračních a zpevňujících dřevin a představení změn u Vojenských lesů a statků ČR.
Dovolte mi však na tomto místě - přeci jen je období dovolených a cestování - malý cestopis z jedné z nepříliš známých zemí, kterou jsem navštívila - z Černé Hory. Země, která stojí na pozadí pozornosti lesníků i veřejnosti, přitom je přírodním klenotem. Sama sobě dává za oficiální název hrdý doplněk "ekologický stát". Snad pravdivý pro evidentní převahu přírodních živlů nad osídlením, těžko uvěřitelný při pohledu na častá vrakoviště na lokalitách, které by u nás podléhaly nejpřísnějším stupňům ochrany přírody a také na obrovská území zdevastovaná pastvou domácích zvířat. Projíždíte-li zemí, poznáte řadu vegetačně naprosto rozdílných oblastí. Ve vápencových horách NP Biogradska Gora jsou to jedny z nejzachovalejších bukových pralesů v Evropě, které přecházejí v zakrslé porosty na hranici lesa, suplující naši kosodřevinu. V údolích se pak v důsledku inverze vegetačních stupňů vyskytují téměř neprostupné smíšené pralesy se smrkem, bukem a jedlí, snad netknuté lidskou činností; ekosystém, z něhož fyzicky cítíte jeho bohatství, složitost a dlouhověkost. V nejvyšším pohoří země - Durmitoru - pak můžete obdivovat původní horské smrčiny a neuvěřitelně druhově pestré alpinské louky. Pro českého lesníka zřejmě nejexotičtěji působí kopce porostlé trnitou vyprahlou macchií v přímořském pásmu, např. v NP Skadarské jezero. V zemi se mimo jiné nalézá vskutku úchvatný druhý nejhlubší kaňon světa - údolí řeky Tary.
Všem vám přeji podobně příjemné zážitky ať už turistické, tak odborné, nechávejte se překvapit krásou přírody cizích zemí, srovnávejte a vždy se rádi vracejte domů.