30. Setkání lesníků tří generací - Vztahy a vazby ochrany lesa na ostatní odvětví LH
Letošní jubilejní 30. Setkání lesníků tří generací pořádala již tradičně Česká lesnická společnost spolu s Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM) Jíloviště-Strnady, odbornými garanty byli Ing. V. Jančařík a Ing. J. Holuša. Setkání se konalo 9. 3. 2006 v Domě ČSVTS na Novotného lávce a nosným tématem byly tentokrát „Vztahy a vazby ochrany lesa na ostatní odvětví lesního hospodářství“. Ona ostatní odvětví LH byla v příspěvcích zastoupena mj. hospodářskou úpravou a pěstováním lesa, lesnickými melioracemi či ochranou životního prostředí; nejživější diskusi a zájem však pochopitelně vyvolávalo téma „lesnictví vs. myslivost“.
Setkání lesníků tří generací – historické ohlédnutí
Vlastislav Jančařík (VÚLHM Jíloviště-Strnady)
První setkání lesníků tří generací inicioval v roce 1974 předseda pobočky ČLS při SSPPOP Ing. Jaroslav Mallat, jehož osobnosti Ing. Jančařík věnoval část svého referátu. Zdůraznil, že setkávání mají od samého počátku dvojí hlavní poslání, odborné a společenské. Původním smyslem bylo také vytvořit nezávislé odborné fórum a vytvořit tak protipól k tehdejšímu státnímu deformovanému monopolu. Roku 1995 pro reorganizační důvody končí pobočka ČLS při SSPPOP (ČÚOP) svou činnost a organizaci tradičních Setkání lesníků tří generací přebírá výbor České lesnické společnosti. Témata setkání lesníků tří generací v průběhu 30 let byla velmi různorodá, od prvního, věnovaného stoletému výročí trvání státního dozoru a státní péče o lesy, přes témata: Lesy středočeské oblasti (1977), Lesní zákonodárství na území ČSR (1978), Ekonomické hodnocení funkcí lesa (1983), Myslivost a ochrana přírodního prostředí (1985), Lesní školkařství včera, dnes a zítra (1990), Lesnická politika z pohledu lesníků tří generací (1992), Těžební činnost z hlediska přírodě blízkého obhospodařování lesů (1998) či Význam lesa pro veřejnost (2000). V letech 2001–2006 pak probíhá seriál „ochranářských“ setkání. Těch se zúčastňoval velký počet lesníků, např. setkání v roce 2004 s tématikou nebezpečí lýkožrouta smrkového navštívily tři stovky lesníků. 30. setkáním končí tato série a Ing. Jančařík popřál předsednictvu ČLS, aby pro další setkání vybralo opět aktuální a atraktivní odborná témata. Autor nakonec uvedl závěr historického ohlédnutí Ing. Petra Mouchy při 20. setkání:
„Změna společensko-ekonomických poměrů po roce 1989 posunula i význam Setkání lesníků tří generací, neoslabila však jejich odbornou úroveň a velmi posílila společenské poslání, protože rozptýlení lesníků z několika málo monopolně působících organizací do řady drobných právních subjektů a skupin vyvolává potřebu vzájemných kontaktů. Pokud najdou v tomto směru Setkání lesníků tří generací své příznivce a hlavně nadšené a obětavé organizátory mezi současnými členy České lesnické společnosti, pak je o jejich budoucnost postaráno.“
Hospodářská úprava lesa a ochrana lesa
Jaromír Vašíček (ÚHÚL Brandýs n. L.)
Autor se zabýval historickým vývojem vztahu obou lesnických disciplín. Na počátku definoval základní pojmy v jejich vztahu (ochrana lesa, hospodářská úprava lesů, lesní hospodářství), poté připravil několik ukázek z publikovaných historických pramenů, které dokladují, jak se tyto dvě lesnické disciplíny ve svém vývoji prolínaly.
Příspěvek najdete v plném znění v některém z příštích čísel LP.
Pěstování a ochrana lesa společně podporují setrvalé lesnictví
Vladimír Tesař, LDF MZLU v Brně
Všechny učebnice ochrany lesů obsahují návody k tomu, co by pěstování lesa mělo nebo nemělo činit, aby se nezhoršil zdravotní stav a stabilita lesa. Pole působnosti pěstování a ochrany lesa je v mnohém závislé na povaze lesů a na tom, kterými hospodářskými způsoby a v jakých pěstebních systémech jsou obhospodařovány. S obojím souvisí spektrum určitých škodlivých činitelů. Hlavním lesnickým problémem je ekologická nestabilita a z ní vyplývající hospodářská nejistota nepřirozeného kulturního lesa. Na několika konkrétních příkladech z výchovy a obnovy porostů bylo ukázáno, že určitými pěstebními postupy lze slabá místa dosavadního způsobu obhospodařování posílit, značný podíl ekologického a hospodářského rizika však přetrvá.
S takovým stavem je možné se buď smířit, nebo hledat jiné řešení. Z ekosystémového hlediska – z hlediska setrvalosti nakládání s lesem podstatného – je optimálním řešením les obhospodařovat ekologicky oprávněným způsobem tak, že se bude přibližovat své přirozené podobě. Na zásadní přestavbě lesa v les smíšený, různověký, prostorově diferencovaný nestačí ani celý tvůrčí život lesníka. Je třeba jasně vyjádřit společenskou vůli, pak lesník může soustavně dlouhodobě pracovat. Takový způsob předpokládá vysokou metodickou intenzitu, tj. promýšlení v celém komplexu a návazností fytotechnických, technických a ekonomických lesnických činností v celé výrobní době, ne postup po oddělených úsecích.
Autor uvádí, že se ideově vracíme k lesnímu zákonu č. 160/1960 Sb., který kodifikoval maloplošně pasečný – podrostní hospodářský způsob. Byl to směr, který bychom dnes mohli přijmout, aby se les dostal do stavu, kdy bude moci setrvalým způsobem splnit všechny požadavky. K naplnění takových představ máme větší objem vědeckých poznatků a vyšší úroveň výrobních sil. Nejistá zůstává společenská vůle k zásadní změně.
Ochrana lesa a lesní těžba
Ivan Roček (FLE ČZU v Praze)
Příspěvek nebyl prezentován na setkání, je obsažen pouze ve sborníku.
Zásahy proti škůdcům z říše živočišné, ale i rostlinné, jsou velmi často problém těžební. Boj proti kůrovci, ale i prevenční kácení lapáků, je záležitost těžby dřeva. Také likvidace rozsáhlých kalamit způsobených větrem je spojena s organizací těžebních prací, ale i se soustřeďováním a odvozem dřeva a s nelehkým problémem jeho zpeněžení.
Autor uvádí téměř zapomenuté příklady řešení dvou problémů těžby dřeva.
- Odkorňování surového dříví při letních těžbách smrku bylo bezpodmínečně nutné kvůli nebezpečí napadení kůrovcem. V 50. letech 20. století se objevil návrh na chemické odkornění stromů nastojato. Stromy (zdravé, zelené) vyznačené k těžbě byly u paty kmene okroužkovány a natřeny sloučeninou arsenu. Po určité době strom uschnul a kůra se dokonale oddělila mezi lýkem a dřevem (v pásu kambiální zóny), navíc podkorní vrstvy byly desinfikovány. Arsen se však dostal pod zemí kořenovými srůsty i do okolí ošetřeného stromu a okolní porost začal postupně odumírat.
- Těžba pryskyřice byla u nás naposled praktikována během druhé světové války. Pro ukončení těžby pryskyřice byly brány v úvahu také nepříznivé důsledky na kvalitu borového dřeva. Koncem sedmdesátých let se v rámci opatření na úsporu deviz hledaly možnosti, jak získávat pryskyřici z domácích zdrojů. Ing. Michael Kudela, CSc. (z Ústavu aplikované ekologie v Kostelci n. Č. l.) předložil patent na zvyšování obsahu pryskyřice ve stojících stromech borovice. Stromy určené pro výrobu vlákninového dříví byly injektovány paraquatem a diquatem a po dvou letech byly vytěženy. Obsah pryskyřice se zvýšil dvakrát až třikrát. Dříví tak zároveň přestalo být atraktivní pro podkorní hmyz. Bohužel český papírenský průmysl (Štětí) nejevil tehdy o tento postup valný zájem.
Význam opatření chemické meliorace stanovišť pro stabilitu a odolnost lesních porostů
Vilém Podrázský (FLE ČZU v Praze)
Jednotlivá opatření chemické meliorace lesních stanovišť jsou využívána v lesnictví již po dlouhou dobu. Od počátku měla za úkol zvýšit nejen produktivitu lesních půd a porostů, ale nepřímo i stabilitu a odolnost lesních ekosystémů, především na degradovaných nebo primárně velice chudých lokalitách. Při aplikacích chemické meliorace jsou využívány přímé a nepřímé postupy. Při přímém hnojení působí živiny přímo na zintenzivnění látkových cyklů. Úroveň koloběhu živin se tak dostává na původní stav (regradace) nebo i nad něj. Při nepřímých postupech dodaná látka zrychluje a zintenzivňuje biologické cykly v půdě a zvyšuje biologickou aktivitu lesních půd. Jsou tak mobilizovány živiny, které umožní zvýšení stability a produkce ekosystému. Děje se tak prostřednictvím zrychlené mineralizace a zvýšeného rozkladu půdní organické hmoty, což zároveň představuje hlavní ekologické riziko podobných opatření: nadměrnou a nepřiměřenou mineralizaci humusu.
Autor se dále věnoval následujícím oblastem: hnojení degradovaných lokalit, produkčně orientované hnojení, podpora výsadeb hnojením a hnojení v imisních oblastech. V závěru konstatuje, že možnosti využití chemické meliorace v lesnictví jsou velké i v podmínkách ČR. Chemická meliorace představuje nezbytnou součást zakládání porostů na degradovaných stanovištích. Vytváří počáteční podmínky pro ujímání, přežívání a odrůstání výsadeb. Zvýšení přírůstu není obvyklým cílem melioračních opatření v našich podmínkách, proto je pozornost věnovaná této problematice výzkumem rovněž patřičně nižší. Produkční parametry stanoviště však mohou být opatřeními chemické meliorace dosti ovlivněny. Stav výsadeb lesních dřevin může být opatřeními chemické meliorace výrazně zlepšen, co se týče jejich vitality, odolnosti, kvality a přírůstu, zejména v extrémnějších podmínkách a u stanovištně náročnějších dřevin. Přímé hnojení je ve srovnání s nepřímým méně riskantní. Hnojení je efektivní prostředek snížení poškození lesních dřevin v imisních oblastech. Je nutno zdůraznit, že chemická meliorace je jedno z nejzazších lesnických opatření.
Škody zvěří v minulosti a v současných lesních ekosystémech
František Havránek, Karel Bukovjan (VÚLHM Jíloviště-Strnady)
Disharmonie vztahu lesa a zvěře má své kořeny ve vychýlení přirozeného poměru jednotlivých složek přírodních ekosystémů působením člověka. V LH se monokulturní porosty staly pro zvěř málo úživnými, snížila se pestrost křovinného a bylinného patra, tím byla omezena potravní nabídka i možnost krytu pro zvěř. Výrazně se snížila kvalita stanovišť v ekotonech – rozhraních pole x les apod. Naopak vzhledem k vysoké ekologické toleranci většiny druhů spárkaté zvěře, k vytlačení velkých predátorů a nízkému odlovu došlo k jejich populační explozi. Dnešní stavy spárkaté zvěře několikanásobně převyšují početní stavy zvěře v minulých staletích, nárůst gradoval především v období let 1948–1989. Řešení současné situace spočívá ve zvýšení biodiverzity a vybalancování jednotlivých složek prostředí. Systémové metody řešení jsou v současnosti známé a pro jejich realizaci se budou otevírat nové možnosti (útlum zemědělské výroby). Pouhá konzervace doposud zachovaných přírodních biocenóz, eventuálně snahy o návrat do roku X nejsou reálným řešením. Kulturní krajina se bude vyvíjet do nových forem. Jednotlivé trendy prostředí i populací zvěře pak bude třeba cíleně regulovat. Autor se podrobně věnoval kapitolám Škody zvěří v historii, Fyziologie zvěře a vznik škod, Stavy zvěře a vznik škod na lese a Způsoby ochrany lesa proti škodám zvěří. Ty spočívají v kombinaci ochrany biologické, mechanické a chemické. Úspěch ochrany nemůže být dosažen, jak se v praxi často předpokládá, jen použitím jednostranného opatření, tj. redukce stavů zvěře. V současné době zaujímá přední postavení ochrana chemická (asi 60 %), dále ochrana mechanická (25 %) a biologická (15 %), přičemž biologická ochrana by měla být tou nejdůležitější. Základním preventivním opatřením je přeměna současných lesů do stavu přírodě blízkého, tzn. změna skladby porostů ve prospěch listnáčů. Riziko poškozování lze také snížit vhodným rozčleněním porostů. V honitbách s chovem spárkaté zvěře je třeba neustále pracovat na zvyšování úživnosti, zlepšení životního prostředí zvěře a velmi důležité je přikrmování. V závěru autor dodává, že škody zvěří nejsou jednostrannou záležitostí lesníků nebo myslivců, umění je obojí spojit. Takový stav by měli zakládat již zákonodárci, výzkum a především praxe.
Ochrana lesa ve zvláště chráněných územích
Petr Moucha (AOPK ČR)
Opatření k omezení nebo likvidaci škodlivých činitelů poškozujících lesní porosty vyžadují téměř vždy aktivní zásah lesního hospodáře. V lesích chráněných ztrácejí pojmy škůdce a kalamita smysl. Škůdce v lesích hospodářských má být eliminován pro své působení proti zájmům hospodáře. V chráněných přírodních a přírodě blízkých lesích má být co největší prostor ponechán přírodě. To však platí výlučně pro přírodní lesy v národních parcích, národních přírodních rezervacích a přírodních rezervacích. Ve většině chráněných lesů nemá zasahování do lesních ekosystémů opodstatnění jen v tom, zda jsou přirozené nebo nikoliv, ale i proto, že by měly plnit různé další funkce, které mohou být přemnožením konzumentů dřevin narušovány. Ve všech případech, kdy les může plnit své funkce jedině pokud je živý a zdravý, je přemnožený konzument škůdcem. Důsledná asanace všech napadených stromů v národních přírodních rezervacích, přírodních rezervacích a 1. zónách národních parků by zničila hlavní hodnotu chráněných lesů pro vědu – poskytovat obraz spontánního vývoje lesních ekosystémů.
V celé Evropě všude tam, kde ustoupil z krajiny člověk a kde poklesly nadměrné stavy jím preferovaných býložravých konzumentů, vzniká dodnes spontánně les. Často prezentovaný názor, že všechny lesy bez výjimky jsou u nás natolik pozměněné antropickými vlivy, že se neobejdou bez lidské intervence, je s tímto poznatkem ve zjevném rozporu a opomíjí, že se lesy po dlouhá tisíciletí postglaciálu obešly bez lesníků. Ověřit a empiricky doložit, zda k tomu může docházet i v budoucnu, je jednou z nezastupitelných funkcí chráněných území. Je to funkce svým významem přesahující zájmy lesního hospodářství i ochrany přírody.
Úvaha také o „užité“ ekologii
Jaroslav Mentberger
Tento diskusní příspěvek pojednával především o tom, jak ekologii a ochranu lesa vnímají někteří laičtí nadšenci z řad „zelených“ a jak by je měl vnímat odborník, který se o přírodu musí ze zákona profesně postarat. Autor se domnívá, že mnohým amatérským nadšencům totiž chybí ekogramotnost; mají sice ušlechtilé úmysly, ale při neznalosti přírodních zákonitostí mohou napáchat nedozírné a někdy těžko napravitelné škody.
Ekogramotnost by mohla být odrůdou základního dovzdělání, mající logickou návaznost na znalosti zákonitostí životního prostředí (ŽP), což lze definovat přibližně takto:
- Jedinec – aktivista by měl mít dostatečné přírodovědné vzdělání o všech vazbách, vztazích a souvislostech v ŽP.
- Musí znát zákonitosti v ŽP, což je nezbytně nutné pro realizaci správných postojů a hlavně případných aktivit.
- Každý aktivista si má uvědomovat, že on sám je pouhá součást ŽP.
Autor dále uvádí některé příklady ze své profesní praxe, které dokládají následky vlivu neodborníků na vývoj v lesnickém oboru. Konstatuje, že nalézt návod, jak přírodu před některými ekologisty ochránit, je velice obtížné. Upozorňuje na to, že každá kalamita má počátek při nárůstu populační hustoty, často obtížně postřehnutelným, protože lesnické obvody jsou příliš veliké a chybí vazba lesník/myslivec. Musíme znát práh škodlivosti a pamatovat, že škůdce nesmí být posuzován izolovaně, protože i on patří do dané cenózy. Lidé podle něj musí především kriticky myslet, aby se dokázali ubránit polopravdám a demagogiím. Lesníci mají podle Ing. Mentbergera nyní velikou příležitost při ozdravování krajiny v souvislosti se zalesňováním zemědělských půd.
Škody zvěří jako důsledek nesouladu mezi lesnickým a mysliveckým hospodařením
Radomír Mrkva (LDF MZLU v Brně)
Prof. Mrkva se domnívá, že pokud vůbec můžeme hovořit o tom, že byla přijata nějaká opatření ke zjednání nápravy ve věci škod zvěří, pak tato opatření neuspěla a v současné době se ocitáme v ještě horší situaci než koncem osmdesátých let. Účinným nástrojem by mělo být vymáhání náhrad škod. Jde však o nástroj naprosto neúčinný. Autor konstatuje, že tento problém, který se týká především státních lesů a je důsledkem toho, že s obnovitelnými přírodními zdroji, lesem a zvěří hospodaří dva odlišné subjekty. Jejich názor na způsob hospodaření je velmi odlišný a sleduje odlišné cíle. Z pohledu lesníka (který je biologicky vzdělán) je les chápán celistvě, jeho jednotlivé složky by měly být funkčně vybalancované a ideální stav se spatřuje v tzv. ekologicky stabilním ekosystému. Na druhé straně - bez bagatelizace, ale se znalostí mysliveckého prostředí a názorového spektra autor tvrdí, že cíle mysliveckého hospodaření a ekologické vidění lesa jsou mnohem jednodušší. Podstatou myslivosti je lov a uspokojení lovecké vášně. Cílem chovu a „zušlechťování“ je tedy chovat v lese co nejvíce zvěře a za tím účelem potírat veškeré predátory.
Rozhodnutí, jak problém řešit, musí být politické. Patrně také nebude možno v budoucnosti stupňovat finanční příspěvky na hospodaření v lesích; ty v roce 2004 činily téměř 27 mil. Kč. Z toho bylo 6 mil. vyplaceno na ochranu před zvěří a asi 1 mil. byl vydán na oplocenky. Autor dodává, že předkládaný názor a návrhy nemají být pro myslivost „likvidační“. K tomu, aby se les mohl nerušeně obnovovat, je podle jeho zkušeností třeba dodržet takové zazvěření, kdy počet jedinců semenáčů poznamenaných okusem nepřesáhne v případě smrku, borovice nebo buku množství 20 %.
Připraveno s využitím sborníku.
Diskuse
Závěrečná poměrně bohatá diskuse se týkala hlavně dvou témat.
- Nedostatečná prezentace lesního hospodářství na veřejnosti a z toho plynoucí nevýhody. Zaznělo (Ing. Kalina - ČLS), že ve věci ochrany lesa a LH obecně stále „přesvědčujeme přesvědčené“, diskutující (Ing. Mentberger, prof. Tesař aj.) si stěžovali na nepřístupnost veřejných médií pro záležitosti lesnictví a naopak značný prostor pro ekologická sdružení a tím jejich přílišný vliv na veřejné mínění.
- Myslivost vs. lesnictví: Ing. Hrdlička (LČR) uvedl, že kromě počtu je významná denzita populace zvěře, v zahraničí je trendem zvěř rozptylovat. Prof. Mrkva (LDF) si stěžuje na mediální prezentaci zvěře coby „trpících zvířátek“ a nedostatek osvěty, viz předchozí bod. Ing. Havránek (VÚLHM) zastává názor, že ekologické povědomí veřejnosti se přesto zlepšuje a myslivost se ekologizuje. Ing. Vlášek (LČR) nesouhlasí s tvrzením prof. Mrkvy, že škody zvěří jsou záležitostí hlavně státních lesů. Je to způsobeno přesnějším vyčíslováním škod u LČR a také tím, že většina honiteb je pronajatá. U LČR existuje finanční postih v revírech, kde kontrola škod zvěří neodpovídá vyčíslení. Zároveň upozorňuje na snížení nákladů na ochranu proti zvěři na čtvrtinu za posledních 10 let. Také Ing. Ferkl (LČR) odporuje tvrzení Ing. Mrkvy o škodách ve státních lesích – v Krušných horách jsou podle něj LČR tahouny v ochraně proti škodám zvěří. Dodává, že např. v Sasku vyčíslují škody zvěří nezávislé taxační kanceláře. Ing. Juha (ŠUNAP) sděluje, že na Šumavě se od doby, kdy zvěř přestala být regulovaná kvůli přítomnosti rysa, zdvojnásobily její počty. Upozorňuje na velký problém – schizofrenní situaci lesníků, kteří jsou zároveň i myslivci.
Předseda republikového výboru ČLS Ing. Kalina na závěr kladně ohodnotil účast i diskusní aktivitu účastníků setkání.