Zájem o služby lesních ekosystémů a jejich financování
Mezinárodní konvence o vodě a Evropská hospodářská komise OSN připravila do ženevského Paláce národů na 10.-11. října 2005 seminář „Environmentální služby a financování ochrany i udržitelného užívání ekosystémů“. Tak se opět po delším čase objevila na mezinárodním fóru otázka mimoprodukčních funkcí lesa jako služeb pro lidskou společnost. Šlo o akci pod záštitou OSN a proto byl mnoha zemím předem rozeslán dotazník. V něm byl dán velký počet otázek k tématu služeb poskytovaných lesními ekosystémy, a to se zaměřením k oběhu vody v krajině či ochraně kulturní krajiny před vodním živlem. V podstatě se jedná o možnosti dalšího způsobu hospodářského využívání lesních majetků ve veřejném zájmu nabídkou a poskytováním konkrétních užitečných efektů ve sféře environmentální i sociální a posílení pozic lesnictví v éře globalizace.
Úvodem o službách v lesním hospodářství
Bylo u nás napsáno už mnoho pojednání a proneseno mnoho vznešených slov o tom, že zabezpečování pozitivních efektů lesních ekosystémů a mimoprodukčních funkcí lesa ve sféře environmentální a sociální – tedy jistých služeb – je ve veřejném zájmu a může být dalším oborem lesnického podnikání. Záleží především na lesnictvu, zda a jak zformuluje nabídku, podnítí poptávku a jak na ni odpoví. Lesní zákonodárství lesnicky vyspělých zemí Evropy v uznání potřeby i náročnosti takových služeb došlo zhruba už před 40 roky k diferenciaci druhů vlastnictví lesa a počítá se službami jako prioritami pro lesy ve veřejném vlastnictví. U nás se něco takového stalo politickou devizou, vyjádřenou zákonem 77/1997 Sb. o státních podnicích. Jsme-li dnes v EU, je dobré dodat, že tam se jisté, naším zmíněným zákonem ošetřené, priority týkají obhospodařování lesů jak lesů státních, tak zemských, komunálních i společenstevních, zkrátka lesů všech institucí a organizací, spadajících pod právo veřejné. Bylo to vnímáno jako smysl existence tohoto druhu vlastnictví lesa v tržním hospodářském systému demokratické společnosti. Vlastníci soukromých lesů jsou ke službám nikoli nuceni, nýbrž podněcováni, a to osvětou, poradenstvím, technickou pomocí a pomocí se zpřístupňováním potřebného kapitálu.
Seminář v Ženevě opět připomněl, že lesnictví u nás by mělo vážně zauvažovat nejen o novém pojmu „služby lesních ekosystémů“, ale i o dávno známých veřejně prospěšných lesnických službách, zejména:
- co mohou přinést lesnímu hospodářství jako součást hospodářského využívání lesů, nezávislém na problémech globalizace;
- jak mohou posílit image lesnictví i lesního hospodářství, jeho postavení na veřejnosti, u národohospodářů i politiků a podpory z toho plynoucí;
- kolik toho už na poli lesnických služeb bylo promyšleno, vyvinuto, ba i odzkoušeno, avšak zůstávalo u nás bez odezvy v lesnické politice, jakoby mimo lesní hospodářství v poloze mimoprofesní, chcete-li „brigádnické“, dokonce bez ohledu na vydanou obecně závaznou právní normu (1982, neplatnou po roce 1989);
- co by se mělo dostat do lesnické politiky a legislativy u nás, když v západní lesnické Evropě došlo k jejich podstatně změně už před desetiletími.
Je faktem, že aktuální ekonomické tlaky, vyvolávané širší hospodářskou recesí či problémy globalizace obchodu s dřevem, aktuálně vedou k myšlenakovým návratům zpět do éry jednoúčelového dřevoprodukčního lesního hospodářství, aniž by se vážilo, zda to nejsou jen krátkodeché kupecké počty zejména v prostoru střední Evropy. Ukázku předvedl představitel bavorských státních lesů na semináři pořádaném MZe ČR v předjaří 2005. Uvedl totiž nové schéma struktury tamního státního podniku následovně:
1. lesní hospodářství + myslivost;
2. péče o nemovitosti;
3. veřejné zájmy na lesích.
Patrné je vyloučení environmentálně a sociálně motivovaných aktivit z lesního hospodářství – chápaného znovu jen jako aktivity dřevoprodukční – a jejich odsun mezi vedlejší záležitosti na okraj lesnického zájmu. Je to v ostrém rozporu se státní politikou SRN z let 90. a dozajista i s dlouhodobými perspektivami lesnictví vůbec. V národohospodářských analýzách se totiž evropské klasické lesnictví charakterizuje jako obor neperspektivní...
Služby lesních ekosystémů a služby lesnické
Zmíněný dotazník k mezinárodnímu semináři došel i do České republiky. Charakter otázek, které měla zodpovědět vyžádaná zpráva o ekologických službách v ČR, nasvědčuje tomu, že otázky nebyly zřejmě formulovány někde, kde se s takovými službami prakticky nepotkávají, ani tam, kde se nad nimi mává rukou. Nový pojem ekosystémových služeb k uspokojování environmentálních a sociálních potřeb lidské společnosti přišel nedávno z USA. Jeho tvůrci a první šiřitelé tím rozumějí samovolné efekty ekosystémů. O službách pro potřeby společnosti jako o službách lesnických se však v Evropě uvažovalo mnohem dříve – např. v naší literatuře obsáhle už ke konci sedmdesátých let minulého století. Lesnické služby ovšem nejsou holedbáním o „zajišťování všech funkcí“ nezávazným, beznákladovým, samovolným, z hlediska konkrétní potřeby třeba jen nahodilým sdruženým efektem lesní výroby v rámci lesní legislativy. Lesnické služby jsou nasazováním cílené práce a vkladů kapitálu k uchování, zesílení nebo vytváření užitečných environmentálních a sociálních efektů. Tlumí a potlačují také efekty nežádoucí, pamatují tedy na dysfunkce lesa z hlediska lidské společnosti, dobře známé z oboru funkcí vodohospodářských, rekreačních i zdravotních. S pocitem jistého studu za setrvale tradicionalistické lesnické myšlení, na jaké si stěžovali lesničtí politici i jinde v Evropě, lze dnes číst obecně závaznou právní podzákonnou normu MLVH č. 13/1982 „Instrukce k hospodaření na lesních pozemcích v ochranných pásmech vodních zdrojů“, vydanou na základě dlouhodobých prací lesnického výzkumu. Je to celosvětově první norma funkčně integrovaného využívání lesů lesní výrobou a lesnickými službami. Scházelo ovšem politické rozhodnutí o včlenění takových mimoprodukčních lesnických aktivit ve veřejném zájmu jako řízených lesnických služeb do hospodářského systému lesního odvětví. Je to stále podnět k zamyšlení a úvaze politiků a zvláště těch státních orgánů, které odpovídají za státní politiku lesů se týkající, popř. jsou zakladatelem státního podniku, jemuž zákon 77/1997 Sb. již v době našeho přibližování EU zcela „evropsky“ uložil prioritně uvažovat o uspokojování veřejných zájmů v oboru jejich podnikání.
Dotazník pro seminář ve Švýcarsku byl aktuálně zaměřen na služby, související s lesy a vodami. V této oblasti mimoprodukčních funkcí lesa je uvedený pojem u nás, v šíři, která je patrná z dotazníku, znám jen v teorii. Takové lesnické služby v ČR nyní skoro neexistují, protože v oboru lesnictví nebyla až doposud politická vůle lesnické služby uznat jako součást lesnických hospodářských aktivit, lesní výrobě ideově rovnocennou při využívání obnovitelného přírodního zdroje. Tedy provozovat služby veřejnému zájmu nikoli jako brigádu nadšenců v mimopracovní době nebo jako oběť, nařizovanou vlastníkům a správcům lesa na jejich účet ve jménu civilizačního vývoje, nýbrž jako hospodářské aktivity v rámci ekonomického systému lesního hospodářství, a tedy za úplatu! Proto je nutný i tomu odpovídající marketing.
Marketing lesnických služeb
Faktem je, že hlavním zdrojem kapitálu pro lesní hospodářství je jednoznačně produkce hmotných tržních statků. Lesnictvo vyspělých zemí světa si však už před desítkami let uvědomilo, že nabídka jeho služeb environmentálním a sociálním potřebám společnosti reaguje na reálnou, nikoli bezvýznamnou poptávku veřejného zájmu. Uspokojováním této poptávky získávají dodavatelé lesnických služeb jisté příjmy, ale nejen ty jsou ve hře: tvoří se podstatně lepší image lesům v kulturní krajině a lesnictví vůbec. To jsou devizy pokládané za velmi důležité pro lesnictví, neboť ve světě rozhodují do značné míry o jeho podpoře vůbec, a to se v éře globalizace velmi cení! Umíme-li nabídnout lesnické služby, nečekáme, až nám budou nařízeny – někdy v podobách, které působí až paradoxně.
Z dotazníku ekosystémových služeb je jasné, že reálné služby podmiňuje vytvoření předpokladů pro nikoli jen ideovou rovnocennost lesnických služeb s lesní výrobou. Je to záležitost lesnické politiky, poté legislativy a úpravy hospodářského systému lesního hospodářství, aby bylo možné do něho včlenit (internalizovat) lesnické služby a rozvíjet jejich náležitý marketing. U nás byly lesnické služby dávno a dosti podrobně technologicky propracovány např. v oboru vztahů lesa a vody i lesa a rekreace. V uplynulých třiceti letech byly zpracovány i podzákonné právní normy, instrukce a metodické návody. Nebylo však politické chuti dotáhnout záležitost k reálnému včlenění služeb, což trvá dodnes. Ani náš Národní lesnický program (NLP) ještě neobsahuje nic, co by se v tomto směru týkalo lesnické politiky, úprav legislativy v evropském duchu i v liteře a strukturálních změn v hospodářské praxi.
Naproti tomu v EU mají některé země lesnické služby propracovány např. právě v rámci jejich NLP. Nejen co se týká podchycení veřejného zájmu o ně podle oblastí a druhů funkcí lesa, nýbrž i včetně ekonomických kalkulací potřebných nákladů. Vzhledem k charakteru efektů lesnických služeb se jedná o krytí převážně ze zdrojů společenského režijního kapitálu. Tamní zkušenost říká, že bez zpracování možné nabídky a monitoringu poptávky, jakož i bez nového pojetí práce orgánů státní správy lesů se týkající (v osvětě a především v poradenství a iniciaci aktivit vlastníků a správců lesa ve veřejném zájmu), není možné uvažovat o účinném marketingu lesnických služeb. Na podobu marketingu služeb se dotazník pro Ženevu podrobně vyptával. Jak jinak by se získával náležitý zájem veřejnosti, politiků a ekonomů, a vytvářelo se tak pole pro nový druh lesnického podnikání ve veřejném zájmu?
Pojednání na okraj semináře pod záštitou OSN o službách lesních ekosystémů uzavřeme připomenutím toho, jak se prof. F. Papánek skoro před 30 lety u nás ptal minulé lesnické generace: „Změnilo se něco v našem dosavadním pojetí úlohy lesního hospodářství? Anebo trvá a platí původní koncepce lesního hospodářství jako dodavatele dřevní suroviny, jen s tím rozdílem, že uplatnění produkční funkce lesa se komplikovalo rozmnožením vnějších zásahů? Ty víc než kdykoli před tím omezují volnost lesního hospodáře a zužují jeho možnosti tím, že ho nutí přizpůsobovat produkci dřeva jiným požadavkům.“ Tato otázka byla položena dvacet let po začátku diskusí a řešení této problematiky v lesnicky vyspělých zemích západní Evropy. Dnes, tzn. téměř po půl století, se u nás neptáme jinak! Výrazně už cítíme stále se zvyšující tlaky na lesy a lesní hospodářství. Uděláme něco s neperspektivností lesnictví?
Adresa autora:
Ing. Vladimír Krečmer, CSc.
Na Loukoti 20, 160 00 Praha 6
Tel.: 235 358 116