Jak velké budou po zimě škody mrazem?
Jarmila Nárovcová, Václav Nárovec, Martin Čermák
Patologické účinky nízkých teplot na dřeviny a spolupůsobení dalších nepříznivých faktorů prostředí během zimního období jsou tradičními problémy ochrany lesa. Výjimečné povětrnostní poměry, kterým byly v minulosti dřeviny a jejich porosty vystaveny, si proto zasluhují upamatování a naši pozornost.
Během uplynulé zimy jsme se častěji než kdy jindy setkávali se sněhovými srážkami, které spolu s námrazou a ledovkou působily v lesích prolámání korun stromů nebo polomy. Ve třetí dekádě ledna jsme byli svědky přílivu arktického vzduchu ze severovýchodu, při kterém rtuť teploměrů během jediného dne prudce poklesla z hodnot nad bodem mrazu až pod –20 °C. Očekávaným stresorem pro dřeviny ještě mohou být ztěžklé příkrovy tajícího sněhu, náhlé dubnové výkyvy teplot nebo květnové přízemní mrazíky a pozdní mrazy. Na finální kvantifikaci letošních škod, vzniklých v lesním hospodářství (LH) sněhem a nízkými teplotami, je tedy zatím předčasné pomýšlet.
Kompilace několika pramenů, které připomínají čtyři významné předchozí epizody působení nízkých teplot v lesních porostech ČR, je ústředním námětem předkládaného příspěvku.
Rekordní mráz (zima 1928/29)
Dlouhé trvání velmi nízkých teplot zařadilo zimu 1928/29 mezi nejstudenější zimní období u nás. Celostátní teplotní rekord –42,2 °C ze dne 11. února 1929 (Litvínovice u Českých Budějovic) – je údajem všeobecně známým a dosud platným. Strachota (1930: Čs. les, č. 8, s. 63) rozvedl některé podrobnosti o průběhu vybraných meteorologických prvků v zimě 1928/29, ze kterého vyplývá, že silné mrazy se na většině území tehdejšího Československa vyskytovaly již od prosince 1928. V období od 1. do 15. února 1929 teplota vzduchu na mnoha místech nevystupovala nad –20 °C a mnohde dosáhla svého historického minima. Po slabé oblevě ve 2. polovině února pokračovaly v 1. dekádě března 1929 opět velmi silné mrazy s hodnotami pod –20 °C. Teprve v polovině března se oteplilo k hodnotám nad nulu, a poté nastalo pozvolné tání sněhu, který „se i v nižších polohách našich lesů udržel až do konce března v dosti vysoké vrstvě.“
Doc. Strachota rovněž popsal, že duben byl zpočátku sychravý a že se výrazněji oteplilo teprve po 8. 4. 1929. Tuto informaci musíme považovat za velmi důležitou, protože zřejmě vypovídá o pozvolnosti oteplování vzduchu na jaře roku 1929. Předpokládaná absence prudkých teplotních výkyvů v tomto nejrizikovějším období působení teplot na dřeviny se pravděpodobně také promítá do relativně mírného zhodnocení Účinků neobyčejně tuhé zimy v roce 1928–29 na lesní dřeviny, které v uvedené studii provedl Polanský (1930): „Hodnoty, které si dosud bezprostřední škody způsobené tuhou zimou v lese vyžádaly, ač lze je odhadnouti hodnotou statisícovou, netvoří ... položku takovou, aby bylo nutno mluviti o újmě citelné.“
Jako „dosti mírné“ pak o rok později Polanský (1931) vyhodnotil i druhotné účinky této tuhé zimy na lesní dřeviny. Obojí zhodnocení se opíralo o analýzu a syntézu údajů ze dvou celostátních dotazníkových akcí.
Ze Zprávy o mrazových škodách ze zimy r. 1928–29, kterou na stránkách Lesnické práce publikoval Hendrych (1930; s. 148–164), vyplynuly rovněž některé nové poznatky. Autor shromáždil údaje z vlastních pozorování na polesí Paršovice (školní polesí lesnické školy v Hranicích) a zdůrazňuje zejména to, že mnohde na kmenech došlo v důsledku mrazů k popraskání, roztrhání a odlupování kůry včetně rozpukání dřeva. Míra poškození jednotlivých stromů i lesních porostů mrazem přitom korelovala s mírou jejich oslunění. Nejpoškozenější po zimě 1928/29 zde byly porosty tenkokorých dřevin (jedle, buk aj.) na jižních a jihozápadních expozicích.
Únorové zimní mrazy (zima 1955/56)
Platnost těchto poznatků se potvrdila při vyhodnocení škod mrazem po tuhé zimě v letech 1955/56. V závěru ledna (25. 1. 1956) do střední Evropy pronikl studený arktický vzduch ze severovýchodu a poté až do 29. 2. 1956 teploty na mnoha místech nevystoupily nad bod mrazu. Významněji se oteplilo teprve po 20. březnu. Ve smrkových porostech na jižních a jihozápadních expozicích byl stejně jako po zimě 1928/29 pozorován největší podíl zimním mrazem poškozených stromů. Výraznější škody byly v roce 1956 evidovány především u solitérních dřevin, u stromů v okrajích lesních porostů, v porostech s nízkým zakmeněním, jakož i v polohách vystavených proudění vzduchu a imisí (Zeiger a kol. 1958).
Mrazy po předchozím oteplení (březen 1977)
Jestliže první příklad (zima 1928/29) dokumentoval dlouhodobé působení mimořádně nízkých zimních teplot, které nemělo dramatický dopad na LH, pak naopak zcela fatálně může v závěru zimy na dřeviny působit teplotní zvrat v podobě oteplení a náhlého ochlazení. Rostliny otužené již pouze k nízkým kladným teplotám v takovém případě nemohou úspěšně čelit zamrzání vody v pletivech. Tvorba krystalů ledu v pletivech vede neodvratně k dehydrataci (vyschnutí) buněk; objemové změny tuhnoucí a rozmrzající vody způsobí destrukci buněčných membrán, mechanické roztrhání pletiv a jejich odumření.
„Příkladem může být předjaří r. 1977, kdy jev rezivění jehlic smrku plošně postihnul Krušné a Jizerské hory, zasáhl do západních Krkonoš a místy byl zaznamenán na Broumovsku a podhůřím Orlických hor pronikl až na Svitavsko. Tato odezva má zřejmý ráz fyziologického vysychání jehlic, ...“ doslova dokumentuje Tesař (1985) značný plošný rozsah mrazového poškození lesních porostů ČR v závěru března 1977. Tehdy po předchozím teplém únoru a souvisle po sobě následujících 24 březnových dnech (3.–26. 3. 1977), kdy průměrné denní teploty vzduchu neklesaly pod bod mrazu a kdy se v závěru uvedeného období i na horách pohybovaly kolem +10 °C, došlo (27. 3. 1977) k nasunutí mas chladného vzduchu ze severu a k propadu teplot až k –13 °C (Materna 2002; údaje z Krušných hor).
Prudké ochlazení (Silvestr 1978)
Ve vzpomínkách mnoha pamětníků se v souvislosti s prudkým zimním poklesem teplot musí nutně vybavit také přelom let 1978/79. V průběhu silvestrovské noci na celém našem území teploty vzduchu prudce poklesly z hodnot vysoko nad bodem mrazu ojediněle až k arktickým –30 °C. Výjimečnost tohoto teplotního zvratu spočívala nejen v mimořádně silném, ale také ve velmi rychlém ochlazení (pokles o více než 2 °C za hodinu). Podrobný rozbor povětrnostní situace kolem Silvestra 1978 uveřejňuje na svých osobních webových stránkách Psika (2005: viz http://www.cbox.cz/tomas_psika/zajimavosti.htm). Uvádí, že ve střední Evropě se podobná situace vyskytuje velice zřídka a že ji lze srovnat snad jen s blizzardem, čili jevem, který je daleko více typický pro zimní období na severoamerickém kontinentu.
V 70. letech minulého století byly již naše lesy dlouhodobě stresované znečištěním ovzduší, což ještě více podvazovalo jejich odolnost vůči účinkům ochlazení. Prudký pokles teplot spolu s vlivem imisí tehdy odstartoval významnou etapu chřadnutí našich horských lesů. Podrobnosti o nežádoucích účincích zimních a pozdních mrazů na obnovu lesa v imisních oblastech poté popsali mnozí lesničtí odborníci (Fišera 1991; Flemming a Krečmer 1986; Jirgle 1982; Kaňák 2004; Krečmer in Peřina a kol. 1984; Materna 1978; Mrkva 2000; Peřina 1985; Tesař 1985 a další). V jejich zkušenostech můžeme i dnes hledat a nacházet východisko pro naše úsilí směřující ke zlepšování stavu lesa.
Závěrem
Riziko poškozování dřevin a jejich porostů mrazem je zejména v horských imisních oblastech trvale aktuální. Kdykoliv může být reálnou skutečností, zejména pak tehdy, pokud jsou vlny ochlazení v průběhu zimy a jara přerušovány střídavým oteplením. Zhodnotit, nakolik se uplynulé zimní období „zapíše“ na spravovaném lesním majetku, můžeme nejdříve na jaře, resp. až na jeho konci. Někde budeme moci k inventarizacím stavu lesních porostů po zimě přistupovat s nadějí na bezeškodný průběh zimy, jinde s oprávněnými obavami. Tytéž rozporuplné pocity při zjišťování zimních škod v lesích ale již musely zažívat i mnohé předchozí generace lesníků.
Ať již tedy bude konečný „účet“, který nám letošní zima vystaví, jakýkoliv, nezbývá nám, než jej s pokorou přijmout. Jsme totiž proti škodlivému působení většiny povětrnostních úkazů na lesy nadále téměř bezmocní. Praktická ochrana lesa proti výstředním poklesům a kolísání teploty může spočívat snad jen v některých preventivních opatřeních (Hendrych 1930: LP, s. 148).
Poznámka:
Příspěvek vznikl v rámci řešení výzkumného záměru MZE 0002070201 (Stabilizace funkcí lesa v biotopech narušených antropogenní
činností v měnících se podmínkách prostředí)
a GA ČR 526/03/H036 (Současný stav
a trendy vývoje lesů v kulturní krajině).
Citovaná literatura je k dispozici na
http://vulhm.opocno.cz/on-line/jn060331.html
Adresa autorů:
Ing. Jarmila Nárovcová,
Ing. Václav Nárovec, CSc.
VÚLHM – Výzkumná stanice, 517 73 Opočno
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ;
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Ing. Martin Čermák
LDF MZLU v Brně
Ústav lesnické botaniky, dendrologie
a geobiocenologie, Zemědělská 3, 613 00 Brno 13
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.