Bory jako potenciální přirozená vegetace
Bory jsou azonální společenstva, která se postupně vyvíjela od preboreálu a zůstala přirozeně zachována na extrémních stanovištích s omezenou konkurencí listnatých dřevin. První boro-březové porosty se objevovaly na našem území ve starším holocénu – v preboreálu. V období boreálu nastupuje fáze světlých borových lesů s lískou. V atlantiku spadá do období klimatického optima rozvoj smíšených listnatých lesů. Od této doby nastává postupný ústup borovice.
V epiatlantiku, kdy se vytváří přirozená stupňovitost klimaxové vegetace, ustupuje ekologicky plastická borovice na extrémní stanoviště azonální povahy (skalní výchozy, rašeliniště, extrémně chudé písky). Na těchto stanovištích, jen obtížně přístupných zásahu člověka, se postupně formují společenstva blízká současným. (cf. Husová 1999)
Borovice je dřevina s velmi širokou tolerancí k prostředí. Jediné, co netoleruje, je zastínění. Jinak je schopná přežívat prakticky v libovolném prostředí od podmáčených poloh až po jihozápadní slunné svahy. Není však silná konkurenčně, a proto je z mezických stanovišť vytlačena jinými dřevinami. Velkoplošně ji nacházíme jen na kyselých písčitých půdách v pískovcových oblastech, jinak je její přirozený výskyt vázán právě na plošně menší extrémní stanoviště, jako jsou skalní výchozy a hrany krystalických hornin, pískovcová skalní města (v nichž, pokud jsou podmínky jen trochu příznivé, je okamžitě nahrazena listnatými dřevinami, smrkem a jedlí) a rašeliniště a jejich okraje (cf. Kučera 1999)
Rozšíření a klasifikace borů
Největší zastoupení borů s Pinus sylvestris se nachází v kontinentální oblasti Euroasie na jižním okraji lesní formace jehličnatých lesů chladného pásma, a to především na přechodu k formaci lesů suchých oblastí, případně na přechodu k formaci smíšených opadavých lesů mírného pásma. Především jsou bory v rámci světového měřítka azonální mozaikou klimaticko-edafického klimaxu na edaficky podmíněných stanovištích – na suchých, chudých, písčitých, skeletnatých, nebo naopak na stanovištích chudých rašelinišť.
Bory na skalních výstupech nacházíme prakticky v celé Evropě. Ve střední Evropě rozlišujeme tři skupiny reliktních borů. Jsou to (1) kontinentální východoevropské až jihosibiřské bory rostoucí v kontaktu se subxerofilními doubravami na štěrkopísčitých terasách větších řek, jejich okrajové rozšíření v Alpách se váže na dešťový stín vnitroalpských údolí, u nás pravděpodobně jen ve fragmentech v České křídové tabuli; (2) reliktní bory na opukových, vápencových a dolomitových horninách a na serpentininech, jejichž rozšíření zasahuje z Balkánu přes vápencová předhůří Alp až do střední Evropy (u nás někdy označované jako dealpínské bory); v Českém masívu se vyskytují útržkovitě na výchozech krystalických vápenců a na vápnitých opukových hranách České křídové tabule; (3) oligotrofní bory náležející k boreálním jehličnatým lesům, v rámci kterých tvoří skupinu zahrnující primární reliktní bory silikátových skal, písčitých půd a rašelinné bory. Zatímco první dvě skupiny se u nás vyskytují vyloženě okrajově (oproti západní a jižní Evropě pouze s borovicí lesní), třetí skupina má u nás poměrně běžné zastoupení
(cf. Kučera 1999).
Lesnicko-typologické vymezení borů v ČR
Borovice si zachovala v přirozeném stavu dominanci nebo význačný podíl pouze na podloží pískovců a písčitých sedimentů vůbec, především na kvádrových křídových pískovcích a píscích, hadců, v extrémních podmínkách i vápenců a rašelin a na skalnatých výchozech různých kyselých hornin (reliktní). Především na suchých píscích pak vznikaly častěji požáry, což je dalším faktorem osidlování krajiny borovicí. Tato půdně exponovaná stanoviště překrývají svou osobitou povahou rozdíly klimatu a byla v lesnické typologii shrnuta mimo rámec klimatické stupňovitosti do stupně 0. Převážná část těchto stanovišť se nachází přibližně v rozpětí klimatu 3. – 4. LVS a do 2. LVS zasahují „bory“ na přechodu do borové doubravy nebo jako ojedinělé výskyty dealpinského boru. Naopak jako klimaticky „vyšší“ je možno hodnotit některé inverzní polohy se smrkem (0N, 0Y, 0T, 0G) nebo vyšší polohy sedimentů ze srážkově deficitních oblastí.
Celkem vylišuje lesnicko-typologická klasifikace ÚHÚL 13 souborů lesních typů, které jsou zařazeny do azonálního lesního vegetačního stupně 0 – bory (viz. tab. 2-4 a obr. 1-2).
Kromě tohoto dominantního postavení v souborech borů stupně „0“ má borovice přirozený podíl ještě v některých kyselých souborech 1. LVS: především borové doubravě (1M), březové doubravě (1Q), popřípadě kyselé doubravě (1K, 1I, 1S). Jednotlivou příměs tvoří v chudých kategoriích vodou ovlivněných i neovlivněných (M, Q, R), kde pravidelně vystupuje do 5. LVS a v jednotlivých extrémních typech do 6. LVS (6M, 6Q – typy s borovicí). Výjimečně vystupuje borovice i v 7. LVS a na přechodu do 8. LVS (sutě s rašeliníkem na Šumavě) (cf. Plíva 1971).
Závěr
Základním materiálem pro praxi, pro studium a posouzení více či méně přirozených borových stanovišť a vhodných stanovišť pro pěstování borovice jako hlavní dřeviny je v současnosti aktuální (digitální) lesnická typologická mapa ÚHÚL Brandýs n. L., definovatelná na úrovni lesního typu podle přírodních lesních oblastí, dále charakteristiky lesních typů příslušných PLO a konečně elaboráty typologie lesů příslušných PLO.
Výsledkem dosavadního lesnicko-typologického mapování, prováděného pracovníky typologie lesů poboček ÚHÚL Brandýs n. L., je plošně neautorizované a z hlediska stupně podrobnosti a důkladnosti analyticko-syntetických postupů nesourodé, byť souvislé, lesnicko-typologické mapové dílo. Typologická mapa lesů ÚHÚL Brandýs n. L je zatížena řadou chyb. Vzhledem k tomu, že není dosud přesně evidováno, který autor a kdy dané území mapoval nelze tudíž ani provádět srovnání výsledků různých autorů a jejich oponování. Anonymita mapovatelů zvyšuje rovněž chybovost, vyplývající z prostého „lidského faktoru“. Vzhledem k určitým změnám v porostní struktuře lesů vlivem vývoje porostů v čase a vlivem stálého lesnicko-hospodářského zasahování se často mění dřevinná i fytocenologická složka a především se ukazují některé další reakce populací dřevin (přirozená obnova, nebo naopak stres na podmínky prostředí apod.) na daném stanovišti, které nebylo možné dříve vysledovat. A konečně je známo, že tendence zařazovat lesní stanoviště na chudých písčitých půdách s umělými porosty borovice do borů byla v určitém období jakousi obecnou domluvou nezávislou na odborném, exaktně podloženém zkoumání daných podmínek prostředí. Na druhou stranu ve správně podchycených stanovištích borů se snahy o zvyšování podílu listnaté složky míjejí zpravidla účinkem a efekt neodpovídá nákladům. V současnosti se stále více ukazuje, že právě stanoviště borů vyžadují důkladné a podrobné prověření v lesnicko-typologickém mapování založeném na obsáhlejší analýze všech faktorů a reakcí vegetace na stanovišti.
Seznam literatury u autora článku.
Adresa autora:
Ing. Miroslav Mikeska
ÚHÚL Brandýs nad Labem, pobočka Hradec Králové
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.