Lesníkem nejen v Bhútánu

Při zavádění nových systémů v cizí zemi musí expert čelit několika pokušením. V prvé řadě, každá země má svoji lesnickou tradici, ať je jakkoliv dlouhá a lesnické instituce mají svoji vlastní “kulturu” a setrvačnost. Z nich musí každý expert vycházet a musí je respektovat. Nutné je respektovat kulturu a zvyky země, ve které pracuje. Ty ovlivní organizační i technické snažení. Mnoho expertů podléhá tendencím považovat systém, ze kterého vyšli, za nejlepší. V situacích, kde se setkávají experti z různých zemí, dochází k silnému prosazování vlastních “národních” cest.

- Jak jste se dostal k lesnictví? Kde jste působil, než jste začal pracovat v zahraničí?

Začal jsem s lesnictvím v roce 1960, kdy jsem studoval lesnickou fakultu brněnské vysoké zemědělské školy. Skončil jsem v roce 1965. Po roční vojenské základní službě jsem v roce 1966 v létě nastoupil v brněnském Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, s ústředím ve Zvoleně. V brněnské pobočce jsem pracoval do srpna 1968. První moje působení bylo na Kyjovsku.

Tam jsem taxoval s vynikajícím Zdeňkem Smrčkou. V roce 1968 brněnská pobočka dělala Svitavsko, tam jsem byl až do srpna 1968. 21. srpna jsem odjel zpátky do Brna, ale za týden jsem se rozhodl, že odjedu.

- Jaké byly Vaše důvody k tomuto rozhodnutí?

Byl jsem mladý, chtěl jsem cestovat, dobře jsem věděl, že nebudu moci už vzhledem k historii rodiny apod., chtěl jsem si život ulehčit, tak jsem odešel. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem byl velmi brzy ve Vídni, kde jsem byl asi jenom měsíc a vzápětí jsem odletěl do Kanady.

- Kde jste všude působil?

28. října 1968 jsem přijel do Kanady do Winnipegu, uprostřed prérie. Měl jsem štěstí, hned od

1. prosince 1968 jsem našel práci ve svém oboru u soukromé firmy s kontraktem od vlády Kanady. Prvních šest měsíců, do začátku května jsem kreslil lesnické mapy přenosem z leteckých snímků.

V létě jsem potom jel na sever, což byl neuvěřitelný zážitek. To vás najednou vylodí na severu a řeknou vám: „Tak se uvidíme za 14 dní.“

Při taxaci kanadského stylu jsem používal leteckých snímků. My jsme se o letecké ortofotogrammetrii velice málo učili, neměli jsme vůbec žádné znalosti, ale v Kanadě do toho člověk padnul a musel to dělat. Kromě romantiky severu jsem se hodně přiučil.

Přijel jsem zpátky na podzim a v roce 1970 mě udělali šéfem projektu, to bylo pro mě naprosto nepochopitelné, nebyl jsem nijak zkušený, byl jsem cizincem se špatnou angličtinou, ale jak jsem později poznal, tak je to v Kanadě docela běžná věc.

Začalo se proslýchat, že firma, u které jsem dělal, dostane kontrakt v Africe. V roce 1971 se dostala do Ugandy.

- V Ugandě se firma zabývala jenom taxací nebo komplexně lesnictvím?

Firma se zabývala leteckou fotogrammetrií. Hlavní činností bylo mapování pomocí snímků a jako vedlejší jsme měli konzultace. Ty nebyly jenom lesnické, měli jsme tam geology, zemědělce. Získali jsme dvouletý projekt v Ugandě, dost velké množství lidí z Kanady odjelo. To byl projekt, který financovala kanadská vláda. V té Ugandě jsem dostal na starost zhodnocení lesních zdrojů pro Ugandu, Uganda v té době měla za sebou teprve asi šest let nezávislosti.

Nevěděl jsem nic o tropických lesech, zvláště pak o deštných lesech. Když jsem se začal připravovat na Ugandu, tak jsem s velkým nadšením vytáhl různé knihy, koukal jsem se na dřevinnou skladbu.

Byl jsem zvyklý, kolik je druhů dřevin na hektar v mírném pásmu, 10 je moc, tam jsem ale přišel na to, že běžně mají 150 druhů na ha. Já se na to díval a říkal si, že tohle po mně nemůže nikdo chtít, abych se to naučil.

To byla moje první zkušenost v tropech. S touto firmou jsem další dva roky spolupracoval v Kanadě, pak jsem v Kanadě působil pedagogicky.

Následně jsem se osamostatnil, dělal jsem různé inventury, taxaci apod. Například jsem tehdy uzavřel zajímavý kontrakt s Američany – mapoval jsem vegetační kryt navrhnuté trasy plynovodu z Aljašky do Kanady. V létě 1976 jsem strávil celé léto v helikoptéře v kanadské divočině.

V roce 1977 jsem dostal nabídku od FAO, jestli bych měl zájem jet do Bangladéše na stejný projekt, na kterém před tím pracoval profesor Erich Václav.

Když jsem pobýval po světě, tak jsem v podstatě málo spolupracoval s Československem jako takovým z pochopitelných důvodů, ale setkával jsem se s lidmi, kteří cestovali ven z Československa, nebo jsem našel po nich stopy.

Z Bangladéše jsem se vrátil do Kanady, následovala Indonésie, v Indonésii jsem pracoval v letech 1980/1981, poté taxace na Sumatře, s plány na celonárodní inventuru lesů. Tam jsem byl project managerem, to bylo zase něco jiného, ne jiné lesy, jiné přírodní podmínky, ale úplně jiné politické poměry.

V roce 1982 jsem opět spolupracoval s FAO, které mě poslalo do severního Pákistánu. Z pracovního hlediska to bylo velmi náročné, to už nebyla lesařina jako taková, já jsem byl před zvyklý počítat stromy a teď už to byly spíš finance, investice a podobně.

Lesy jsou zde v dost špatném stavu, poněvadž spousta lidí žije přímo v lesích, projevuje se obrovská degradace lesů v důsledku spásávání kozami, ovcemi atd. Po Pákistánu jsem byl převelený zase s FAO do Nigérie a tam jsem dělal úpravu lesů v podstatě s tím, že jsme pokračovali v zavádění příprav hospodářských plánů jak ve vysokém lese, tak v plantážích.

Světová banka tenkrát financovala výstavbu papíren  na východ od Lagosu zásobovaných dřevem z rychle rostoucích bílých teaků, gmelin, s tím, že se vykácí původní deštný les, zasadí se rychle rostoucí gmelina, s obmýtím 7 let, za tu dobu dosáhne optimální velikosti zhruba 15-20 cm v průměru tak, aby se skácela a aby zásobovala papírnu. Ono to všechno bylo krásně spočítané, problém byl v tom, že se tím ničil přírodní les. Když se kácí v deštném lese, tak se skácí strom, ale spousta věcí se tam nechá.

Pak jsem odjel zpátky do Kanady, učil jsem hospodářskou úpravu lesa v Britské Kolumbii.

Chvíli jsem působil v Guayaně v Jižní Americe, to jsem pracoval pro soukromou firmu, tam jsem zaváděl nejen taxaci, ale také prvky hospodářského plánování.

- To bylo pro těžební firmu?

Ano, to byla vyloženě těžební firma. Bylo nás tam několik, já jsem měl na starosti hospodářskou úpravu a taxaci. V tu dobu jsem dostal nabídku, jestli nemám zájem jet znovu do Ugandy. Mezitím Uganda prošla občanskou válkou a mnohaletým hrozným režimem, který zdevastoval krásnou zemi, kterou Churchill kdysi nazval „Perla Afriky“. Dost těžce jsem se rozhodoval, jestli do té Ugandy mám jet, protože jsem měl na Ugandu krásné vzpomínky. Nakonec jsme jeli celá rodina, bylo to dost otřesné, dávat to tam dohromady. To byla smutná zkušenost. V Ugandě jsme byli jenom půl druhého roku, s hospodářskou úpravou, zjišťováním surovinových zásob, všeobecně zhodnocení celého stavu lesnictví.

- To byl zájem Anglie?

Sama Uganda měla zájem rehabilitovat lesnický sektor. Já jsem se díval na věci, které kdysi byly jasné, před 18 lety to fungovalo, dneska jsme sháněli zase mapy, podklady, to se za tu dobu ztratilo, to byla velice tristní zkušenost. Od té doby se to zase velmi zlepšilo. To bylo v roce 1989/90.

Po Ugandě jsem se vrátil do Československa, to byla moje první návštěva po 21 letech.

Následoval Bhútán. To bylo nejlepší období mé kariéry.

V roce 1979, na Silvestra, došlo k velmi výraznému vpádu studeného vzduchu a v tu dobu v Bhútánu došlo k poškození značně velkých ploch na hranicích lesa, která se snížila až o sto metrů.

- Touto jednorázovou změnou?

Tou změnou se oslabila spousta porostů hlavně smrkových nižších poloh, které byly následně napadeny a uhynuly.

Bhútán požádal Světovou banku o nějakou expertízu, co s tím dělat. Já jsem tenkrát do Bhútánu jel s tím, abych tam uvedl nějaký způsob hospodářské úpravy lesů. Takže v podstatě děkuji za to, že jsem se dostal do Bhútánu, chladnému počasí.

- To byly všechno státní lesy?

Všechno státní lesy. Najednou jsem měl možnost podívat se na celý systém lesa a na hospodářství, říct si, co se s tím dá dělat. Člověk má příležitost, která svádí k tomu něco zavést, co je mu velmi blízké. Třeba československý systém hospodářské úpravy lesa mi byl velmi blízký, já jsem tady vyrostl, vystudoval, měl jsem i nějakou praxi. V Bhútánu bylo strašně moc lidí. Švédi, Němci, Angličané, Rakušané tam byli, já jsem pochopitelně měl tendenci říkat, že by to bylo dobré dělat českým způsobem a také možná kanadským způsobem, nakonec co bylo velmi důležité, dát všechny lidi dohromady a vymyslet něco, co by opravdu mělo platnost v místě s tím, že všichni ostatní, co tam byli, k tomu řekli své připomínky. My jsme tenkrát začali pracovat na systému, kterému jsme říkali Forest Management. Tam jsem byl dva roky, připravil jsem dva modelové plány, které oni do teď používají. 

Poté jsem se dostal přes Asijskou rozvojovou banku do Pákistánu, to už bylo podruhé, ale tohle bylo v jižním Pákistánu, měl jsem kanceláře v Karádži, kde jsem pracoval na rehabilitaci, jako poradce šéfa velkého projektu. To byl projekt za 54 mil. dolarů na rehabilitace zavlažovaných lesních plantáží. Já jsem tenkrát netušil, že něco takového existuje. Angličané zaváděli obrovské plantáže na jihu dnešního Pákistánu, kde se hlavně vysazovaly dřeviny jako je např. indický palisandr, indický mahagon.

Vzhledem k tomu, že se však za posledních  30-40 roků nic nedělo s kanály, tak se tento systém začal rozpadat a nakonec pochopitelně vznikla potřeba půjčky, aby se kanály, cesty, přehrady a další rehabilitovaly.

- Na tomto tedy měla zájem Asijská rozvojová banka.

Přesně tak, přes kontrakt s německou firmou. To bylo Karádží, ze kterého jsem odjel v roce 1995 a pak jsem dostal nabídku jet zpátky do Bhútánu, tam jsem zase používal jako poradce rakouského projektu. Rakušani se dost angažují v Bhútánu, dneska hlavně ve výzkumu. Tenkrát šlo o to, že ve středním Bhútánu existují značně velké a nedotčené jedlové porosty a Bhútán se nějak snažil zjistit, jestli se to dá ekonomicky využít. Celý ten projekt měl několik elementů, které zahrnovaly prvky jako výstavba infrastruktury a výzkum, který pořád ještě pokračuje.

- Tyto jedlové porosty neměly souvislost s odumřelými porosty, na kterých jste působil. To bylo něco jiného?

Ne, existuje několik teorií, proč právě tyto jedlové porosty uprostřed Bhútánu byly velmi málo poškozené, skoro vůbec, ať je to jakkoliv, tak když se vybudovala infrastruktura, postavila se cesta, tak nakonec došlo k víceméně politickému rozhodnutí udělat z celé té oblasti národní park, to bylo dobré. Bhútán je považován za jedno z botanických ohnisek celého světa a zhruba 33 % z celého území jsou národní parky, takže oni se v tomto směru velmi snaží za obrovské pomoci mezinárodních organizací. Bhútánci to dělají velmi dobře, oni si vybírají projekty a když viděli ten koncept ekonomického využití zmíněných jedlových porostů, který by zrovna ani nebyl moc hospodárný, tak se na to podívali z jiné strany a zjistili, že bude daleko lepší, když se z celé té věci udělá národní park, a udělali dobře. Takže tam jsem byl chvíli, asi půl druhého roku, pak jsem přešel k FAO, kde jsem převzal pokračování projektu, který tam už byl skoro zhruba od roku 1980. To jsem se stal zase tím project managerem toho FAO projektu. Pracovalo se na novém lesním zákoně a nakonec moje funkce jako vedoucího projektu byla koordinovat ostatní projekty, které tam právě v tomto oboru byly, a bylo jich tam strašně moc, od Dánů, přes Holanďany, Švýcary, Rakušany, Němce.

- A jaká byla škála těch projektů?

Úplně všechno, na co si vzpomenete. Hodně peněz bylo do ochrany, škála projektů byla obrovská. V podstatě jsem FAO projekt koordinoval a hlavně se staral o to, aby nedocházelo k nějakým konfliktům. Takže moje role byla víceméně koordinační. To byl Bhútán a tam jsem zůstal zhruba až do roku 1998, jinak jsem tam byl ještě asi dvakrát na konzultaci.

- V Bhútánu projekt FAO ještě běží?

On ještě běží, ale v trošku jiné formě. Stále tam projekty jsou, ale mají trošku jiný charakter. Tenkrát v roce 1998 jsem odjel zpátky do Kanady, potom nás bohužel potkala v rodině obrovská osobní tragédie, dcera se zabila v autě. Potom jsem ještě jednou jel do Afriky, to bylo zase s rakouskou vládou do Tanzanie, tam už jsem byl v podstatě jako poradce pro vypracovávání regionálního rozvojového plánu. To už s lesnictvím mělo málo společného, šlo spíš o to, vypracovat celkový plán pro rozvoj kraje Ngoro Ngoro, což je na severu Tanzanie.

To bylo v roce 2000, to byl v podstatě můj poslední větší projekt, já jsem měl ještě pár takových maličkých věcí, potom jsme se s manželkou rozhodli, to hlavně kvůli té tragédii, že musíme trošku změnit prostředí. Tak jsme se odstěhovali do Rožnova a teď neustále cestujeme mezi Vancouverem a Českem, v podstatě já jsem šel do takového předčasného důchodu.

- Co byste doporučil lesnickým studentům, na co by se měli zaměřit...?

Všeobecně, a to není jen pro české lesnické studenty, ti, co chtějí cestovat, by se měli nějakým způsobem snažit dostat ven na praxi. To už je jedno, na jakou. Studenti by mohli jezdit na sever, do Švédska a do Finska, aby se tam naučili něco jiného, ale jestliže mají zájem pracovat na jihu, v tropech, v subtropech, tak tam možnost pracovat vždycky budou mít. Dneska už to nebude ani taxace, ani těžba, ale celkové pojetí životního prostředí, zemědělství, čemu se říká agroforestry.

Mladí lidé mají možnosti dneska cestovat, což my jsme neměli. Já věřím tomu, že v rámci EU můžou dostat strašně moc, že mají možnosti samostatně nebo i s firmami, které jsou např. španělské, já vím, že mladé lidi hledali do Španělska, Německa, myslím, že mladí potřebují trošku pomoci a hledat si sami práci.

Já věřím tomu, že by studenti měli mít aspoň jeden semestr úvodu do světového lesnictví, protože příležitosti stále budou a hlavně v Africe. Teď si EU začíná uvědomovat, že Afrika potřebuje daleko větší pomoc.

- Neměl by i stát podporovat podobné aktivity, třeba prostřednictvím Czech trade?

Czech Trade nebo některá podobná organizace, by měla propagovat a získávat možnosti. V tom jsou peníze, na jednu stranu Česká republika bude muset nějakým způsobem přispívat na zahraniční projekty. Jak to chodí, tak se vždycky vybere nějaká cílová země a té se budou dávat peníze v určitém oboru apod. Existují však trvale probíhající projekty, podporované Světovou bankou a EU, do kterých plynou nemalé finanční prostředky. Tady je obrovská příležitost pro soukromé firmy s podporou státu. Nemyslím si, že by se ÚHÚL mohl úplně stoprocentně věnovat takovýmto projektům.

- Je důležitá nějaká agentura?

Agentura může shánět informace atd., ale když přijde k nějakému projektu, tak by mělo být několik malých firem, které mají třeba 2–3 lidi, kteří pro ně pracují, a bude to čistě na komerční bázi.

Když jsem přijel v roce 2002 do ČR, tak jsem navštívil kamarády, dost z nich jsou ředitelé poboček apod., a zdálo se mi, že mají před sebou tu svojí vlastní práci, vypracovávání lesních hospodářských plánů apod., a to ostatní jako by považovali za riskantní věc, která možná bude vyžadovat moc práce a kdo ví, jestli to dopadne apod.

- Takže je to věc odvahy.

Jistě. Z hlediska vlastníků firem se jim celkem nedivím, protože jestli mají projekty v České republice, tak proč by utráceli peníze a to, aby čekali pět let, než se konečně nějaký projekt chytne v zahraničí, takže je to dost těžké. V tomto směru by stát měl takové snahy podpořit. Přeji všem pevné nervy, životní energii a hlavně odvahu.

Děkuji za rozhovor

Jan Bercha