Úprava druhové skladby borových porostů
Úprava druhové skladby borových porostů je ve střední Evropě dlouhodobě diskutována. Nejčastějším postupem jsou podsadby vhodnými dřevinami; dostatečný průnik světla a srážek pod porost zajišťuje jejich odpovídající růst i bez výraznějších přírůstových ztrát. Na stanovištích s dostatečnou zásobou živin a vody, kde je borovice v původní dřevinné skladbě pouze ojediněle, nepředstavuje změna druhové skladby závažnější problém. S klesající úživností stanoviště stoupají nároky na lesního hospodáře, i na dodatečné vkládání energie při provádění změny druhové skladby.
Historie zavádění borových monokultur
Zavádění borových monokultur ve střední Evropě probíhá již od druhé poloviny 19. století. Přínosem pěstování jehličnatých monokultur je zvýšení produkce dřeva, nevýhodou zvýšení nebezpečí škod abiotickými i biotickými vlivy a riziko možné degradace stanovišť. Názory na pěstování jehličnatých monokultur cyklicky kolísají podle ekonomické situace a intenzity snah o úpravu druhové skladby. Dosavadní poznatky o úpravě druhové skladby borových porostů pocházejí zejména z oblastí, kde borové hospodářství nahradilo původní porosty. Stanovištní podmínky zde umožňují poměrně snadnou kultivaci listnatých dřevin pod clonou borovice. Přeměny na stanovištích s nedostatečnou zásobou živin nebo vláhy často vyžadují dodatečný přísun energie pro úpravu stanovištních podmínek.
Příklady řešení přeměn z Německa
Přestavba borových porostů na porosty smíšené s diferencovanou stavbou je dlouhodobě prováděna na revíru Erdmannshausen v Dolním Sasku. Původní listnaté porosty byly přeměněny na zemědělské plochy a vřesoviště, ponechané lesy intenzivně prosvětlovány těžbou. Degradované lesní plochy a opuštěné zemědělské pozemky byly
v 19. století zalesněny jehličnany, v porostech dominovala borovice a smrk. Lesník Erdmann zahájil po roce 1892 postupnou transformaci nekvalitních borových porostů rostoucích na bývalých zemědělsky obhospodařovaných plochách. Transformace se prováděly podsadbami listnáčů, jedlí a douglaskou ve spojení s intenzivním prosvětlováním horního porostního patra, cílem byla úprava druhové skladby, struktury a textury porostu. Ponecháním kvalitních jedinců v prosvětlených porostech a omezením obnovy na holých sečích se původní stejnověké a stejnorodé porosty postupně měnily na smíšené, s diferencovanou výstavbou. Podíl borovice se postupně snižoval na úkor listnáčů, jedle, douglasky a modřínu. Použitý způsob obnovy pod porostní clonou omezuje borovici v následném porostu, ta je nahrazována douglaskou a jedlí. Během 90 let transformace se plošné zastoupení jehličnanů a listnáčů na revíru vyrovnalo (stav v r. 1985), z jehličnanů nejvyšší plošný podíl vykazuje douglaska a modřín (graf). Porosty ve věku nad 120 let nepřesahují 10 % sledované výměry. Stávající porosty jsou výškově i tloušťkově strukturované a jejich vyšší odolnost, značný podíl cenných sortimentů a nízké náklady na obnovu umožňují příznivé hospodářské výsledky (Kaufmann 1955, Höher 1994).
Přeměnu borových porostů clonným způsobem s kotlíky navrhl v severovýchodním Německu lesník Mortzfeldt. Do dospívajících borových porostů navrhoval vkládat série kruhových kotlíků s výsadbou dubu. Okolní porost se po dosažení výškového předstihu dubu (až 6 m) postupně obnovoval clonnými sečemi a přirozenou obnovou borovice. Hodnocení aktuálního stavu těchto porostů potvrdilo odpovídající růst a kvalitu dubu v kotlících, borovice v druhové skladbě porostů stále dominuje. Skupiny dubu představují vhodný potenciál pro případné rozšiřování skupin a další zvyšování zastoupení dubu v následných porostech přirozenou obnovou (Bilke 2004).
Postupy a výsledky v českých porostech
V podmínkách České republiky byla problematika přeměn borových porostů sledována zejména na minerálně chudých stanovištích v souvislosti s jejich možnou degradací. V oblasti týnišťských borů se danou problematikou intenzivně zabývali lesní hospodáři Konias a Vidlák. Oba hospodáři podsazovali borové porosty různými dřevinami. Úprava druhové skladby na těchto primárně chudých pleistocénních píscích vyžaduje meliorační opatření, kromě chemické meliorace byla zkoušena i meliorace biologická s využitím různých dřevin. Postupy a výsledky přeměn zde detailně zhodnotil Peřina (1960). Výsledky prokázaly historickou původnost a opodstatněnost zastoupení borovice na většině stanovišť. Vyššího podílu ostatních dřevin se podařilo docílit pouze na lokalitách s dostatečnou zásobou živin a vody, jejich růst a vitalita závisely na stanovištních podmínkách a nárocích konkrétní dřeviny. Na chudých stanovištích příznivě odrůstala pouze bříza, růst dalších dřevin závisel na prováděných opatřeních (hnojení, likvidace buřeně, omezení konkurence).
Dvojetážovitost borových porostů
S přeměnou borových porostů také souvisí otázka růstu a produkce dvojetážových porostů. V borových porostech tento problém detailně řešil Zundel (1960), správnost jeho poznatků potvrdili nověji Weise a Ehring (1993). Porosty analyzované Zundelem vznikly podsadbou prolámaných dospívajících borových porostů jedlí, douglaskou a smrkem, většina stanovišť vykazovala vhodnou zásobu živin a vláhy. V prvních fázích byl borový porost dále prosvětlován, v dalších obdobích se realizovaly pouze nahodilé těžby. V době šetření výčetní základna ponechaných borových porostů dosahovala 35–80 % tabulkových hodnot, počet stromů byl zpravidla nižší než udávají tabulky. Věk porostů ve spodním patře v době analýz dosahoval až 80 let.
Dospívající borové porosty reagovaly na prosvětlení snížením výškového přírůstu, ten se výrazněji obnovil teprve v období, kdy podsadby začaly zastiňovat spodní větve a zkracovat koruny borovic. Nárůst cloněné plochy korunami souvisel s vitalitou stromů a mírou uvolnění. Prosvětlení se příznivě projevilo na tloušťkovém přírůstu ponechaných borovic. Po časné kulminaci přírůst postupně klesal, doba zvýšeného přírůstu analyzovaných stromů většinou přesáhla 20 let v závislosti na stanovištních podmínkách, postavení a vitalitě stromů, síle a typu uvolnění. Největší přírůst vykazovaly zpravidla nejsilnější stromy s dobře vyvinutými korunami.
Dřeviny v podsadbách vykazovaly nižší růst ve srovnání s růstem na volné ploše, střední dimenze dřevin v podsadbách dosahovaly zhruba 80 % dosažených dimenzí na volné ploše. Výraznější redukce přírůstu byla zaznamenána v období zarůstání korun podsadeb do korunového patra původního porostu. Míra redukce závisela na hustotě a dimenzích původního porostu, při klesající zásobě původního porostu se zvyšovaly dimenze dřevin v podsadbách. Celková produkce podsazovaných porostů kolísala podle konkrétního stavu porostu a zastoupení dřevin.
Závislost řešení na stanovištních podmínkách
Dosavadní poznatky v oblasti úpravy druhové skladby v borových porostech zdůrazňují nutnost diferenciace postupů podle stanovištních podmínek. Na stanovištích s omezenou zásobou živin a dostupností srážek jsou snahy o zavádění plošně významné listnaté příměsi do porostů málo efektivní. Umělé vnášení listnáčů je nákladné, růstové zaostávání a atraktivita listnáčů zvyšuje náklady na ochranu. Odpovídajícího přírůstu lze dosáhnout pouze melioračními zásahy, zejména hnojením. Ve většině borových porostů na těchto stanovištích dochází ve vyšším věku postupně k zajištění listnaté příměsi dubu, břízy a dalších dřevin přirozenou obnovou. Tyto dřeviny v podúrovni většinou nedosahují požadovaných dimenzí a kvality, svým opadem a kořenovým systémem však příznivě upravují koloběh živin. Pokud v těchto porostech nedochází k degradaci stanoviště vlivem pěstování borových porostů, snahy o výraznou úpravu druhové skladby jsou většinou zbytečné.
Borové porosty na stanovištích, kde borovice v původní dřevinné skladbě netvořila významný podíl, je možné a vhodné postupně přeměňovat na porosty s odpovídající druhovou skladbou. Dostatečné pronikání světla a srážek pod porost v druhé polovině obmýtí umožňuje zavádět do porostu další dřeviny v clonných nebo maloplošných prvcích bez výrazné přírůstové ztráty na původním porostu. Na kvalitních borovicích lze docílit i zvýšení přírůstu jako reakci na uvolnění. Za předpokladu postupného odrůstání následného porostu lze dále pokračovat s vnášením dalších dřevin nebo umožnit přirozenou obnovu borovice (pokud je možná a žádoucí). Dlouhodobé použití clonných způsobů obnovy částečně omezuje výskyt borovice v následném porostu vlivem jejího vysokého nároku na světlo.
Pozn.: Příspěvek vznikl v rámci poskytnuté institucionální podpory výzkumu a vývoje z veřejných prostředků jako výsledek řešení výzkumného záměru MZe ČR č. 0002070201.
Seznam citované literatury je k dispozici u autora.
Adresa autora:
Ing. Jiří Souček, Ph.D.
VÚLHM, VS Opočno
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.