Hmyzí škůdci blatkové kleče na Šumavě

Václav Skuhravý, Marcela Skuhravá

Porosty blatkové kleče (Pinus x pseudopumilio), křížence borovice kleče a borovice blatky, zaujímají na Šumavě plochu okolo 1200 ha. Tento druh pokrývá téměř všechna rašeliniště, jejichž největší koncentrace o rozloze 450 ha se nachází na Modravských slatích, tj. na území, které odvodňuje z jedné strany Luzenský a z druhé strany Roklanský potok. Mimo toto území patří k rašelinným plochám Jezerní slať, Ždárské rašeliniště, Mrtvý luh a Stráženská slať. V minulosti byl rozsah ploch pokrytých blatkovou klečí větší. Schreiber, vedoucí rašelinářské stanice na Hoře Sv. Šebestiána, se v roce 1934 domníval, že rozsah klečových porostů na Šumavě byl okolo 40000 ha. Porosty blatkové kleče jsou významné z ekologického a ochranářského hlediska, a proto by jim měli věnovat pozornost jak lesníci, tak i pracovníci ochrany přírody.

Jako všechny rostliny mají i blatkové kleče spektrum svých hmyzích druhů, jež se na nich vyvíjejí. Jsou to hlavně různé druhy hmyzu, jako jsou pisivky, křísi, mšice a mery, a z bezobratlých živočichů hlavně pavouci a sekáči. Na tyto druhy příliš často v přírodě při pozorování klečí nenarazíme. Existuje však několik druhů živočichů, které jsou hojnější a můžeme se s nimi setkat – ne jako se samotným hmyzem, ale s nápadnými znetvořeninami, které tyto druhy hmyzu vyvolaly. Jsou to bejlomorka borová, lýkožrout klečový a lýkožrout smrkový, roztoč vlnovník borový, obaleč borový a lišaj borový.

Popis jednotlivých druhů škůdců

Bejlomorka borová

Bejlomorka borová (Thecodiplosis brachyntera) je drobný komárek o velikosti 2,5-3,5 mm, který se v přírodě v porostech kleče objevuje na jaře, a to v období na začátku rašení jehlic. Samičky kladou vajíčka do základů jehlic a tam se v drobné komůrce vyvíjí až do začátku podzimu malá červená larva. Báze jehlic borovice lesní vlivem sání larev značně zduřují a zůstávají zkrácené, báze jehlic kleče bývají jen málo zduřené a bývají jen nepatrně kratší než nenapadené jehlice. V říjnu larva opouští hálku, padá k zemi a tam si vytváří zámotek, v němž přezimuje. Napadené jehlice usychají a zůstávají na větvích někdy až do jara. Podle žlutohnědých jehlic poznáme v té době rozsah napadení.

Bejlomorka borová se vyskytla přibližně na polovině z 55 sledovaných lokalit, přičemž dosti hojná byla na Blatenské slati a na Roklanských slatích, na Ždárském rašeliništi a na slatích kolem říčky Častá.

V případě, že nalezneme částečně srostlé žluté jehlice s otvorem na bázi, jde o hálku způsobenou nosatcem borovým (Brachonyx pineti).

Lýkožrout klečový

Lýkožrout klečový (Pityogenes conjunctus) je drobný, 2 mm dlouhý kůrovec. Dospělí brouci i larvy vyžírají tenké chodbičky na koncích větévek, jejichž průměr je menší než jeden centimetr. Jeho přítomností se k jehlicím nedostávají živiny a jehlice žloutnou, zbarvují se do hnědočervena a pak opadávají. Během roku má jedinou generaci. Lýkožrout klečový se vyskytl téměř na polovině sledovaných lokalit. Hojnější byl na Blatenské slati, kde způsobil hynutí některých keřů, pak na keřích u kamenného moře pod Mokrůvkou a dále na slatích kolem a západně od Knížecích plání.

Lýkožrout smrkový

Lýkožrout smrkový (Ips typographus) u nás jen zřídka napadá borovici, na rozdíl od severního a středního Ruska, kde je na ní dost hojný. Při jeho kalamitě na Šumavě a v Bavorském lese v letech 1990-1998, kdy nemohl najít smrky vhodné ke kladení, napadl dolní, široké větve keřů kleče kolem kamenného moře pod Mokrůvkou v nadmořské výšce kolem 1270 m. Jeho společný výskyt na týchž keřích s lýkohubem klečovým způsobil, že část keřů kleče v této lokalitě na suti zcela uhynula.

Obaleč pryskyřičný

Přítomnost obaleče pryskyřičného (Petrova resinella) v porostu kleče poznáme na první pohled podle výskytu ztvrdlých výlevů pryskyřice, které se obvykle nacházejí na koncích postranních výhonků. Jsou bělavé, l-3 cm dlouhé. Uvnitř je komůrka, která má po stěnách pryskyřici smíšenou s trusem housenky. Vývoj obaleče pryskyřičného trvá dva roky. Samička klade vajíčka na jehlice vyrašeného výhonku od konce dubna do začátku června. Záleží to na teplotě a na nadmořské výšce. Housenky prvého instaru nejprve vytvářejí drobnou minu tím, že vniknou do baze jehlice a posunují se až do konce výhonku, kde se zavrtají do prvého přeslene jehlic. Do konce prvého roku proniknou až téměř do spodní části výhonku dvoucentimetrovou chodbičkou. Tehdy již vzniká novotvar - hálka, která se postupně rozšiřuje během druhého roku až do podzimu. Dorostlá larva v ní pak vytváří přezimovací komůrku, která směřuje ke konci výhonku, z nějž na jaře následujícího roku vylétá dospělý obaleč. Na šumavských lokalitách se obaleč pryskyřičný nacházel téměř všude, ale zvláště hojný byl na Žďárském a Stráženském rašeliništi.

Lišaj borový

Tento druh (latinsky Sphinx pinastri) nalezneme na jehlicích nejčastěji jako velkou zelenou 5-6 cm dlouhou housenku, se širokým červenohnědým středním žlutě lemovaným pásem. Vyskytuje se na borovici, ale kromě toho i na smrku a modřínu. Jeho přítomnost poznáme také podle ožraných jehlic starších ročníků. Housenky ožírají jehlice od vrcholu, takže na výhonku pak zůstávají pahýly jehlic jen 2-5 mm dlouhé. Na Šumavě byl ve zmiňovaných letech nalézán jen ojediněle.

Vlnovník borový

Roztoč vlnovník borový (Trisetacus pini) je tak nepatrné velikosti, že původce hálky pouhým okem nespatříme. Jeho přítomnost v lese se na první pohled pozná podle zduřenin (hálek), 2 až 2,5 cm dlouhých a 1 cm širokých, které se vyskytují na mladých dvou- až čtyřletých výhoncích kleče. Hálky jsou zpočátku hladké, později hrbolaté, hnědé až tmavohnědé, uvnitř prostoupené drobnými kanálky. Na výhoncích kleče zůstávají po dobu několika let. Hálky tohoto vlnovníka byly na šumavských rašeliništích nalézány dosti hojně, ale roztroušeně. Největší napadení bylo zjištěno v oblasti pod Knížecími pláněmi, na Stráženském rašeliništi, a dále na Spáleném luhu u Nového údolí. V severní části tohoto údolí byly hálky vlnovníka borového nalezeny téměř na každém třetím výhonku.

Původci čarověníků

V souvislosti s tímto druhem bychom se jako o zajímavosti, s níž se mohou lesníci setkat, zmínili o velkých, až 30 cm dlouhých čarověnících na klečích. Jsou to shluky drobných větviček, jež jsou na Šumavě běžně známy na břízách. Na těch tvoří tyto čarověníky houba Taphrina nebulosa. Příčinou vzniku čarověníku na kleči je buď roztoč Trisetacus pini cembrae nebo jiný, dosud neznámý původce. Čarověníky nalezneme spíše u země, protože jsou poměrně dost těžké. Zapadá do nich totiž množství listů, malých větévek či hlíny, a ty pak skloní napadené větve směrem dolů. Čarověníky jsme našli na Zhůřské střední slati, na Tetřeví slati a na rašeliništi Pod Lapkou, tedy ve středozápadní části NP Šumava. Byla to tedy poměrně omezená oblast výskytu tohoto neobvyklého útvaru.

Závěr

V této studii je uvedeno spektrum hlavních a nápadných druhů hmyzu a bezobratlých, kteří byli nalezeni na Šumavě. Jmenované druhy se vyskytují i na rašeliništích ve Slavkovském lese a na Božídarských a Hornoblatenských rašeliništích v Krušných horách. Podobně je tomu i v Krkonoších, kde se však téměř stále vyskytuje ve zvýšené míře bejlomorka borová (zvláště v letech l973-1978, kdy její téměř kalamitní výskyt byl zaznamenán v celé České republice i na borovici lesní).

Je však třeba uvést ještě jednu skutečnost. V poslední době se diskutuje o přítomnosti kleče v tundrových oblastech Čech a Moravy – tedy v Krkonoších, na Kralickém Sněžníku a ve Vysokém Jeseníku. V Jeseníkách kleč není původní a v místech, kde roste, bylo zjištěno menší množství druhů hmyzu než na volných tundrových plochách. Na Šumavě je však její přítomnost velice významná a proto je nutné ji na rašeliništích chránit. Tam je jejím velkým nepřítelem pouze smrk, který zvolna zabírá plochy, kde je mocnost rašeliny v půdě slabá. Lze se o tom přesvědčit na mnoha rašeliništích, kde blatková kleč již zcela vymizela, nebo se rozloha jejích porostů stále zmenšuje.

Adresa autorů:

Dr. Václav Skuhravý, CSc.

Dr. Marcela Skuhravá, CSc.

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Foto: V. Skuhravý