Certifikace FSC z pohledu Lesů České republiky
Martin Zavrtálek
V poslední době se na stránkách Lesnické práce objevilo několik článků dotýkajících se problematiky certifikace lesního hospodaření podle standardu FSC. Bude jistě užitečné přidat do počínající diskuse několik postřehů vzniklých v dosavadním průběhu přípravných prací Lesů České republiky, s. p., na pilotní certifikaci podle tohoto systému.
Národní standard FSC a pilotní projekt LČR
Pro systém certifikace FSC byl loňský rok přelomovým, a to z důvodu akreditace národního Českého standardu v srpnu 2006. FSC certifikace lesního hospodaření může probíhat ve dvou režimech, a to podle standardů obecných, vytvořených a uplatňovaných jednotlivými certifikačními společnostmi, nebo podle standardů národních. Při existenci akreditovaného národního standardu je jeho použití závazné. Již samotný proces vzniku obecného či národního standardu, který spočívá v aplikaci mezinárodně závazných principů a kritérií FSC formulováním jednotlivých indikátorů, kromě objektivního hodnocení místních podmínek nutně zahrnuje i projekci subjektivních názorů autorů do výkladu principů. Výsledkem pak je určitá nevyváženost jednotlivých standardů a vzájemná obtížně srovnatelná vypovídací hodnota vlastnictví certifikátu. Výrazné rozdíly v podílu FSC certifikovaných lesů v jednotlivých evropských státech jsou kromě odlišného společenského a politického prostředí jednotlivých zemí bezpochyby ovlivněny také nestejnou mírou různých omezení a nutných nákladů vlastníků na získání a udržení certifikátu. Objevuje se zde zřejmá závislost na tom, jaká míra kompromisu mezi environmentálními, ekonomickými a sociálními faktory byla při definování standardu dosažena. Česká verze standardu se podle naší analýzy ve svém aktuálním akreditovaném znění blíží spíše více restriktivnímu pojetí výkladu obecných pravidel, což v současnosti pravděpodobně zužuje možnosti jeho uplatnění.
Je nesporné, že jakékoliv teoretické spekulace o možných dopadech certifikace nejsou dostatečným podkladem pro objektivní hodnocení. Právě z tohoto důvodu se Lesy České republiky rozhodly zahájit pilotní projekt certifikace lesního hospodářského celku Žehrov na LS Nymburk. Je zřejmé, že vzhledem ke svým přírodním charakteristikám (2. a 3. lesní vegetační stupeň s významným podílem přirozených borových stanovišť a převahou kyselé půdní řady) a druhové skladbě porostů (jehličnany 79 %, listnáče 21 %) se nejedná o majetek, kde by certifikace byla pouze formálním krokem. Lesům České republiky jde v této fázi především o získání maximálně možného množství informací o potenciálních problémech implementace standardu FSC a až následně o samotné získání certifikátu. Současný stav postupu prací, kdy teprve v průběhu ledna byla vybrána certifikační společnost, zatím neumožňuje věnovat se zde praktickým zkušenostem se zaváděním systému FSC, proto se v další části lze zmínit pouze o některých bodech v úvodní analytické rovině.
Je nutné připomenout, že veškeré poznámky se týkají jednotlivých indikátorů českého standardu FSC. Nejde o hodnocení nebo zpochybňování závazné části – tzv. principů a kritérií FSC, spíše o to, zda jejich národní interpretace pomocí indikátorů byla vždy provedena s plnou znalostí věci a na základě rozboru dopadů jejich praktického uplatnění v různorodých přírodních podmínkách našeho státu.
Problematická místa Českého standardu FSC
Odvodňování
Sporným a nadbytečným se jeví znění indikátoru 5.5.III., které vylučuje výstavbu nového a údržbu stávajícího odvodnění a připouští pouze dočasné odvodnění kalamitních ploch. Omezení výstavby nepředstavuje pro LČR vážnější problém, nicméně se naskýtá otázka, jakým způsobem údržba stávajícího odvodnění koliduje se závazným zněním kritéria 5.5. - V rámci lesních hospodářských opatření je nutno uznávat, udržovat a tam, kde je třeba, zvyšovat hodnotu funkcí lesa a dalších zdrojů, jako jsou například vodní zdroje a rybolov. Provádění případných odvodňovacích prací by i po zrušení tohoto indikátoru podléhalo hodnocení svého vlivu na životní prostředí podle indikátoru 6.1.I. Ochrana mokřadů, pramenišť a vodních ploch je navíc zajištěna indikátorem 6.2.III. Striktní zákaz odvodňování bez možnosti odůvodněných výjimek tedy spíše více problémů přinese, než vyřeší.
Obnova lesa
Za diskusi stojí také způsob, jakým se standard v indikátorech kritéria 6.3 vyrovnává s otázkami obnovy lesa, zachování genetické a druhové rozmanitosti a přirozených koloběhů lesního ekosystému. Způsob obnovy současných lesních porostů představuje nejdůležitější faktor v produkčním cyklu lesa. Vzhledem k mimořádné rozmanitosti přírodních poměrů na našem území je standard v tomto ohledu až nečekaně stručný. Problematika obnovy lesa je zde postavena na předpokladu maximálního využití přirozené obnovy a omezení holých sečí. Je jistě pravdou, že na našem území je mnoho oblastí, které mají dřevinnou skladbou i půdními charakteristikami daný velký a přitom dosud nedostatečně využitý potenciál pro použití podrostních a výběrných prvků hospodaření a přirozené obnovy. Na druhou stranu existují i rozsáhlé regiony, kde přírodní podmínky předurčují převahu porostů slunných dřevin, u kterých jsou snahy o přirozenou obnovu pod porostem málo úspěšné a v rozporu s jejich ekologickým optimem. Je skutečností, že většina majetků, v případě LČR pak jednotlivých organizačních jednotek, je z hlediska přírodních podmínek poměrně jednolitá. V případě lesních celků spadajících do druhé skupiny není holosečné hospodaření s přirozenou obnovou na volné ploše v rozporu s přírodními zákonitostmi (samozřejmě v intencích hospodářského lesa), přesto jim paušální stanovení maximálního možného podílu holosečí na 1/3 povolené mýtní těžby možnost získání certifikátu neobyčejně zužuje. Naopak maximální rozloha seče stanovená na 0,5 ha nepředstavuje v drtivé většině případů neřešitelný problém (snad jedině v jednotlivých případech obtížné dopravní přístupnosti).
Biologická rozmanitost
Dalším hlavním tématem kritéria 6.3 je důraz na genetickou, druhovou a ekosystémovou rozmanitost. Asi nejproblematičtějším indikátorem se jeví stanovení minimálního povinného podílu zastoupení tzv. ekostabilizačních dřevin. Zde by se dala očekávat podrobnější diferenciace těchto podílů nejen pouze podle typologické charakteristiky stanoviště, ale také ve vztahu k současnému porostnímu typu. Podle zásad FSC by pro hodnocení úrovně hospodaření měla být důležitější aktuálně uplatňovaná a v budoucnu plánovaná opatření před současným stavem lesa. Bohužel za stávajícího znění standardu je docela dobře možné, že vlastníci zatížení historickým dědictvím ve formě významně pozměněné přirozené druhové skladby ve prospěch jehličnanů se budou oprávněně cítit znevýhodněni a v předtuše mimořádné míry zvýšení nákladů na zavádění ekostabilizačních dřevin se ani nebudou o získání certifikátu pokoušet. Striktní vyžadování daných podílů bez větší diferenciace a možnosti odůvodněných výjimek (masivní přirozené zmlazení, mrazové polohy, rozsáhlé kalamitní holiny) lze proto vnímat jako demotivující.
Mrtvé dřevo
Mediálně nejdiskutovanějším se stala další součást tohoto kritéria - problematika tzv. mrtvého dřeva. Zde je indikátorem 6.3.XV. požadováno ponechání minimálně 5 stromů na hektar (zprůměrováno za dílec - z logiky věci vyplývá, že se týká pouze dospívajících a dospělých porostů, tzn. starších než 80 % hodnoty věku obmýtí, ač znění standardu je v tomto neúplné) a celkem průměrně 30 m3 hmoty na ha dospívajících a dospělých porostů za celý certifikovaný celek. Vzhledem k tomu, že se do celkového požadovaného množství započítává kromě 5 povinných jedinců také veškerá hmota určená k ponechání v lese (a to včetně zásob bezzásahových lokalit), nebude pravděpodobně pro většinu zájemců problémem tuto metu dosáhnout. Již v současnosti se totiž podle šetření ÚHÚL z let 1987 a 1991 pohybují zásoby nezužitkovatelné hmoty průměrně kolem 20 m3/ha, z toho cca 12 m3 hroubí, Národní inventarizace lesů z let 2001-2004 rovněž udává 11,6 m3 hroubí na ha. Otázkou zůstává forma evidence takové hmoty, kterou standard zřejmě předpokládá, když se o ní bez bližších podrobností zmiňuje ve vysvětlivkách k použitým pojmům. Všeobecně se dá konstatovat, že důležitost tohoto indikátoru se vysoce přeceňuje, a to jak ze strany FSC, v jehož materiálech se ponechávání takové hmoty prezentuje jako „kritická záležitost pro budoucnost lesních ekosystémů” (viz LP 1/2007), tak i ze strany opačné, kde zaznívají předpovědi katastrofických dopadů na ekonomiku lesního hospodaření. Význam mrtvého dřeva jako nenahraditelné složky lesních biotopů, sloužící jako refugium pro nejrůznější druhy specializovaných organismů, je nezpochybnitelný a jeho ponechávání v ekosystému nesporně přispívá k rozvoji biologické rozmanitosti. Velice diskutabilní je ale míra jeho vlivu na koloběh živin v lesním ekosystému. Na příkladu rozdělení biomasy v osmdesátiletém smrkovém porostu (kořeny cca 65 t/ha, zužitkovatelné hroubí cca 240 t/ha, nehroubí a odpad cca 50 t/ha) a hodnoty ročního opadu (cca 3 t/ha/rok) je vidět, že ponechávání 5 jedinců na hektar má z tohoto hlediska jen marginální význam. Nelze proto souhlasit ani s tvrzením, že ponechávání mrtvého dřeva v tomto rozsahu má klíčový vliv na udržení nebo zvyšování produkčních schopností porostů.
Referenční plochy
Často zpochybňovaný je požadavek na vytvoření tzv. referenčních ploch na 2-5 % plochy velkých majetků (nad 500 ha) v závislosti na formě vlastnictví (kritérium 6.4.), ve kterých má způsob hospodaření směřovat k postupnému přechodu na bezzásahový režim. Snahou každého vlastníka musí být omezení ekonomických ztrát plynoucích z tohoto kroku na minimum, a to zejména vymezováním takových ploch v překryvu se ZCHÚ a ochrannými lesy. Je otázkou, zda se tímto postupem skutečně podaří ekonomické dopady minimalizovat. Dosavadní debaty na toto téma se neodehrávaly v rovině objektivních zjištění, ale pouze více či méně kvalifikovaných domněnek. Skutečné dopady na hospodaření zůstávají neznámé. Jedním z úkolů pilotního projektu je přispět konkrétními údaji k další věcné diskusi.
Chemické přípravky v ochraně lesa
Ochraně lesa se ve standardu věnuje kritérium 6.6. Jako problematické se jeví znění indikátoru 6.6.I., který prakticky veškeré použití chemických prostředků váže na povinné doložení nutnosti příslušného zásahu. Výjimkou jsou kampaně proti škůdcům nařízené orgány státní správy, což je možnost sice daná ustanovením § 32 lesního zákona, v praxi ale využívaná minimálně. Obecně je úsilí o omezení chemizace na nezbytnou míru naprosto v souladu se zásadami odpovědného hospodaření, ale nejasná formulace indikátoru vzbuzuje obavy z nejednotného postupu jednotlivých certifikačních společností při posuzování odůvodněnosti třeba i naprosto běžných zásahů. Další otazníky vzbuzuje znění indikátoru 6.6.VI., který absolutně zakazuje vápnění porostů. Obecně lze říci, že výměra vápněných a hnojených porostů v ČR je minimální, navíc je nutné brát v úvahu, že v současné době má aplikované hnojení a vápnění za cíl udržení vitality porostů, nikoliv zvýšení produkce (toho při aplikaci vápnění či hořečnatých hnojiv ani dosáhnout nelze). Proklamovaný destabilizační vliv vápnění na porosty a půdní prostředí nebyl nikdy prokázán, naopak se na mnoha příkladech z našich horských oblastí projevily jeho pozitivní dopady na zdravotní stav porostů. Stejné zkušenosti mají i němečtí lesníci na západní straně Krušných hor, kde je hnojení a vápnění samozřejmostí, a to v mnohem větších intenzitách než je tomu u nás. Význam tohoto ustanovení ve vztahu k certifikaci je sice pro LČR nepatrný, je ale otázkou, za jakým účelem se do standardu dostal. Vápnění rozhodně není standardní součástí lesnického hospodaření, jedná se o dočasně uplatňované nouzové opatření na silně acidifikovaných půdách v podmínkách dlouhodobé imisní zátěže. Je vysoce nepravděpodobné, že by se vlastník potýkající se s problémem zachování samotné podstaty lesa stal adeptem certifikace svého majetku.
Hospodářská úprava lesa
Značné změny vyžaduje uplatňování standardu také v metodice tvorby lesních hospodářských plánů. Nad rámec současné praxe je nutné vypracovat ekologickou mapu majetku (indikátor 7.1.XI.), zachycující ZCHÚ a ochranná pásma, registrované VKP, vymezené referenční plochy, prvky ÚSES, lesy s vysokou ochranářskou hodnotou, vodní plochy, mokřady, prameniště, skalní výchozy, dále hnízdní stromy a místa se zjištěným výskytem zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Poslední dvě položky nejsou indikátorem výslovně zmíněny, nutnost jejich evidence však vyplývá z jiných míst standardu.
Dále je požadováno rozšíření rámcových směrnic hospodaření o specifikaci těžebních technologií a technik vyklizování dřeva. Jako podklad pro podrobné plánování bude nutno zapracovat výsledky monitoringu zvláště chráněných druhů a provést monitoring referenčních ploch. Poměrně náročná bude identifikace a charakteristika typických znaků tzv. lesů s vysokou ochranářskou hodnotou a vypracování seznamu porostů těmto znakům odpovídající. Jistý čas také zabere konzultace správnosti a přijatelnosti tohoto seznamu pro místní zájmové skupiny. Pro tyto porosty je standardem požadováno do LHP zahrnout úplný souhrn konkrétních lesnických opatření, která musí směřovat k zachování či zlepšení jejich charakteristických znaků. Podrobnost takto pojatého plánování jde vysoce nad běžný rámec a blíží se spíše zjednodušenému plánu péče o ZCHÚ. Nezanedbatelná je také nutnost každoročního monitoringu účinnosti plánovaných opatření. Naprostou novinkou pro proces plánování je požadavek na využití nových sociálních a ekonomických informací získaných na základě konzultací s veřejností, zastoupenou místními zájmovými skupinami (indikátor 7.2.I.). Konkrétní způsob naplnění tohoto požadavku je více než nejasný.Ze všech těchto požadavků vyplývá vyšší náročnost na zpracovatele, a to jak z hlediska terénních prací, tak i souvisejícího kancelářského zpracování. To se jistě promítne i do nákladů na pořízení LHP. Nové požadavky na plánování jsou však víceméně administrativního rázu, nezávisí na současném stavu lesního majetku, a tím na rozdíl od jiných částí standardu dopředu neznevýhodňují žádného zájemce o certifikaci. Je plně na rozhodnutí vlastníka, zda tuto zvýšenou náročnost akceptuje a pro certifikaci se rozhodne.I v oblasti lesního plánování lze nalézt jednu zásadní systémovou vadu, a to znění indikátoru 7.1.VIII. Na rozdíl od jiných částí standardu, kde se klade výslovný důraz na maximální možnou míru komunikace s nejrůznějšími zájmovými skupinami, ale přisuzuje jim spíše poradní charakter, je totiž v tomto bodu jednoznačně deklarováno, že vlastník naplňuje a respektuje požadavky všech účastníků základního šetření, což může být ze zákona fakticky kdokoliv. Při šířce názorového spektra veřejnosti se může snadno stát, že plnění některých požadavků vznesených v průběhu základního šetření bude pro vlastníka neúnosné nebo přímo nemožné, případně půjdou požadavky více skupin proti sobě. Výsledkem opět může být vyvolání apriorní nedůvěry vlastníků vůči certifikaci. Systémovější by jistě bylo uvést znění tohoto bodu do souladu s logikou zbytku standardu a ponechat rozhodování a zodpovědnost vlastníkovi, veřejnosti pak dát hlas poradní. Stávající znění § 11 vyhlášky č. 84/1996 Sb. svému účelu plně vyhovuje.
Závěr
Tento příspěvek hodnotí jen některé, z pohledu LČR důležité aspekty případného zavádění Českého standardu FSC do praxe. Lesy České republiky chápou pilotní projekt certifikace FSC na LHC Žehrov jako počátek konstruktivní diskuse nad úpravami Českého standardu FSC. Máme za to, že pro práci autorů Českého standardu na jeho revizi budou uvedené podněty užitečné. LČR mají v úmyslu v rámci svého statutu pozorovatele při FSC ČR i nadále s autory konzultovat veškeré další poznatky, které postupně vyplynou v průběhu pilotní certifikace. Při diskusích o revizi standardu by nemělo být pouštěno ze zřetele, že se má jednat o dokument vztahující se k odpovědnému lesnickému hospodaření, tj. činnosti směřující k vytváření ekonomického výsledku a zároveň respektující ostatní společenské zájmy, a ne o postupný přechod k jakési formě čistě environmentálního managementu. K informovanosti mezi praktickými lesníky by jistě přispěla intenzivní osvětová činnost FSC ČR, při které by byla lesnická veřejnost seznámena s odbornými východisky tohoto dokumentu. Další diskuse na toto téma lze jistě jen přivítat.
Adresa autora:
Ing. Martin Zavrtálek
Lesy České republiky, s. p.
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.