Jedle kolem horní hranice výskytu – oblast Šumava

Daniel Černý

Jedle bělokorá je dřevina se širokou ekologickou valencí. Z hlediska vegetační stupňovitosti se podle literárních pramenů jedle vyskytuje na střídavě vlhkých a podmáčených půdách od 2. do 7. LVS (Zatloukal, 2001). V 8. LVS by se jedle podle některých autorů vyskytovat neměla, a pokud ano, tak pouze na rozhraní se 7. LVS ve formě ojedinělého výskytu živořících, zpravidla sterilních jedinců (Korpeľ a Vinš, 1965) Přesto se na Šumavě jedle vyskytují i hluboko v 8. LVS. V některých případech to jsou vitální a plodící jedinci, kteří dosahují úrovně smrku. Vzniká tak otázka, zda je na Šumavě správně zmapován 8. LVS, nebo zda je vůbec obecně správně charakterizován.

Charakteristika jedle kolem horní hranice výskytu 

Obojí výše jmenované možnosti mají v praxi nežádoucí důsledek v tom, že se s jedlí v takto pojatém 8. LVS nepracuje, a pokud ano, tak pouze okrajově. Šetření výskytu jedle a jejích charakteristik kolem horní hranice jejího výskytu má napomoci tomu, aby se s jedlí pracovalo i v této okrajové oblasti výskytu.

Horní výskyt (dále jen HV) jedle bělokoré je charakterizován výskytem jedlí, které rostou ve vyšších nadmořských výškách, než uvádí teorie, nebo v méně příznivých klimatických či půdních podmínkách (např. v těsné blízkosti výše položených slatí).

Monitoring a výzkum jedlí v oblasti HV

V roce 2006 proběhl monitoring jedlí z HV. U každého jedince byla zaměřena pozice pomocí GPS, změřena výška stromu, výčetní průměr a byl proveden popis (defoliace, tvar koruny atd.). Výstupem jsou mapové podklady o HV jedle a evidenční karty jednotlivých stromů. Výskyt jedle v podmínkách, které nejsou v souladu s teorií lesnické typologie a vegetační stupňovitosti, byl impulsem k zahájení výzkumu, jehož cílem je ověření ekologické amplitudy jedle se zřetelem na horní hranici výskytu. Výzkum je zaměřen na lokality zjištěného výskytu jedle ve výše specifikovaném území.

Prováděna byla tato měření:

- měření teploty a vlhkosti vzduchu v některých lokalitách HV jedle a porovnání s teplotou a vlhkostí vzduchu s lokalitami 6. lesních vegetačních stupňů;

- zjištění stavu výživy pomocí listových analýz a porovnání se stavem výživy jedle z nižších LVS;

- sonda genetické struktury a poznání genofondu jedle pomocí isoenzymových analýz;

- zjištění stavu plnosti semen jedle z horní hranice a porovnání s jedlí z nižších LVS.

Protože geomorfologické a i klimatické charakteristiky v jižní a západní části Šumavy jsou rozdílné, stanovili jsme jako kritérium horního výskytu jedle spodní hranici 8. LVS, tak jak byl zmapován před revizí provedenou v souvislosti se zpracováním OPRL. Vzhledem k tomu, že hranice LVS neprochází po vrstevnicích, jsou do šetření zahrnuty i některé jedle z vyšších poloh 7. LVS.

Lokality horního výskytu

Ve sledovaném území se jedle při horní hranici svého výskytu soustřeďuje do několika lokalit. V jižní části Šumavy pod vrcholem Alpy (oblast Smrčiny) se jedle vyskytuje kolem 1200 m n. m. U Stifterova památníku, pod vrcholem Plechého, roste vitální a plodící jedle v nadmořské výšce 1310 m. Další výskyt jedlí nad 1200 m n. m. je pod vrcholem Boubína, u lesní cesty „Severní boubínské“, a to v 1230–1245 m n. m.

V oblasti celé Šumavy v těchto vysokých polohách se nejvíce jedlí zachovalo ve kvildské oblasti (19 ks), na Modravsku (5 ks) a v oblasti Zhůří u Rejštejna (15 ks).

V západní části Šumavy rostou dvě jedle v okolí Weitfelerských slatí, z nichž jedna dokonce v těsné blízkosti slatě. Pod vrcholem Plesná bylo nalezeno šest jedlí v nadmořské výšce 1195–1219 m. Poslední zatím známou lokalitou je Jezerní hora, kde roste 5 jedinců v nadmořské výšce 1290–1340 m.

Záchrana genofondu vysoko rostoucích jedlí

Lze předpokládat, že populace jedle rostoucí v podmínkách HV se v průběhu vývoje svými genetickými vlohami odlišila od jedlí rostoucích v podmínkách bližších optimu. Pokud se má s jedlí pracovat i ve vyšších polohách Šumavy, měl by se využívat reprodukční materiál z těchto poloh. Zbytky původního výskytu jedlí v nejvyšších polohách Šumavy jsou však v současných, převážně smrkových porostech tak rozptýleny, že je mezi nimi značně omezena výměna genetické informace. S ohledem na těžká pylová zrna jedle je zřejmě omezeno opylení pylem jedle z nižších poloh. Rizikovým faktorem pro fragmenty jedlí z HV je i labilita smrkových porostů. Uvedené skutečnosti jsou důvodem pro soubor opatření, které snad povedou k záchraně genofondu jedle bělokoré, pocházející z nejvyšších poloh Šumavy.

Záchrana genofondu jedle bělokoré z HV spočívá:

- v důkladné ochraně dospělých stromů a podpoře a ochraně přirozeného zmlazení;

- ve vytvoření klonového archívu, případně semenného sadu pro jedli z HV.

V loňském roce (2006) byly stromy, které vykazovaly uspokojivý zdravotní stav, uznány jako „rodičovské stromy“, z nichž se v únoru sebraly rouby. Sběr roubů ze 49 uznaných rodičovských stromů byl proveden bezeškodnou lanovou metodou. Rouby byly odebírány z vrcholové části koruny, a to ze čtvrtého až druhého přeslenu. Z každého rodičovského stromu bylo naroubováno 25–30 roubovanců, celkem 1407 kusů. V letošním roce je plánován sběr roubů z dalších 20 stromů.

Tento příspěvek poskytuje pouze základní informace o těchto vzácných jedincích. Konkrétní data a výsledky výzkumu budou zveřejněny v některém z příštích čísel LP. Na toto téma byla také vypsána diplomová práce.

Poděkování: Autor děkuje všem pracovníkům NP Šumava, zaměstnancům Kašperskohorských městských lesů, s. r. o., LČR, s. p., LZ Boubín a LČR, s. p., Lesní správě Železná Ruda za poskytnutí informací o jedli z HV.

Adresa autora: Ing. Daniel Černý

Správa NP a CHKO Šumava

Odbor Výzkumu a ochrany přírody,

oddělení ekologie lesa

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.