Posláním VÚLHM je zlepšovat stav lesů jako celku

Loni, tedy v roce 2006, oslavil 85 let své existence jeden z pilířů českého lesnického výzkumu - Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti v Jílovišti-Strnadech. Od 1. 1. 2007 změnil svou právní formu - z příspěvkové organizace byl s několika dalšími výzkumnými ústavy přetransformován na veřejnou výzkumnou instituci. Co tahle změna znamená, jaké je v současnosti poslání VÚLHM, proč je pro lesníky i veřejnost potřebný, co si myslí o připravovaném lesním zákoně či o hlavních hrozbách pro lesní porosty v následujícím roce a to jsme se ptali dlouholetého ředitele VÚLHM Petra Zahradníka.

VÚLHM - jeho role v historii a dnes

-  Jak dlouho jste ředitelem výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti? Líbí se vám tato práce?

Ředitelem jsem od června 1998, takže skoro osm let.Jsem spokojený - kdybych nebyl, nemělo cenu vůbec o tu pozici usilovat. Ale má to svoje pozitiva i negativa. Mezi ta pozitiva patří určitě to, že jsem schopný ovlivňovat vývoj tohoto ústavu, protože jsem na začátku cítil, že ústav potřebuje postrčit někam dál. Za negativum považuji to, že člověk má mnohem méně času na sebe a na rodinu. To ale platí asi v každé takovéto funkci.

- Kdo a na jak dlouho volí ředitele ústavu?

Až do současnosti jmenoval ředitele zřizovatel (tedy MZe) na základě výběrového řízení, funkční období nebylo omezeno. Od 1. 1. 2007 v souvislosti s transformací ústavu na veřejnou výzkumnou instituci už je to jinak, ředitele vybírá Rada instituce, ta jej navrhne zřizovateli a ten jej jmenuje. Do konce února by tedy mělo být vypsáno výběrové řízení a do konce května by měl být jmenován nový ředitel. Ředitel může být jmenován maximálně na dvě pětiletá období. V současné době tedy vlastně nejsem ředitel, jsem pouze pověřen řízením ústavu. O tu funkci se ale budu určitě znovu ucházet.

- Jakou roli by podle vás měl VÚLHM plnit v dalších letech a desetiletích? Jak se změnilo jeho poslání? A měnilo se vůbec nějak v průběhu jeho historie? 

Před 2. světovou válkou a těsně po ní vznikaly jednotlivé oborové ústavy, které se věnovaly pěstování lesa, ochraně lesa, ekologii lesa, myslivosti, těžbě, ekonomice, lesnické politice... Teprve v 50. letech došlo k integraci, na jejich konci už existoval pouze jeden jediný lesnický výzkumný ústav, který zastřešoval lesnictví od mechanizace přes ekonomiku po biologické vědy. Na přelomu 80. a 90. let v souvislosti se společenskými a hospodářskými změnami došlo k tomu, že ve VÚLHM zůstaly zachovány spíše biologické disciplíny, ekonomika a lesnická politika velice okrajově, a technické vědy se zcela odtrhly. Takto je ústav zaměřen dosud a domnívám se, že tak by i v té blízké budoucnosti zůstat mohl.

I podle nového statutu máme veřejnoprávní charakter a náš výzkum by měl být směřován k celkovému zkvalitnění stavu lesa, neměl by být vázán na nějakého konkrétního uživatele lesa. Proto např. neřešíme problematiku lesnické mechanizace.

- Jaké si myslíte, že jsou největší slabiny lesnického, příp. mysliveckého výzkumu u nás?

Jsme země relativně malá, a tak je tady relativně málo odborníků s různou specializací. Velice často se stává, že nějaký obor zaštiťuje jeden, dva lidi, a při jejich odchodu nebo změně zaměření se obor stává ohroženým ve své existenci. Problémem je určité nedocenění lesnictví jako takového ve společnosti - finanční prostředky, které na něj bývají věnovány, nejsou vždy odpovídající. Nesprávný je také rozdíl ve startovacích podmínkách mezi např. naším ústavem a univerzitami nebo ústavy Akademie věd. Stejný projekt, který bychom navrhli všichni, bude jinak finančně ohodnocen. Na rozdíl od nás ústavy Akademie věd nebo univerzity mzdové prostředky do ceny projektů nemusely navrhovat, a tím pádem byly levnější. Připravovaná změna zákona č. 130/2000 Sb., o podpoře vědy a výzkumu, by se tímto problémem měla zabývat.

- Na jakých zajímavých projektech se VÚLHM v současnosti  podílí?

Kolega Knížek ve spolupráci s novozélandskými výzkumníky zpracovává pro karanténní službu v lesnictví klíče potencionálních možných druhů, které se mohou exportovat z různých kontinentů na jiná místa. Zejména takové země jako je Nový Zéland, Austrálie, Spojené státy apod. se velice obávají introdukce druhů z Evropy, nakonec v Severní Americe, v Kanadě i ve Spojených státech k introdukci několika druhů v posledních letech došlo. Poslední takový velký příklad může být kůrovec Tomicus piniperda, který se neskutečně rychle šíří po Spojených státech. Když si uvědomíte, že karanténní služba na hranicích musí během několika málo hodin být schopna správně určit nalezený druh a zvážit možnost jeho rizik, tak je to skutečně věc velice záslužná.

Pomocí explantátových kultur se nám daří rozmnožovat a udržovat genofond některých ohrožených dřevin – jeřábů, jilmy ad. Ve výzkumné stanici v Opočně, kde se sledují vlivy imisní zátěže, se pracovníci snaží různými pěstebními zásahy eliminovat negativní dopady imisí. V Kunovicích ve výzkumné stanici Uherské Hradiště se šlechtí klony rychlerostoucích dřevin, které by se daly využít pro produkci energetické biomasy. A takto bychom mohli pokračovat dál.

Co přinesla změna právní formy ústavu?

- Od 1. 1. 2007 změnil VÚLHM svou právní formu - stal se veřejnou výzkumnou institucí (v. v. i.). Proč a jak transformace proběhla? 

- Od r. 1992 až doposud jsme byli příspěvkovou organizací, kterou zřizovalo MZe (před tím jsme byli rozpočtovou organizací). Transformace na v. v. i. byla vyvolána vstupem ČR do EU; bylo zapotřebí sladit právní předpisy na úrovni vědy a výzkumu. I když my jsme předtím měli plnou právní subjektivitu stejně jako třeba ústavy Akademie věd, majetek stále patřil státu, a kvůli tomu jsme nebyli rovnoprávnými partnery pro zahraniční výzkumné organizace. Druhým důvodem byl soulad podmínek mezi vysokými školami a výzkumnými ústavy, protože podle zákona o vysokých školách byly školy volnější, svéprávnější. V současné době jsme tedy organizací s právní subjektivitou, na kterou stát vložil majetek potřebný k fungování, tzn. budovy, pozemky či inventář.

Velkou změnou prošla struktura řídících orgánů, vedle ředitele vznikla dozorčí rada, která by měla dohlížet především na rozhodování o majetku, o zaměření ústavu atd., a rada instituce, která se vyjadřuje k zaměření, chodu činností ústavu apod.

Změny umožňují řadu nových věcí, např. v některých případech – třeba zahraničních projektů – naše organizace dostávala finanční prostředky až po ukončení projektu. Jakým způsobem, když v podstatě byla neziskovou organizací, ale mohla financovat vlastní výzkum v průběhu řešení? V současné době je to umožněno minimálně tím, že si může vzít úvěr, protože má čím ručit.

- Co změna statutu znamená pro ústav prakticky?

V současné době může organizace podle zákona řešit tři typy činností – zaprvé hlavní, což je výzkum hrazený zejména z veřejných prostředků (tzn. nevylučuje se doplňkové financování z neveřejných zdrojů). Druhou skupinu tvoří tzv. další činnost, která je hrazena rovněž z veřejných prostředků, ale nemá výzkumný charakter. To jsou různé služby pro vlastníky, pro ministerstvo, podpora státní správy apod. Zatřetí je to jiná činnost, která je hrazena z neveřejných prostředků; jsou to v podstatě všechny aktivity pro různé zájemce - ať už LČR, národní parky, CHKO nebo privátní osoby, které si samy hradí náklady.

Hlavní činnost probíhá na stejném základě jako doposud - zúčastňujeme se soutěží v grantových agenturách a řešíme projekty, které získáme, příp. se podílíme na řešení výzkumných záměrů, které náš ústav realizuje. Další činnost, kterou jsme doposud prováděli pro zřizovatele na základě jeho přímého zadání, je nadále řešena ve smyslu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.

- Kdo pak bude v tomto případě vaším konkurentem?

Jiný výzkumný ústav, univerzita, nějaká právnická osoba, která se na to cítí. Samozřejmě záleží na typu činnosti, někde je třeba určitého zázemí, které každý nemá.

- Nastaly nějaké významné personální či organizační změny?

Organizační změny se v podstatě neděly. Personální změny se uskutečnily ve dvou úrovních. Vzhledem k tomu, že o některé naše činnosti ministerstvo nadále nebude mít zájem, museli jsme mírně snížit počet zaměstnanců. Snažili jsme se pro tyto lidi najít v rámci ústavu jinou činnost, ale vzhledem k tomu, že do současné doby ještě nemáme ani uzavřena všechna výběrová řízení, nemůžeme odhadnout, v jakém rozsahu budeme v letošním roce fungovat, takže je to trochu komplikované.

Druhá rovina personálních změn vyplývá z toho, že za půl roku na této židli může sedět někdo jiný a ten si může v podstatě přivést své nové spolupracovníky. Samozřejmě tak, jak bude do budoucna ústav schopen si zabezpečit práci, tak může navyšovat nebo naopak snižovat počet pracovníků.

- Jelikož nejste dále organizačně závislí na ministerstvu, myslíte si, že dojde k omezení vlivu politiky na chod ústavu? A cítíte vůbec nějaký?

Ano, ačkoli já jsem nikdy výrazné politické tlaky nepocítil.

- Od 15. ledna získalo lesnictví jako obor náměstka ministra zemědělství pro lesní a vodní hospodářství, jaká by podle vás měla být jeho role? A jste za to rád?

Určitě je to dobře, protože lesní hospodářství v rámci MZe tvoří významný podíl. Lesy si určitě zaslouží, aby měly představitele, který bude hájit jejich zájmy. Ono je to přece jenom znát, jestli zájmy hájí ředitel odboru nebo náměstek.

Jak budou vypadat české lesy za rok či za sto let

- Lesníky bude určitě zajímat, jaká je na tento rok prognóza stavu hlavních škodlivých činitelů. Jak se na stavu porostů může podepsat doposud velmi mírný průběh zimy? A jak vážné ohrožení může znamenat kalamita způsobená orkánem Kyrillem?

Situace se stavem podkorního hmyzu potažmo lýkožroutem smrkovým jako nejvýznamnějším druhem – byla v loňském roce srovnatelná s předchozím rokem, nedošlo k výraznému nárůstu, ostatně jak se částečně očekávalo. Otázkou je právě průběh letošní zimy. Pokud by nedošlo k výraznému dlouhodobějšímu ochlazení, nedá se předpokládat, že by došlo k prudkému nárůstu populační hustoty kůrovců, protože se domnívám, že tento průběh počasí může vést k tomu, že se ve větší míře budou projevovat různé houbové choroby, které mohou populaci podkorního hmyzu mírně snížit.

Na druhou stranu to, co se stalo dnes v noci (z 18. na 19. 1., pozn. red.), může znamenat velké nebezpečí pro namnožení lýkožrouta v některých lokalitách, pokud by se včas nezpracovalo polomové dříví.

Co se týká listožravého hmyzu, už delší dobu nejsou zaznamenávány žádné významné žíry, dokonce ani v dubových porostech, což je dost překvapující. A nedá se očekávat nějaká zásadní změna.

Tento průběh počasí může mít ale vliv na škody zvěří, určitě bude nahrávat tomu, že stavy zvěře přes zimu přirozeně moc nepoklesnou.

Otázkou zůstává poškození hlodavci, populační dynamika není  vždy přímo závislá na počasí, tzn. i když v loňském roce škody nebyly nijak rozsáhlé, letos mohou relativně rychle narůst.

- Myslíte si, že je pravda, že v posledních letech dochází ke klimatickým extrémům častěji než v předchozích desetiletích? Nebo je to spíš tím, že lidská paměť sahá vždy jen o pár generací zpátky...

Myslím si, že četnost extrémů opravdu narůstá. Když se člověk potom podívá na dlouhodobé řady, tak rozdíly nejsou příliš velké. Konečně když se říká, že jsme letos překonali stopadesátiletý rekord, tak to znamená, že téměř stejné teplo muselo být i před těmi 150 lety. Je otázka, jestli tenkrát bylo stejně teplo týden nebo tři měsíce. K určitým změnám tedy jistě dochází a uvidíme, zda budou pokračovat, nebo zda se klima vrátí zase do “normálu”.

- Máte nějaký vyhraněný názor na globální oteplování?

Ano, mám. Globální oteplování je zaklínadlem současné doby. Já nepochybuji o tom, že k nějakým globálním změnám dochází. Jenom není zcela jasné, jak rychle budou probíhat dál. Jestli jsou všechny skutečně způsobeny jenom činností člověka, nakolik se do toho právě prolíná i přirozený cyklus změn klimatu. Na základě studia ledovců existují analýzy vývoje počasí na přelomu prvního a druhého tisíciletí a vidíme poměrně velké rozptyly. Přitom tenkrát je jistě nezpůsobil člověk, ale vůbec nechci bagatelizovat škodlivý vliv lidské populace na přírodní procesy. Jsem trošku skeptický v hodnocení toho, jakým způsobem se globální klimatické změny budou posunovat dál. Asi každý, kdo se tím trošku zabývá, ví, že byla vypracována celá řada scénářů, ale málo z nich přepokládá dopady na konkrétní území. Velice často se hovoří o tom, že v rámci globálních klimatických změn se ve střední Evropě bude oteplovat. Ale četl jsem docela seriózní studie o tom, že právě globální charakter oteplování může mít za následek zánik Golfského proudu, který výrazným způsobem otepluje Evropu a paradoxně tak může v Evropě dojít k ochlazení, zejména v její západní a střední části.

- Jak si myslíte, že budou vypadat naše lesy za sto let?

Domnívám se, že se příliš nebudou lišit od toho, jak vypadají teď. Zaprvé si nemyslím, že by způsob hospodaření byl tak špatný, že by mohl výrazným způsobem lesy negativně ovlivnit. Myslím, že dojde k nárůstu zastoupení listnáčů, ale celkový zdravotní stav lesů myslím nebude příliš odlišný od toho dnešního, možná bude trochu lepší. Věřím tomu, že dlouhodobě nejhorší stav (působení imisí) už máme za sebou. Určitě se na podobě lesů bude podílet matka příroda, někdy lidé vliv svojí činnosti příliš přeceňují.

O čem se v lesnictví mluví...

- Jste zastáncem nebo odpůrcem bezzásahových území u nás?

Záležitost bezzásahovosti v lesích je do určité míry politické rozhodnutí, které vychází z toho, co společnost požaduje. Dovedu si představit, že na určitém území u nás bezzásahové zóny budou, ale je třeba také přijmout určitá rizika, která z toho vyplývají, a o nich informovat veřejnost. Nemůžu se ztotožnit s tvrzením: „Nebudeme zasahovat a vzniknou krásné lesy.“ V relativně krátkém období může dojít k rozpadu takových porostů a časem tam vzniknou pochopitelně lesy nové, je ale otázka, jak rychle a jak budou vypadat. Nebraňme se tomu hospodářské lesy rozumným způsobem využívat a mít část z nich v podstatě jako plantáže, podobně jako v zemědělství máme pole; pak si můžeme dovolit na některých místech třeba i bezzásahový režim.

- Co si myslíte o privatizaci státních lesů?

V tom jsem velice konzervativní a nemohu se ztotožnit s tím, že co je státem obhospodařováno, je obhospodařováno špatně, a co obhospodařuje soukromý vlastník, je obhospodařováno lépe. Je to pouze otázka nasazení určitých kompetencí, povinností a práv. Dokonce se domnívám, že právě ve státních lesích budeme schopni lépe realizovat celospolečenské zájmy. Při diskusích o novém lesním zákoně se neustále hovoří o tom, zda by měl být liberálnější nebo naopak přísnější, zda by měly být činěny rozdíly mezi vlastnictvím státním, privátním; to naráží na celou řadu aspektů. Náš zákon v rámci Evropy patří mezi ty nejpřísnější, přesto se neustále hovoří o tom, že abychom zachovali určité funkce, je třeba, aby byl ještě přísnější. Hovoří se o tom, že privátní vlastníci by měli mít jisté úlevy, výjimky, aby nemuseli plnit celospolečenské funkce. Ovšem v ústavě je jednoznačně řečeno, že nemají být činěny rozdíly mezi typem vlastnictví. S tím v podstatě souhlasím. Po malých vlastnících, kteří mají řádově půl hektaru nebo hektar lesa, není nutné požadovat dodržování všech nejpřísnějších možných paragrafů. Tím, že významná část lesů je ve státním vlastnictví, stát může naopak v uplatňování zákona ve vlastních lesích přitvrdit. Přitvrzení zákona nic nebrání a bylo by to vlastně jedině dobře, a pak najde i státní vlastnictví lesů opodstatnění ve vazbě na zákon. Je otázka, na kolik je toto politicky průchodné, na kolik se tomu dá pomoci při přípravě nového zákona o lesích.

- Podílíte se nějak na vzniku Národního lesnického programu (NLP) II? Proč myslíte, že ještě stále formálně nevznikl?

První Národní lesnický program jsme jako ústav koordinovali, druhý koordinuje ÚHÚL. NLP měl být schválen teď na začátku roku, protože je na roky 2007–2013. Je nějakým způsobem zpracovaný, chápu, že se nelíbí každému; řada lidí tvrdí, že je příliš obecný. Když jsme ale tento návrh porovnali třeba s německým či finským, tak ty jsou také v poměrně obecné rovině. Spousta lidí totiž asi nepochopila, co vlastně NLP je. Je to v podstatě lesopolitický dokument, který hovoří o směrování, není to všelék na všechny problémy v lesním hospodářství. Z toho vyplývá neochota některých zainteresovaných subjektů a lidí ke kompromisům.

- Do jaké míry se vás dotýkají současné problémy kolem prací ve státních lesích? Co si o současné situaci myslíte?

Nevidím jako šťastné řešení to, že se ve vedení lidé tak rychle střídají. Ukazuje to na fakt, že výběr nebyl udělán dobře. A les se nedá změnit během půl roku, je to záležitost delší a já osobně se domnívám, že je třeba stabilní vedení společnosti, které je schopné udat směr.

- Hodně konzervativnějších lidí tvrdí, že kvůli komplikované situaci u LČR se lesnický cech tříští na dva znepřátelené tábory místo toho, aby všichni lesníci drželi spolu a zasazovali se o dobro lesa, co si o tom myslíte? Myslíte si, že je ještě možné v současných hospodářských podmínkách udržet něco jako “cech lesníků”?

Já to nevidím tak tragicky. Někdy mám pocit, že ty rozpory jsou spíš mezi konkrétními lidmi, ale že ta antipatie, která vznikla po transformaci lesnictví při rozdělení na lesníky-správce a lesníky-vykonavatele, tedy akciovky, už poměrně dobře “vyšuměla” a že tyto vztahy jsou konsolidované. Současné problémy už nejsou ani tak rozporem mezi lesníky a akciovkami, ale rozporem mezi dvěma skupinami akciovek. Já jsem životní optimista, který tvrdí, že lesníci k sobě mají blízko i přesto, že se občas hádají....

- Co byste chtěl na závěr vzkázat čtenářům?

Aby každý, kdo má s lesem co do činění, byl schopen a ochoten naslouchat těm druhým, aby jejich připomínky nebral osobně, ale zamyslel se nad nimi, aby si lidé navzájem rozumnými argumenty vyvraceli nebo podporovali své názory, protože jedině tak dosáhneme dalšího pokroku.

Děkujeme za rozhovor,

Veronika Lukášová a Jan Příhoda (19. 1. 2007).

Vznik a historie Výzkumného ústavu lesního  ospodářství a myslivosti

O vzniku prvního lesnického výzkumu se začalo hovořit již v době vzniku samostatné Československé republiky. S první ucelenou koncepcí na zřízení čtyř výzkumných ústavů vystoupil již v roce 1919 Ing. Karel Šiman. Dalším mezníkem se stává rok 1921, kdy v československých lesích vrcholí mnišková kalamita a veřejnost žádá od státního aparátu komplexní a účinné opatření. Tímto opatřením mělo být založení Výzkumného ústavu lesnického, kterým byl 31. října 1921 pověřen doc. PhDr. Julius Miloš Komárek. Zpočátku se výzkum zaměřoval především na ochranu lesa, později postupně vznikají i další oddělení, resp. ústavy, které se zaměřují na biochemii, biologii, pěstění lesů, lesnickou politiku, lesní těžbu a technologii. Vznikají tak jednotlivé ústavy v Praze, Brně a Banské Štiavnici a výzkumné stanice v Písku, Zákupech, Hranicích na Moravě, Jemnici, Kysihýblu a v Liptovském Hrádku. V roce 1933 je síť výzkumných pracovišť již považována za dobudovanou. Jednotlivé výzkumné ústavy a pokusné stanice pracují jako organizačně samostatné jednotky přímo podřízené ministerstvu zemědělství.

Za kritické období českého lesnického výzkumu jsou považovány roky 1939–1945. Skutečnost, že se během válečných let podařilo zachovat materiální vybavení pracovišť a většinu písemných dokumentů, lze bez nadsázky považovat za malý zázrak. Díky tomu se mohlo pokračovat v práci ihned po skončení války. V následujícím období však dochází k mnoha reorganizacím, které přímo souvisely s měnící se politickou a společenskou situací ve státě. Veškeré snahy o centralizaci nakonec vyvrcholily dne 1. ledna 1959, kdy byly všechny organizace sloučeny a vznikla jediná organizace pod názvem Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti ČSAZV ve Zbraslavi – Strnadech.