Jaké u nás můžeme pěstovat topoly?

Vladimír Čížek

V LP 12/2006 v článku “Jak budeme pěstovat rychle rostoucí dřeviny?“ došel J. Staněk k názoru, že v našich podmínkách lze efektivně pěstovat topoly pouze do nadmořské výšky 400–450 m. Uvedená informace má však omezenou platnost, vztahuje se pouze na nejčastěji u nás pěstované hybridní klony Populus x euroamericana. Z výsledků dosavadního dlouhodobého výzkumu prováděného ve výzkumné stanici Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti v Kunovicích je zřejmé, že druhy a klony topolů nabízejí mnohem širší možnosti pěstebního využití.

Široké pěstební využití topolů

Rod Populus – topol je bohatý na druhy a zaujímá na severní polokouli rozsáhlý areál. Obvykle se uvádí 5 sekcí v rámci tohoto rodu - Aigeiros, Tacamahaca, Leuce, Leucoides a Turanga. Sekce Leuce se ještě dělí na podsekci Albidae a Trepidae, sekce Turanga je některými autory chápána úžeji a pak vylišují ještě sekci Tsavo.

Druhy zařazené do jednotlivých sekcí se liší nejen vzhledem, ale i velmi odlišnými nároky na stanoviště a klimatické podmínky. Rostou od subtropů až tropů (jediný druh, a to vždyzelený P. ilicifolia ve východní Africe) až po severní hranici lesa od Sibiře (P. suaveolens) přes Kamčatku (P. maximowiczii) až na Aljašku (P. trichocarpa). Známe topoly, které rostou převážně v přímořském klimatu (P. trichocarpa), ale existují i druhy, které osídlují rozsáhlá území uvnitř kontinentů jako severoamerický P. balsamifera nebo asijské druhy P. suaveolens a P. simonii.

Zcela specifickou skupinou jsou topoly, které rostou na velmi rozsáhlém území s rozdílnými přírodními podmínkami. Jsou to např. naše domácí druhy P. nigra (topol černý), P. tremula (osika) a do jisté míry i P. alba (topol bílý). U nich vylišujeme různé ekotypy, které bývají někdy popisovány jako samostatné druhy nebo alespoň jako subspecie. U topolu černého je to např. středomořská populace popsaná jako P. cudina nebo západoevropská P. betulifolia. Kupodivu u osiky takovéto členění nenajdeme, i když je to druh, který roste od Atlantiku po Dálný východ a nároky západoevropských populací jsou rozhodně jiné než u kontinentálních populací z centrální Asie. Další rozdíly, ale podstatně jemnější, jsou i u populací horských a nebo nížinných, např. v rámci území ČR. Projevují se obvykle různou dobou rašení. Tato charakteristika bývá geneticky fixována, takže např. osiky z nadmořských výšek okolo 900 metrů raší později, i když jsou vysazeny v nížině.

Odolnost a růst topolů

Pokud bychom chtěli topoly nějak rozdělit podle odolnosti, můžeme do určité míry využít roztřídění do sekcí. Pro produkční pěstování v našich klimatických podmínkách jsou zajímavé pouze tři sekce – Aigeiros, Tacamahaca a Leuce. Sekce Turanga je výrazně subtropická a její zástupci rostou především podél velkých řek v aridních oblastech Blízkého východu a střední Asie. Zástupci sekce Leucoides rostou převážně rovněž v teplých oblastech, ale pro praktické využití se nehodí zejména pro svůj velmi pomalý růst.

Sekce Aigeiros – topoly černé

Nejčastěji se v naší republice setkáváme s druhy sekce Aigeiros. Obecně se rozšířily převážně hybridní kultivary P. x euroamericana. Někdy se uvádí název P. x canadensis, což je platný botanický název pro křížence P. deltoides x P. nigra. Název P. x euroamericana zahrnuje hybridy P. deltoides x nigra a P. angulata x P. nigra. U těchto hybridů platí, že jejich efektivní využití je možné do 400 (500) m n. m., což záleží na kultivaru, protože i u nich jsou rozdíly. Domácí P. nigra se v přírodě jako čistý druh vyskytuje i v nadmořských výškách okolo 600 m. Bohužel jeho efektivní pěstování v porostech je zatím dost problematické, protože nesnáší dlouhodobě hustší zápoj a při běžně používaných sponech (4 x 4 – 5 x 5 metrů) poměrně záhy hyne. Pro jeho úspěšné pěstování je třeba volit řidší spony, popř. včas snížit zakmenění. Tím se ale výrazně snižuje i zásoba. Použití při kratším obmýtí (10 let) je možné, ale jeho výnosy zatím nedosahují výnosů hybridů. Jistou změnu může přinést jeho další šlechtění. Severoamerické druhy P. angulata a P. deltoides jsou, s výjimkou nejsevernějších populací P. deltoides ssp. monilifera, náročnější na teplo a jako čisté druhy se u nás v porostech zatím nepěstují. Na pokusných plochách lze najít několik vybraných klonů, které zatím rostou velmi dobře. V budoucnu, v souvislosti s postupným oteplováním klimatu, není vyloučeno jejich větší využití i v ČR, neboť se vyznačují rychlým růstem a kvalitním dřevem. V Itálii a v Maďarsku byla selektována řada klonů, které jsou již vysazovány v jižnějších oblastech Evropy (Itálie, Francie, Maďarsko), popř. v přímořských oblastech západní Evropy (Belgie, Holandsko). Topoly této sekce vyžadují půdy dobře zásobené živinami. Snášejí i půdy těžké až velmi těžké, takže optimum pro jejich pěstování se nachází především v oblasti lužních lesů nížin až po údolní polohy v pahorkatinách. Podhorské polohy již nejsou pro tyto topoly vhodné, i když některé kultivary lze pěstovat v řadových výsadbách podél vodotečí nebo komunikací na vhodných stanovištích až do 600 m n. m. Ale zde již nelze hovořit o efektivitě výnosu.

Sekce Turanga – topoly balzámové

Zcela odlišná situace je u druhů ze sekce topolů balzámových. Obecně lze říci, že tyto topoly ve většině případů rostou v drsnějších klimatických podmínkách severských nebo horských oblastí. Tato sekce zahrnuje ve světovém areálu podstatně více druhů než sekce předchozí. Většina z nich roste v Asii, především v Číně. Jejich rozšíření sahá od subtropických oblastí až po severní hranici lesa. Na území ČR byly tyto topoly v minulosti vysazovány velmi zřídka, a to spíše jako okrasné dřeviny. Nejznámější je zřejmě P. trichocarpa ‘Senior‘. Tento kultivar se však v porostních výsadbách neosvědčil. Dalším klonem je velmi odolný klon zřejmě téhož druhu, který byl pracovně nazván kultivarovým názvem ‘Montana‘. V minulosti byl často vysazován v českém pohraničí obývaném především německým obyvatelstvem. Nejvýše položený výskyt je v obci Kvilda na Šumavě v nadmořské výšce 1000 m.

Dalším druhem, který můžeme nalézt na řadě míst jak v nížinách, tak v horách, je P. candicans, který je někdy uváděn jako hybrid mezi P. deltoides a P. balsamifera. Podle novějších prací amerických autorů je považován jen za populaci P. balsamifera. Vyznačuje se rovněž odolností vůči drsnému klimatu hor. Nejvýše položené výsadby jsou podél silnice mezi Horskou Kvildou a Kvildou a v obci Jizerka v Jizerských horách v nadmořské výšce 950 m. Všechny klony rostoucí v těchto drsných klimatických podmínkách se ale příliš nehodí do intenzivních výsadeb, protože rostou velmi pomalu.

Daleko perspektivnější jsou klony druhu P. trichocarpa pocházející z jižnějších oblastí areálu, který sahá od severozápadního pobřeží USA až na Aljašku. Z nověji introdukovaných kultivarů je v našem doporučeném sortimentu uváděn kultivar ‘Fritzi Pauley‘, který roste velmi dobře především na kyselých podkladech a snáší dobře i stanoviště s přechodně sníženou zásobou vody v půdě během letních měsíců. V západní Evropě se pěstuje podstatně více velmi výkonných klonů, které se zatím do České republiky nedostaly. Jejich předností je především vysoká odolnost vůči drsnému klimatu a nenáročnost na kvalitu půdy. Jejich efektivní pěstování je možné i v nadmořských výškách okolo 600 m n. m. P. trichocarpa je schopen dosáhnout značných tloušťkových a výškových přírůstů i na stanovišti, které může být přechodně zásobeno hůře vodou, např. v letních měsících. Předpokladem je ovšem hluboký půdní profil. Obdobné vlastnosti má zřejmě i asijský druh P. maximowiczii, který se u nás doposud nepěstuje. Dalším odolným druhem je P. simonii, který je vysazován především jako okrasný ve dvou klonech. Ani jeden se zřejmě do porostů příliš nehodí.

Významnější než čisté druhy jsou mezidruhové hybridy balzámových topolů. Z nich je snad nejvýznamnější křížení mezi P. maximowiczii a P. trichocarpa. V doporučeném sortimentu jsou zařazeny dva kultivary, ‘Androscoggin’ a ‘NE 42‘. Oba pocházejí z USA a byly selektovány již ve třicátých letech minulého století v rámci šlechtitelského programu pro papírenský průmysl. U nás byly oba klony v lesních porostech pokusně vysazeny v okolí Sušice, v okolí Jihlavy a na jižní a východní Moravě. Často byly vysazovány jako okrasné mimo les. Ve vyšších nadmořských výškách na lehčích půdách rostou podstatně lépe než na těžkých půdách v luhu. Jejich produkční potenciál mohou ilustrovat parametry dosažené v okolí Sušice. Ve věku přibližně 20 let byla zjištěná zásoba na ha více než  300 m3 a ve věku 35 let byly naměřeny výšky okolo 38 m a výčetní průměry od 60 do 90 cm, se zásobou 700 m3 na ha. To vše na relativně chudém stanovišti, ale velmi dobře zásobeném proudící vodou, na štěrkové lavici na břehu řeky Otavy.

Jistou nevýhodou balzámových topolů a jejich vzájemných hybridů je malá odolnost proti silnému větru, často dochází ke zlomům. Podobně poškozuje tyto topoly i silná námraza. Tuto vlastnost ale nemají všechny kultivary, takže se dá předpokládat, že cílenou selekcí bude možné získat i klony odolnější, v zahraničí se již některé pěstují.

Sekce Leuce – bílé topoly

Poslední lesnicky významnou je sekce Leuce. Do podsekce Albidae patří domácí P. alba. Jeho výskyt je omezen na nižší polohy a spontánně se vyskytuje zhruba do 400 m n. m. Na rozdíl od P. nigra se tento druh vyskytuje i na poměrně suchých stanovištích mimo luh, především na spraši, kde sice nedorůstá obvykle tak velkých rozměrů jako v luhu, nicméně i zde mohou být jeho rozměry úctyhodné. Výška přes 20 metrů a výčetní průměr až 25 cm v 10 letech není výjimkou. Pro širší praktické využití je potřeba více zkušeností s tímto topolem. Jeho množení je možné i dřevitými řízky.

Z cizích druhů topolů této podsekce se žádný v ČR nepěstuje. Výjimkou je snad okrasný sloupovitý topol, který je znám pod kultivarovým názvem ‘Bolleana‘.

Do druhé podsekce, Trepidae, je řazen náš nejodolnější domácí topol - P. tremula. Je to druh s velmi rozsáhlým euroasijským areálem. Na našem území roste od nejnižších lužních poloh až téměř na horní hranici lesa. Jeho ekologická amplituda je velmi široká. Roste jak na stanovištích s vysokou hladinou podzemní vody, tak i na stanovištích

s mělkým půdním profilem, nebo dokonce v puklinách skal. Pro efektivní pěstování je vhodný na stanoviště kvalitnější. Pokud je vysazen na mělké půdě, roste pomalu a dosahuje jen podprůměrných parametrů. Pokusné výsadby v Krušných horách, které byly umístěny v nadmořských výškách 800 až 900 metrů, prokázaly, že na stanovišti s hlubším půdním profilem, chráněném proti větru, roste P. tremula i v těchto nadmořských výškách velmi dobře a bylo by možné její efektivní pěstování. V hřebenových partiích trpí ve zvýšené míře zlomy a její výška se tím snižuje. Tloušťkový přírůst je však zachován. Na příliš mělkých půdách na vrcholech hor již roste špatně. Nicméně jako přípravný porost pro zalesnění holin jinými dřevinami, např. bukem, je možné ji použít i zde. Podstatnou nevýhodou je nemožnost množení dřevitými řízky. Jiné způsoby vegetativního množení, jako jsou kořenové řízky, odkopky či meristémová kultura, jsou složitější, a tím také dražší. Množení ze semen je jediný běžně používaný způsob u nás. Po zvládnutí metodiky není obtížný a je možné vypěstovat sadební materiál ve velkém množství. Takto získaný sadební materiál je vhodný především pro zakládání přípravných porostů nebo při rekultivacích. Pro výsadby ve sponech řidších pro získání např. cenných sortimentů je vhodnější využít sadebního materiálu získaného z meristémů. Tímto způsobem se množí vybrané vysoce výkonné klony, které dosahují růstových parametrů obdobných jako např. u černých topolů. Volba stanoviště pak musí odpovídat danému účelu.

Kromě čistých druhů se pěstují i hybridy bílých topolů. V přírodě se vyskytuje spontánní hybrid P. alba x P. tremula, P. x canescens. Jeho areál se zhruba kryje s výskytem P. alba. Z kontrolovaného opylení P. alba a americké osiky P. grandidentata vznikl velmi silně rostoucí hybrid, který je zároveň výrazně odolnější než P. alba, takže jeho efektivní pěstování je možné až do 600 m n. m. Největších rozměrů však dosahuje v luhu, kde se vyrovná i nejpřírůstavějším hybridům černých topolů. V našich podmínkách je vysazen jen pokusně v okolí Sušice. Ze zahraničí je znám maďarský kultivar ‘Favorit‘.

Častějším typem křížení je křížení domácího druhu P. tremula a amerického P. tremuloides. Hybridy se vyznačují velmi rychlým růstem a dosahují v kratší době větších rozměrů než oba čisté druhy. Jejich efektivní pěstování je možné za stejných podmínek jako u osiky.

Perspektivy pěstování topolů

Z výše uvedeného vyplývá, že efektivní pěstování topolů v ČR je možné ve větším rozsahu než doposud. Hlavní překážkou většího rozšíření je spíše nedostatek zkušeností, které u nás má jen malý počet lesníků. Jediné místo, kde jsou topoly pěstovány již velmi dlouhou dobu, je okolí Židlochovic. Lesní závod Židlochovice v současné době výsadby topolů spíše rozšiřuje a považuje jeho pěstování za výhodné. Na jiných místech se vlastníci lesa snaží topolů spíše zbavit a považují pěstování topolů za příliš obtížné.

Pro úspěšné pěstování topolů je potřeba dodržet několik podmínek. V první řadě je nutné topoly vysazovat na stanovištích s hlubokým profilem půdy (minimální hloubka 1 m). Pro osiku a balzámové topoly považujeme za vhodné i půdy hlubší než 60 cm. Dalším limitujícím faktorem je dostatek vody. Za optimální se považuje hloubka hladiny podzemní vody okolo 1 metru. Příliš vysoká hladina a nebo stagnující voda v depresích snižuje přírůsty a porosty se nevyvíjejí dobře. Hlubší hladina podzemní vody (do 3 m pod povrchem) je přípustná, ale pak je nutné provádět častěji kultivaci povrchu půdy v prvních letech po výsadbě. U nás obvykle do doby zapojení porostu, v zahraničí se doporučuje podstatně déle. V podhorských a horských polohách mohou dostatek vláhy v půdě zajišťovat srážky. Podstatnou podmínkou pro rychlý růst v prvním období po výsadbě je příprava půdy před výsadbou. Nejvhodnější je plochu po zlikvidování všech pařezů a zbytků po těžbě prokypřit do hloubky alespoň 40 cm, a to orbou nebo frézováním. Po výsadbě je třeba likvidovat buřeň, ideálním způsobem je polaření. Jedině za těchto podmínek dosáhneme toho, že topoly dobře porostou a budou zdravé.

Dalším předpokladem pro správný rozvoj porostu jsou silné a zdravé sazenice. Pokud vysazujeme sazenice na dolní hranici zákonem povolených parametrů, musíme jim věnovat zvýšenou péči po výsadbě. Pokud ji zanedbáme a necháme plochy např. zarůst buření, sazenice nevydrží tlak buřeně, oslabí se a často pak uhynou po napadení dotichízou. Požadavky na kvalitu sadebního materiálu topolů stanovuje vyhláška č. 29/2004 Sb.

Pozn. Příspěvek byl zpracován s finančním přispěním výzkumného záměru MZe č. 0002070202.

Adresa autora:

RNDr. Ing. Vladimír Čížek

VÚLHM, v.v.i., VS Kunovice

E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.