Ochrana smrkového lesa proti větrným kalamitám
Milan Košulič st.
Podle většinového názoru lesníků není možné způsobem hospodaření výrazněji omezit škody větrem o síle vichřice až orkánu (viz např. anketa v LP 3/2007). Ale orkán Kyrill, stejně jako každá velká větrná kalamita, by se měl stát silným podnětem k rozhodnutím začít více měnit způsoby hospodaření, aby frekvence a rozsah větrných kalamit v lesích aspoň klesaly. Pokusím se vysvětlit, jakými opatřeními toho lze dosáhnout.
Odolnost pralesů proti větru
Patrně nemá smysl „bavit se“ o větrech v síle orkánu (více než 117 km/hod, 11. a vyšší stupně Beaufortovy stupnice), protože většinou totálně zdecimují les jakékoliv struktury nebo jeho podstatnou část. Proti nim nejsou zcela bezpečné ani pralesy.
Jak jsou na tom pralesy s odolností proti vichřicím, sděluje více autorů. Mayer-Wegelin (1952) dospěli k poznatku, že velká vichřice jen zřídkakdy zničí celý prales. Spíše způsobí silný výběr. V Rothwaldu prokázali asi 600 let trvající bezporu-chový vývoj. Vichřice v r. 1966 v něm způsobila jen malé škody, kdežto okolní hospodářské lesy poškodila mnohem většími plošnými polomy a vývraty. V boreální oblasti je zničení lesa na celé ploše pro zahájení obnovy (větrem, ohněm) normálním jevem. Nikoliv ve střední Evropě, kde to je spíše výjimka. V pralesních rezervacích Polom, Razula, Salajka a dalších se přirozené výměně generací vlivem větru nepřikládá žádný tragický význam (Reininger, 2000). Prales je proti větru odolný především tím, že má řídkou strukturu. Proto má většina stromů příznivý štíhlostní kvocient okolo hodnoty 70, vysloveně větrolamové stromy ještě nižší, 50–30, a silný kořenový systém. Čím je cyklus „zralejší“, tím menší bývá poškození větrem. Přitom se proti větru výrazně uplatňuje prostorová struktura a textura pralesa, v zásadě podmíněná různověkostí. V nižších LVS než v 7. jsou homogenní texturní prvky zpravidla menší než 0,5 ha (Míchal, 1995). Čím jemnější je mozaika struktury, tím méně může docházet k velkým narušením lesního ekosystému jako celku na velkých plochách (Otto, 1994).
Proč se podobně jako prales chová i výběrný les?
Výběrný les každého typu disponuje velkou různorodostí struktury, zejména různými růstovými fázemi. Přitom je každá z nich vůči různým škodlivým činitelům specificky odolná; mladší, tedy nižší hloučky a skupiny jsou odolné proti větru; proti sněhu jsou víceméně chráněné horní vrstvou stromů. Starší, vyšší stromy jsou sice více vystavené účinkům větru, ale většinou jim rovněž úspěšně odolávají svou solitérní povahou; jsou však více napadány biogenními škůdci. Mezernatější porostní struktura a trvalé zastoupení staticky odolnějších nižších stromů střední porostní vrstvy, a také přítomnost odolnějších stromů horní vrstvy, to jsou kardinální body vyšší celkové stability výběrného lesa, a to i smrkového. I když dojde téměř k úplnému zničení horní porostní vrstvy, přežívá většina jedinců střední a dolní vrstvy. To obvykle stačí pro regeneraci porostního zbytku v nový kompaktní výběrný les. Potvrzují to zkušenosti z tzv. „Plünderwaldu“ (= „zplundrovaný“ les), kdy vlastník malého selského výběrného lesa byl někdy okolnostmi nucen vytěžit celou horní vrstvu stromů. Ve smíšeném výběrném lese stabilitu dále zvyšují i další, přirozeně odolné dřeviny. Souhrnně lze říci, že právě ve výběrném lese se jedinečně uplatňují tři hlavní pilíře stability proti větru podle Hegera (1957): sebeochrana – nestejnověkost – smíšení. Takže žádný div, že Mayer (1976) konstatuje: „Výběrný les se ukazuje jako velmi odolný proti katastrofám, a tudíž jako stabilní“, a že Trepp (1974) uvádí: „Ve Švýcarsku nebyl dosud žádný výběrný les větrem narušen. Vyznačuje se malým množstvím polomového dřeva,“ a že posléze i Reininger (1987) dodává: „Mnohem vyšší pružnost výběrného lesa spočívá v jiném typu jeho těžby a z toho vyplývající jiné struktury.“
Za zmínku stojí i Průšovo konstatování (1999): „Výběrným lesem se postupně stává i les obhospodařovaný podle principu cílových tlouštěk (Reininger), kdy v pokročilé (závěrečné) fázi je tvorba (těžba) cílových dimenzí víceméně vyrovnaná a nepřetržitá.“ Reiningerovo pojetí zralostního výběru může být běžnému lesníkovi mnohem srozumitelnější než přísně vědecká přestavba pasečného lesa na les výběrný.
Zpevňující dřeviny a stabilita lesa proti větru
Jedle: I. Vicena v LP 11/2006 zpochybnil stabilizační vliv jedle. Většina autorů píšících o jedli je však jiného názoru. V Horndaschově knize (1993) Jedle a její tragický osud v běhu času jsem v citátech desítek autorů nenašel jedinou pochybnost o jejích velmi dobrých stabilizačních vlastnostech zejména na podmáčených a oglejených půdách hlavně pro její perfektní, proti větru odolné zakořenění. Např. Seitschek (1966) napsal ke kořenovému systému jedle v okolí Bodamského jezera: „Hlavní přednost jedle je v jejím hluboko pronikajícím kořenovém systému, jímž zapojuje do koloběhu živin hlubší půdní vrstvy, a především může stabilizovat smrčiny … svým kůlovým kořenem hlubokým 105 až 135 cm.“ Podobně se o jedli vyjádřili i další autoři. Odlišnost názorů na stabilitu jedle proti větru svědčí o její problémovosti na základě novějších poznatků.
Málo respektovanou podmínkou dobrého zdraví jedle je požadavek, aby rostla od počátku v těsné směsi s bukem. Po kmenech buku totiž stéká větší množství srážkové vody a jedle v bezprostřední blízkosti buku je tak doslova „zalévaná“.
Modřín: S názorem I. Viceny o stabilizačně dobrém vlivu modřínu na ostatní složky porostu s jeho přimíšením souhlasím. Jesenický modřín je výborně adaptován na celém území ČR a především nemá agresívní a invazivní vlastnosti vůči ostatním domácím dřevinám, takže nechápu odpor řady ekologů proti jeho větší účasti v našich lesích.
Buk: Asi právem velebená stabilizační dřevina pro dnešní smrčiny. Dvě podmínky je nutno stále připomínat: musí růst v úrovni a v malých skupinách. Žádný problém: předstižné bukové, resp. jedlobukové skupiny nejvýše na výšku porostu, nejlépe počínaje 3.-4. věkovým stupněm; hlavně v přirozených mezerách, ale diskutoval bych i o umělých malých kotlících. V jednotlivé příměsi rozptýleně po porostu má buk malou naději udržet se v úrovni, a přitom jde o nezbytnou podmínku, aby se stabilizačně a samozřejmě i výnosově uplatnil.
O porostní výchově
Proti tvrzení I. Viceny (LP 11/2006) vybírám z jiného soudku. I výchovou se má v zájmu stability podporovat všeobecná různorodost: tloušťková a výšková, druhová, prostorová, věková a biologická. Pestré výstavbové prvky svými ekostabilizačními účinky dokonce zpravidla předčí tytéž vlivy dost malých podílů zpevňujících dřevin, jak je požaduje vyhláška č. 83/96 Sb. Výchovou však bývají smrčiny jako nejlabilnější porostní tvary nejčastěji nivelizovány, protože se v nich většinou upřednostňují podúrovňové zásahy. Jako hlavní důvod se uvádí to, že podúrovňové stromy bývají nejvíce postihovány abiotickými vlivy a nejméně přirůstají. Je-li však cílem pěstění strukturalizace porostu, pak je podúrovňová výchova slepá kolej. Při ponechávání životaschopné podúrovně provádí příroda přírodní výběr svým způsobem, vždy však smysluplně – prosazením nejlépe adaptovaných jedinců. Není důležité, co je přirozeně vyloučeno, ale to, co přežije.
Ve stabilitě proti větru se zajímavě uplatňuje tzv. skupinová probírka. Stromová „skupina“ (nejméně 2, ale i 3 až 15 stromů blízko sebe) a její uvolňování jen po obvodu by mohla v porostech vytvářet stabilizační kostru. Jisté srůstání kořenů stromů ve skupině a vnitřní konkurence vyvolávají lepší prokořenění a zakotvení stromů v půdě (Greger, 1995). Kymácení stromů se přenáší na kořenový talíř, který proto musí být co nejpevnější. Pro jeho podporu návykovým efektem je důležité, aby cílové stromy byly od mládí důkladně uvolňované. Stromy ve „skupině“ mají menší výkyvný prostor, mnohem dříve narážejí na své sousedy a poměrně rychle se zase napřimují. Kromě toho zde působí efekt podobný příhradovému vetknutému nosníku. Bylo by proto vhodné aspoň zčásti skupinovou probírku hlavně ve smrčinách využívat v kombinaci se strukturní probírkou.
Obnovní seče
Clonná seč: většinou se provádí 2-3 fázemi. To znamená od počátku poměrně vysokou těžební intenzitou, zpravidla s poklesem zakmenění prvním zásahem na 0,7. V závěrečné fázi bývá porost již tak proředěn, že proti větru je velmi labilní, a clonná seč tak obvykle bývá dokončena větrem. Pro oblasti převládajícího smrkového lesa ohrožené silnějšími větry nejsou proto clonné seče vhodné. Považovat je tudíž za hlavní nástroj přestavby stávajících smrčin na les blízký přírodě je pochybné. To však neplatí pro listnaté a většinou i smíšené porosty, pro které jsou clonné seče použitelné.
Kotlíkové seče jsou v odolnosti lesa proti vichřicím podobné clonným sečím, a tedy pro smrčiny ohrožené větrem málo bezpečné. Hlavní vinu na tom snad nese jejich rozšiřování. Závěrečné fáze kotlíkové seče s nestabilními, pohyblivými okraji zpravidla znamenají kalamitní pohromu pro zbytek porostu. Jinak se chovají malé kotlíky (do cca 3/4 porostní výšky) nerozšiřované (nevadí, že v nich nárosty či kultury rostou pomalu). V nich se vytváří a dlouho zachovává hluboké zavětvení obvodových stromů. Tak vznikají „malé vnitřní porostní pláště“ s dobrým stabilizačním efektem jako součást vnitřního zpevňování porostů. Ideální je, když takové malé mezery vznikají již v mladých porostech ve věku 30-40 let, zalesní se chybějícími stinnými a polostinnými MZD a chrání proti zvěři (která tu představuje jediný problém). Pokládají základ různověkosti již existující generace lesa. Až se počet takových kotlíčků v porostu naplní, pokračuje se kolem nich výběrnou těžbou. Jde vlastně o napodobování přírodních malých disturbancí (narušení) nízké až střední frekvence, evolučně a ekologicky pro porost vysoce prospěšné.
Pruhové (kulisové) seče se kdysi hojně prováděly, a to zpravidla po spádnici. Na horských a podhorských smrkových stráních bývaly počátkem zkázy porostu. Po takových zkušenostech jsem osobně dával přednost, když už z holosečného postupu nebylo vyhnutí, jedné širší holoseči obvykle s předsunutou clonnou sečí z jediného obnovního východiska na relativně nejméně ohroženém porostním okraji. Zachování větší části porostu neporušené několika násečnými stěnami se většinou osvědčilo menším podílem nahodilých těžeb.
O seči holé, paradoxně proti větru bezpečném postupu, je-li v terénu správně vedena, se v daném smyslu blíže nevyjadřuji, protože v podstatě „pracuje na úrovni kalamity samotné.“
Z uvedeného by se mohlo zdát, že lesní hospodářství nemá žádný standardní postup, který by dobře vyhovoval jak ekologicky, tak pěstebně a stabilizačně proti větru vyšších intenzit a fungoval jako prevence proti větrným kalamitám. Ale jeden přece, když uvážíme úplně všechny možnosti.
Je to výběrná seč. Má totiž své místo i v pasečném lese věkových tříd. Svou nízkou těžební intenzitou, přibližně ve výši běžného přírůstu za těžební interval, porosty prořeďuje pozvolna a málo, a proto dlouho nenarušuje jejich stabilitu. A co je zvláště důležité, spontánně směřuje přinejmenším k různověkému lesu. Chválu výběrné seče nepřímo sděluje i sám I. Vicena ve své knize Ochrana lesa proti polomům (1979). Píše v ní: „Pokud intenzita těžby za šestileté období nepřesáhla 50 m3 na ha, byly ve většině porostů (96 %) škody větrem hospodářsky jen málo významné.“ A to je skoro přesně těžební intenzita výběrné seče ve smrkových a se smrkem smíšených porostech, uváděná Reiningerem.
Časová úprava
Nejsem přítelem zkracování obmýtí. Důvodů mám víc než dost, abych nesouhlasil s tvrzením, že 35 % z celkové porostní výměry má v ČR obmýtí, které by vyžadovalo snížení o 10 let, jak uvádí I. Vicena v LP 11/2006). Např.: v jistém modelovém příkladu vede snížení obmýtí ze 110 r. na 100 r. ke zvýšení mýtní těžby o 53 %, a s tím zvýšení těžební intenzity o 23 %; tím se výrazně zhoršují podmínky pro další zahajování přirozené obnovy, zvyšuje se podíl holosečí, ale zejména se plně nevyužije všechen produkční potenciál takto zkráceného věku lesa, kdy obvykle ještě ve vyšším věku mnohé stromy dobře přirůstají. Rovněž se zkracuje doba clonění nárostů, takže klesá autoregulační vliv mateřských porostů na nárosty. Přitom podrobnější výpočty ztrát, o nichž mluví I. Vicena, ukazují, že ztráty nahodilými těžbami v VI. a VII. věkové třídě mohou být převáženy přírůstem předržené zásoby. Lze namítnout, že delší věk smrčiny = více nahnilého dřeva. S tím bych si nedělal starosti; odřezal bych, odkornil a nechal v lese jako substrát pro mnoho drobných organizmů v zájmu stupňování biodiverzity a jako reinvestici do půdy pro příští generaci lesa.
Adresa autora:
Ing. Milan Košulič st.
Město Albrechtice
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.