Střední les z biologického pohledu
Radim Hédl
Čím je střední les zajímavý z biologického hlediska a jak je to podmíněno specifickými podmínkami prostředí, o tom se pokusí stručně pojednat tento článek. Velmi významné jsou souvislosti s minulým vývojem krajiny a vegetace, a proto jim věnujme pozornost hned v úvodu.
Les a člověk
Některé směry biologie zkoumají, jak se vyvíjela příroda v minulosti. Složení a podobu středoevropského lesa v minulých tisíciletích lze rekonstruovat na základě fosilních dokladů. Hojně se využívají například pylová spektra zachycená v rašelinách nebo uhlíky po dřívějším vypalování či výrobě dřevěného uhlí, zachycené v půdě. Druhou možností je podívat se na současné analogie. Vegetaci podobnou té, která u nás rostla v době ledové, najdeme dnes v oblasti polárního kruhu, případně jižněji na Sibiři.
V našich současných klimatických podmínkách je potenciálně zcela dominantním ekosystémem les. Přirozená stanoviště umožňující přežití nelesních druhů jsou především skály, sutě, štěrkové náplavy řek, lavinové kary, horská vrchoviště a vůbec místa nevhodná pro dlouhodobé uchycení lesa. Tak by tomu bylo, kdyby člověk nezačal zhruba před sedmi tisíci lety krajinu velkoplošně odlesňovat a vytvářet prostor pro zemědělství. Lidský vliv samozřejmě existoval i předtím, neolitický příchod zemědělství však znamenal novou situaci. Díky vlivu člověka je naše příroda pravděpodobně bohatší, než by byla sama o sobě. Například asi třetinu naší flóry představují antropofyty, nepůvodní druhy spjaté s člověkem. Nejde přitom jen o plevele, ale také mnoho lučních a lesních druhů.
Středoevropské lesy nejsou o mnoho přirozenější než jiné typy ekosystémů. Prakticky všechny lesní porosty jsou dlouhodobě hluboce ovlivněny hospodařením. Biologové a ochrana přírody mnohdy považují hospodaření v lese za nežádoucí zásahy do přirozeného vývoje ekosystémů. Přírodní, bezzásahové lesy jsou nepochybně důležité pro poznání přírodních procesů a jako prostředí pro život určitých druhů organismů. V poslední době se ale ukazuje, že některé typy lesa, které jsou biology tradičně považovány za víceméně přirozené, jsou ve skutečnosti silně závislé na lesnickém hospodaření. Platí to hlavně pro listnaté lesy nížin – doubravy a dubohabřiny. Hlavním důsledkem hospodaření je (z biologického pohledu) pravidelné narušování směřování k přírodní rovnováze prostřednictvím zásahů do dřevinné skladby a související odstraňování hmoty a živin. Pokud se nějakým umělým způsobem zcela nezmění druhová skladba dřevin (což se stalo během 19. a 20. století výsadbami jehličnatých kultur), vytváří se rovnováha, ve které kromě přírodních procesů hraje podstatnou roli hospodaření.
Střední les v minulosti
Střední les je spolu s nízkým lesem právě takovým na člověku závislým systémem. Jeho vznik lze datovat do velmi dávné minulosti, pravděpodobně do doby příchodu neolitického zemědělství. Lidé usedlí kolem svých polí bezpochyby potřebovali dřevo především k topení a ke stavebním účelům. Jaká jiná forma by těmto účelům mohla vyhovovat lépe než pařezina s krátkým obmýtím, poskytující palivové dříví, kombinovaná s výstavky vzrostlých stromů, poskytujících stavební dřevo? Výskyt středního lesa tedy historicky těsně souvisí s prasídelní zemědělskou oblastí, teplými nížinami Čech a Moravy, které lze shora ohraničit nadmořskou výškou 400-500 m.
Velmi zajímavá je hypotéza, že střední les není pouze hospodářskou formou lesa, ale že takto otevřené lesy mohly být “udržovány” velkými herbivory. Pratur a zubr, kopytníci spásající přízemní vegetaci podobně jako dnešní krávy, byli koncem středověku buď zcela (pratur), nebo téměř (zubr) vyhubeni. Jejich vliv na lesní vegetaci musel být před příchodem neolitického zemědělství značný. Je možné, že udržovali krajinu nížin podobnou různě zapojeným parkovitým porostům – podobným střednímu lesu. Dynamická rovnováha lesa a bezlesí spočívala v cyklech postupného rozšiřování ostrůvků dřevin zmlazujících pod ochranou křovin (nedostupných kopytníkům) a rozpadu pozvolna dorostlého stromového zápoje, čímž se uvolnila plocha pro spásání. Ze zbylých osamocených jedinců se v dalším cyklu znovu ostrůvkovitě šířil les. V takto fragmentovaném lese se může udržovat dominance dubu, který ve fázi zmlazení potřebuje světlo. To dnešní stinné zapojené lesní porosty bez zásahu člověka neumožňují. Střední les by mohl být hospodářsky podmíněnou analogií těchto předpokládaných přírodních ekosystémů. Představoval by tak tisíciletou kontinuitu světlých, řídkých lesů nížin od pravěku prakticky do současnosti (u nás do první poloviny 20. století).
Střední les jako prostředí pro organismy
Z hlediska ekologických podmínek je les střední oproti zapojenému lesu daleko světlejší, k povrchu půdy se dostane podstatně víc sluneční energie. Díky tomu je zde prostor pro světlomilné a teplomilné druhy organismů, které v běžném lese nerostou a nežijí. Střední les se tak do určité míry podobá lesostepi, případně zmíněným řídkým, pratury a zubry spásaným pravěkým lesům nížin. Světlo, teplo a relativní sucho ovšem panují ve středním lese pouze ve fázi smýcení pařezových výmladků. V opačné fázi, před smýcením, je v podrostu nedostatek světla a relativně vlhko. Důležité je, že obě základní fáze se rychle střídají a u rostlin tak nemůže dojít k trvalému vymizení (přežívají ve formě semen a vegetativních rozmnožovacích částic v zemi), populace hmyzu a dalších živočichů se zase mohou přesouvat mezi enklávami s příhodnými podmínkami. Vzrostlé stromy (výstavky) navíc poskytují škálu mikrostanovišť zejména pro bezobratlé živočichy. Střední les tak představuje dynamické propojení různých, až kontrastních podmínek. Poskytuje prostředí organismům a společenstvům, které potřebují ke svému životu jak dostatek světla a sluneční energie, tak stromy a lesní podmínky. V případě ekologicky vyhraněných organismů mohou oba typy „specializací“ ve středním lese koexistovat.
Popsaným spojením se vytvářejí na naše poměry druhově neobvykle bohaté lesy. Velká část jejich flóry a fauny je vázaná právě na světlou fázi – pod stinným zápojem je schopno přežívat jen málo druhů (což platí s ohledem na různé taxonomické skupiny). Jakmile se přestane hospodařit, les se zapojuje, je vlhčí a úživnější. Podmínky se homogenizují a světlomilné a teplomilné druhy mizí. To se ukazuje při srovnání historických záznamů - například typologických zápisů obsahujících fytocenologické snímky nebo starých floristických a entomologických dokladů - se současným stavem. Historické materiály podávají informaci o tom, jak vypadaly střední lesy a pařeziny v době, kdy byly ještě obhospodařovány klasickým způsobem. Dnes, po několika desetiletích vývoje k zapojenému a z lesnického hlediska jistě kvalitnějšímu lesu, zaznamenáváme velké snížení druhové bohatosti, někdy dokonce vymírání dříve běžných druhů. Protože jsou mnohé tyto druhy vázány právě na specifické podmínky středního lesa, je pro jejich záchranu třeba na vhodných lokalitách vyzkoušet, a pokud to bude ve shodě s hospodářskými požadavky na les, pak i znovu zavést hospodaření kombinující krátkou dobu obmýtí s výstavky vzrostlých stromů – les střední.
Adresa autora:
Mgr. Radim Hédl, Ph.D.
Botanický ústav AV ČR
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.